Funkční alkoholik

a k tomu Hovňous a Pšouk. Tenhle fascinující rozhovor s animem učitelkou, která po rozchodu s Pšoukem žije v Dubaji s Hovňousem, mě i po letmém přezkoumání pobídl k úvaze o dvou věcech. Jednak o soužití (střetu) anima s animou a zejména o pojmu "funkční alkoholik". I když by na mě seděly obě přezdívky, nedovedu si představit, že bych žil ve vztahu třeba s Machnou, Krchňou nebo Hovnimírou.

Ale nemluvme už o mně, snad ještě tolik, že ve své knize Slavnosti mléka / Deník skladníka píšu o něčem podobném, tedy o práci skladníka. A nikoli v Dubaji, ale ve Valmezu.

Jako alkoholik profesionál s oblibou tvrdím, že na to, abyste se stali pravým alkoholikem, musíte být na hony vzdálen čemukoli funkčnímu. Dokud totiž fungujete (v práci, posteli atd.), nejste, opakuji, nejste plnohodnotným alkoholikem.

Znal jsem jednoho takového chlápka, jemuž bylo pivo spolu s kávou jedinou přijímanou tekutinou vůbec. I v práci. Několik let, co jsem ho znal, takto fungoval a já si už začínal myslet, že funkční alkoholici existují a já budu nucen přehodnotit své tabulky. Když se ale potřetí během krátké doby nedostavil po náročném a jistě pestrém víkendu do práce, byl vyhozen. Byl to člověk velice přátelský a srdečný, navzdory jeho tristní sociální situaci: 11 exekucí, časté stěhování (v průběhu let mu věcí ke stěhování postupně ubývaly, takže při posledním stěhování se vešly do dvou ruksaků) a samozřejmě rozpad rodiny. Ruce se mu třásly a každý o něm věděl, že pije a on se tím netajil. Proti nařčení z alkoholismu jsem ho mnohokrát z pozice nefunkčního alkoholika sám hájil, jelikož tajné pití je známkou pokročilého alkoholika a on zkrátka zvládal i chodit ještě do práce.

Žádný muž není, byť na sebekratší dobu, schopen se bavit s animem, aniž by okamžitě nepropadl své animě.

— C. G. Jung, Člověk a duše: Mládí a stáří

Ale funkční mezidobí se zkracují (vždycky to tak je), dokud se v alkoholu nerozpustí poslední zbytek vůle nebo osobnosti či jak tomu chcete říkat. Pak přichází potopení ke dnu, ze kterého se ještě vynoříte. A vynoříte se i podruhé a potřetí, ale popáté nebo popadesáté už ne a odcházíte na nedobrovolně dobrovolnou protialkoholní léčbu nebo začínáte vskutku živořit. Kdybyste už mohli umřít, vyvázli byste z toho ještě hladce, ale to se podaří jenom pár šťastlivcům, ve zbývajících případech následuje kyvadlový způsob bytí mezi prací a léčebnou, končící jak kdy, často bezdomovectvím, méně často trvalou abstinencí a váhavým návratem do života, ve kterém je alkohol přítomen všude kolem vás legálně, snadno a levně, do života, ve kterém budete jako jeden z velmi mála ve svém okolí až do vlastní smrti odkázáni na existenci bez nároku na rychlé uvolnění stresu, na život úplně bez alkoholu (včetně birrellu).

Já jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s analytickou psychologií fantastického Carla Gustava Junga, do té doby mi za motivaci nestačila ani dvojí ústavní léčba, ani pracovní povinnosti ani manželství a výchova dětí. Chci tím říct, že pokud chcete pít vrcholově, musíte si vybrat: Buď být profesionální alkoholik nebo "funkční" alkoholik.

A jak to souvisí s učitelkou z Dubaje? Inu, podle Junga stojí za alkoholismem neintegrovaná, nepřiznaná anima, ženský princip, která chlapa doslova rozpouští. S tím pak úzce souvisí animus, skrytý mužský princip u ženy. Anima je hysterická a citová, animus brutální, surový.

A abych sklenul dramatický oblouk a vrátil se znovu na začátek: Kdybych stál před rozhodnutím mezi sexem s blondýnou (a při tom být VEŘEJNĚ zván Hovňousem) a chlastem, bral bych chlast. Ale u blondýny a Hovňouse půjde spíš o toho anima a animu. A to bývá maso...

Nemoc a Střed světa

Nic neočekávat a přesto dělat všechno nejlíp jak můžu.

Tenhle postoj se snažím dodržovat, protože jednom tak se dá žít. Přesto jsem v práci zaznamenal dlouhodobou tendenci nechat si nakládat, protože si to dám líbit. Vykulminovalo to v den blbec a ještě ten den přišlo něco, o čem druhý den doktor řekl: angínka.

Když onemocníte, všechny problémy zmizí. Myšlenky ustávají ve svém útočném víření a mizí kamsi, kde zřejmě přestávají existovat úplně. Nemáte moc dál páchat všechno to myšlení, všechny ty zdravý-selský-rozumy, kdy nevíte, že nic nevíte. Zůstává jen to důležité.

První fáze léčení přenosu nezahrnuje jen to, že pacient pozná, že se dosud dívá na svět z hlediska jeslí, školní třídy a podobně, tedy projekcí a očekáváním všech pozitivních a negativních autoritativních postav své osobní zkušenosti. Toto poznání se zabývá pouze objektivní stránkou.

Aby se vytvořil skutečně zralý postoj, musí vidět subjektivní hodnotu všech těchto obrazů, jež se zdají mu působit obtíže. Musí je integrovat do své vlastní psychologie, musí zjistit, jakým způsobem jsou součástí jeho samého; jak například připisuje nějakému objektu pozitivní hodnotu, když ve skutečnosti je to on sám, kdo by mohl a měl tuto hodnotu rozvíjet. A stejným způsobem: když projikuje negativní kvality a proto nenávidí a zavrhuje objekt, musí odhalit, že projikuje svou vlastní inferiorní stránku, svůj stín, protože raději chce mít optimistický a jednotvárný obraz sebe sama.

— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
V. tavistocká přednáška (r. 1935)

S pouhou anginou se dostanete do Středu světa. Jste ztichlí, sedíte a koukáte, že jste to vždycky byli jen vy. C. G. Jung by řekl, že přestáváte projikovat svůj "stín" do jiných. V našich slabostech a temných stránkách jsme si stejní. Od dětství jsme všechny křivdy cítili jen my sami. Rozhodli jsme se - nevědomě - že to tak bude.

Nejste oběť. A jste-li, dál už nebuďte. Jde to. Uvidíte dokonce, že váš šéf je jen člověk a snad je na tom i hůř než teď vy. Protože vidíte, že není ve Středu světa. Střed světa je tam, kde není pohyb. Otáčí se pouze vše okolo.

To mi dala tahle angína. Plus pobídku k zamyšlení jak dělat v práci co nejlíp, nic neočekávat a zároveň po sobě nenechat hépat.

Kde se bere Anima? Aneb na učitelky ze základky nikdy nezapomeneme

Tehdy za socialismu, v Jiskrách, ve druhé nebo třetí třídě ZDŠ jsme měli tyhle dvě instruktorky. Dvojčata tak 16, 17 let s vlasy do pasu. V létě nosily takové miniaturní kraťásky. Na pražském sídlišti Skalka nás, Jiskry věrné, vodila dvojčata, jejichž jména jsem zapomněl, na hřiště, kde se říkalo "Za dráhou".

Ve svých šesti sedmi jsem je následoval jako štěně a nemohl jsem odtrhnout oči od těch jejich oranžových froté trenek. Neměl jsem ponětí, co se se mnou děje. Řekl jsem kámošovi: "Hele" a ukázal jsem očima na ty froté zadky. Kámoš na to zběžně mrknul a řekl: "Hm, pojď si radši hrát na vojáky." Hrát na vojáky, když je tady TOHLE? A už nikdy jsem si nešel hrát na vojáky. Nořil jsem se od té doby do snů o ideální Animě, ke které budu případně připuštěn a se kterou pak vystoupám do nirvány.

Tehdy se má Anima vynořila z nevědomí, ve kterém přebývala, aby mě zničila.

Anima

Učitelka tělocviku v páté třídě byla zvláštní kombinací mužnosti (krátké vlasy, biceps, schopnost vykopnout míč do nebes, jak se mi zdálo) a výrazných ženských symbolů (černé silonky a bimblání korkovým pantoflem na palci u nohy). Jednou nás suplovala na zemák zeměpis. Hypnotizoval jsem očima ten pohupující se korkáč a loktem šťouchal do souseda: "Hele."
"Jsou jí trochu vidět prsa," řekl soused, který se jmenoval Zdeněk. To mě překvapilo, protože jako tělocvikářka neměla prsa, která by byla vidět. Ale nechal jsem Zdeňkovi prsa a dál jsem zkoumal její bosou nohu v černé silonce.

O dva roky později pak přišla statná dějepisářka, u které jsem sice propadal, jejíž prsa ale už nešlo ignorovat. O další rok později češtinářka sice na podpatcích, zato bez podprsenky a tak dál. Byl jsem navždy ztracen, očarován vůní Animy, prameny vlasů a přísnými ústy vyslovujícími hodnocení a pohledem očí, ve kterých bylo neznámo vybízející k prozkoumání, k rozplynutí a sladkému zániku.

Dračí matka pojídá opět své děti, pohltí je hned, jak je porodila. "Strašná matka", jak je nazývána, čeká se široce rozevřenými ústy v Západních mořích, a když se člověk k těm ústům přiblíží, zavřou se za ním a je hotov. Tato obludná postava je masožravá matka, masožroutkyně; je to v jiné formě Matuta, matka mrtvých. Je to bohyně smrti.

— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
II. tavistocká přednáška (r. 1935)

Berlínská zeď

V předvečer třicátého výročí pádu jedné z nejobludnějších staveb studené války a socialismu, vkládám dokument, jenž vedle historie vzniku zdi obsahuje unikátní a bizarní filmové záběry, ze kterých vznikla i valná část slavných fotografií, snoubící se s existencí této zločinné zdi chránící lidi proti lidem.

Pozoruhodným dokumentem o životě se zdí je i Králík po Berlínsku.

Nejlepší audioknihy do práce

Za těch pár let práce v továrně, práce, které jsem se zprvu zbytečně zdráhal, ale která se ukázala jako nejlepší práce, jakou jsem kdy měl, neboť si vlastně celou šichtu jen poslouchám a u toho jen jako mimochodem lisuju autokoberce, jsem vyslechl víc muziky a esejisticko-filosoficko-nábožensko-kulturně historických přednášek než dosud za celý svůj život.

A také audioknih. Protože jsem jich slyšel fakt hodně, říkal jsem si, že vyberu ty, které považuju za ty nejlepší z nejlepších. Tak tady jsou, na pořadí nezáleží:

• John Kennedy Tool: Spolčení hlupců, čte Jiří Zavřel. Jediná kniha autora, který zemřel mlád. Načtena před rokem 1989, tedy v době, kdy se na "od kdy do kdy a co za to" nehrálo ještě tak, jako v kapitalismu, což se odráží zejména na téměř absurdně rozvážném stylu čtení. Něco úplně jiného než současné rychločtené audioknihy, paráda.
• Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch, čte Vilma Cibulková. Ještě silnější než Tučkové následující audiokniha Žítkovské bohyně, o poválečněm vyhnání Němců z Brna.
• Carlos Castaneda: Cesta do Ixtlanu, čte Libor Terš — třetí díl Castanedovy fascinující ságy o setkání s indiánským čarodějem, má nejoblíbenější.
• Stanisław Lem: Futurologický kongres, čte Jiří Škoda — lepší než Solaris, Vesmírná odysea a Matrix dohromady. A ještě je to sranda. Plus bizarní rok vydání - 1978.
• Amelie Nothombová: Vrahova hygiena (dramatizace) — pokud obdivujete strašlivě chytré ženy tak, jako já, budete poslouchat tenhle dialog z pera belgičanky Amelie Nothombové z posvátným úžasem.
• Anton Pavlovič Čechov: Újezdní Hamlet — překvapivý důkaz, že i ruská klasická literatura skrývá třeskutý humor a druhá má předrevoluční doporučená audiokniha.
• Jan Neruda: Povídky malostranské, čtou Vlastimil Brodský, Soběslav Sejk a Martin Růžek — docenil jsem až o 30 let po základce. Naprosto nevhodné pro čtenářské deníky nešťastných teenagerů. Historická a jazyková hodnota nevyslovitelná, úroveň humoru vysoká, dojímavosti ještě vyšší. Některé z povídek znovu nově načteny (Jan Hartl, Luděk Munzar, Miroslav Táborský) a povídka Večerní šplechty je čirá lábuž a magie večeního poležení s přáteli na malostranských střechách.
• Kingsley Amis: Šťastný Jim, čte Milan Neděla (ten, co uváděl pořad Komik a jeho svět) — poslední z doporučených předpřevratových audioknih. Styl přednesu herců staré herecké školy a spojení jemného humoru Amisova románu se šťastným koncem je neodolatelný. Svět je krásný.
• Zdeněk Jirotka: Muž se psem, čte Jiří Lábus — kam se hrabe Saturnin a Oldřich Vízner. Detektivka s překvapivým rozuzlením a tak vtipnými scénami, že jsem se smál nahlas. Fenomenální Lábus.
• Erich von Däniken: Šok z Bohů, čte s lordovskou výslovností brilantní Otakar Brousek nejstarší — taky jsem se Dänikenovi kdysi smál... Než jsem slyšel tohle. Postupně, pomalu ale vytrvale podává svůj výklad historie, dokud na konci nevytvoří teorii, které nemám problém uvěřit. Otakar Brousek mladší namluvil — ale to je NĚCO — Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha. Lepší než verze Tomáše Töpfera i Bohuše Záhorského (!).  
• Umberto Eco: Jméno růže, (dramatizace) — lepší než film, mnohem. Ač starý chlap, při poslechu v noci mi běhal mráz všude možně. Atmosféra a vystavění příběhu plus Pavel Soukup jako Vílém z Baskervillu (ve filmu Sean Connery), deset hvězd.
• William S. Burroughs: Junky (Feťák), čte sám autor — zážitek sám o sobě.
• A skutečná opulentní mysticko humorná uzenina na závěr — Petr Staněk: Mlýn na mumie, čte Ivan Řezáč. Ivana Řezáče jsem viděl před lety spolu s Michalem Dlouhým ve Švandově divadle v Praze v hlavních rolích Žebrácké opery. Dodnes mám ten zážitek v živé paměti, takové vám to bylo představení. O tři týdny později jsem viděl Ivana Řezáče v tramvaji a nikdo  z cestujících ho nepoznával. A já si říkal: Ježiši takovej herec a nikdo ho nezná! Audiknihu s neřešitelným názvem Mlýn na mumie jsem dlouho odkládal a pustil si ji nakonec z nedostatku jiného čtení do práce. Je načtena ohromujícím způsobem a celou dobu jsem si říkal: Panebože, kdo to čte?! A on Ivan Řezáč. Načetl to tak, že jsem si pak koupil i papírovou knihu, protože celá ta neobvyklá detektivka o policejním inspektoru Durmanovi, který hlavně jí, pije a souloží a teprv pak v čase, který zbude řeší případy, je vybroučená, neobvyklá a originální jako kuře na čokoládě s knedlíkovou čtyřkombinací. Nečtěte, kdo nemá rád jídlo, porno a smrt.

Příště podruhé trochu o poezii. Ale už jenom trochu.

William S. Burroughs jako Castanedův don Juan

Je večer, léto a já stojím v žižkovské telefonní budce. Je rok 1993 a volám Josefu Rauvolfovi, jehož telefonní číslo jsem našel ve Zlatých stránkách, kvůli informacím o Williamu Burroughsovi, kterého J. R. navštívil doma v USA a jehož knihy u nás překládá. Je mi 19 a Rauvolfovo telefonní číslo jsem celkem jednoduše našel ve zlatých stránkách. Jsem nervní a J. R. nesmírně vstřícný, překvapený a zdá se, že dokonce potěšený. Rozhovor je dlouhý, vypráví mi i o Ginsbergovi a spoustě dalších věcí. Ale kámoši na mě čekají venku před budkou a gestikulují, abych pohnul.

William S. Burroughs

O 26 let později v práci poslouchám Burroughsovy i Rauvolfovy přednášky a spolu s tryskem desetiletí se mi tím odkrývá nedozírný obzor Burroughsova díla a myšlenek. Jsem omráčen úrovní integrity jeho osobnosti. "Jako Castanedův Juan Matus by byl ve filmu dokonalý," napadá mě, když ho slyším citovat Dona Juana z knihy Cesta do Ixtlanu: "Vaše smrt je stále s vámi." Ačkoli byl 15 let závislý na heroinu, Burroughs přežil Ginsberga, Cassadyho, Kerouaca, dokonce Bukowského. Nejspíš proto, že nikdy nelitoval své zkušenosti narkomana — "I'm not an addict, I'm the addict" — stala se jeho osobnost pozoruhodně vyrovnanou. Slyšíte-li záznamy z jeho rozhovorů z 60., 70. nebo 80. let minulého století, jeho styl vyjadřování a způsob, jakým mluví, zůstává charakteristicky neměnným, jako by, stejně jako Juan Matus, ani nebyl člověkem.

Jeho silně kritický postoj k lidstvu a nelítostný popis ve svých autobiografických textech kontrastuje s překvapivou laskavostí k jednotlivcům. Burroughsovo poznání načerpané na samé hranici existence a samého bytí je hluboké a cenné. A stejně jako Učení dona Juana, nepřenosné.

O výhodách smrti

Lebam Bulebik si zastínil oči. Svou první sebevraždu spáchal v létě, předloni. Zbytečně. Přežil to a s nevěřícným pohledem se váhavě vracel zpátky do života. Ještě několik dní se s ním svět, jak jej opustil, mírně houpal a při chůzi kolem něj pomalu míjel, nezměněn. Pak se mu po superúčinku superdávky sedativ hlava točit přestala. Svět se přestal houpat, nicméně se točil dál i s Bulebikem, stojícím v javorové aleji, stínícím se oči a s opětovně se probouzejícím nesouhlasem v koutku nesouměrných úst.

Protože ostatní si kolem něj vesele umírali či se alespoň přidržovali života zuby nehty, v čekárnách na chemoterapii se během hodiny a půl, po kterou tam čekal na svou matku, vystřídaly desítky lidí ublíženě bojující s jeho vysněnou rakovinou. Jako by ji už cítil v sobě. Rakovina tlustého střeva - nejčastější mužská rakovina. Posledním půlrokem se doslova probzdil, ve stoje v práci se pohyboval s pocitem rakety těsně po zážehu trysek; dosažená úroveň jeho plynatosti se blížila té z filmu Velká žranice. Ano, Lebam Bulebik byl zbabělec. Druhou i třetí sebevraždu stěží jen započal, dokončit ji bylo už mimo jeho schopnosti a nad jeho síly. Úspěšné zakončení svého vlastního života se nacházelo ve snových sférách vznášejícími se daleko za strachem i falešnou odpovědností; obé se mu bolestně připomínalo vždy, když pohlédl do očí své dcery Ester nebo své matky. Takový pohled jej pak naplnil frustrací a hněvem a alespoň v představách se pak vydával za hranice své nedokonalé mysli, do světů za bytím.

Uondán pak další den vstával do práce a pohybován v takto soustředných kruzích a spirálních galaxiích třísměnného továrního provozu bez bonusů a bez stravenek zoufale zas spřádal plány parašutistických výcviků bez padáku, nezajištěných bungee jumpů bez gumy a nad pevnou zemí, kdy lebka s křehkým prasknutím uvolní ze svého transcendentního mixéru uvězněné myšlenky, které se v podobě rudých stříkanců jako motýli zpomaleně rozlétnou čerstvým povětřím, lehoučce jako ze strachem nezatížené močové trubice, jejíž (ne)prostupnost je přímoúměrná vztahu k životu...

Bulebik byl bohem milován. Byl dokonce bohem políben. V horách porostlých borovicemi se mu při sebevraždě číslo 3 zjevilo mezi kmeny stromů mihotavé tepelné pole, z jehož záře vyšel hlas. Řekl: "Ne. Můžeš zůstat jaký jsi." Bulebik chystaje se ke skoku a ačkoli bylo léto, navlečen v zimní bundě  pro případ, že by špatně dopadl a umíral dlouho, aby umíral v teple, ustrnul takřka v podřepu. Naslouchal. Pak řekl: "Tati?" Ale potom už bylo ticho. Světelné teplo či tepelné světlo mezi stromy ještě chvíli trvalo, pak se pomalu vytratilo. Bulebik ještě chvíli hleděl jeho směrem a ze srázu se už nepodíval. Jeho zbabělá část měla radost, že se vyhnula bolestnému křachnutí při dopadu, jeho jiná část byla zklamaná, že bude muset šlapat zase zpátky. Sbalil bundu do batohu, ve kterém ji přinesl a začal sestupovat z hory.

To bylo před dvěma lety. Mělo mu to dojít už poprvé, když to přežil. Dalších sebevražd už nepáchal, nemělo to smysl. Přesto se myšlenkami na ně rád v duchu osvěžoval.

Ale teď byl nesmrtelný.

Ingmar Bergman - Laterna Magica

Jelikož v sobě neustále nosím zmatek, který musím mít pod dohledem, nahání mi vše nepředvídané a nepředvídatelné strach. (...) Chci mít klid, pořádek a přátelskou atmosféru. Jenom tak se můžeme přiblížit nekonečnu.

— I. B.

Vždycky jsem si přál napsat knihu s čarovným názvem Laterna Magica. No, už ji napsal slavný režisér a pojmenoval tak svůj vlastní životopis.

Filmy i divadlo mám rád čím dál míň, protože nejsou skutečné a to je trapné. Na druhou stranu trapná je i každodennost, ve světle čehož z toho film a zejména divadlo vycházejí poměrně dobře. Dogma 95 se trapnost filmové strojenosti snažilo obejít tím, že filmaři přestali používat hudbu a točili výhradně na ruční kameru. Výsledkem byly filmy s mnoha postavami v místnosti tak trochu podobné W. Allenovi, ale bez vtipu, bez hudby a bez jiskry. Ne, že by Woody Allen točil ruční kamerou, ale nedělá si hlavu se snímáním dialogů, nedělá prostřihy na zrovna mluvícího herce, natočí obě mluvící postavy najednou, aby mohl jít domů a hrát na si klarinet. Občas scénu sice natahuje, ale jen aby do filmu dostal víc Gershwina. (Eric Lax — Hovory o filmu s Woody Allenem).

Bergman je ve svých vzpomínkách tak stručný a ironický, pokud mluví o sobě a tak nápaditý, sdílný a zároveň introvertní, když popisuje jiné lidi. Věnuje se zejména popisu světla během svého dětství, což je pravděpodobně klíč k jeho budoucí tvorbě — paprsky slunce, posouvající se po zdech a tapetách a vůně koberců, parket, nábytku a žen jsou leitmotivem jeho vnitřního bytí. A také ticho, které chodil poslouchat ke své babičce.

A čím dál míň mám rád i životopisy a přestal jsem si hledat informace o tvůrcích ať už o pozoruhodných spisovatelích, hercích nebo nedejbože hudebnících. Často se totiž mezi řádky ukazuje, že všechno vzniká buď na koleně nebo náhodou nebo oboje dohromady. Ne tak Ingmar Bergman. Neviděl jsem, pokud mi paměť slouží, dosud žádný z jeho mlčenlivých filmů, jak si je představuji; viděl jsem pouze bergmanovské "vážné" filmy Woodyho Allena a také vím, že s Bergmanovým filmovým štábem nakroutil své dva poslední filmy Andrej Tarkovskij; a knihu vzpomínek jeho dvorní herečky Liv Ullmannové jsem v marném očekávání hluboké introspekce, ale zato bohaté na popisy jejích šatů a sklenic na šampaňské odložil po první kapitole. 

Dvě místa u nás na náměstí, kde to žije:
vpravo knihovnička pro dříve narozené,
vlevo utvářející se fronta na úmrtní oznámení.

Útlou knihu jsem objevil u nás na náměstí v bývalé telefonní budce, která teď slouží za veřejnou knihovničku. Lidé do ní odkládají své nejcennější svazky, např. všechny díly Jiráskova F. L. Věka, Výbory z díla Jana Nerudy či Boženy Němcové, Heinricha Bölla Chléb mladých let, Gogolovu Podobiznu, Čechovův Melancholický dekameron i Újezdní Hamlet. Chápu, že obálky těchhle knih jsou nic moc a doma to zabírá zbytečné místo, zvlášť když teď vychází 40 nových titulů denně. Ujímám se těch starých tisků a čtu si v nich, když přijdu večer ze šichty, všichni už spí a já sedím v kuchyni a jím chleba. Jako třeba v tomhle Bergmanovi, který přikládá stejně jako já obzvláštní důležitost vůním z dětství. Mažu si ty chleby a nevím, jestli čtu, abych mohl dál jíst nebo jím, abych mohl ještě číst.

Současní spisovatelé ať dál provozují svá trapná veřejná čtení z knih, ve kterých rozmělňují stokrát rozmělněné a shovívavě a bohorovně přecházejí vlastní spisovatelskou historii, tisíckrát líp napsanou v dobách bez internetu, wikipedie a těchhle trapných literárních blogů.

Ženy hudebními skladatelkami

Při své honbě za Animou jsem se dopátral skutečnosti, která mi vyrazila dech. Totiž:
Byvše klasicky vzdělaným muzikusem, donedávna jsem měl za to, že hudební skladatelky byly dvě: Germaine Tailleferre a Vítězslava Kaprálová. Abych dopředeslal, ženský princip — jak se mi zdálo — se bude nejsilněji projevovat kde jinde než v kreativitě, kde se může nevědomí zcela odzrcadlit a ideálně v hudbě. Čili mé překvapení bylo dvojité.

• Prvně: jak zarážející množství žen se věnovalo hudební kompozici,

• druhak: ne Anima, ale Animus, mužský princip se projevuje drtivou měrou v dámském kompozičním umění. 

Mělo mě to trknout hned. Ženský princip je přirozeně projeven v hudbě nás, mužů. Není to pravidlem, samozřejmě, nechytej mne za slovo, laskavý čtenáři. Pokud se jedná o dámský princip Animy v hudbě, dle mého je silněji projeven v tvorbě těchto umělkyň:

Anna Kuzina
Nadia Boulanger

Což neznamená, že Animus zcela mlčí. Naopak. Anima je však v jejich skladbách poznatelná. Animus je naopak zběsile a surově projeven disonancí a hlasitostí (a Anima upozaděna) zejména v dílech těchto dvou skladatelek, které berme jako modelové orientační případy projevu mužského principu:

Zara Levina
Kelly-Marie Murphy
Elie Coff
Teresa Procaccini
Sylvie Bodorová

V díle těchto jmenovaných nejsou archetypy Animus a Anima projeveny tak silně, jinými slovy se jedná o méně výraznou kombinaci obého:

Dora Pejačevic
Grazyna Bacewicz
Jean Coulthard
Henriette Renié
Luise Adolpha Le Beau
Marie Jaëll
Matilde Salvador
Mary Howe

Samostatnou kapitolou je Vítězslava Kaprálová. Nejen, že to byla kočka, ale její hudba se nachází o několik řádů výš a mimo kategorie, kde si kontemplaci o ženském principu a nevědomí prozatím odpoustím. V. K. byla kouzelnice a její hudba je zázrakem, čirou magií. (Na náhledu videa je americká klavíristka Virginia Eskin).

Nejsem ovšem řádným psychologem, ani jsem podrobně nestudoval životopisy zmíněných dam, ve kterých jistě hrály roli historické události jako válka apod., neboť bych se nerad dověděl, co vědět nechci. Neberte mě proto vážně.

Ve skutečnosti jsem rezignoval na tvorbu, umění a reprodukci hudby a nyní jsem pouze lisařem gumoplastových autokoberců. Během lisování se ovšem se sluchátky v uších zanáším přednáškami o hlubinné psychologii Carla Gustava Junga a vlivu archetypů na užívání psychoaktivních látek.

Pět krátkých, ale zbytečně dlouhých básní

V pubertě jsem hltal Ginsberga, Corsa a jim podobné. Dnes po 30 letech v době postfaktické mám pocit, že už se mi do hlavy nic nevejde a hledal jsem v tomto výboru útěchu. Marně. Budu si ty básně muset začít psát sám.

Nepodařilo se mi předstihnout Ezru Pounda a jeho proslulou báseň "Papyrus", dal jsem si ji tak aspoň na tričko.

Původně se mělo jednat o co nejstřídmější lyrickou poezii, jedině na tu mi totiž v hlavě ještě zbývá místo. Co z toho vylezlo alibisticky vnímám jako smutný duch doby / zeitgeist, který nejsem schopen nijak přetvořit. Pardon.

Horoskop orloje - čtrnáct amerických básníků (výbor)

AMERIČTÍ BÁSNÍCI
Slova.
Jako prasklé cihly
jako zaokrouhlené haléře / centy
jako lipové vrtulky napadané pod kapotou.

HLAD
Když ze zdí hltám starý hrách
a při tom koukám po ptákách,
do jazyka se kousávám.
Když všimnu si,
že ne ten hrách,
samu zeď už
ohryzám.

KONEC BÁSNÍKOVI
Ač neznaven, tak usedá
pod starou smokvoň usebrán
a dálka láká v holou pláň,
an
vydává se ke hvězdám.

POSTFUCKTUM
Travicí trubice
to není taková lecjaká věc.
Ale když ucpe se,
jídlem k smrti ubavím se.

SRAŽENÝ MUŽ
Všechno je to najednou
tak...
dlouhé —

Update: Přece jen ten Ginsberg snad jako jediný obstává a já si sypu popel.  Tahle verze Kvílení, kterou čte James Franco a jenž nějaká svatá duše sestříhala z filmu Howl i s tamní hudbou Cartera Burwella je dechberoucí.

Trychtovací úmořád

Já byl bych vším tak rád!

V Nerudově saku psát,

na Mozartův klavír hrát,

v Rousseauově džungli řvát,

s indiánkou ve snu spát.

Spadl jsem však na hlavu.

A tak vždycky všechno obrátí se

v trychtovací úmořád.

Oidipovský komplex v rockové hudbě

Oidipús a sfinga
(https://picryl.com)

Oidipús zabil otce a oženil se s matkou. Navzdory věštbě a navzdory tomu, že se snažil předejít jejímu naplnění. Otázku, kterou mu položila sfinga, zodpověděl správně. Nepřišlo mu divné, že správnou odpověď znalo v tehdejším Řecku každé malé dítě. Otázka "Kdo chodí ráno po čtyřech, odpoledne po dvou a večer po třech?" může ale ve skutečnosti znamenat: Kdo je člověk? Co znamená být člověkem?

A kdo je vlastně sfinga?

 O staletí později je Oidipovský komplex stále přítomen. Nejen třicetiletí, ale i padesátiletí chlapi žijí se svými matkami. A jsou to soužití neradostná, mlčenlivá. John Lennon, Pink Floyd, Danzig, Beatles, Police, Ozzy — ti všichni mají píseň, v jejímž názvu stojí "Matka". Tužší rockeři pak vztah se svým ženským principem ošetří raději užíváním psychoaktivních substancí (Lemmy Kilmister a Ozzy Osbourne na to prý vlastní jakýsi drogový certifikát) a pro ženy kolem sebe používají drsné výrazy. Nejdále nejspíš zašel už v šedesátých letech minulého století — tedy zhruba v době, kdy mládež začala hojně objevovat a hromadně diskutovat klasické i méně klasické souložení — Jim Morrison, když svůj vlastní Oidipovský komplex vytáhl na světlo v písni The End.

Protože je to s ženami těžké. Když se hádají dospělý chlap a dospělá ženská (totiž dospělým je v našich končinách málokdo, schází nám přechodové rituály), argumentačně jde o konflikt mezi čtrnáctiletou ufrněnou puberťačkou (Animou) a dvanáctiletým chlapcem (Animem). Ten princip a konflikt je tak všudypřítomný, že na něj narážíme na všech frontách. Dvě strany v takovém sporu jsou navzájem nepochopitelné a tím nesmiřitelné ze své podstaty. Používají proti sobě ty nejkrutější zbraně, jimiž jsou podlost a surovost. Protože mají obě strany pocit, že boj je zoufale unfair, v odpověď na podpásové výpady sáhnou nezřídka i k fyzickému násilí. 

V souvislosti s tím se nabízí zmínit i mateřský komplex, jehož typy rozebírá velmi podrobně Carl Gustav Jung ve svém Výboru z díla II:

Ve chvíli, kdy člověk resp. muž zjišťuje, že jeho rodiče nejsou bohy, za které je považoval nýbrž pouzí lidé, je tímto zbaven dětských očekávání ohledně světa, ve kterém následně postrádá onen mytologický smysl a jež (svět) je tak v nejvlastnějším smyslu slova zbaven božství.

(Kastrační komplex) 

Bruce Springsteen jako jediný, který mi teď vytane na mysli a jehož teď použiji k jakémusi vyrovnání stran, neboť všichni chlapi oidipovským komplexem netrpí, vzpomíná naopak s láskou i na svého otce v dojemné písni Walk Like a Man:

I remember how rough your hand felt on mine
On my wedding day
And the tears cried on my shoulder
I couldn't turn away
Well so much has happened to me
That I don't understand
All I can think of is being five years old following behind you at the beach
Tracing your footprints in the sand
Trying to walk like a man

Vzpomínky na hvězdný prášek

"Prostě nevíš, co chceš," řekl mi před třiceti lety během nočního návratu z hostince dávný spolužák Walter H. Bylo mi sladkých šestnáct let, spolužákovi osmnáct. Jako stařešina nás zobáky učil Walter pijácké fígle a v neděli večer, když jsme se sjížděli na intr, sděloval: "Tak za víkend jsem na zábavě (kde hrával na basu), vypil padesát piv. V pátek dvacet sedm a v sobotu jen dvacet tři. Ale to dvacátý třetí už do mně nešlo, protože jsem ho hned vyblil zpátky do sklenice. Tak jsem řek: 'Takže ty do mně nepůjdeš?' A vypil jsem ho znovu..."

Kytaru, spolužačku a pivo.

Ve svých spanilých šestnácti jsem nicméně věděl naprosto přesně, co chci: elektrickou kytaru, starší spolužačku a neomezený příděl piva. Ne nutně v tomhle pořadí. Dotklo se mě tehdy, co mi Walter řekl, jelikož jsme ho považovali za pivního mentora a kouče. ("Waltře, co máme dělat, aby z nás ve škole netáhlo pivo?" "S tím se nedá dělat nic, leda pořádně prokouřit," ráčkoval.) Dnes už Walter nežije. Vypil většinu piva a odešel z tohoto světa za burácení nebeských tub (sic) a baskytar.

O dvacet let později na srazu jiných spolužáků po 25 letech mi Petr H., aktivně organizující kampaň nějakého tehdejšího prezidentského kandidáta, důrazně kladl na srdce, že "je potřeba, aby člověk věděl, co chce. Protože jako je dost špatný nevědět, co člověk chce," nadhazoval si sako v ramenou a jazykem si ze zubů vyšprtával zbytky pizzy. Když nám bylo tak deset, do boty jsme mu strčili zralou hrušku máslovku. Tak zralou, že když si botu obul, hrušku v ní vůbec nezaregistroval. Řvali jsme smíchy celou cestu ze školy.  Prezidentský kandidát ve volbách nakonec neuspěl.

Ani po dalších letech a srazu dalších spolužáků nevím, co chci. Hodně se teď ale cení ta svobodná vůle. Vykácíme lipovou alej a můžeme tak přidat třetí pruh silnice. Aut tak přímoúměrně sice přibude, ale udělali jsme to, protože jsme mohli.

Způsobem, jež mi do dnešních dnů zůstává záhadou, se mi nakonec podařilo získat starší spolužačku, elektrickou kytaru i sud piva, který jsme umístili na balkón. Každé ráno než jsem šel do školy — neboť ve škole, jakou byla konzervatoř v Pardubicích v devadesátých letech 20. století nám nezačínalo vyučování dříve než před desátou, ještě spíše ale v jedenáct, ve dvanáct nebo až ve dvě hodiny odpoledne a trvalo maximálně 4 vyučovací hodiny (ve zbytku času se předpokládalo seberozvíjení v pohostinských zařízeních různých cenových skupin, návštěva rozlehlých Tyršových sadů se spolužačkami a lahvovými pivy, či pouze s lahvovými pivy) — jsem povinně upil ze sudu a svědomitě si dělal čárky, protože ke konci to tak bylo snazší... Celé tři týdny mi to tehdy trvalo, než jsem ten sud vypil, protože, jak říkám, volného času nebylo nazbyt.

Častokrát jsem do školy ani nedošel, kombinoval jsem totiž rozličné druhy seberozvoje a cesta do školy vedla podél vzrostlých topolů na břehu Labe. V těch teplých dnech působilo mihotání vody, bzukot motýlů a vlnky šplounajícího listoví na mou pohnutou studentskou duši věru mocně. Stříbrný vítr nad řekou jemně čechral můj měsíc a já další den ve škole na profesorovu otázku, kde jsem byl minulého dne odpovídal, že z hlediska vesmíru na tom přece vůbec nezáleží.

Prach cest a vlnící se vysoká tráva podél nich, milovaná dlaň a bosé nohy mé lásky bořící se do měkkého prachu, naše dlouhé vlasy a horký dech. "Zůstanu tu s tebou až do rána," řeklas. Na tom jediném záleželo.

Walter už není mezi námi. Pokud bych si dnes nějakou nevysvětlitelnou shodou náhod snad myslil, že už vím, co chci, nezáleželo by na tom. Mé děti rostou a sílí, jejich mladá pružná těla se ani na chvíli nezastaví, zatímco mé svaly atrofují a kosti řídnou. V tomhle záhadném a strašlivém světě, do kterého jsme byli vrženi a pak propasírování v hvězdný prášek člověčích vzpomínek.

Poločas integrace Animy a co se (ne) dovíte v protialkoholní léčebně

Užívání psychoaktivních látek poskytuje Animě maskování. Čím delší je doba užívání, tím méně je Anima vidět. Ona je přitom ten důvod, proč pijete nebo si pícháte. A nakonec se i takový pijan-chlapák jakým byl Hemingway, raději nakonec zastřelí.

Když užíváte psychoaktivní látky, zažíváte extrémní euforie a nezměrné propady. Máte s tím spoustu starostí, protože nevládnete svým tělem a ke konci si přejete zemřít. Kdyby vám někdo řekl, že máte problém s vaší vnitřní ženou, která chce stále víc, vysmáli byste se mu. Ale pokud se vám alespoň na čas podaří vysadit a připustit si, že takhle nemůžete existovat, nejspíš začnete pátrat po příčině. Jak to, že někomu to nic nedělá a někdo si vytvoří závislost?

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ridatemi_l%27anima.jpg

Včas nezvládnutá Anima vytváří závislost na čemkoli, říká PLŠ. Ale každý člověk má odlišný "poločas integrace Animy". Jsou na světě lidé, kteří by při zmínce o Animě nechali u docenta Chocholouška hospitalizovat samotného C. G. Junga.

V protialkoholních léčebnách vám dají čas zastavit se. V chráněném prostředí strávíte zhruba 3 měsíce, kdy odvyknete tomu nejhoršímu. Dáte se tam dohromady a když máte štěstí uvidíte, že máte problém. Když ne, vrátíte se. Ale s největší pravděpodobností se vrátíte i tak; úspěšnost ústavní protialkoholní léčby je u nás prý 6%. Já byl zpátky za osm let. Někomu stačí 3 týdny. Dnes to díky pořadníkům a čekacím lhůtám trvá minimálně měsíc. Mají plno.

Tehdy jsem byl v Bohnicích u MUDr. Nešpora a byl to zážitek. Ten drobný legrační muž požíval přirozené autority s takovou mírou, že i nejtvrdší rockeři, toho času v pantoflích a teplákách, červenajíce se klopili před ním hlavy. Součástí léčby tehdy byly skupinové terapie, arteterapie, jóga (tu vedl samotný primář Nešpor), samořídící programy (mohli jste přednést přednášku na vámi zvolené téma), anonymní alkoholici, doléčovací návštěvy propuštěných abstinentů, ranní rozcvičky, mytí záchodů, služba v kuchyni atd. Mohli jste požádat i o individuální konzultaci a k dispozici byl i sociální pracovník pro ty, kdo se ocitli v dluzích, bez domova, bez práce, bez přátel. Je zkrátka fascinující, co všechno Anima dokáže.

Po třech měsících vás pustí. Nacházíte se vysoko nad problémem, tak vysoko, že je vám jasné, že nad ním vůbec nejste. Ale víte už, že na to nejste sami a jste vybaveni určitými nástroji pro zvládání bažení. Např.: abstinovat den po dni (dnes to ještě vydržím a zítra se uvidí), Semafor (včas rozpoznám a zastavím návykové jednání), návštěvy setkání Anonymních Alkoholiků, vedení deníku (ten si vedete už v léčebně a denně předkládáte k přečtení terapeutům), svěříte se kámošovi. Také velmi zábavný a téměř denně aktualizovaný web samotného MUDr. Nešpora pro zvládání abstinence. Ke stažení jsou tam i jeho vlastní řízené meditace, z nich ke čtyřem z nich jsem udělal hudbu.

Tohle všechno jsem dodržoval celých dlouhých osm let a pak jsem do toho spadl znovu. Bylo to v létě, bylo krásně, měl jsem dobrou práci, krásnou, chytrou ženu a nový dům. Chtěl jsem ten krásný čas udělat ještě krásnějším a dal jsem si pivo. Po půl roce jsem byl na alkoholickém kopci zhruba tam, kam jsem se před tím svědomitě propíjel deset let, po kterých následovala první léčba. Ten druhý pobyt v Bohnicích jsem ukončil sám po dvou týdnech. Jako recidivistu (panebože) by mne čekalo přeložení do pavilonu 33 mezi nenapravitelné alkoholiky (panebože), narkomany a kriminálníky. Z toho jsem měl vítr, i když to vlastně všechno byli chlapi jako já.

Následovala abstinence trvající nějaké tři čtyři roky. Mezi tím byla cesta z města a cesta zpátky do města. Zrecidivoval jsem znovu. To už byly děti na světě, takže jestli to doteď byla jen mladická nespoutanost, tentokrát už to bylo ohne sranda. Práce, žena, děti versus chlast — nic na světě nejde míň k sobě. Pokusů přestat pít byly desítky během let. Nakonec jsem manželce odevzdal platební kartu a nějak přestal. Prostě už nebylo za co. V té chvílí se přede mnu objevilo prázdno, jenž bylo tím nejstrašnějším, co vůbec mohlo být.

A to je "můj poločas integrace Animy".

Teprve tehdy jsem se začal opravdu zajímat o skutečné příčiny vzniku závislosti. Pricipy vnitřní ženy a muže jsem byl nucen začít zkoumat po deseti letech v manželství, kdy pominula nejen prvotní zamilovanost, ale i děti povyrostly, začalo stárnout tělo. Přesto naše mužsko-ženská argumentace při vedení sporů zůstávala podezřele jednotvárná. Chtělo to čas. Všechno chce čas.

A nebojte, všechno dobře dopadne.

William Burroughs a Anima

Když jsem se před lety stěhoval z města, do popelnice šly kromě knih B. E. Ellise, H. Selbyho, Kerouaca, Bukowského i všechno od Burroughse. Zpětně toho dnes trochu lituji, zejména by mě s odstupem času zajímaly jeho Dopisy o Yage z roku 1963, ve kterých píše Allenu Ginsbergovi o svém pátrání po mystické halucinogenní rostlině, které dnes říkáme ayahuasca.

William S. Burroughs

Když jsem se totiž zbavoval jeho knih, samotný Burroughs mi připadal tak nějak mnohem zajímavější, než jeho Nahý oběd, Nova expres, Feťák a Teplouš. Nastojte:

Ohyzdný duch — jak jej nazýval a jenž mu komplikoval celý život, a který se začal plně projevovat s jeho sílícím návykem na morfium a poté na heroin, (popisuje ve Feťákovi a zmiňuje i Kerouac při své návštěvě u Burroughse v New Orleans během svého sedmiletého období Na cestě), a který vyústil v tragickou smrt zastřelením Burroughsovy ženy jeho vlastní rukou a jeho zbraní, přes pobyt v Tangeru, kde črtal Teplouše a "se zježenými vlasy a smějíce se jako šílenec" Nahý oběd až po vymítání Ohyzdného ducha, tak silného, že šaman během obřadu málem zemřel, — sužoval a určoval jeho život nejspíš až do jeho konce. Nikdy se nezbavil heroinového bažení, pouze jej nahradil metadonem. Jako každý odvykající narkoman pokoušel se zbavit návyku výměnou drogy za alkohol, což naštěstí vzápětí vzdal, když zjistil, že jako narkoman ani přes kvanta alkoholu nikdy nedosáhne stejného uspokojení, jaké mu poskytoval heroin.

Burroughsova pronikavá inteligence mu ovšem už tehdy poskytla mlhavou naději, když odhalil to, co pojmenoval "ohyzdným duchem". S Carlem Gustavem Jungem, pokud by se spolu kdy setkali, by zcela jistě svedl nejeden pozoruhodný terapeuticko-mystický rozhovor, v kterém by se mu Jung snažil přiblížit význam svého pojetí Archetypů, Stínu, Animy a pravděpodobně by se shodli, že oba mluví vlastně o tomtéž.

Právě Anima a Animus (vnitřní žena a vnitřní muž) staví v souvislosti s Burroughsovou homosexualitou otázku: Který z těchto archetypů? Neboť jinak se projevuje věčně nespokojená a rozmařilá Anima a jinak surový a brutální Animus. Vezmu v úvahu, že Burroughs byl muž; celý život ho — jako většinu z nás — řídila hysterická Anima, která, jak už víme, rozpouští muže v závislostech na čemkoli. Neboť její věta je: Chci to a chci ještě. Heroin, alkohol, metadon, anabolika, porno, posilovna, politika — to je nezvládnutá Anima. I zamilovanost, ta prvotní, je projekcí Animy. Jung říká, že u homosexuality jde v nevědomí o naprosté ztotožnění se s ženským principem.

"Náš svět jsou božské projekce promítané na zeď jeskyně."

— Platón.

Klidně si dovolím tohle brutální zjednodušení, neboť z vlastní zkušenosti zvládání "jen" alkoholické závislosti (v léčebnách jsem na vlastní oči viděl případy kombinované závislosti, tzv. AT — alkoholik / toxikoman a byli to ti nejvíce poznamenaní, ti, kteří se už nepodobali lidem) a mohu potvrdit, že princip Animy, Stínu a Archetypů (kteří nejsou našimi rozevlátými a nespoutanými přáteli), je funkční, protože pomáhá.

Protože ho svým způsobem obdivuji (pouze abstinující Keith Richards je z tohoto pohledu pro mne snad ještě zajímavější), zamyslel jsem se proto touto krátkou úvahou nad ním jako nad člověkem, jehož démon byl takto viditelný zejména díky Burroughsově nelítostné sebereflexi, zcela výjimečné nejen v literatuře a známkou to mimořádné osobnosti.

Kočka je Anima.

Nenápadná Burroughsova kniha The Cat Inside (1986) je klíčem. Burroughs stál na samém prahu tohoto poznání. Starost o kočky je posledním stupněm před fascinací "vším kočičím". I Charles Bukowski se na stáří věnoval "svým" kočkám... Anima určuje chlapův život, dokud není integrována. (Ze zkušenosti vím, že o ní stačí vědět a ono to samo začne pracovat.) Ghost of Chance (1991), jedna z posledních knih je příběh prosluněný zoufalstvím starého muže a v úsporném stylu vyprávění si Burroughs na konci života vyřizuje své účty s Bohem.

Patti Smith jsem viděl v dokumentu o W. B. vyprávět, kterak již starému Burroughsovi vyznala svůj obdiv k němu. Řekla mu: "Miluju tě". Burroughs ji prý pohladil po vlasech a svým drsným nosovým hlasem odpověděl: "To bude dobrý."

O dětech a otcích

Je rok 1983, je mi devět a s rodiči jsme ubytováni v bungalovech na Šumavě, kde jsme na prázdninách. Loni jsme kempovali v Kašperských horách a po zkušenosti se stanováním versus děti se otec zřejmě rozhodl strávit svou dovolenou o poznání klidněji, což zároveň pojistil socialistickou kápézetkou pro dospělé, láhví Myslivce. Dodnes si pamatuji, jak na mou otázku, co to pije, odpověděl: "To je pro děti jed." Nemohl jsem tudíž neochutnat a tak táta, máma a mladší ségra stravili noc se mnou bdíce, zatímco já střídavě zvracel a blil. Nakonec jsem se přiznal, ale vyčerpaný otec již nejspíš neměl sílu vykonat na mě zasloužený trest; z prázdnin si ten rok již nevybavuji více.

1983 sídliště Skalka, Praha

O třicet let později (a nějaké drobné), kdy se mé děti věkem blíží mému věku tehdy v bungalovech a kdy se živě zajímám o výchovu dětí, dětskou psychiku a motivací dětí k učení i k životu a kdy při pohledu na ně čím dál častěji vídám sebe, jsem nemohl nenarazit na skutečnost, že již v mých devíti letech, kdy jsem přece jen špetku rozumu už pobral, jsem i přes tátovo varování volil jed, tedy smrt. Děti nejsou blbé a chuť dozvídat se věci (nikoli UČIT SE) je u nich primární, takže dílem tohle a dílem genetická dispozice mého otce, jenž byl předurčen k vysoké senzibilitě a zkoumání věcí daleko za horizontem obecného zájmu a takto i k hlubokým pocitům marnosti, která u něj i u mě vyústila v opakovanou hospitalizaci v blázinci — on ještě za komunistů s bipolární poruchou, já už po převratu s alkoholismem — přičítám k důvodům mé tehdejší volby malého kluka. Uzavírá se tím kruh, který jsem kdysi otevřel. Nutí mě to k přemýšlení o tátově kruhu, protože táta ještě žije, za rok mu bude devadesát a stejně jako se mé děti podobají mě, podobám se já tátovi způsobem, který mě ohromuje.

Náš přední popularizátor jungiánské psychoanalýzy, neboť na čtení skutečných Jungových knih jsem příliš blbý, tvrdí, že introvert si v životě nejvíce přeje, aby mu svět dal pokoj, čili volí smrt. Což je nepochopitelné extrovertu, který se světu otevírá a cele jej využívá k žití. Přál bych si být extrovertem, uvolnit se a... mít klid. A předat tohle svým dětem. Jsem ale introvertem, co se rve se svou Animou, aby nezemřel dřív, než vyrostou jeho děti. Anima muže rozpouští v alkoholu, drogách, adrenalinových sportech nebo politických stranách. S rodinou jsme dnes šli na procházku a na protějším chodníku viděli muže, jenž se tak podnapil, že sotva stál na nohou. Moje žena zakroutila hlavou a řekla: "Tsss." V kolegovu chabou ochranu jsem světácky odpověděl: "To víš, blbě integrovaná Anima."

Možná nejdůležitější otázka, která se mi naskýtá zní: Která síla způsobí, že jste extrovert nebo introvert? Ještě donedávna jsem měl za to, že za mé smíšené životní pocity může modelová situace, kdy se nacházím na pódiu Lidové školy umění v tesilkách a košili zapnuté ke krku a veřejně se snažím provozovat klasickou hudbu. Pro dvanáctiletého kluka naprosto přirozené prostředí, aspoň podle mých rodičů. (Dnes už vím, že mě dali na muziku, za prvé protože byli sami muzikanti, za druhé protože jsem byl blbý na matiku, fyziku a chemii a za třetí, protože hudba skýtala v komunismu jednu z mála možností vycestovat ven), tedy:

Sál nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Tahle situace, která ve snech straší všechny dospělé herce i muzikanty, se mi opravdu stala! V sále je ticho, sedím tam s violoncellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Má paní učitelka mi naštěstí přijde na pomoc: "Tak vem jen ten konec, Honzíčku." Já zafidlám čtyři takty místo dvoustránkové skladby, sál shovívavě tleská a než slezu z pódia a uteču na záchod, zahlédnu v publiku otcův kalný pohled. Tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít. Nicméně s nevědomou touhu po smrti jsem se setkal už daleko dřív, když jsem na prázdninách mlsal otcova Myslivce. Promiň tati, už to nedělám. Animu mám integrovanou.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště si řekneme o tom, co se o příčinách závislosti nedovíte v léčebnách.

Jung's theory of work

When I was a little kid watching every Sunday morning TV Studio Friend with Jirka and Lenka, I was always wondering why in fairy tales every guy is looking for a job. When the client came to Carl Gustav Jung and said he had lost his job, Jung said cheerfully: "Great, let's celebrate!" When the client said he had promoted at work, Jung frowned, saying: "Okay, let's do something about it."

For years I have been trying to find the job of dreams to find my "dent" as it is nowadays technically called. I sniffed with disgust to the digital nomads who earn by advising people how to earn.

So, remembering the good old C. G. Jung's example, with the greatest effort I finally found myself a dream inferior job and started working as a warehouseman in a retail chain. I was excited from day one. So much work and for so little money, old Carl would have praised me. Listen.

It is only at six o'clock in the morning that I have to take the pastries from the several bakeries that supply us and whose delivery trucks are blowing patiently from 5.50 at the gates of the warehouse. It is only some eighty or ninety crates of bread, bread rolls and all that poppy seed and cottage cheese stuff. All this count, stamp, take to section girls inside and return stuff what wasn't sold the previous day. As soon as the bakers leave, it is the turn of the vegetables and dairy products, yoghurts, spreads and so on. There are only about seven pallets, and thankfully I'm on my own. Unfortunately, all of this is quite cool, fortunately then finally the proper chase begins.

There will be lorries with beer, coke, pepsi, dumplings and pizzas, and god knows what and in the meantime more trucks from our central warehouses bringing as Konstantin Biebl would say, "tea and coffee from far away countries." Washing powders, noodles, biscuits, soups, spices, chocolates, crisps, booze, just all we don't know what to buy first. Every time there is a huge amount of something in discount and then people jounce and push and buy it in bulk instead of buying what they originally wanted. For example a padlock that tills 75 CZK. When in action it has a sign: Original price 185 now only 75.

The trucks arrive all day long, thank god I don't have much time to go to the toilet. I run to open the front gate and close the rear gate when they leave because such truck does not turn just somewhere. Then I park and look for a place for all those high-rise pallets (it takes a perspicacity and propper orientation skills, all the space is calculated per millimeter and if not, it costs life a lot of virgin olive oil (cleans up perfectly) and a lot of instant coffee packs. For each pallet received I usually give one blank back and it requires a special paper. Another paper shows who and how much it carries, how much it arrived and gone. Everything that arrives in one day must be registered (digitally, of course) and sorted out the same day. Bar codes become meaningless by registration, better do not ask anymore. In my free time I run to exchange new price tags in the section of mineral water, spring water, lemonade and beer, refill shelves, print and expose advertising posters etc. Also transport full-range pallets with goods in discount to the "market" - as we call it by professional jargon. Milk, sugar, coke, whatever - e.g. a pallet can hold 64 packs of six-packs of coke, 61 ten-packs of milk. So I have a free gym at work, that's the only disadvantage. Fortunately the boss and the section girls chase me badly so that I do not stop too much. It is necessary to take down a few rolls of toilet paper, dog food and so on from the ceiling of 15 meters by the forklift. To do this you need first to clear the path and park the other pallets interfere in the way. Often I can do it in less than an hour - I am still improving.

I also have to run to the vending machine for bottles and sort the empty beer bottles. For this I had to create a special Excel table. Because of suppliers. The chapter itself is Bernard beer and its wooden heavy and fragile boxes with chips and broken corners which do not fit to other common plastic beer boxes. There's definitely a lot of poetry in it. Well.

I have more than enough time for all this. I start at six in the morning and finish at seven or eight or nine o'clock in the evening, so I can make it. In the future I am thinking of making better use of the few minutes when I run up the stairs to the dressing room roughly in the middle of the day to change into running Nikes so I don't feel pain in my legs.

In the evening I just wipe out the whole shop, sweep the outside ramp and yard and park all the shopping carts out there - that's just fun.

I can only blame myself two half hours a day for a dry bread roll. Otherwise, I have no time to think about crap like: who am I, where am I going and what my mission is, and I congratulate myself when I recall my initial fears before taking up the fact that I might have time to read at work.

When it comes to the boss, I can't say one bad word. He is a purely pragmatic man, fast and impersonal and he enters all instructions while walking in a language that is familiar to me but I do not fully understand it. The only exception was a recent interview that fixed my mood after a day's work, swinging on the heels said: “Robin, I will take those three days when your younger son was born off of your vacation. Yeah, and for the bottle of whiskey you brought here as a celebration, I had a big mess.” That - I confess - I felt guilty.

When I dragged myself home that evening I had a short talk to the youngest son who has just a newborn colicso he doesn't sleep, eat, just cry. I said to him: "Work on it a little bit, you're a big boy now, you're almost three weeks old and some of us need to sleep to work." He looked at me and then twisted his mouth and emptied the loudest lament he was capable of. So I look forward to work tomorrow. It's Sunday so unfortunately the work will be quiet.

Original CZ version here (funnier unfortunately)

Chaim Cigan — Kde lišky dávají dobrou noc

Kde lišky dávají dobrou noc;
Altschulova metoda, Piano live, Puzzle, Outsider

Přestože Chaim Cigan zemřel v roce 1992, na jedné besedě kolem roku 2017 přesto obdržel následující otázku:

"Vaše kniha a celá tetralogie je tak náročná na děj a postavy, že si člověk při čtení musí dělat poznámky. Navíc jednotlivé díly vycházely s časovým odstupem, takže při čtení každého nového dílu člověk chtě nechtě musel alespoň prolistovat díl předchozí. Otázka tedy zní: Používal jste při psaní nějaký speciální software, myšlenkové mapy či alespoň poznámky na papírkách?"
(Sám jsem byl velmi zvědavý na odpověď; byl jsem nucen dělat si poznámky a vždycky, když mi poštou přišel další díl, zjistil jsem, že si nejdřív musím připomenout ten předchozí.)
Lakonická odpověď autorova zněla: "No, já si vlastně nepsal ani ty papírky."

"Skutečnost je ještě obsáhlejší, než jsem nyní schopen pojmout."

— Imhotep 

Jaká radost ponořit se do takhle gigantické tetralogie, čítající dohromady téměř 2000 stran, sázených navíc velikostí fontu odhaduju 9. O to více a déle, snad týdny, snad měsíce mi potrvají cesty paralelními vesmíry desítek hlavních postav. Cigan nabízí jednak svou teorii nevysvětlitelných či těžko uvěřitelných náhod, souběhů okolností, jenž jsou důsledkem konání nás samých či našich dvojníků v paralelních světech. V těch se nacházíme s mírně pozměněnými nebo našimi nepoužívanými prostředními jmény, máme-li  a ve zcela odlišných okolnostech ale na témže místě, případně jiném místě ale témž čase. Vodítkem nám mohou být naše sny a pocity déjà vu. Jednak předkládá teorii proč si nikdo většina z nás nepamatujeme kdo jsme, odkud jsme a co tu děláme.

"Dokážeš si představit, že svým stínem meškáme v podsvětí ještě zaživa?"

Jasný odkaz na Jungovo kolektivní a individuální nevědomí, prolínající textem, které pronáší v knize psychiatr Altschul, jehož metoda odhalení starého tajemství spustí řetězec událostí. A jak říká další postava, rabín Oppenheimer: "Bůh naplánoval vše, včetně téhle škrabky na brambory (...)."

Při čtení téhle knihy resp. knih, jenž v literatuře stojí samy o sobě neboť neexistuje k nim přirovnání, stojíme tváří v tvář příběhu nejen o původu dějin, zároveň také inteligenci autorově natolik svrchované, že ve světle každodenních reálií, na jejichž základech zde stojí celé vesmíry, tvoří tak výrazný reálný element, že téměř tvoří nevyslovenou dějovou linku.

Přičtěme ještě židovskou mystiku, která čtenáře zvláštním způsobem vtahuje a jejíž hebrejská slova lákají k rozpuštění se v staletích věků. Nenahmatatelné něco, co mně v souvislosti s ním nutí vzpomenout i třetí řadu Twin Peaks Davida Lynche před dvěma lety. Něco, co na mě juká mezi řádky a říkám si panebože, je tam ještě tohle a tohle... A je to skutečné.

Shiran II., Milovaná,

tolik let...

Díky za všechno. Kdybych před třiceti lety věděl, že se mi o nich ještě dnes bude zdát, líbal bych tvé nahé bílé prsty na nohou, aby se jim dobře kráčelo po celá ta radostná desetiletí.

A udělal bych to i dnes...

...kdy se mi zdálo, že jsme zase oba ve stejné místnosti. Potkali jsme se očima, pak ještě a naše pohledy se stávaly delšími a delšími — poznali jsme se, kdysi. A milovali se. Pak jsme stáli konečně naproti sobě, skoro jsem mohl zase cítit tvůj dech, jenž mi byl kdysi celým vesmírem a jeho vůni.
"Miluji tě," řekl jsem. Lesknou se ti oči a podíváš se stranou. Pak se choulíš v křesle a nahá kolena máš od hlíny. Stoupáme spolu po schodech. "Nenávidíš se kvůli tátovi," říkám. Teď pláčeš. Navštívíme ho spolu ve vězení. Je k nám moc milý a každému daruje bednu Listerinu. My pro něj nemáme nic. Jsme zpátky. Máš modré džíny bez rozkroku. Díváš se na mě a myslíš si: "Tak co, troufáš si? Popálíš se..."

Bolí to.
Máš nový účes. Pruhy blond vlasů, které ti rámují obličej jsou fialové. Usmíváš se.
Poznávám to.

Konec snu.

Chvíle s tebou, tak drahé... A opravdu se staly. Jak rád bych je vrátil — řeklas: Zůstanu tu s tebou až do rána.
Z mých dlouhých vlasů, ve kterých ses chtěla ztratit, zbylo jen kolečko Františka z Assisi.
Jak zbytečné je to psát.
Kde jsi?

Pozn.:
Zde se jedná o modelový příklad projekce Animy v zástupném snu; Nevědomí kompenzuje konkrétní mentální situaci. Pozoruhodným se jeví motiv uvězněného otce, který i ve vězení rozdává to jediné, co má.

Kdo jsi, má lásko? — 3. část

Žaneta tlačí kočárek. Je léto a mravenci se prohánějí spárami žhnoucího chodníku mezi valícími se kolečky kočárku. Žaneta kličkuje. Někdy je příliš pozdě; mravenec je rozdrcen kolem kočárku. Je to tak rychlé a tak náhlé.

A teď:
Jsme my pro mravence bohy? Vyslyším já mravencovy modlitby? Mravenec zemře, když se se svým směšným nákladem připlete do cesty. So it goes, Mr. Vonnegut?

Žaneta mhouří oči do slunce a hlavou jí běží: Mám, nemám...Protože: Jolana.
Poslala jí tuhle zprávu přes messenger:
"Potřebuju potetovat ruku. Ještě to děláš?"
Od té doby jsem to nedělala, myslí si Žaneta v přestávkách mezi kojením a přebalováním po celé další dva dny.
"Ne, od té doby jsem to nedělala," odepíše nakonec.
"Byly by to jen jednoduchý obrázky, to zvládneš, ne?" odpovídá Jolana obratem. Jolana. Jak asi vypadá? Ženský z práce ji občas vídaly, když pak skončila. Od té doby ji nepotkala. 'Díkybohu,' říká si a hlavou jí běží mám nemám... Nemám.
Jolana posílá smajlík.
Jolana posílá otazník.
Žaneta se snaží nějak odpovědět.
Jolana píše: "Šlo by to?"

Žaneta tlačí kočárek a konečně vymyslí odpověď, kterou pošle tentýž večer:
"Celou dobu přemýšlím, jak ti to říct, aby ses nenaštvala. Prostě si na to už netroufám, promiň." (A taky mi to už nic neříká, protože nemám nějak potřebu se zraňovat ani se zabíjet.)
Žaneta usedá na lavičku pod obrovským ořešákem a paprsky slunce jí skrze listí probleskují na tváři. Maličký Staníček se v hlubokém kočárku zachruje ze spaní. Žaneta tlumeně kýchá. Ostrý sluneční žár se vrývá do žlutých omítek. Tráva a prach jejího dětství na sídlišti; přesto hřejivého a vonícího horkem nabitých latěk garáží a zohýbaných rezavých plechů. Žaneta je tak trochu romantik. A tak trochu alergik (ahoj Tatabojs).

Kam se to ztratilo? Proč se tak změnila? Malý Staníček tohle zažije taky: neomezenou rozprostřenost dětství, kdy čas ještě neexistoval a až bude dospělý, klopotně a nesmyslně bude dětství znovu hledat. Nebo ne? Spíš jo. Proč jsme vlastně tady? Chjo. Dělej všechno nejlíp jak umíš a nic od toho nečekej. To jsou teda panorámata. Horko těžko se učíš všechno úplně od začátku; lžíce nůž vidlička kačeři tkaničky balony plovací kruhy a nakonec vydělávání peněz. Potkáváš se s lidmi boyfriendy kolegy partnery manžely. A na konci života hledíš do vody do stromů do nebe do televize a říkáš si O čem to tady bylo?

"Přece už nejsi malá holka, Žaný," říká jí velký Staník, "naštěstí," zamručí jí do vlasů a chlupatou tlapou jí sevře půlku jakoby se ji chystal spořádat na dvě mlasknutí. Žanetě je to příjemné a někdy nepříjemné. Kdo jsi, má lásko? Staník se Žanety nikdy nezeptá. A ona je za to ráda. Bude se tak moct k těm slovům vracet znovu ve snech, v představách a toulkách nevědomím, sama a doufat, že tohle všechno je jen divadelní představení, vratká bizarní iluze v dokonalých kulisách.

Kdo jsi, má lásko — 1. část

Kdo jsi, má lásko — 2. část

Anima / Amina

Jsem si téměř jistý, že si dobrý Carl Gustav Jung popletl písmena, když objevil a pojmenoval svůj princip vnitřní ženy - Animy. Nastojte:

Hádají-li se spolu dospělý muž a dospělá žena, vlastně proti sobě stojí jejich vnitřní čtrnáctiletá holka (u muže) a vnitřní dvanáctiletý kluk (u ženy). Tvrdí odborník na jungiánskou psychoanalýzu, Pjér La Šé'z. Neslučitelně nesourodý pár; často spolu mají další holky a kluky, to teď nechám být.

Priority čtrnáctileté dívky a dvanáctiletého chlapce nemohou být odlišnější. Jako čtyřicetiletý muž nemám osobně nejmenší zájem na tom, aby mé nevědomí ovládly zájmy čtrnáctileté princezničky. A přesto jsem alkoholik od té doby, co jsem ve druhém ročníku konzervatoře čichl k pivu. Vždy jsem pil víc a co nejvíc "abych se podíval, co dalšího je tam dál..." Anima muže rozpouští zevnitř.

Jak jsem postupně s hrůzou zjišťoval, dobrá polovina mých tetování je Anima v různých variacích: dívka s cigárem v oranžovém tílku s nápisem Fucking Fuck, ledva zletilá tanečnice v podvazcích, anime (!) hrdinka s rudými divoce vlajícími vlasy, kočkovitá šelma, kytara, modrá růže z Twin Peaks, Mona Lisa. (Na pravém zápěstí mám vytetovanou černou siluetu obličeje, který ve skutečnosti patří mé matce, na levém zápěstí, abych se vyhnul podezření z oidipovského komplexu, mám siluetu obličeje otcova. Někdy říkám, že je to Mona Lisa a Sokrates...)

Rozpustilost, zhýčkanost a tvrdohlavost - tak vypadá (má) Anima. Nechci se s ní potkávat, nechci s ní mluvit.

"Já to prostě chci a basta," to je její motto. 

Podle Junga s ní lze úspěšně bojovat pouze nejsilnější mužskou zbraní, rozumem. Ženskou zbraní pro utkání se s Animem je její cit, její láska.

Anima a Animus nejsou naši přátelé. Není to vnitřní bohyně / bůh, vaše tvořivost a nespoutanost. Nejsou to ani vaši spojenci, pokud jste přes šamanismus nebo Carlose Castanedu. A proč to celé píšu - po tomhle zjištění mi zmizela touha po smrti, po větším než velkém množství alkoholu v krvi, po vystřelení se do vesmíru, po sebepoškozování. Také už nepotřebuji další tetování.

S Animou nemůžu dělat víc, než o ní vědět a milosrdně ji típnout pokaždé, když začně ječet. Ne, že by se mi dařilo stoprocentně, ale samotné mé vědomí, že tu je, znamená pro mě větší než poloviční vítězství.

Díky, že jste dočetli až sem. Jestli chcete, podívejte se na modelový příklad projekce Animy nebo si přečtěte o snu a nevědomí.

S důvěrou odkázuji na YT kanál Pjéra La Šé'ze, kde se lze o Jungovi doslechnout mnoho a mnoho velezajímavého, ze všech možných úhlů a stran.

Kdo jsi, má lásko? — 2. část

"Madame, vaše ramena, toť trs lilií a růží."

A jak se kavalír skláněl, div nevypíchl špičkou kordu svému komorníkovi oko.

— Kašpar noci

Lepkavá šedá hmota života mi ukapává mezi prsty. Visím ve vesmíru a nevěřícně hledím na hloučky šťastných lidí, které přicházejí/odcházejí, existují a vůbec to neřeší, zatímco já mám kolem hlavy utaženou obruč, jinak by se mi rozskočila. Ba ne, kecám. Řemeny mám jen na rukou a na nohou. Do ruky zavedenou infuzi, z močové trubice vyvedenou cévku a děsný sucho v puse. Nikde nikdo. Jen za mnou, tam kam se nemůžu podívat, se ozývá pípání. Křičím. Někdo přichází a strčí mi k puse hrnek s brčkem. Napiju se. Úleva. Poděkuju. Za chvíli mě i odvazujou. Něco se muselo stát, ale na nic si nevzpomínám. Na pojízdném křesle se mnou jedou chodbami, podél stěn sedí lidé v kabátech. Já mám na sobě jen nemocničního anděla a v ruce pytlík s močí. Koukám si raději na bosé nohy, pod kterýma ujíždí okrová nemocniční dlažba. Sedím ve sprše. Nemám sílu, někdo mě umývá. Pak mě zase vezou. Na chodbách ustrašení lidé, kteří se zoufale bojí, že zemřou. Já se nebojím, ale nikomu to nevykládám. Strčí mě do postele. Asi spim. Pár měsíců.

Bloumám po chodbách, vysedávám na skupinových terapiích, kreslících terapiích, jógových terapiích a večer před televizí, která visí vysoko na zdi — neviděla jsem ji roky a tak hltám všechno, postávám s dalšími na záchodě kolem stoleté plechovky sloužící za popelník, píšu si povinně deník. V šest ráno rozcvička, v deset večer večerka. Vidíš, co se stane, když uděláš průser. Jdeš do tepláků. Ženská v teplákách je horší, tisíckrát horší než chlap v teplákách... Nejsi nic.

Musím přestat s kouřením. Dvě závislosti najednou se ovšem těžko zvládají, to ví i místní "terapeutický tým", proto nám důstojně trpí smrdutou plechovku na záchodě. Když jste ale odpovědní za další bytost, prostě to nějak zvládnout musíte. Jinak bude co? Pé-er-ů-es-er. Jsem ve čtvrtém týdnu. Už třetí den si říkám 'dneska poslední cígo', ale večer už lezu po zdi, prázdnota se ve mně rozevírá k nesnesení a já běžím na záchod, kde se mi pak zamotá šiška tak, že se musím opřít o zeď. V posteli si pak hladím bříško, ve kterém se mi rozlévá nový pocit překvapivého a prchavého štěstí, těkavý záchvěv, že nemožné je možné, že můžu být šťastná a že se to stane samo. Zdá se mi, že když zastavím, svět utichá a já přestávám být. A není to smrt, jen pouhá existence, chvějivé nic.

Jsem venku. Vypadá to, že se můžu vydat kterýmkoli směrem. Vydám se na autobus. Současně se mnou dnes pustili i Kristu, která se vrací do squatu. Stojíme spolu na zastávce. Za námi je vietnamská večerka.

"Dáš si pivo?" ptá se Krista. Hledím na ni. Na její krátce střižené šedivějící vlasy a za očima se mi promítne její život. Minulost, budoucnost, komplet, připadá mi. Kéž bych si mohla prohlédnout taky svůj život. Snesla bych to? Usměju se a vrtím hlavou.
"Vlastně ty teď nemůžeš!" Zasměje se taky. "Necháš si říct, co to bude?"
"Nevím, ještě." Pak řeknu: "Ty bys taky neměla."
Zapálí si cígo, dívám se na její špinavé kecky. Má zlomené oba malíčky u nohou. Z bot, jaké lidi nosí, se dá vyčíst celý jejich život. I z jejich chůze. Líp než z očí.
"Ale simtě. Dám si jen na cestu."
Dělá se teplo, pociťuju tíhu tašky, co mám křížem přes rameno.
"Hned jsem tady," řekne a otočí se k večerce. Ze zatáčky se vynoří bus.
"Ale mně to asi jede!" vykřiknu. Krista se vrátí, obejme mě a řekne: "Tak se měj."
Zase se na ni dívám a snažím se jí očima dát tolik sil, kolik můžu.
"Ty taky."

Krista počká až autobus přirazí k chodníku. Zasmrdí to, zasyčí, dveře bouchnou, lidi vystoupí, nastoupí a já taky. Autobus smrdí i vevnitř, ale jsem volná, tak se chytnu tyče, uvědomím si, že nemám jízdenku, lítačka mi vypršela a dveře se sykotem zavřou. Krista se otáčí a jde k večerce. Autobus zařve, odlepí se od chodníku a pomalu se vydá opačným směrem.

Kdo jsi, má lásko — 3. část