úterý 19. července 2022


Další básně si můžeš přečíst na janskalak.cz/blog

pondělí 8. listopadu 2021

Zeď

 Ta zeď mě fascinuje. Ohromuje mou představivost a vidím sám sebe jako kluka, který o ni čutá míčem. Zeď vede naší ulicí, je šedá a dlouhá, masívní, skrz naskrz obyčejná, nudná. A zároveň přízračná, nes-ku-teč-ná. Hledím na ni z výšky okna našeho paneláku nebo stojím na přistavené stoličce a snažím se přes ni zahlédnout své příbuzné a přátele. 

Představuju si, jak pomalu umírám postřelený na zemi v pásmu smrti. Je noc, nemůžu se zvednout, jak to bolí a jsem tu sám. Hlavou se mi mihne myšlenka: tak takhle vypadá ten konec...

Naše nepatrné individuální zápasí o přežití a sebeprosazení ve světě obrů, bohů a démonů — našich archetypových psychických mocností.

Berlínská zeď byla nejdřív klubkem ostnatého drátu na zemi. Tahle klubka leží před námi na každém kroku. Z těchhle ostnatých drátů může kdykoli vyrůst betonová zeď a bude trvat třeba třicet let než ji vůbec uvidíme a zkusíme ji zase strhnout dolů.

Učíme se znát sami sebe a pouštíme se při tom do křížku se svými vlastními titánskými silami. Zatím to vypadá, že ztrácíme.

Ich bin ein Berliner
Ich bin ein Berliner




pátek 29. října 2021

Trauma, Coldplay a Nekonečný příběh

 "Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!"

— kentaur Caíron (Nekonečný příběh)



Kdysi jsem se přel s jedním hudebním skladatelem o tom, že jeho čarokrásná poslední skladba není čarokrásná od začátku do konce, že jsou v ní zbytečné disonantní nelibozvučné pasáže. Odpověděl mi tehdy, že umělecké dílo musí obsahovat konflikt, protože tak vznikne napětí. A měl pravdu.

Nová deska Coldplay Music of the Spheres je libozvučná od začátku do konce a nedá se to vydržet. Zpěvákův vysoký hlas levituje mezi Jupiterem a Saturnem a snad nebere na vědomí, že právě Saturn — Kronos pozřel některé ze svých dětí, že jedním z dětí byl Hádes, vládce podsvětí a jiným Cheirón, kentaur a léčitel s nezhojitelným zraněním. A že konflikt v uměleckém díle a vlastně dílo samotné je způsobem, kterým se svého nevyléčitelného zranění člověk dotýká a vyrovnává se s ním.

Dovedu si  nicméně představit, co snad měli Coldplay na mysli, když tvořili Hudbu sfér. Vesmír jako indiferentní místo, "největší ze všech míst" slovy Kurta Vonneguta a člověka jako božskou bytost s jedinou touhou navrátit se k blaženému předracionálnímu bytí prvních lidí. Přesto bych jako hudbu z vesmíru raději doporučil Holstovy Planety. Jsou temné i radostné, magické i mystické. A nadčasové.

A co s tím vším má co dělat Nekonečný příběh? 

C. G. Jung nemluví v podstatě o ničem jiném než o dvojí podstatě, o horním a dolním, světlém a temném všeho včetně Boha. Tvrdí, že i Bůh má svůj stín. My lidé se se svým stínem bolestně ať vědomě či nevědomě utkáváme na každém kroku. 

V knize Nekonečný příběh dává Atrejovi, který se vydává na cestu k záchraně říše Fantazie kentaur Caíron radu: 

Pokud jsi schopen nesoudit a nedělat rozdíly mezi lidmi, neboť každý z nich si v životě nese své nezhojitelné poranění, prospěje to tobě samému a tím i celému světu.

 



O Cheirónovi ještě fundovaněji píše Vojtěch Franče.


A nyní něco úplně jiného. Blogy s opravdu užitečným čtením: