19 března 2019

Srát Brno


"Do Brna?! Tam bych teď radši nejezdil..."
nebo:
"To Brno si ještě rozmysli, maj to tam teď nějaký komplikovaný, když zavádějí ty parkovací zóny..."

To byl zdaleka převažující typ reakcí na informaci, že v červenci vykonám jednodenní exkurzi do hustě osídlené zatáčky na Vídeň. Bral jsem to na lehkou váhu. Slovutná instituce, kterou Masarykova univerzita bezesporu je, prostě MUSÍ mít vyhrazena důstojná parkovací místa pro návštěvníky.

Velmi brzy se ukáže, že NEMUSÍ.

Toho léta páně roku 2018 blahé paměti mírných veder, jsem vyjížděl do Brna s neotřesitelným optimismem vyzbrojen valašskou espézetkou přesvědčen, že se mi tudíž nemůže nic stát. Byl jsem takovým optimistou, že mi vůbec nevadily objížďky, zúžení, šaliny, hluboké výkopy ani neexistující parkoviště, které jsem si s předstihem vyhledal na mapách cézet. Apokalypsa na mě dolehla po cca 50 minutách. Projížděl jsem kolem srázů roklí vyhloubenými mezi tramvajovými ostrůvky. Neopravovaly se tehdy toho parného léta jen chodníky a vozovky. Vypadalo to, že pod celým městem je hlouben atomový kryt s nouzovým východem v Číně. To nebyl seškrábnutý asfalt nebo nevinné frézování vozovek; centrum Brna se stalo jednou sálající propastí, kterou se mezi šalinami valila auta rychlostí 10km/h, a protože přechody pro chodce přestaly existovat, brňané s pokerovými tvářemi ležérně vstupovali do kolon unaveně se šinoucích aut na všech místech současně. Z dvojsměrek se stávaly jednosměrky a a naopak. Hlava mi zle nabobtnala, zatímco zbytek těla se scvrknul. Zlejch starejch dědků je plnej svět.

Navigace neustále přepočítává trasu pokaždé těsně před cílem, kterým je ulice plná dřevěných brlení, můstků a ohrazení a v níž se přenosné dopravní značky nacházejí po OBOU stranách, vlevo i vpravo. V mylném domnění, že cíl je na dosah, vyhazuju navigaci vztekle do tlamy nejbližší jámy a trochu si představuji, že je to granát. Děcka na zadních sedadlech naštěstí drží, starší se jen zeptá: "Tati, tys vyhodil z okna navigaci?" Manželka si z čela odhrnuje přilepený pramen vlasů a říká rychlým hlasem: "Teď na tatínka nemluvte..." Řadím zpátečku a společně s dalšími šesti auty couváme v koloně jednosměrkou zpátky na křižovatku. Tam divoce odbočím kam to v tu chvíli jde a po dalších 20 minutách se konečně zasouvám podél chodníku na JEDINÉ volné parkovací místo v Brně. Nedaleko je dětské hřiště, tam se zasune zbytek rodiny. Já si odlepuju košili od zad a posunuju si brejle, sjíždějící mi neustále po zpoceném obličeji.

Mířím do ulice Gorkého, kde vstupuju do nenápadného baráku a stoupám po schodech do 5. patra. Nahoře zjistím, že jsem během výstupu nějak zestárl, odhadem o 600 let a místo končetin mám čtyři koňské nohy s kopytama, jejichž klapot se nemístně rozléhá chodbami a jimiž sotva pletu. Dýchavičně najdu správné dveře. Po chodbě posedávají a postávají teenageři, někteří mají na kolenou rozložená skripta a nervózně v nich listují. Zavírají oči a neslyšně pohybují rty. Na záchodě se ošplíchnu a vycházím z něj ve chvíli, kdy přichází prošedivělý vlasáč v lennonkách, otevírá třídu a mdlým hlasem zašustí: "Kdo jde na filmovou vědu, tak prosím." Místnost je beze zbytku zaplněna. Lennon urobí prezenčku, přikáže vypnout mobily a rozdá testy. Šest áčtyřek s otázkami po obou stranách. Taky jsem si měl projít nějaký ty skripta, napadne mě pozdě. Vedle mě sedí holka s oranžovou pusou, mikádem a minisukní. Na nohou má cvičky. A za oknem Brno. Dávám se do toho, ať vypadnu dřív, než děcka přestane bavit hřiště:

Přiřaďte filmy k režisérům.
Jaký je rozdíl mezi panoramatickým záběrem a zoomem.
Proveďte periodizaci českého filmu.
Uveďte předlohy k následujícím filmům.
Co je #me too?
Vyberte jeden z filmů Miloše Formana a uveďte v čem je jeho poselství.
Procházím otázkami a nevěřím svým očím. O tomhle se učí na nějaký škole? Z tohohle se zkouší? Z Woodyho Allena? Dělají si legraci? Jinak to totiž vypadá, že by to bylo to nejzajímavější a nejpohodovější studium ever.
Poslední otázka je překlad dobové recenze na Godardovo A bout de souffle s Belmondem. Nedávno jsem naštěstí v práci poslouchal audioknihu Belmondův životopis Mých tisíc životů, takže se chytám a pak padám ven; na cígo, na písek za rodinou.

Tam se sesunu na lavičku a jen dejchám. "Copak, tatínku?" cvrliká manželka. Dejchám a směju se. Vyžahnu ledovou kolu a jdeme k autu. Cesta Brnem pozpátku je rychlejší, nějak se vymotáme a Brno je nějak hezčí. Možná proto, že ho necháváme za sebou.

Ještě ten samý týden obdržím mail, že jsem byl laskavě přijat na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity ke studiu Filmových věd a mám doložit maturitní vysvědčení. Tak se trochu ve sprše poplácám po rameni. Maturitní vysvědčení ale není k nalezení, tak posílám na studijní oddělení žertovný mail, že se "maturitní vysvědčení během čtvrtstoletí naplněného četným stěhováním a pinožením po světě lidském zatoulalo kamsi neznámo kam", nicméně přikládám svůj zaprášený horko těžko získaný diplom, skýtající mi celý život výhody, jež jsem dosud nevyužil. Dodal jsem, že instituci s tak širokým a hlubokým filozoficko umělecky společenským rozhledem jistě nebude zatěžko k tomuto přihlédnout a otevřít dveře vědění tak cílevědomému, moudrostí stáří erudovanému a nadšenému uchazeči o studium, jakým jsem, toho času hrdě v montérkách a tričku od oleje z třísměnného provozu v závodech pryžové výroby.

Jaké bylo mé překvapení, když paní ze studijního oddělení nesmlouvavě trvala na tom, abych své maturitní vysvědčení doložil a to do konce týdne. Vyzval jsem tedy hodnou paní Holánkovou za studijního oddělení mé mateřské střední školy k laskavému vystavení duplikátu mého maturitního vysvědčení z roku 1997. Úžasná paní Holánková mi poslala papírový duplikát snad ještě ten den. Zadarmo. Umrněných 200 káčé jsem poté uvalil za úřední ověření a to celé promptně odeslal do Brna. 14 dní se nedělo nic. Patnáctý den jsem mailem oslovil studijní oddělení FFMU, zda vysvědčení dorazilo a jaké bych tedy měl podniknout další kroky. V téměř okamžité a ledově stručné odpovědi byl jsem seznán se skutečností, že jsem potvrzení o dosaženém vzdělání nedodal včas a nemohu být tedy zapsán ke studiu.

Mailová komunikace, která se následně rozproudila, je jen zanedbatelnou ukázkou byrokratické obludnosti zasnoubenou se školsky zkamenělou nadutostí. Konstatuji, že je strašné, že stát nevěří svému diplomovanému umělci ani tiť.

Poslední perlou, hrachem na zdi a úhelným kamenem celé trachtace, odhalujícím až příliš mnoho ze stavu našeho přístupu k vědění, budiž doporučený dopis, který jsem byl nucen vyzvednout na poště ve svém osobním volnu, ve kterém se zabývám výhradně spánkem, neboť kdo spí, jako by jedl, který mi zaslal samotný děkan FFMU. Stálo v něm, že dle článku a paragrafu toho a toho a z důvodu nesplněných zápočtů, vylučuje mne on, děkan, ze studia oboru Filmových věd k lednu 2019.

Svou reakci jsem mu zaslal o pár týdnů později:
"Vážený pane,
děkuji vám za info o mém vyloučení. Jak jistě víte, díky pečlivé práci vašeho studijního oddělení jsem však ke studiu nikdy nebyl připuštěn. Děkuji Vám tedy také za tuto vpravdě hellerovskou zápletku jako vystřiženou z Hlavy 22; jistě ji použiji někdy později, až vyprchá prvotní hořkost.
S pozdravem
atd.


29 listopadu 2017

K-Pax: Návrat


Pro blaho těch, kdo se rozhodnou slyšet. V několika aspektech sestavím zprávu o původu svého - ehm - původu.

Materiální existenci jsem si naposledy zajistil v továrně na výrobu autodílů, což uvádím záměrně, neboť tato skutečnost ostře kontrastuje s představou současného duchovního člověka, jímž nejsem. Protože jsem disponován pozemskou myslí, tedy myslí velmi omezenou, vhled do mého původního pozemského záměru mi byl s určitostí odhalen až ve 42 letech mého pozemského věku.

Událo se tak zcela mimo rámec současné moderní spirituality, za prostých okolností, v prostém stavu vědomí během jedné odpolední pracovní směny ve fabrice na autodíly. I když teď si uvědomuji, že něco vzdáleně podobného se událo i docentu Královi... Pracoval jsem u termoplastového lisovacího stroje jako ostatní chlapi - v montérkách a tričku od oleje. Vyjímal jsem hotové výrobky z otevřeného lisu velikosti menší lokomotivy a zase lis zavíral. Pamatuji si živě, že mi ve sluchátkách ne náhodou právě zněla skladba s příznačným názvem Skyfall z posledního Bonda. Pozoruhodná kompozice.

Dveře lisu se automaticky otevřely a já v něm uviděl namísto obvyklých dvou pístů, čtyřdílné lisovací formy o váze cca 400 kg a soustavy chladících trubek a hadic "jiné místo". Popis tohoto místa se vymyká pozemskému jazyku. Viděl jsem místo ve vesmíru, výzkumnou stanici, rozlehlou a nesmírně složité konstrukce. Gigantické plošiny, výsuvná ramena, vysoké budovy nepozemské architektury.

2 NEJVÝRAZNĚJŠÍ ASPEKTY


  1. Vše bylo v odstínech oranžové barvy.
  2. Bytosti, které jsem viděl mi byly svou vřelostí a nadšením tolik blízké, že jsem poznal, že se dívám na svůj pravý domov.

Mám v očích slzy pokaždé, když si na tento zážitek vzpomenu. Celý prostor byl prodchnut optimismem a radostí z objevování. Poznal jsem proč jsem na Zemi a že jsem na Zemi dobrovolně. Mým úkolem byl výzkum pozemského vědomí a všeho, co se týká života v takto materiálně omezené realitě. Mohu zkoumat lidský strach stejně jako lidskou radost, lásku či nenávist nebo "pouze" zrnko písku. Vše se počítá a prospěje stejným dílem, neboť cokoli bude zkoumáno, bude zkoumáno obyvatelem Země. Výzkum všeho, co je.

3. ASPEKT


Hřejivá existence a sounáležitost, do které bylo celé místo ponořeno nepřipouštěly z podstaty věci sebenepřijetí. Jedná se o fenomén, jenž nepřipouští existenci boha či dokonce náboženství. Bůh ve vesmíru není řešen, schází pro něj důvod existence. Vedle nepopsatelného trvajícího, pulzujícího, živoucího pocitu štěstí z bytí, které zažívá každá bytost na místě, které jsem viděl, symbol pro něž máme pozemské slovo "bůh", neexistuje. Dokážete si představit takové duševní rozpoložení? Já jsem si to do té doby nikdy představit nedovedl. Až teď. A ne vždy.


3 důvody proč bych tomu měl věřit:

  1. Zážitek přišel za běžného stavu vědomí bez požití látek ovlivňujících vědomí. Vyjma kafe a cigára o pauze na sváču.
  2. Užívám antidepresiva neboť v běžném vědomí považuji život na Zemi za nesmyslný a krutý. Neznal jsem odpovědi na otázky Co, Proč ani Kdy to skončí. Nikdy bych sám v sobě nebyl schopen vydolovat tak silný pocit hřejivého bezpečí a kreativity, jako jsem měl tam.
  3. Prošel jsem temným obdobím současné západně-východní ezoteriky. S tristní zkušeností a oholen o nemalý peníz zjistiv, že duchovní učitelé a lektoři osobního rozvoje čerpají od sebe navzájem. 

Dnes cítím nemalý soucit s naším pozemským údělem na Zemi, kdy se snaha o přežití snoubí se silným znepokojením se stavem planety, případně celého vesmíru, tedy i se sebou samým. Sám jsem tím prošel.

POSLEDNÍ ASPEKT: 

ZEMĚ NENÍ KARANTÉNNÍ PLANETOU...


...jak jsem sám byl dlouhá léta přesvědčen. Je místem výzkumu, stejně jako celý vesmír.

ZÁVĚRY


Celé vidění trvalo několik vteřin pozemského času. Neumím to vysvětlit, ale viděl jsem, že na "onom místě" čas není.

Termoplastový vstřikovací lis se přede mnou zase zavřel. V rukou jsem držel jeden z hotových výrobků, jenž byl náhle a podivně cizí a velmi nedokonalý. (Přestože parametry kvality stanovené pozemským inženýrem technologem dokonale splňoval.) Já zůstal paralyzován neznámým pocitem štěstí, nadšení a bezpečí. Přece jen to má všechno smysl, jen to teď nevidíme, aby náš pozemský výzkum nebyl "kontaminován" nepozemským vědomím. Až se vrátím, budou všechny výsledky - jejichž hlavní součástí je mé dočasné pozemské nazírání na realitu všeho - přeneseny tam někam do databáze výzkumné stanice v jiném světě. 

Zároveň nemohu potvrdit následující: 
  • že ze stejného místa byli na Zemi vysláni všichni, kdo Zemi žijí
  • název a lokaci místa. Dle zabarvení se samozřejmě nabízí Mars, avšak ani to nemohu potvrdit.
Zároveň se ovšem nabízí dedukce, že z "jiných míst" byli na Zemi vysláni všichni, kdo na Zemi žijí, žili a budou žít.

Každý vjem a klukovský údiv, se kterým teď nahlížím tenhle svět jsou hlavní součástí výzkumu a zároveň pro mne zásadním zdrojem životní energie, s jejímž masivním úbytkem jsem se dosud potýkal. Údiv nad tím, že jsem nejspíš nesmrtelný a že jsou další místa ve vesmíru, kde je život. A ne jen v podobě bakterií... Naše svoboda je nekonečná a nepředstavitelná.

DOPORUČENÝ PLAYLIST:


SOUVIDEJÍCÍ DOTAZY:

  • Smrt
  • Vesmírné cestování / technologie
  • Inteligence
  • Funkce planety Země

05 listopadu 2017

Basa Paula McCartneyho

Paul McCartney je snad nejnedoceněnějším baskytaristou všech dob. Setkal jsem se dokonce s názorem, že na nahrávkách Beatles "to přece nehraje McCartney", ale najatý studiový hudebník; Paul by TOHLE přece nezahrál. Takže ve chvíli, kdy jsem si sjednal koupi téhle tetovací sady v úhledném delikátním a přenosném kufříku, bylo mi jasné, že basovka Höfner bude horkým adeptem na jednu z prvních samokérek (neboť sám se tetuji, drátuji i letuji).

Höfner Bass Paul McCartney

Nemluvě o strhujících kytarových sólech ve skladbách "Taxman" a "Good Morning Good Morning". Harrison tehdy nebyl ve studiu přítomen, tak to nahrál Paul a tak nějak musím říct, že z toho nakonec vznikly jedny z nejlepších kytarových sól vůbec. Jakože téměř na koleni. Sorry, Georgi.