neděle 5. května 2019

Sny a nevědomí

Ve snech svých i cizích se šťourám léta; od dob, co jsem si díky Carlosi Castanedovi začal sny pamatovat. Během té doby jsem ovšem vyšťoural pouze neužitečné minimum. Odjakživa mi ale bylo jasné, že takhle výpravné kino, jakým sny jsou, přece musí mít pořádnější důvod, než "utřídění denních událostí". A taky že jo.

Během svého prvního a posledního lucidního snu jsem neletěl za Jupiter prozkoumat výskyt monolitů ani se nepokusil najít ztracený poklad v sonorské poušti. Je trapné to přiznat, ale letěl jsem ve snu do města lásky Paříže a strávil tam Noc dámských podpatků a síťovaných punčoch.

My chlapi to prostě nemáme lehké. Stojíme totiž v životě před třemi nemalými úkoly, kterými jsou ideálně v tomto pořadí:
  1. vydobytí postavení
  2. ulovení ženy
  3. zabezpečení rodiny

I když to horko těžko nějak zbastlíme, stejně nám ustavičně tuhnou záda a měknou kolena, když se sami sebe ptáme, zda je to takhle dost a jestli to někdy moc neočůráváme. Nějaké to povyražení si prostě zasloužíme.

Po mé poslední kvartální alkoholické epizodě, kterou jsem tedy opět zakončil mohutným finišem střízlivění trvajícího tři dny a dvě noci se to stalo. Třetí následující noc na velikonoční pondělí byl úplněk a mé nevědomí ke mně promluvilo jazykem srozumitelným a obrazem brutálním.

C. G. Jung v nenápadném kostkovaném obleku ve své pracovně
V tomto dalším přelomovém snu, o kterém chci hlavně vyprávět, jsem se vynašel v práci a konče šichtu jsem si v šatně uvědomil, že byl jsem zle okraden téměř o všechno oblečení. Hledal jsem, hledal; mezitím se vyměnila směna a jak už to ve snech bývá, všechno bylo zpoznenáhla tak nějak jinak. Hlavně jiní chlapi. Neznal jsem nikoho a všichni vypadali jako motorkářský gang, fousy, kožené vesty a tak. Byl jsem stále spíš neoblečen než oblečen a kalhoty mé zůstávaly zcela ztraceny zcizeny. Čím déle jsem setrvával v hledání, tím větší jsem vzbuzoval pozornost. Fousáči otáčeli se po mně zle, rozepínali kalhoty a postupně povytahovali zbraně. Seznal jsem bystře, že mě hodlají znásilnit i vykašlal jsem se na své ztracené věci a začala honička (jakože utíkání). Běhali jsme po fabrice, kterou jsem nepoznával a kupodivu pár z těch chlapů začalo předstírat, že mi chtějí pomoct. Pak se mi vysmáli, hon se stal zběsilejším a já věděl, že když mě dostanou, tak mě postupně osouloží, zabijí a nevímco ještě. Chvilku jsem ještě unikal, načež byl sen včas přerušen budíkem.

Krystalicky čistým způsobem jsou zde odstupňovány tři archetypální hrozby po tisíciletí se vyskytující v životě lidském.
  1. ublížení (okradení)
  2. podvedení / zneuctění (lidé, vydávající se za přátele / znásilnění)
  3. úplné vyhlazení (jaké milé slovo...)
Mé nevědomí mi sdělilo stylem vysvětlím ti to, jako bys byl úplně blbý, že stav světa kolem vnímám nevědomě jako nepřátelský. Ustavičný pocit viny jen kvůli tomu, že existuji a iracionálního strachu, že to někdo odhalí, způsobují permanentní sevření útrob, které vláčím po světě dalek kýženého klidu, pokoje a radosti ze života. Komplikují mi tak bytí, v němž tápu a hrozím se každého rána.

Avšak prožití spirituálního zážitku, kterým se takto epický sen stal, způsobilo nezanedbatelné části mne samého prohlédnutí z iluze věčných obav, následkem čehož sevření kleští osudu znatelně povolilo. Kdyby nic jiného, nemám už potřebu opíjet se do němoty, zmizel sklon k sebezničení. Z balkónu můžu natáhnout ruku a dotknout se listů lípy, co roste před domem a během pár let přeroste náš čtyřpatrový paneláček. Je to mnohem víc, než ležet pod ní rozpláclý s jedenácti pivečky dunícími v hlavě. Ze souvisejících otázek jedna za všechny: co dalšího je v našem světe ještě iluzí?

Následující týden nesl sebou pak zvláštní souhry náhod, neobvyklých mentálních pochodů i vhledů do nevědomí jak osobního tak kolektivního; poznání tolik osobní, že bych je měl nechat dostatečně vsáknout, než budu stavu podat o něm jasnou zprávu. Jako nedílná součást sem ale náleží popis důsledků změn v morfogenetickém poli mého těla:

V klidu jsem si při práci poslouchal audioknížky a chlápek, se kterým se sice zdravíme, ale za dva roky jsme si vyměnili všehovšudy dvě věty, mi řekl: "Nebuď smutný, synku..." Takový věci si chlapi v práci většinou neříkají.

"Indián, který zmizel."
https://lenijoux.wixsite.com/atelier/visual
Jako člověk zrozený ve znamení Střelce jsem přes to všechno klikařem. Bez většího uzardění jsem si zvykl žádat stvořitele o drobné laskavosti, které mi on, potěšen mou nestoudností, rád plní. Vyhlédl jsem mimoděk jednoho dalšího dne z okna a zalil mě náhlý pocit bezpečí a radosti. Pomyslel jsem si: "Bože, dej mi krásný život." Ve zlomku vteřiny se mi zdálo, že slyším lakonickou odpověď: "Tak jo." Nelenil jsem, mysle na bližního jsem rychle střelil znovu: "Dej krásný život všem." A ozvalo se: "To je komplikovaný..." Dál jsem se neptal. Věděl jsem, že další komunikace je ošemetná a včas jsem toho nechal.

Stal jsem se přechodně přecitlivělým na nadávky, pomluvy a stížnosti. Doslova se mi obracel kufr v přítomnosti lidí, kteří mluvili sprostě, kteří si na všechno stěžovali a na všem hledali hnidy. Upřímně přiznávám, že mi to není zcela cizí, má žena by o tom mohla dlouho vyprávět. Zkoumal jsem to, protože to bylo tak zesílené, že mi to hlava přestávala brát. Musel jsem se zastavit a nechat to přijít. Nahlas jsem pro sebe opakoval věty nadávek a štítivých pomluv, které mi ten den uvízly. Postupně během těch slov se svět zhroutil. V hrůzyplné a nesmyslné místo plné utrpení, bahnitý, temný a zločinný očistec se změnilo všechno kolem.

Vlna pochopení a soucitu se mnou převalila, když jsem pochopil, že strach jako motiv jednání stojí za osmi z deseti činů. Jak bych se mohl naštvat na někoho, kdo mi způsobil utrpení? Sám trpí mnohem víc a strach má silnější než chycené zvíře, protože si jej uvědomuje. Protože je člověkem. Jak by na něco takového mohla fungovat například antidepresiva? Tak, že nás obalí jemným filmem, přes který dotek světa tolik nebolí, ale na který si tělo vytváří toleranci. A tak musíme dávku zvýšit. Postupně a pomalu dosáhneme krajní meze množství dávky, takže ochranný film kolem nás už ani necítíme. Naštveme se nebo propadneme depresi, antidepresiva vysadíme, jelikož to stejně nemá cenu, pár týdnů se komíháme do práce a z práce a jednoho dne se rádi vrátíme do konejšivé náruče léků, jimž tělo mezitím stačilo mírně odvyknout. Antidepresiva, jejichž účinek bývá cítit ponejprv po třech až šesti týdnech, nabíhají pak překvapivě zcela okamžitě a kolečko se opakuje.

Abych vůbec dovolil nevědomí projevit se, musel jsem touto farmaceutickou fází projít. I fází alkoholismu s naprosto vším, co k tomu patří. Až když jsem nevěděl kudy kam a dosáhl zároveň pomyslné členské základny ve studiu snů jako prostředku k sebepoznání a úlevě, přišlo co přišlo.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště to bude nejspíš o integraci Animy v chlapech, jak se ukázalo dnes, když jsem omylem koupil obyčejné těstoviny místo bezlepkových. Po té, co se takto vyjevila má neschopnost nakupovat, jsme na sebe se ženou křičeli a já si přál v tu chvíli jediné: Zemřít.

Vypadá to, že to bude výživné.