Rozhovor s duší

Nalezení smyslu života kladením v meditaci otázek sobě samému nevedlo nikam. Po vnitřním položení otázky Proč jsem se narodil bylo totiž jen ticho. 

Napadlo mne proto oslovit samotnou Duši. A jelikož Carl Jung považoval ženský princip animu zároveň za duši a čemuž jsem doteď nerozuměl, výsledek byl překvapující. Nepřiznaná, nevědomá, neintegrovaná anima rozpouští muže v sebelítosti, alkoholu, drogách, hněvu a frustraci. Je náladová až hysterická, její mottem je Chci všechno a chci to hned. Muž může svou animu integrovat pouze svou nejsilnější zbraní, totiž rozumem. Tak jako žena integruje svůj mužský princip citem, láskou.

Co má ale taková anima společného s čistou duší, jenž by měla přece být niterným a pravdivým aspektem bytí? Proč Jung dával mezi ně rovnítko?

Pokládal jsem zprvu tenhle rozhovor za nepovedený, se špatným spojením abychtakřekl. Pak jsem si všiml, že odpovědi duše nesou neklamné známky charakteru animy. Ten krátký vnitřní rozhovor mne zároveň šokoval a zároveň mi na osobním příkladu osvětlil spojení mezi duší resp. animou:

— Proč jsi se narodila, duše má?

D: Abych byla šťastná. Abych v běhu cítila vítr ve vlasech.

— Přišla jsi sem psát?

D: Ne.

— Přišla jsi točit videa?

D: Co je to?

— Přišla jsi pomáhat opuštěným dětem?

D: ...

— Přišla jsi sem pomáhat opuštěným dětem?

D: Už se mě na to neptej.

— To je zajímavá reakce.

D: Nepřišla.

— Proč jsi se narodila?

D: Nech mě být.

— Proč jsi se sem narodila, duše?

D: Jdi do prdele.

Anima Mundi

Tak nevím.

Psát píšu tenhle blog. I knihu. Videa točím. Často zbytečně, přijde mi. Jako terapii v těžkých situacích. Mým životním číslem je 7. Jsem proto osamoceným badatelem v ústraní, kterým jsem vždycky byl. A tak to je. Proto jsem se ptal.

I o adopci jsme se doma bavili. Bylo by hezké poskytnout zázemí některému dítěti z dětského domova, kterému rodina byla odepřena. Ale jsme už staří. Dvě děti máme a nedokážu si představit, že v době jejich plnoletosti budu ještě schopen víc, než jen lézt o třech nohách.

A vítr ve vlasech? Ano, kdysi. Býval jsem za studií takovým vlasovým J. Morrisonem dokonce. Dnes už mám vlasy pouze po stranách hlavy a celkem si nestěžuji. Tohle všechno dodávám jako rámec rozhovoru, pro náznak jeho širšího smyslu.

Tolik k sebedotazování a smyslu života. Mějte se :-)

Soutěžní video / Youth by Lavid Dynch

Vážení přátelé, ano.
Zahodil jsem zcela svou jindy zdrcující sebekritiku a odeslal jsem tohle video do soutěže o kameru.

Nedělám si falešné naděje, natočil jsem tehdy pouze jedno z brzkých karanténních rán, kdy všechno ještě spalo a mně se noc předtím zdálo o opilém Oldřichu Kaiserovi a o tom, jak během noci voda zaplavuje hory a louky a prostě všechno (z hlediska analytické psychologie kvalitní materiál btw). Rozhodovat bude prý počet lajků na youtube, tak kdyby se Vám chtělo, budu rád.

David Lynch je v karanténě,

takže má čas natáčet cyklus pozoruhodných videí What Is David Working on Today? Nebudu to komentovat z pohledu kolektivního nevědomí, našel jsem totiž v precizní diplomce K. Fily hned trojí vysvětlení jeho filmu Mulholland Drive. Slovní analýzou tak v mých očích film ztratil cca 70% své magické symboliky. Což není vina filmového kritika.

Mám totiž podezření hraničící téměř s jistotou, že ve své tvorbě Lynch počítá s účastí vašeho / našeho nevědomí, a proto, jsou z určitého pohledu naprosto nesrozumitelné. Necháte-li ale na sebe působit to, co je v jeho filmech skryto za slovy, dotkne se vás něco hluboce tajnosnubného a nesmírně známého.

Uzavřením mikrofonu do krabičky jsou trefně znázorněny ty tajemné síly v našem světě, které způsobují, že se nám děje, co nechceme a neděje se nám to, co chceme.

Potom otevřeme modrou krabičku, která vcucne náš sen a my se probudíme do skutečnosti.

Bipolární bůh

je pracovní název příběhu o traumatech. Píšu ručně tužkou na papír, aby mne nerozptylovaly technologie. Ukázka:

(...) Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi, protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón a budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání co dál, v očekávání dalšího kroku. Těch bude s léty ubývat, stanu se "opatrným mužem" z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit. 

Nebudu schopen nalézt ani tón z písně své vlastní duše a s údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí dokud se nezastavím a Bůh nebo Osud nebo Kdovíco nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl (když už jsem si nemohl vzpomenout) sám sebe a tátu ve vedru toho jednoho odpoledne a přestal se snažit setrvávat zas a zas na místě a zkusil se protentokrát už proboha dívat naopak tam dál.

____

Nechci vyzrazovat úplnou pointu, ale jedna z věcí bude např. ta, že naše selektivní paměť si věci z minulosti vybavuje jinak, než se opravdu staly. A my se tím cítíme vědomě (i nevědomě) ovlivněni a tahle skutečnost, kdybychom měli možnost ji srovnat s našimi vzpomínkami, pak může působit úlevně, léčivě.