05 července 2019

Kdo jsi, má lásko? — 2. část


"Madame, vaše ramena, toť trs lilií a růží."
A jak se kavalír skláněl, div nevypíchl špičkou kordu svému komorníkovi oko.
— Kašpar noci

Lepkavá šedá hmota života mi ukapává mezi prsty. Visím ve vesmíru a nevěřícně hledím na hloučky šťastných lidí, které přicházejí/odcházejí, existují a vůbec to neřeší, zatímco já mám kolem hlavy utaženou obruč, jinak by se mi rozskočila. Ba ne, kecám. Řemeny mám jen na rukou a na nohou. Do ruky zavedenou infuzi, z močové trubice vyvedenou cévku a děsný sucho v puse. Nikde nikdo. Jen za mnou, tam kam se nemůžu podívat, se ozývá pípání. Křičím. Někdo přichází a strčí mi k puse hrnek s brčkem. Napiju se. Úleva. Poděkuju. Za chvíli mě i odvazujou. Něco se muselo stát, ale na nic si nevzpomínám. Na pojízdném křesle se mnou jedou chodbami, podél stěn sedí lidé v kabátech. Já mám na sobě jen nemocničního anděla a v ruce pytlík s močí. Koukám si raději na bosé nohy, pod kterýma ujíždí okrová nemocniční dlažba. Sedím ve sprše. Nemám sílu, někdo mě umývá. Pak mě zase vezou. Na chodbách ustrašení lidé, kteří se zoufale bojí, že zemřou. Já se nebojím, ale nikomu to nevykládám. Strčí mě do postele. Asi spim. Pár měsíců.

Bloumám po chodbách, vysedávám na skupinových terapiích, kreslících terapiích, jógových terapiích a večer před televizí, která visí vysoko na zdi — neviděla jsem ji roky a tak hltám všechno, postávám s dalšími na záchodě kolem stoleté plechovky sloužící za popelník, píšu si povinně deník. V šest ráno rozcvička, v deset večer večerka. Vidíš, co se stane, když uděláš průser. Jdeš do tepláků. Ženská v teplákách je horší, tisíckrát horší než chlap v teplákách... Nejsi nic.
Musím přestat s kouřením. Dvě závislosti najednou se ovšem těžko zvládají, to ví i místní "terapeutický tým", proto nám důstojně trpí smrdutou plechovku na záchodě. Když jste ale odpovědní za další bytost, prostě to nějak zvládnout musíte. Jinak bude co? Pé-er-ů-es-er. Jsem ve čtvrtém týdnu. Už třetí den si říkám 'dneska poslední cígo', ale večer už lezu po zdi, prázdnota se ve mně rozevírá k nesnesení a já běžím na záchod, kde se mi pak zamotá šiška tak, že se musím opřít o zeď. V posteli si pak hladím bříško, ve kterém se mi rozlévá nový pocit překvapivého a prchavého štěstí, těkavý záchvěv, že nemožné je možné, že můžu být šťastná a že se to stane samo. Zdá se mi, že když zastavím, svět utichá a já přestávám být. A není to smrt, jen pouhá existence, chvějivé nic.

Jsem venku. Vypadá to, že se můžu vydat kterýmkoli směrem. Vydám se na autobus. Současně se mnou dnes pustili i Kristu, která se vrací do squatu. Stojíme spolu na zastávce. Za námi je vietnamská večerka.
"Dáš si pivo?" ptá se Krista. Hledím na ni. Na její krátce střižené šedivějící vlasy a za očima se mi promítne její život. Minulost, budoucnost, komplet, připadá mi. Kéž bych si mohla prohlédnout taky svůj život. Snesla bych to? Usměju se a vrtím hlavou.
"Vlastně ty teď nemůžeš!" Zasměje se taky. "Necháš si říct, co to bude?"
"Nevím, ještě." Pak řeknu: "Ty bys taky neměla."
Zapálí si cígo, dívám se na její špinavé kecky. Má zlomené oba malíčky u nohou. Z bot, jaké lidi nosí, se dá vyčíst celý jejich život. I z jejich chůze. Líp než z očí.
"Ale simtě. Dám si jen na cestu."
Dělá se teplo, pociťuju tíhu tašky, co mám křížem přes rameno.
"Hned jsem tady," řekne a otočí se k večerce. Ze zatáčky se vynoří bus.
"Ale mně to asi jede!" vykřiknu. Krista se vrátí, obejme mě a řekne: "Tak se měj."
Zase se na ni dívám a snažím se jí očima dát tolik sil, kolik můžu.
"Ty taky."
Krista počká až autobus přirazí k chodníku. Zasmrdí to, zasyčí, dveře bouchnou, lidi vystoupí, nastoupí a já taky. Autobus smrdí i vevnitř, ale jsem volná, tak se chytnu tyče, uvědomím si, že nemám jízdenku, lítačka mi vypršela a dveře se sykotem zavřou. Krista se otáčí a jde k večerce. Autobus zařve, odlepí se od chodníku a pomalu se vydá opačným směrem.

11 června 2019

Kdo jsi, má lásko? — 1. část

Blíží se ke mně zezadu. V zrcadle, visícím na zdi, ji vidím, jak zůstane stát těsně za mnou. Pak mně políbí na nahé rameno. "Kdo jsi, má lásko?" řekne tiše. V břiše mi něžně exploduje sametová atomovka, její síla mi stoupá tělem a bere útokem všechen můj strach. Je to tak krásné. A tak strašné. Než se k ní stačím otočit, probudím se. Jsem to zase já.

Opatrně, aby se Standa nevzbudil, se vyvlékám z peřin a zároveň si stahuju noční košilku zpátky ke kolenům. Potichu za sebou zavřu dveře ložnice. Bosýma nohama po špičkách přejdu do koupelny, posedím na záchodě a pak si přetáhnu pyžamo přes hlavu. Sprcha. Bojím se v myšlenkách vrátit do snu. Fakt se mi zdálo o Jolaně? V kuchyni stavím vodu na kafe. Čekám, až začne vřít a hledím při tom z okna. Venku je jaro. Vymáčknu z platíčka bílou oválnou tabletku Setralinu a na sucho ji polknu. Stromy za oknem už se obalují mladinkým listím a září svítivou zelenou. Zaženu pocit marnosti, když se mihne kolem. Na svačinu strčím do tašky ořechovou tyčinku a jablko. Hodím do sebe kafe na ex, jak já to umím a zapiju vodou. Zpátky do koupelny. Zuby, vlasy a jdu. Co nejtišeji za sebou zacvaknu dveře. Seběhnu po schodech a strčím do dveří. Jsem venku na ulici. Čerstvý ranní vzduch mi proudí do plic. Myslím na to, co se mi zdálo. Ale jen zlehka, zpovzdálí. Děsí mě to. Holka s holkou? Asi fakt ne.

Dorazím do práce. Vyšlápnu troje krátké schody do šatny s plechovými skříněmi, na kterých jsou naše jména a kde se převléknu. Na zemi jsou zašlé hnědavé kachličky a jinak už nic, vyjma pytle na odpad ve stojanu a já si říkám, že by to tu mělo být přece hezké... Ve třičtvrtě už stojím u pásu. Mimoděk se podívám směrem, kde stávala Jolana - jen přejedu místo pohledem, ale nezastavím. Za pět celá pustím pás. O kus dál je Hanka, Zdena a tlustá Miriam. První hodinu a půl při práci žvaníme a plkáme. Hanka a Zdena většinou nadávají. Na všechno, na všechny. Po necelých dvou hodinách jsou témata vyčerpána a já si můžu začít přemýšlet. Ten sen. Nikdy bych nešla s holkou. I když s Jolanou... Asi bych si před tím musela dát na kuráž. Ale to nemůžu, zase by z toho byl průšvih. Chci zase průšvih? Nechci. Chci Jolanu? V duchu se směju - ne, nechci. Ne?
Byla tak milá. A tak bezprostřední. Hodně mi tehdy pomohla, když jsem byla v práci nová. Bylo to moje první práce v továrně. Říkala mi kdo je kdo a komu si o co říct, radila mi jak si ulehčit a zrychlit práci drobnými pohyby a fíglíky. A ona jim zas říkala: "Žaneta? Ta je v pohodě." Dělila se se mnou o sušenčičky, čokoládky, bonbóny a jednou přinesla i sušené maso v pytlíku nebo mi dala plechovku ochuceného birrelu. Já jí věnovala tričko s obrázkem Marilyn Monroe. 
O čtrnáct let mladší než já. Ženský v práci si z ní dělaly srandu, že byla nejmladší. Ale braly ji. Někdy jsem si připadala jako její starší ségra. Párkrát po noční jsme spolu kouřily trávu. Lebedila si, ale mně bylo jen blbě. Táta jí nedovolil jít na tanec, na konzervatoř. Musela na práva. Vydržela tři semestry, pak to vzdala. O pauzách v práci sem tam tančila. Občas stihla pár rychlých figur i u pásu. Smály jsme se a ona taky. Někdy jsme se nesmály a jen obdivně čuměly. Na cígo jsme chodily spolu. Líbily se nám stejné filmy. A stejní chlapi. Říkala jsem si být chlap a ona se na mě takhle smát, byla bych ztracená...

Jednou na cígu mi řekla: "Jsi jiná."
"To ty taky."
Zasmála se.
"Rozhodla jsem se. Chci, abys mě tetovala." Řekla jsem jí, že si netroufám, už jsem to dlouho nedělala.
"To neva, když to malinko zblbneš. Chci něco od tebe."
"Tak jen něco malýho, jednoduchýho."
"Já ti to pošlu. Dej mi svoje číslo." Nadiktovala jsem jí ho. A byly to jen lajny, co mi poslala, jemné čáry, optického hlavoklamu, žádné vybarvování nebo stínování. Říkám, tak jo. Večer před tím vytáhnu nádobíčko a zkusmo si střihnu na vnitřní stranu zápěstí obrysy jednoduchého malinkého kolibříka. Půjde to. 
Když další večer přijde, je rozesmátá, ale postřehnu, že mělce dýchá. Má trému. Je to přirozené a je to dobře, protože strach vyplavuje adrenalin a tetování pak tolik nebolí. V obýváku se Standa dívá na telku. My se zavřeme v kuchyni, kde mám připravený strojek, jehly, světlo a černý a červený ink. Stáhne si oranžový nátělník. Posílám ji do koupelny, kde desinfikuji místo na boku, kam přijde tetování. Oholím jí pro jistotu neviditelné chloupky třemi tahy žiletky. Osuším a poďubám gelem a na místo přitisknu zrcadlově překreslenou předlohu. "Týjo," ujede jí. Zabzučím strojkem, namočím jehlu v černém inku a začínám tetovat. Prsty levé ruky jemně napínám její pevnou a elastickou kůži. Ona tají dech a dýchá jen když namáčím jehlu.
"Dýchej normálně, ať se mi tu neudusíš," říkám jí.
"To je v pohodě. Jak to jde?"
"Dobře," odpovídám. Zvoní jí telefon:
"Jsem na tom tetování! Nevim, jak dlouho. Ti pak zavolám."
"Dvacet minut," říkám já.
"Tak za dvacet minut," opakuje do telefonu.
"Asi mám boyfrienda," říká. "Cvičí..." Mrká na mě.
Pak si fotí selfie. Ukáže mi ho. Na fotce se pod lampou s denním světlem hrbím nad nahým břichem mladé holky jako šílená doktorka, jako Jeremy Irons ve filmu Dead Ringers. Když je hotovo, ještě si na balkóně dáváme cígo. 
"Kolik za to budeš chtít?"
"Prosimtě... Nic. Já ti děkuju za důvěru. A tak týden to neoplachuj a ničím nemaž. Jen to větrej. Vydržíš to?"
"Jooo." Pak odchází. Uklízím nádobíčko. Uvědomím si, že mělce dýchám a že mi buší srdce.

Po čtyřech hodinách a patnácti minutách je půl hodiny pauza. Jdu na cígo, potom jablko, další cígo a ořechová tyčinka. Těsně před koncem přestávky se kolem zase mihne stín marnosti, ale antidepresivum mě ochrání před frontálním útokem. Po pauze stojím u pásu ještě další tři hodiny. Ve třičtvrtě ho zastavím, stáhnu si rukavice a jdeme na šatnu. Sprcha, převléknout, v celou si odpíchnu a jsem venku. Stavuju se v superobchodě, kde nakoupím zeleninu a mleté maso. Jablka doma ještě mám. Doma zhltnu špagety carbonara, akorát to carbonara nahradím kečupem a parmezánem. K tomu salát s polníčkem, rukolou a cherry rajčátky. V lednici vidím zbytek Standova ryzlinku — to nesmíš. Chceš, aby byl průser? Nechci. Zavírám lednici. Jdu do obýváku, kde se svalím do hlubokého ušáku po babičce. Tehdy je ještě dělali dobře, fortelně, drží to. Tehdy ještě žádný čím víc, tím líp nebo zlatý český ručičky. Tehdy ještě poctivě. Pořádně a rukama. Zvedám ruce před obličej, prohlížím si nehty. Prohlížím si přes rok starého kolibříčka na zápěstí. Přejedu po něm prsty, fascinuje mě. Pořád je tam, nesmývá se, je tam na furt. Holka s holkou? Já s holkou? Tyjo, asi fakt ne. Kdo doopravdy jsi, má lásko? A pak mě líbá. V hlavě se mi rojí myšlenky. Co blbneš? Jolana přestala chodit do práce, tak ji vyhodili. Jednou dvakrát jste si pak volaly. "Kde jsi? Co se děje?" Prý nic nic, po neděli přijde do práce. Nepřišla. Tak ji vylili. Vzpomínáš si na sms, kterou sis přečetla se zpožděním: Je mi to trapny, potrebuju 20 tis, abych se dostala do uctu. Nemate nekdo? Nemam na jidlo, Dik. Volalas jí vzápětí, i když sms byla dva dny stará a těch 20 tis jsi ani neměla. Sama jsi bojovala a nakonec sis do pusy vymačkala šest platíček Setralinu. Jolana se do telefonu sice smála, ale nějak divně a že už je to vyřešený, prý. To bylo minulé jaro, kdy stromy, řeka, nebe i oblaka byly fajn, ale ten zbytek byl jen marnost a nicota, která člověka trhá na kusy a dohání k šílenství. Šest platíček a stejně ses ráno zase probudila. S průjmem a zvracením. Dovlekla ses do práce, zase zvracení. A závrať. Poslali tě domů a Jolanu s tebou, kdybys sebou cestou sekla. Jí jsi řekla, že je ti prostě zle. Pak jsi spala celý den a celou další noc. Někdo ti třese ramenem. Standa. "Žanet, ty nejsi v práci?" "Byla jsem," zamumlám a spím dál. Ráno pořád závrať. V práci rovnou oznámíš, že jdeš k doktorovi.
"Co vás trápí, slečno?" ptá se tiše starý pan doktor.
"Před dvěma dny jsem se asi předávkovala antidepresivy."
"A kolik jste jich vzala?"
"Dvě balení."
Sestřička se otočí, doktor vzhlédne od monitoru. Potom vezme telefon a volá mi sanitku. Sestřička se na mě dál dívá a potichu se zeptá: "Stalo se vám něco?" Snažím se usmát. Ona se na mě dívá s nehraným zájmem a mně je trapně. Panebože, jak mně je trapně.
"Život," řeknu a sklopím oči. Doktor pokládá telefon, napůl spím. Vedou mě do sanitky. "Chcete sedět nebo ležet?" Ležím, jedeme dělá se mi dobře. Vezou mě místo někoho s rozdrcenou nohou nebo infarktem.
"Proč jste to udělala?" ptá se doktor v nemocnici a dívá se do monitoru. Mlčím.
"Co?" opakuje. Sestra se dívá do svého monitoru.
"Tak proč?" Pořád mlčím.
"Hm, nevíte," odpoví si doktor a ťuká do klávesnice.
"Sedněte si támhle a počkejte si na výsledky. Čekám a mezitím pospávám, probouzím se, usínám a budím se.
Se zprávou mě posílají zpět k mému lékaři; do konce týdne mi píše neschopenku.

Vstávám z křesla a jdu do lednice. Nesmíš. Vytáhnu poloprázdnou láhev. Chceš průser? Ne. Ale tentokrát to ukočíruju. Pak je láhev od ryzlinku prázdná. Svět je najednou v pořádku, tělem mi postupuje teplo. Všechno je ok, i já jsem kupodivu najednou úplně ok. Takhle můžu být. Trochu vína a všechno je jinak. Přitom se nic zásadního nestalo, nic se nezměnilo. Ale mohlo by to být všechno ještě víc v pořádku, napadne mě. Stojím ve frontě u pokladny, buší mi srdce a v podpaží mám láhev vodky. V druhé ruce v pytlíku dvě jablka. A i když pak stojím v parku pod stromy, po obličeji mi stéká voda; prší. Ve sluchátkách mi něco hraje, pak to skončí, zase něco hraje a skončí, pořád dál. Láhev od vodky je poloprázdá, nevzpomínám si, kdy jsem ji vypila.

Na něco si vzpomenu. Vytáhnu mobil a vyťukám: "Že se neozývám, neznamená, že mi nechybíš" a odešlu. Stojím pod tím stromem a nečekám, že mi někdo odpoví. Ona ale odpoví vzápětí: "KDO VLASTNĚ JSI, MÁ LÁSKO?" Srdce se mi zastaví. Přišlo to a teď je to tady. Aniž bych to věděla, tahle jediná věta, na kterou čekám celý život — věta, kterou mi svět dluží, tahle otázka, na kterou teď už nemusím znát odpověď, stačí. Stačí mi, že se zeptala a že ji zajímám. Ona to vyslovila.
Tak tedy Ona. Holka... Svět září a otáčí se teď kolem mě. Listí stromů opalizuje nezměrnou náklonností a dokonalé symetrické kapky padají a padají. Ťukám odpověď: "MILUJI TĚ, LÁSKO!" Srdce mám v krku. Co bude? Co teď bude? Téměř ztrácím vědomí. Po takové době... neviděla jsem ji... jak asi teď vypadá? Políbí mě? Budeme se líbat? S holkou? Jako v tom snu... Je to tak strašné — a tak krásné... Pípne mi zpráva. Nedočkavě ji otvírám, třesou se mi ruce: "Smajlík. ANO, ALE KDO JSI?" Hledím na displej. Něco tu... chybí. Něco — není v pořádku. Čtu zprávu znovu a znovu. Něco tu není... Krev s vodkou se mi valí do hlavy, roluju nahoru konverzací. "Kdo vlastně jsi?" WHAT??? Hledám ta slova "MÁ LÁSKO!" Nevidím je, kde jsou? Byly tady! Nikde tu nejsou. Nikde tu nejsou! — Nikdy tu nebyly. Ona... Ona mě — Ježíši — ona mě vymazala! Ona se ptá, protože neví, kdo jsem — neví, kdo jí to píše! 
Protože — vymazala — moje — číslo.
Déšť. 
Prší. 
Já. 
Jako ve filmu. 
Strom. 
Pak už nic.

05 května 2019

Sny a nevědomí

Ve snech svých i cizích se šťourám léta; od dob, co jsem si díky Carlosi Castanedovi začal sny pamatovat. Během té doby jsem ovšem vyšťoural pouze neužitečné minimum. Odjakživa mi ale bylo jasné, že takhle výpravné kino, jakým sny jsou, přece musí mít pořádnější důvod, než "utřídění denních událostí". A taky že jo.

Během svého prvního a posledního lucidního snu jsem neletěl za Jupiter prozkoumat výskyt monolitů ani se nepokusil najít ztracený poklad v sonorské poušti. Je trapné to přiznat, ale letěl jsem ve snu do města lásky Paříže a strávil tam Noc dámských podpatků a síťovaných punčoch.

My chlapi to prostě nemáme lehké. Stojíme totiž v životě před třemi nemalými úkoly, kterými jsou ideálně v tomto pořadí:
  1. vydobytí postavení
  2. ulovení ženy
  3. zabezpečení rodiny
I když to horko těžko nějak zbastlíme, stejně nám ustavičně tuhnou záda a měknou kolena, když se sami sebe ptáme, zda je to takhle dost a jestli to někdy moc neočůráváme. Nějaké to povyražení si prostě zasloužíme.

Po mé poslední kvartální alkoholické epizodě, kterou jsem tedy opět zakončil mohutným finišem střízlivění trvajícího tři dny a dvě noci se to stalo. Třetí následující noc na velikonoční pondělí byl úplněk a mé nevědomí ke mně promluvilo jazykem srozumitelným a obrazem brutálním.

C. G. Jung v nenápadném kostkovaném obleku ve své pracovně
V tomto dalším přelomovém snu, o kterém chci hlavně vyprávět, jsem se vynašel v práci a konče šichtu jsem si v šatně uvědomil, že byl jsem zle okraden téměř o všechno oblečení. Hledal jsem, hledal; mezitím se vyměnila směna a jak už to ve snech bývá, všechno bylo zpoznenáhla tak nějak jinak. Hlavně jiní chlapi. Neznal jsem nikoho a všichni vypadali jako motorkářský gang, fousy, kožené vesty a tak. Byl jsem stále spíš neoblečen než oblečen a kalhoty mé zůstávaly zcela ztraceny zcizeny. Čím déle jsem setrvával v hledání, tím větší jsem vzbuzoval pozornost. Fousáči otáčeli se po mně zle, rozepínali kalhoty a postupně povytahovali zbraně. Seznal jsem bystře, že mě hodlají znásilnit i vykašlal jsem se na své ztracené věci a začala honička (jakože utíkání). Běhali jsme po fabrice, kterou jsem nepoznával a kupodivu pár z těch chlapů začalo předstírat, že mi chtějí pomoct. Pak se mi vysmáli, hon se stal zběsilejším a já věděl, že když mě dostanou, tak mě postupně osouloží, zabijí a nevímco ještě. Chvilku jsem ještě unikal, načež byl sen včas přerušen budíkem.
  1. ublížení (okradení)
  2. podvedení / zneuctění (lidé, vydávající se za přátele / znásilnění)
  3. úplné vyhlazení (jaké milé slovo...)
Krystalicky čistým způsobem jsou zde odstupňovány tři archetypální hrozby po tisíciletí se vyskytující v životě lidském. Mé nevědomí, za což jsem neskonale vděčný, mi sdělilo stylem vysvětlím ti to, jako bys byl úplně blbý, že stav světa kolem vnímám nevědomě jako nepřátelský, mírně řečeno. Ustavičný pocit viny jen kvůli tomu, že existuji a iracionálního strachu, že to někdo odhalí, způsobují permanentní sevření útrob, které vláčím po světě dalek kýženého klidu, pokoje a radosti ze života. Komplikují mi tak bytí, v němž tápu a hrozím se každého rána.

Avšak prožití spirituálního zážitku, kterým se takto epický sen stal, způsobilo nezanedbatelné části mne samého prohlédnutí z iluze věčných obav, následkem čehož sevření kleští osudu znatelně povolilo. Kdyby nic jiného, nemám už potřebu opíjet se do němoty, zmizel sklon k sebezničení. Z balkónu můžu natáhnout ruku a dotknout se listů lípy, co roste před domem a během pár let přeroste náš čtyřpatrový paneláček. Je to mnohem víc, než ležet pod ní rozpláclý s jedenácti pivečky dunícími v hlavě. Ze souvisejících otázek jedna za všechny: co dalšího je v našem světe ještě iluzí?

Následující týden nesl sebou pak zvláštní souhry náhod, neobvyklých mentálních pochodů i vhledů do nevědomí jak osobního tak kolektivního; poznání tolik osobní, že bych je měl nechat dostatečně vsáknout, než budu stavu podat o něm jasnou zprávu. Jako nedílná součást sem ale náleží popis důsledků změn v morfogenetickém poli mého těla:

V klidu jsem si při práci poslouchal audioknížky a chlápek, se kterým se sice zdravíme, ale za dva roky jsme si vyměnili všehovšudy dvě věty, mi řekl: "Nebuď smutný, synku..." Takový věci si chlapi v práci většinou neříkají.

"Indián, který zmizel."
Jako člověk zrozený ve znamení Střelce jsem přes to všechno klikařem. Bez většího uzardění jsem si zvykl žádat stvořitele o drobné laskavosti, které mi on, potěšen mou nestoudností, rád plní. Vyhlédl jsem mimoděk jednoho dalšího dne z okna a zalil mě náhlý pocit bezpečí a radosti. Pomyslel jsem si: "Bože, dej mi krásný život." Ve zlomku vteřiny se mi zdálo, že slyším lakonickou odpověď: "Tak jo." Nelenil jsem, mysle na bližního jsem rychle střelil znovu: "Dej krásný život všem." A ozvalo se: "To je komplikovaný..." Dál jsem se neptal. Věděl jsem, že další komunikace je ošemetná a včas jsem toho nechal.

Stal jsem se přechodně přecitlivělým na nadávky, pomluvy a stížnosti. Doslova se mi obracel kufr v přítomnosti lidí, kteří mluvili sprostě, kteří si na všechno stěžovali a na všem hledali hnidy. Upřímně přiznávám, že mi to není zcela cizí, má žena by o tom mohla dlouho vyprávět. Zkoumal jsem to, protože to bylo tak zesílené, že mi to hlava přestávala brát. Musel jsem se zastavit a nechat to přijít. Nahlas jsem pro sebe opakoval věty nadávek a štítivých pomluv, které mi ten den uvízly. Postupně během těch slov se svět zhroutil. V hrůzyplné a nesmyslné místo plné utrpení, bahnitý, temný a zločinný očistec se změnilo všechno kolem.

Vlna pochopení a soucitu se mnou převalila, když jsem pochopil, že strach jako motiv jednání stojí za osmi z deseti činů. Jak bych se mohl naštvat na někoho, kdo mi způsobil utrpení? Sám trpí mnohem víc a strach má silnější než chycené zvíře, protože si jej uvědomuje. Protože je člověkem. Jak by na něco takového mohla fungovat například antidepresiva? Tak, že nás obalí jemným filmem, přes který dotek světa tolik nebolí, ale na který si tělo vytváří toleranci. A tak musíme dávku zvýšit. Postupně a pomalu dosáhneme krajní meze množství dávky, obalující film kolem nás už ani necítíme, naštveme se nebo propadneme depresi, antidepresiva vysadíme, jelikož to stejně nemá cenu, pár týdnů se komíháme do práce a z práce a jednoho dne se rádi vrátíme do konejšivé náruče léků, jimž tělo mezitím stačilo mírně odvyknout. Antidepresiva, jejichž účinek bývá cítit ponejprv po třech až šesti týdnech, nabíhají pak překvapivě zcela okamžitě a kolečko se opakuje.

Abych vůbec dovolil nevědomí projevit se, musel jsem touto farmaceutickou fází projít. I fází alkoholismu s naprosto vším, co k tomu patří. Až když jsem nevěděl kudy kam a dosáhl zároveň pomyslné členské základny ve studiu snů jako prostředku k sebepoznání a úlevě, přišlo co přišlo.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště to bude nejspíš o integraci Animy v chlapech, jak se ukázalo dnes, když jsem omylem koupil obyčejné těstoviny místo bezlepkových. Po té, co se takto vyjevila má neschopnost nakupovat, jsme na sebe se ženou křičeli a já si přál v tu chvíli jediné: Zemřít. Vypadá to, že to bude výživné.