O bydlení v maringotce s humorem i prakticky. Mp3 podcast můžete zdarma stahovat.
Můžete mne sledovat i na Spotify a Youtube.
Textové verze: https://bit.ly/2yE8CaY
2. část: https://bit.ly/3dwjEOr
3. část: https://bit.ly/3chEWz5
Zobrazují se příspěvky se štítkemjak jsme zachraňovali planetu. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjak jsme zachraňovali planetu. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 8. května 2020
úterý 5. července 2016
Trojí důkaz přítomnosti Boží / Jak jsme zachraňovali planetu 3.
Součástí ceny maringotky byla "doprava až na místo určení". U maringotky – jak jsem předpokládal – se předpokládá, že místo určení může být hůře dostupné a tahle nenápadná klauzule nám měla zajistit klid mysli a dopravu plus zaparkování maringotky během jednoho dne v místě, na něž ukážeme prstem. Jsem si myslel. V tomto směru jsme se tedy neměli čeho obávat a zároveň jsme se opět (a zdaleka ne naposledy) hluboce mýlili.
Mám to dodnes před očima. Tahač táhnoucí maringotku až od Brna, dorazil ve čtyři odpoledne pod les. Čekal ho zhruba dvěstěmetrový úsek stoupající lesní cestou s vyjetými kolejemi. Optimisticky jsme s řidičem vyrazili na prohlídku trasy, želbohu ani ne v půli cesty řidič přestal jít a zastavil se slzami upřímné lítosti v očích, děl:
"No tak to vůbec."
Já: "Jako vůbec?"
Řidič: "Jako vůbec."
Skryté obavy hryzající mne od rána v zátylku tak byly beze zbytku naplněny. Řidič prý odpojí maringotku a nechá ji stát. A nedosti na tom, při otáčení a couvání tahače, právě v pozici, kdy maringotka na šikmo zatarasila příjezdovou cestu, tahač přestal fungovat. Během chvíle, kdy jsme dumali nad situací, jsem byl nucen omluvit se několika lesnickým terénním vozům, které se s burácením otáčely a hledaly jiné cesty. Lesníci byli nesmírně rádi, že se jim stěhujeme do revíru a oni tak budou muset posunout hranice lovného území a opustit trvale stanoviště na posedu č. 2 s vyhlídkou na louku, srnce, divočáky a můj "Srací háj".
Nemaje startovacích kabelů, k mrtvému tahači jsme zavolali na pomoc známého s kabely a landroverem. Nic. Situace se věru nevyvíjela vůbec příznivě do té doby, než jsme zapřáhli tahač za landrover. Jak maličký se najednou jevil mohutný nákladní cruiser, dýmající a s napjatým lanem, zaháknutým do předku tahače. Kouřilo se z výfuku, kouřilo se od kol. Stál jsem s hrůzou, neboť téměř dvě hodiny uplynuly a to jak a zda vůbec dopravíme maringotku nahoru do lesa zatím nebylo naprosto diskutováno. Pak se tahač pohnul.
Kamion byl tažen na laně landroverem dobrých deset metrů, zanechav v polní cestě vyhloubenou památku sesmaženého štěrku na svou vybitou baterii. Pak mu naskočil motor. Řidičův obličej rozzářil výraz úlevy, když vyskakoval z kabiny a celoval zbrocenou tvář záchranáře v landroveru. Nakonec mu ještě vnutil stovku a na oplátku přijal radu, ať cestou zpátky raději nikde nezastavuje, ani až bude brát u Devíti křížů naftu. Horlivě kývaje hlavou nasoukal se zpátky do kabiny a vyrovnav maringotku úhledně podél polňačky, jsme za chviličku už sledovali jen zadní světla tahače a pomalu se usazující krutý prach cest.
A tu se náš známý, který se jmenoval a jmenuje Petr (a jestli to čte, tak ho velmi vřele zdravím), ukázal jako první, v tu chvíli ještě nikým z nás nespatřený a nepoznaný posel Boží. Ležérně si sáhl do kapsy unavených montérek a vyloviv zaprášený mobil, našel v něm telefonní číslo na jakéhosi primáře nemocnice, který bydel dole ve vesnici, aka Božího posla číslo dvě. Pan primář totiž vlastnil traktor.
Netrvalo dlouho, snad jen chabé dvě hodiny a usměvavý pan primář dorazil za námi pod les k parkující maringotce. Obhlédnuv situaci, vyjádřil se nadmíru laskavě jak o maringotce, tak o svém traktoru. Inu, kapacita. Pomalu se nám vracelo sebevědomí a chuť žít dál.
Šeřilo se. Pan primář si šel domů pro traktor. Nás zůstavil samotné na místě, kde se na maringotku snášel horský soumrak a na manželku a mimino, které jsme celou dobu na střídačku chovali, únava. Čekalo nás ještě stoupání lesem s traktorem táhnoucím maringotku, luční parkování a zajištění maringotky nahoře na louce a cesta autem zpátky do Prahy, cca 100 kilometrů. Necítil jsem hlad, neboť bojovný duch se ve mně spolčil s adrenalinem divoce burácejícím peřejemi mého krevního řečiště. Představoval jsem si primářův velký, krásný a nablýskaný Zetor, pro který bude celá cesta hračkou.
Čekali jsme dlouho, netušíc, že to, co se chystalo přijít, se navždy vryje do našich kostí. Téměř za tmy se s rachotem zjevil pan primář na něčem, co kdysi bývalo traktorem. Nyní jsme užasle patřili na rozhrkanou a pomalu se vlekoucí hromádku plechu na vratkých kolečkách, šibalsky pomrkávajícím jedním svítícím světlometem. Nevybavuji si už samotné zapřahání maringotky, neboť můj bojovný duch jak přišel, tak odešel a neblahé tušení, které mělo záhy dojít naplnění, mne zcela ochromilo. Celý bizarní konvoj se však pohnul a ve mně byla malá dušička.
Volným krokem jsem jej následoval vzhůru, nejdříve vyjetými travnatými kolejemi se stopami po opravdových traktorech, kterým svítí oba přední reflektory, a které mají motor Porsche a klimatizaci. Funíce jsem ho dohonil těsně před koncem posledního (a kritického) stoupání. Lesní cesta se v těch místech vinula ve vymletém korytě, jehož boční stěny byly téměř dvoumetrové, zpevněné odhalenými kořeny vzrostlých buků, tvořících loubí, kterému za normálních okolností věnuji vřelou a vděčnou pozornost. Traktor stál i s maringotkou těsně pod vrchem. Vyškrábal jsem se na stěnu vpravo a přes řvoucí motor se snažil navázat verbální kontakt:
"Co je?!" řval jsem.
Viděl jsem pana primáře za volantem, kterak kroutí hubou a krčí rameny. Přeskočil jsem na kapotu traktoru a strčil hlavu dovnitř.
"Volal jsem mladýmu, ať pro mě přijede s traktorem," řval primář, "vraž zezadu pod kola nějaký kameny a běž ho dolů čekat. Naveď ho sem z druhý strany!"
"Co je?" řval jsem znovu.
"Zasek' jsem se a do kopce to nerozjedu," řval primář, "musí mě vytáhnout zezhora!"
Seskočil jsem z traktoru a běžel zpátky dolů k autu, ve kterém čekali manželka s – teď už spícím, naštěstí – miminem. Stručně jsem jí vysvětlil situaci a běžel vyhlížet primáře mladšího. Setmělo se. Po další hodině jsem ho spíše slyšel než viděl, dorazil už za úplné tmy a také mu svítilo jen jedno světlo. V temnotě jsem nějak naskočil k němu do traktoru a kdyby tam seděl sám Pán Temnot, stejně bych na něj neviděl. A neviděl jsem tehdá, že právě dorazil i posel Boží číslo tři.
Sama jízda na traktoru je zážitek na mnoho zimních večerů pod lampou. Držel jsem se vší silou, stoje jen na jedné noze a snažil se přeřvat motor. Jediná cesta k nám na louku byla zablokovaná, museli jsme najít jinou. Nebudu se pouštět do popisu nočního geografického dobrodružství v neznámé krajině, snad jen tolik, že jsme hledali louku, na které jsem byl do té doby třikrát, mezi dalšími lány luk, křovin a lesů, kde jsem nebyl vůbec nikdy. A to všechno v noci. Naštěstí v noci, zřejmě bych si za bílého dne v sandálech na nohou na podobná místa netroufl. Měsíc tu noc také naštěstí nesvítil a vysoká tráva mi sahala po bradu.
Během jízdy mi adrenalin musel stříkat i ušima, protože – jak jsem zjistil až daleko později – měl jsem nohy od krve. Primář mladší se nakonec přece jen vyznal a terénem, ve kterém jsem se držel traktoru vší svou nevelkou silou, neboť ten se nakláněl na strany tak, že jsem chvílemi pouze visel, trefil nakonec na louku, ze které zcouval na nějakých patnáct metrů od prvního traktoru, kterému stále běžel motor a nesvítil už ani jeden světlomet. Primář starší vystoupil ze svého stroje:
"Řetězy máš?" zeptal se.
"Jaký řetězy, s mi nic neřek?" odpověděl primář mladší.
Cítil jsem, že mne přestávají nést kolena.
"Vole té snad jasný, ne? Žišmarja tak vem ty lana no," řekl primář starší.
Mladší primář potmě dotápal ke svému řvoucímu traktoru a za chvíli se vrátil s ocelovými lany.
"Zacouvej až přede mně dolu," řekl primář starší.
"Nemůžu, bych to celý nevytáh. Musim zůstat tady nahoře na rovince, abych se vůbec rozjel."
"Nemáš tak dlouhý lana. Musíš sjet dolu."
"To zkusim, třeba budou stačit."
Lana stačily těsně. Tři centrimetry silné ocelové lano mělo do kopce vytáhnout další traktor se zapřaženou devítimetrovou maringotkou. Oba nastoupili do svých strojů. Stál jsem stranou v lese uprostřed mezi nimi. Primář mladší se dal pomalu do pohybu. Lano jsem ve tmě neviděl, že se napjalo jsem poznal jen podle zvýšených otáček motoru prvního traktoru. Motor řval a řval a najednou mi něco zasvištělo před obličejem. Traktor polevil a primář mladší vystoupil. Vystoupil i primář starší.
„Tyvoletomimusíšdátznamení, že jedeš. To prdlo no. Tě v tý tmě nevidim tyvole!“ řekl starší.
Primář mladší vytáhl mobil s baterkou a začal hledat konce lana. Bylo přervané a roztřepené.
„To svaž,“ řekl starší primář.
„Jo, ale to pak nedosáhne,“ řekl mladší.
„Tak sem zacouvej.“
„To pak nerozjedu.“
„Rozjedeš.“
„Ses posral, nerozjedu.“
„Ale rozjedeš, dáš nám znamení,“ otočil se na mně, „a já na to šlápnu taky. Jsem prve nevěděl, že je to lano už napnutý, tak jsem nejel. Tak teď pojedu taky a pude to.“ Mladší primář zacouval blíž z kopce dolů a začal navazovat tlusté ocelové lano. Funěl.
Vzdal jsem to. Zůstanem tady přes noc zapadlí a všichni tady zemřeme. A manželka dole v autě s miminem čekajíce a netušíce, co se tady děje, přes noc umrzne. Prožluklý život. Jestli Bůh existuje, měl by si připravit pořádnou výmluvu. Všechno je ztraceno. Snažíme se a trmácíme, pytlíkujem ty naše životy jak se dá a balíme je do značkových hadrů. A stejně to nestačí, větší televize nestačí, druhý auto nestačí, nic nestačí, pořád jsme jen ranečky strachu, že se na všechno přijde, na ten podfuk s tím, kdo vlastně jsme, vlastně nejsme. Nejsme nic, jen se dřeme v práci, doma se dřeme s dětma a v televizi je hovno, tak jdem spát a nemůžem, protože je vedro a zejtra musíme zas do práce. A svět je šílený, nedává to smysl, o čem to teda ksakru všechno bylo?
Oba primářové nasedli a já s baterkou na primářově mobilu jsem měl mávnout až se lano napne. To bych na něj ale musel dosvítit, abych to poznal. Prdele. Ocelové navázené lano, který prdlo, když bylo celý. Co teprv teď, když drží jen na dvou uzlíčcích. To nemůže dopadnout. Marný, marný všechno. První traktor začal zase řvát. Pak se lano – snad – napjalo a já mávnul baterkou směrem k druhému traktorovi a ten zabral taky. Řvali tam oba a ani jeden se nehýbal. Jen túrovali, túrovali a túrovali...
A pak se mi malinko zatřásla brada a nahlas ze mně vylítlo: „Ježíši, prosím!“ Ačkoli jsem si byl naprosto JIST, na rozdíl od těch dvou v traktorech, že se to NIKDY nemůže podařit, viděl jsem, jak se oba pohnuli. Sunuli se za strašného řevu, skřípění a naklánění ze strany na stranu do kopce, druhý traktor s předními koly ve vzduchu, cestou, která se mezitím nějak stala bahnitou a sunuli se výš a výš až traktor s primářem starším projel pomalu kolem mě i a pak i maringotka a zastavili se oba nahoře na rovině.
Pak oba vystoupili, navzájem jsme se poplácali a primář starší navrhl, že ji ještě definitivně zaparkujem. Měli jsme vyhlédnuté místečko přesně v protilehlém cípu louky, než ve kterém jsme se nacházeli, takže tmou tmoucí, lébrž kupodivu nebylo žádného pouličního osvětlení, jen při jednom svítícím reflektoru jsme překodrcali louku, řádně přerytou divočáky a další půlhodinku parkovali maringotku tak, aby stála pokud možno vodorovně. On ten výraz „vodorovně“ dostal zase další dimenzi, když se mi pak vevnitř všechno pomalu kutálelo ke stěně. Mladší primář mi nezištně navrhl, že mi ji zítra pomůže dovyrovnat.
Kolem kol maringotky jsme pak už jen narychlo a provizorně nakouleli kulaté balíky slámy kvůli zajištění, které byly na louce naštěstí přítomny. Chytal jsem totiž nerv, že až sem zítra zase přijedu, najdu celou maringotku sjetou z kopce v lese. Primář mladší prohodil, že sama sice nikam nesjede, ale že pokud nesundám kola a oj, místní romové ji stejně odtáhnou. Neměl jsem sil strachovat se ještě o tohle a nasedl jsem k primáři staršímu do traktoru a pomalu jsme tmou sjeli tou samou cestou dolů z lesa k zaparkovanému autu, kde čekala chudák vymrzlá manželka. Cestou jsem ještě primáři staršímu vnutil litránek a nenechal si to vymluvit. Na oplátku řekl, ať si někdy přijdem k nim pro vajíčka a mladýmu ať prý nic nedávám. Pokýval jsem a když jsem vystoupil, zbytek peněz jsem vnutil mladšímu primáři. Měl jsem takový zvláštní a jasný pocit, že dát vše, je správné.
Mám to dodnes před očima. Tahač táhnoucí maringotku až od Brna, dorazil ve čtyři odpoledne pod les. Čekal ho zhruba dvěstěmetrový úsek stoupající lesní cestou s vyjetými kolejemi. Optimisticky jsme s řidičem vyrazili na prohlídku trasy, želbohu ani ne v půli cesty řidič přestal jít a zastavil se slzami upřímné lítosti v očích, děl:
"No tak to vůbec."
Já: "Jako vůbec?"
Řidič: "Jako vůbec."
Skryté obavy hryzající mne od rána v zátylku tak byly beze zbytku naplněny. Řidič prý odpojí maringotku a nechá ji stát. A nedosti na tom, při otáčení a couvání tahače, právě v pozici, kdy maringotka na šikmo zatarasila příjezdovou cestu, tahač přestal fungovat. Během chvíle, kdy jsme dumali nad situací, jsem byl nucen omluvit se několika lesnickým terénním vozům, které se s burácením otáčely a hledaly jiné cesty. Lesníci byli nesmírně rádi, že se jim stěhujeme do revíru a oni tak budou muset posunout hranice lovného území a opustit trvale stanoviště na posedu č. 2 s vyhlídkou na louku, srnce, divočáky a můj "Srací háj".
Nemaje startovacích kabelů, k mrtvému tahači jsme zavolali na pomoc známého s kabely a landroverem. Nic. Situace se věru nevyvíjela vůbec příznivě do té doby, než jsme zapřáhli tahač za landrover. Jak maličký se najednou jevil mohutný nákladní cruiser, dýmající a s napjatým lanem, zaháknutým do předku tahače. Kouřilo se z výfuku, kouřilo se od kol. Stál jsem s hrůzou, neboť téměř dvě hodiny uplynuly a to jak a zda vůbec dopravíme maringotku nahoru do lesa zatím nebylo naprosto diskutováno. Pak se tahač pohnul.
Kamion byl tažen na laně landroverem dobrých deset metrů, zanechav v polní cestě vyhloubenou památku sesmaženého štěrku na svou vybitou baterii. Pak mu naskočil motor. Řidičův obličej rozzářil výraz úlevy, když vyskakoval z kabiny a celoval zbrocenou tvář záchranáře v landroveru. Nakonec mu ještě vnutil stovku a na oplátku přijal radu, ať cestou zpátky raději nikde nezastavuje, ani až bude brát u Devíti křížů naftu. Horlivě kývaje hlavou nasoukal se zpátky do kabiny a vyrovnav maringotku úhledně podél polňačky, jsme za chviličku už sledovali jen zadní světla tahače a pomalu se usazující krutý prach cest.
A tu se náš známý, který se jmenoval a jmenuje Petr (a jestli to čte, tak ho velmi vřele zdravím), ukázal jako první, v tu chvíli ještě nikým z nás nespatřený a nepoznaný posel Boží. Ležérně si sáhl do kapsy unavených montérek a vyloviv zaprášený mobil, našel v něm telefonní číslo na jakéhosi primáře nemocnice, který bydel dole ve vesnici, aka Božího posla číslo dvě. Pan primář totiž vlastnil traktor.
Netrvalo dlouho, snad jen chabé dvě hodiny a usměvavý pan primář dorazil za námi pod les k parkující maringotce. Obhlédnuv situaci, vyjádřil se nadmíru laskavě jak o maringotce, tak o svém traktoru. Inu, kapacita. Pomalu se nám vracelo sebevědomí a chuť žít dál.
Šeřilo se. Pan primář si šel domů pro traktor. Nás zůstavil samotné na místě, kde se na maringotku snášel horský soumrak a na manželku a mimino, které jsme celou dobu na střídačku chovali, únava. Čekalo nás ještě stoupání lesem s traktorem táhnoucím maringotku, luční parkování a zajištění maringotky nahoře na louce a cesta autem zpátky do Prahy, cca 100 kilometrů. Necítil jsem hlad, neboť bojovný duch se ve mně spolčil s adrenalinem divoce burácejícím peřejemi mého krevního řečiště. Představoval jsem si primářův velký, krásný a nablýskaný Zetor, pro který bude celá cesta hračkou.
Čekali jsme dlouho, netušíc, že to, co se chystalo přijít, se navždy vryje do našich kostí. Téměř za tmy se s rachotem zjevil pan primář na něčem, co kdysi bývalo traktorem. Nyní jsme užasle patřili na rozhrkanou a pomalu se vlekoucí hromádku plechu na vratkých kolečkách, šibalsky pomrkávajícím jedním svítícím světlometem. Nevybavuji si už samotné zapřahání maringotky, neboť můj bojovný duch jak přišel, tak odešel a neblahé tušení, které mělo záhy dojít naplnění, mne zcela ochromilo. Celý bizarní konvoj se však pohnul a ve mně byla malá dušička.
Volným krokem jsem jej následoval vzhůru, nejdříve vyjetými travnatými kolejemi se stopami po opravdových traktorech, kterým svítí oba přední reflektory, a které mají motor Porsche a klimatizaci. Funíce jsem ho dohonil těsně před koncem posledního (a kritického) stoupání. Lesní cesta se v těch místech vinula ve vymletém korytě, jehož boční stěny byly téměř dvoumetrové, zpevněné odhalenými kořeny vzrostlých buků, tvořících loubí, kterému za normálních okolností věnuji vřelou a vděčnou pozornost. Traktor stál i s maringotkou těsně pod vrchem. Vyškrábal jsem se na stěnu vpravo a přes řvoucí motor se snažil navázat verbální kontakt:
"Co je?!" řval jsem.
Viděl jsem pana primáře za volantem, kterak kroutí hubou a krčí rameny. Přeskočil jsem na kapotu traktoru a strčil hlavu dovnitř.
"Volal jsem mladýmu, ať pro mě přijede s traktorem," řval primář, "vraž zezadu pod kola nějaký kameny a běž ho dolů čekat. Naveď ho sem z druhý strany!"
"Co je?" řval jsem znovu.
"Zasek' jsem se a do kopce to nerozjedu," řval primář, "musí mě vytáhnout zezhora!"
Seskočil jsem z traktoru a běžel zpátky dolů k autu, ve kterém čekali manželka s – teď už spícím, naštěstí – miminem. Stručně jsem jí vysvětlil situaci a běžel vyhlížet primáře mladšího. Setmělo se. Po další hodině jsem ho spíše slyšel než viděl, dorazil už za úplné tmy a také mu svítilo jen jedno světlo. V temnotě jsem nějak naskočil k němu do traktoru a kdyby tam seděl sám Pán Temnot, stejně bych na něj neviděl. A neviděl jsem tehdá, že právě dorazil i posel Boží číslo tři.
Sama jízda na traktoru je zážitek na mnoho zimních večerů pod lampou. Držel jsem se vší silou, stoje jen na jedné noze a snažil se přeřvat motor. Jediná cesta k nám na louku byla zablokovaná, museli jsme najít jinou. Nebudu se pouštět do popisu nočního geografického dobrodružství v neznámé krajině, snad jen tolik, že jsme hledali louku, na které jsem byl do té doby třikrát, mezi dalšími lány luk, křovin a lesů, kde jsem nebyl vůbec nikdy. A to všechno v noci. Naštěstí v noci, zřejmě bych si za bílého dne v sandálech na nohou na podobná místa netroufl. Měsíc tu noc také naštěstí nesvítil a vysoká tráva mi sahala po bradu.
Během jízdy mi adrenalin musel stříkat i ušima, protože – jak jsem zjistil až daleko později – měl jsem nohy od krve. Primář mladší se nakonec přece jen vyznal a terénem, ve kterém jsem se držel traktoru vší svou nevelkou silou, neboť ten se nakláněl na strany tak, že jsem chvílemi pouze visel, trefil nakonec na louku, ze které zcouval na nějakých patnáct metrů od prvního traktoru, kterému stále běžel motor a nesvítil už ani jeden světlomet. Primář starší vystoupil ze svého stroje:
"Řetězy máš?" zeptal se.
"Jaký řetězy, s mi nic neřek?" odpověděl primář mladší.
Cítil jsem, že mne přestávají nést kolena.
"Vole té snad jasný, ne? Žišmarja tak vem ty lana no," řekl primář starší.
Mladší primář potmě dotápal ke svému řvoucímu traktoru a za chvíli se vrátil s ocelovými lany.
"Zacouvej až přede mně dolu," řekl primář starší.
"Nemůžu, bych to celý nevytáh. Musim zůstat tady nahoře na rovince, abych se vůbec rozjel."
"Nemáš tak dlouhý lana. Musíš sjet dolu."
"To zkusim, třeba budou stačit."
Lana stačily těsně. Tři centrimetry silné ocelové lano mělo do kopce vytáhnout další traktor se zapřaženou devítimetrovou maringotkou. Oba nastoupili do svých strojů. Stál jsem stranou v lese uprostřed mezi nimi. Primář mladší se dal pomalu do pohybu. Lano jsem ve tmě neviděl, že se napjalo jsem poznal jen podle zvýšených otáček motoru prvního traktoru. Motor řval a řval a najednou mi něco zasvištělo před obličejem. Traktor polevil a primář mladší vystoupil. Vystoupil i primář starší.
„Tyvoletomimusíšdátznamení, že jedeš. To prdlo no. Tě v tý tmě nevidim tyvole!“ řekl starší.
Primář mladší vytáhl mobil s baterkou a začal hledat konce lana. Bylo přervané a roztřepené.
„To svaž,“ řekl starší primář.
„Jo, ale to pak nedosáhne,“ řekl mladší.
„Tak sem zacouvej.“
„To pak nerozjedu.“
„Rozjedeš.“
„Ses posral, nerozjedu.“
„Ale rozjedeš, dáš nám znamení,“ otočil se na mně, „a já na to šlápnu taky. Jsem prve nevěděl, že je to lano už napnutý, tak jsem nejel. Tak teď pojedu taky a pude to.“ Mladší primář zacouval blíž z kopce dolů a začal navazovat tlusté ocelové lano. Funěl.
Vzdal jsem to. Zůstanem tady přes noc zapadlí a všichni tady zemřeme. A manželka dole v autě s miminem čekajíce a netušíce, co se tady děje, přes noc umrzne. Prožluklý život. Jestli Bůh existuje, měl by si připravit pořádnou výmluvu. Všechno je ztraceno. Snažíme se a trmácíme, pytlíkujem ty naše životy jak se dá a balíme je do značkových hadrů. A stejně to nestačí, větší televize nestačí, druhý auto nestačí, nic nestačí, pořád jsme jen ranečky strachu, že se na všechno přijde, na ten podfuk s tím, kdo vlastně jsme, vlastně nejsme. Nejsme nic, jen se dřeme v práci, doma se dřeme s dětma a v televizi je hovno, tak jdem spát a nemůžem, protože je vedro a zejtra musíme zas do práce. A svět je šílený, nedává to smysl, o čem to teda ksakru všechno bylo?
Oba primářové nasedli a já s baterkou na primářově mobilu jsem měl mávnout až se lano napne. To bych na něj ale musel dosvítit, abych to poznal. Prdele. Ocelové navázené lano, který prdlo, když bylo celý. Co teprv teď, když drží jen na dvou uzlíčcích. To nemůže dopadnout. Marný, marný všechno. První traktor začal zase řvát. Pak se lano – snad – napjalo a já mávnul baterkou směrem k druhému traktorovi a ten zabral taky. Řvali tam oba a ani jeden se nehýbal. Jen túrovali, túrovali a túrovali...
A pak se mi malinko zatřásla brada a nahlas ze mně vylítlo: „Ježíši, prosím!“ Ačkoli jsem si byl naprosto JIST, na rozdíl od těch dvou v traktorech, že se to NIKDY nemůže podařit, viděl jsem, jak se oba pohnuli. Sunuli se za strašného řevu, skřípění a naklánění ze strany na stranu do kopce, druhý traktor s předními koly ve vzduchu, cestou, která se mezitím nějak stala bahnitou a sunuli se výš a výš až traktor s primářem starším projel pomalu kolem mě i a pak i maringotka a zastavili se oba nahoře na rovině.
Pak oba vystoupili, navzájem jsme se poplácali a primář starší navrhl, že ji ještě definitivně zaparkujem. Měli jsme vyhlédnuté místečko přesně v protilehlém cípu louky, než ve kterém jsme se nacházeli, takže tmou tmoucí, lébrž kupodivu nebylo žádného pouličního osvětlení, jen při jednom svítícím reflektoru jsme překodrcali louku, řádně přerytou divočáky a další půlhodinku parkovali maringotku tak, aby stála pokud možno vodorovně. On ten výraz „vodorovně“ dostal zase další dimenzi, když se mi pak vevnitř všechno pomalu kutálelo ke stěně. Mladší primář mi nezištně navrhl, že mi ji zítra pomůže dovyrovnat.
Kolem kol maringotky jsme pak už jen narychlo a provizorně nakouleli kulaté balíky slámy kvůli zajištění, které byly na louce naštěstí přítomny. Chytal jsem totiž nerv, že až sem zítra zase přijedu, najdu celou maringotku sjetou z kopce v lese. Primář mladší prohodil, že sama sice nikam nesjede, ale že pokud nesundám kola a oj, místní romové ji stejně odtáhnou. Neměl jsem sil strachovat se ještě o tohle a nasedl jsem k primáři staršímu do traktoru a pomalu jsme tmou sjeli tou samou cestou dolů z lesa k zaparkovanému autu, kde čekala chudák vymrzlá manželka. Cestou jsem ještě primáři staršímu vnutil litránek a nenechal si to vymluvit. Na oplátku řekl, ať si někdy přijdem k nim pro vajíčka a mladýmu ať prý nic nedávám. Pokýval jsem a když jsem vystoupil, zbytek peněz jsem vnutil mladšímu primáři. Měl jsem takový zvláštní a jasný pocit, že dát vše, je správné.
 |
| Maringotka zaparkována |
neděle 19. června 2016
Jak jsme zachraňovali planetu - part 2.
Prý, že městský člověk lidský splachuje každé své velkolepé hovno deseti litry pitné vody. Nový den na Zemi začíná většina z nás tímto rituálem a zbytek ho provádí holt až v práci. Jako čerství adepti permakulturního hospodaření jsme dedukovali, že tento způsob sraní zdá se nám poněkud nešťastným. Znal jsem dokonce jednoho, který si zřídil vlastní, alternativní, suchou a pilinovou toaletu doma u rodičů v pokojíčku. Usedal prý na ni zároveň k četbě manuálu o kompostování.
Sníh poletoval, vítr dul a já sám sebe shledal v nepohodlném podřepu na místě, které jsem pro sebe nazval "Srací háj". Byl to romantický palouček s nízkými pokroucenými stromy a zemí zrytou divočáky. Když jsem do něj běžel přidřepnout poprvé (dlouhá doba tehdy ještě zbývala k uplynutí, než jsem horko těžko zhotovil kryté místo s výhledem a k zasednutí), hledal jsem nejdříve nějaký přirozený háček, větévku, na kterou bych si pověsil svůj zálesácký žaket. Všechny byly ale nanicovaté, odlamovaly se, bunda se neustále válela v mokré trávě a já měl věru kvapík. Nechal jsem ji ležet.
Odhalil jsem své zálesácké líce vichru, sněhové vločky rozverně ďobaly do mých běloskvoucích hýždí a já se přidržoval nejnižších větví před sebou, měje se ostražitě před divočáky. Roli toaletního papíru jsem chránil v kapse. Přestože jsme byli na samotě v lese, blízko byl posed a já se tak neubránil nepříjemnému pocitu, že se octnu na youtube kanále nějakého myslivce či hajného v pozici, která mi nebude zrovna vhod. „Ale co,“ řekl jsem si, „nesplachuju pitnou vodou, hlavně, že zachraňuju planetu!“
Avšak dosti zlehčování, bylo tam nahoře na horské louce i dole v lesních roklinách bezpočet chvil, kdy bych se své vlastní smrti s radostí konečně svěřil v její sametově konejšivou náruč. K tomu ale nikdy nedošlo a tak jsem si umínil, že se alespoň pokusím zkrátit svůj vyměřený čas na nutné minimum, nenacházeje valného smyslu v ničem dalším, než v zírání do šumících korun vysokánských borovic, jejichž kmeny vábí zálesáky svou žhnoucí září. Tím, že se přestanu bát a naopak začnu riskovat, co mi budou síly stačit. Škádlil jsem smrtku namouvěru jen co je pravda. Výsledkem však bylo, že jsem nahoru dostal takové množství dřeva, jakého bych se ve snu nenadál.
Trvalo léta, než jsme dospěli až sem, na louku obklopenou lesy, jejíž další dvě části byly od té největší odděleny hustými nálety, jenž za nocí tajemně promlouvaly. Léta trvalo, než uzrálo rozhodnutí a další roky hledání pozemku, který by byl na samotě, ale aspoň jakž takž v dosahu civilizace, který by byl orientován na jih kvůli úrodnosti a zbudování „slunečních pastí“, na kterém by byla voda, abychom na to taky měli, atd atd. S odstupem času jsem konečně ochoten sám sobě přiznat, že jsem celý proces tak trochu brzdil, necítil jsem se totiž jako pravý ekolog natož jako zemědělec či statkář. Jako zálesák jsem nicméně alespoň vypadal, zvlášť když jsem se přestal holit a podržel v ruce sekerku.
Sníh poletoval, vítr dul a já sám sebe shledal v nepohodlném podřepu na místě, které jsem pro sebe nazval "Srací háj". Byl to romantický palouček s nízkými pokroucenými stromy a zemí zrytou divočáky. Když jsem do něj běžel přidřepnout poprvé (dlouhá doba tehdy ještě zbývala k uplynutí, než jsem horko těžko zhotovil kryté místo s výhledem a k zasednutí), hledal jsem nejdříve nějaký přirozený háček, větévku, na kterou bych si pověsil svůj zálesácký žaket. Všechny byly ale nanicovaté, odlamovaly se, bunda se neustále válela v mokré trávě a já měl věru kvapík. Nechal jsem ji ležet.
Odhalil jsem své zálesácké líce vichru, sněhové vločky rozverně ďobaly do mých běloskvoucích hýždí a já se přidržoval nejnižších větví před sebou, měje se ostražitě před divočáky. Roli toaletního papíru jsem chránil v kapse. Přestože jsme byli na samotě v lese, blízko byl posed a já se tak neubránil nepříjemnému pocitu, že se octnu na youtube kanále nějakého myslivce či hajného v pozici, která mi nebude zrovna vhod. „Ale co,“ řekl jsem si, „nesplachuju pitnou vodou, hlavně, že zachraňuju planetu!“
 |
| Vpravo vstup do "Sracího háje" |
Trvalo léta, než jsme dospěli až sem, na louku obklopenou lesy, jejíž další dvě části byly od té největší odděleny hustými nálety, jenž za nocí tajemně promlouvaly. Léta trvalo, než uzrálo rozhodnutí a další roky hledání pozemku, který by byl na samotě, ale aspoň jakž takž v dosahu civilizace, který by byl orientován na jih kvůli úrodnosti a zbudování „slunečních pastí“, na kterém by byla voda, abychom na to taky měli, atd atd. S odstupem času jsem konečně ochoten sám sobě přiznat, že jsem celý proces tak trochu brzdil, necítil jsem se totiž jako pravý ekolog natož jako zemědělec či statkář. Jako zálesák jsem nicméně alespoň vypadal, zvlášť když jsem se přestal holit a podržel v ruce sekerku.
neděle 5. června 2016
Cesta z města aneb Co bylo před skladníkem - part 1.
Několik týdnů před stěhováním jsem si přestal holit podpaží a přirození v očekávání prudké zimy, strávené v lesích bez tekoucí vody, splachovací toalety, elektřiny a topení, vyjma kamen na dřevo, (kteréžto bylo třeba nejdřív najít, nařezat, naštípat a usušit). Co jsem se ho natahal ze svažnatých lesů kolem naší maringotky! Já, který si v lese spíš vypíchne oko o větev a ze všeho, co bzučí či alespoň leze, mám husí kůži!
Třímaje v ruce motorovou pilu, jsem se v roztržených montérkách (způsobeném motorovkou) spouštěl do temných roklí nepřátelských doupovských hvozdů, pátraje po ležících kmenech, řezal je a dopravoval je hnijícím listím a temným tichem zpátky do kopců, kde jsem je, plivaje duši, nakládal na připravené torzo dvoukoláku, které jsem opatřil důmyslným drátěným aparátem, který - jak jsem si představoval - zabrání sesouvání klád při jízdě divočáky zrytým terénem zpátky k maringotce, kde má žena připravovala na propan butanu makrobiotický eintopf a starší synek si hrál na podlaze s polínkem a papírovou rourkou od toaleťáku.
Vidina zimy, "která se blíží," nás také přiměla ke koupi zimních vojenských bot s podrážkou s masivním vzorkem, kterých jsme moc neužili. Známí nás také ponoukali ke koupi sněžnic, ale, bohudík, sešlo z toho.
To bylo tak. Kdysi před lety jsme se rozhodli koupit několikahektarový kus země, na kterém jsme (já) měli vybudovat srub a hospodářství. S chlévy, poli a sady - zkrátka vším, co patří na rodový statek. Vydatně nás v rozhodnutí podpořilo objemné, několikasvazkové říkání o jisté poustevnici jménem Anastasia, která žila sama v sibiřských lesích, hojně zásobována oříšky od veverek a teplem živé medvědice, jenž docházela pravidelně do její zemljanky. Anastasia dále vládla nadlidskými schopnosti, např. telekinezí a telepatií a hlavním bodem jejího poslání byla záchrana planety formou drobného individuálního zahrádkaření. Jakkoli se to zdá nepravděpodobné, kniha nás natolik uchvátila, že jsme příkladu následovali.
Jak se postupem času ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní a při hledání podrobnějších informací jsme naráželi na celé skupiny lidí, organizovanými pod pojmy "permakultura, přírodní stavitelství" a něžným trojlístkem "eko-bio-raw". Absolvovali jsme kurzy jak postavit dům z hlíny a slámy, jak pěstovat "jedlý les" a jak získávat elektřinu šetrně, např. z našich výkalů. Potkávali jsme stejně směřující bojovníky za záchranu planety, odhodlané vyskočit z krysího závodu a navzájem se ujišťovali, že snad nejsme úplně šílení. Kdo nás naopak pokládal za úplně šílené byli chudáci naši rodičové, když jsme je informovali, že opouštíme teplá zaměstnání v matičce Metropoli, prodáváme náš vysněný dům, který jsme si v potu tváře nechali postavit a odjíždíme s miminem a kocourem ve novém terénním voze z bazaru vstříc zelené budoucnosti.
Och, jaké to bylo dobrodružství, život v lese s divou zvěří, divočáky, jeleny, sršni a netopýry, noční čůrpauzy na otevřené louce pod nebem plných hvězd, bez kadibudky, v prosinci, v maringotce s kouřícími kamny...
To be continued...
Třímaje v ruce motorovou pilu, jsem se v roztržených montérkách (způsobeném motorovkou) spouštěl do temných roklí nepřátelských doupovských hvozdů, pátraje po ležících kmenech, řezal je a dopravoval je hnijícím listím a temným tichem zpátky do kopců, kde jsem je, plivaje duši, nakládal na připravené torzo dvoukoláku, které jsem opatřil důmyslným drátěným aparátem, který - jak jsem si představoval - zabrání sesouvání klád při jízdě divočáky zrytým terénem zpátky k maringotce, kde má žena připravovala na propan butanu makrobiotický eintopf a starší synek si hrál na podlaze s polínkem a papírovou rourkou od toaleťáku.
 |
| Ráno před maringotkou |
To bylo tak. Kdysi před lety jsme se rozhodli koupit několikahektarový kus země, na kterém jsme (já) měli vybudovat srub a hospodářství. S chlévy, poli a sady - zkrátka vším, co patří na rodový statek. Vydatně nás v rozhodnutí podpořilo objemné, několikasvazkové říkání o jisté poustevnici jménem Anastasia, která žila sama v sibiřských lesích, hojně zásobována oříšky od veverek a teplem živé medvědice, jenž docházela pravidelně do její zemljanky. Anastasia dále vládla nadlidskými schopnosti, např. telekinezí a telepatií a hlavním bodem jejího poslání byla záchrana planety formou drobného individuálního zahrádkaření. Jakkoli se to zdá nepravděpodobné, kniha nás natolik uchvátila, že jsme příkladu následovali.
Jak se postupem času ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní a při hledání podrobnějších informací jsme naráželi na celé skupiny lidí, organizovanými pod pojmy "permakultura, přírodní stavitelství" a něžným trojlístkem "eko-bio-raw". Absolvovali jsme kurzy jak postavit dům z hlíny a slámy, jak pěstovat "jedlý les" a jak získávat elektřinu šetrně, např. z našich výkalů. Potkávali jsme stejně směřující bojovníky za záchranu planety, odhodlané vyskočit z krysího závodu a navzájem se ujišťovali, že snad nejsme úplně šílení. Kdo nás naopak pokládal za úplně šílené byli chudáci naši rodičové, když jsme je informovali, že opouštíme teplá zaměstnání v matičce Metropoli, prodáváme náš vysněný dům, který jsme si v potu tváře nechali postavit a odjíždíme s miminem a kocourem ve novém terénním voze z bazaru vstříc zelené budoucnosti.
Och, jaké to bylo dobrodružství, život v lese s divou zvěří, divočáky, jeleny, sršni a netopýry, noční čůrpauzy na otevřené louce pod nebem plných hvězd, bez kadibudky, v prosinci, v maringotce s kouřícími kamny...
To be continued...
 |
| Soumrak nad maringotkou |