Nejlepší audioknihy do práce

Za těch pár let práce v továrně, práce, které jsem se zprvu zbytečně zdráhal, ale která se ukázala jako nejlepší práce, jakou jsem kdy měl, neboť si vlastně celou šichtu jen poslouchám a u toho jen jako mimochodem lisuju autokoberce, jsem vyslechl víc muziky a esejisticko-filosoficko-nábožensko-kulturně historických přednášek než dosud za celý svůj život.

A také audioknih. Protože jsem jich slyšel fakt hodně, říkal jsem si, že vyberu ty, které považuju za ty nejlepší z nejlepších. Tak tady jsou, na pořadí nezáleží:

• John Kennedy Tool: Spolčení hlupců, čte Jiří Zavřel. Jediná kniha autora, který zemřel mlád. Načtena před rokem 1989, tedy v době, kdy se na "od kdy do kdy a co za to" nehrálo ještě tak, jako v kapitalismu, což se odráží zejména na téměř absurdně rozvážném stylu čtení. Něco úplně jiného než současné rychločtené audioknihy, paráda.
• Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch, čte Vilma Cibulková. Ještě silnější než Tučkové následující audiokniha Žítkovské bohyně, o poválečněm vyhnání Němců z Brna.
• Carlos Castaneda: Cesta do Ixtlanu, čte Libor Terš — třetí díl Castanedovy fascinující ságy o setkání s indiánským čarodějem, má nejoblíbenější.
• Stanisław Lem: Futurologický kongres, čte Jiří Škoda — lepší než Solaris, Vesmírná odysea a Matrix dohromady. A ještě je to sranda. Plus bizarní rok vydání - 1978.
• Amelie Nothombová: Vrahova hygiena (dramatizace) — pokud obdivujete strašlivě chytré ženy tak, jako já, budete poslouchat tenhle dialog z pera belgičanky Amelie Nothombové z posvátným úžasem.
• Anton Pavlovič Čechov: Újezdní Hamlet — překvapivý důkaz, že i ruská klasická literatura skrývá třeskutý humor a druhá má předrevoluční doporučená audiokniha.
• Jan Neruda: Povídky malostranské, čtou Vlastimil Brodský, Soběslav Sejk a Martin Růžek — docenil jsem až o 30 let po základce. Naprosto nevhodné pro čtenářské deníky nešťastných teenagerů. Historická a jazyková hodnota nevyslovitelná, úroveň humoru vysoká, dojímavosti ještě vyšší. Některé z povídek znovu nově načteny (Jan Hartl, Luděk Munzar, Miroslav Táborský) a povídka Večerní šplechty je čirá lábuž a magie večeního poležení s přáteli na malostranských střechách.
• Kingsley Amis: Šťastný Jim, čte Milan Neděla (ten, co uváděl pořad Komik a jeho svět) — poslední z doporučených předpřevratových audioknih. Styl přednesu herců staré herecké školy a spojení jemného humoru Amisova románu se šťastným koncem je neodolatelný. Svět je krásný.
• Zdeněk Jirotka: Muž se psem, čte Jiří Lábus — kam se hrabe Saturnin a Oldřich Vízner. Detektivka s překvapivým rozuzlením a tak vtipnými scénami, že jsem se smál nahlas. Fenomenální Lábus.
• Erich von Däniken: Šok z Bohů, čte s lordovskou výslovností brilantní Otakar Brousek nejstarší — taky jsem se Dänikenovi kdysi smál... Než jsem slyšel tohle. Postupně, pomalu ale vytrvale podává svůj výklad historie, dokud na konci nevytvoří teorii, které nemám problém uvěřit. Otakar Brousek mladší namluvil — ale to je NĚCO — Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha. Lepší než verze Tomáše Töpfera i Bohuše Záhorského (!).  
• Umberto Eco: Jméno růže, (dramatizace) — lepší než film, mnohem. Ač starý chlap, při poslechu v noci mi běhal mráz všude možně. Atmosféra a vystavění příběhu plus Pavel Soukup jako Vílém z Baskervillu (ve filmu Sean Connery), deset hvězd.
• William S. Burroughs: Junky (Feťák), čte sám autor — zážitek sám o sobě.
• A skutečná opulentní mysticko humorná uzenina na závěr — Petr Staněk: Mlýn na mumie, čte Ivan Řezáč. Ivana Řezáče jsem viděl před lety spolu s Michalem Dlouhým ve Švandově divadle v Praze v hlavních rolích Žebrácké opery. Dodnes mám ten zážitek v živé paměti, takové vám to bylo představení. O tři týdny později jsem viděl Ivana Řezáče v tramvaji a nikdo  z cestujících ho nepoznával. A já si říkal: Ježiši takovej herec a nikdo ho nezná! Audiknihu s neřešitelným názvem Mlýn na mumie jsem dlouho odkládal a pustil si ji nakonec z nedostatku jiného čtení do práce. Je načtena ohromujícím způsobem a celou dobu jsem si říkal: Panebože, kdo to čte?! A on Ivan Řezáč. Načetl to tak, že jsem si pak koupil i papírovou knihu, protože celá ta neobvyklá detektivka o policejním inspektoru Durmanovi, který hlavně jí, pije a souloží a teprv pak v čase, který zbude řeší případy, je vybroučená, neobvyklá a originální jako kuře na čokoládě s knedlíkovou čtyřkombinací. Nečtěte, kdo nemá rád jídlo, porno a smrt.

Příště podruhé trochu o poezii. Ale už jenom trochu.