William S. Burroughs jako Castanedův don Juan

Je večer, léto a já stojím v žižkovské telefonní budce. Je rok 1993 a volám Josefu Rauvolfovi, jehož telefonní číslo jsem našel ve Zlatých stránkách, kvůli informacím o Williamu Burroughsovi, kterého J. R. navštívil doma v USA a jehož knihy u nás překládá. Je mi 19 a Rauvolfovo telefonní číslo jsem celkem jednoduše našel ve zlatých stránkách. Jsem nervní a J. R. nesmírně vstřícný, překvapený a zdá se, že dokonce potěšený. Rozhovor je dlouhý, vypráví mi i o Ginsbergovi a spoustě dalších věcí. Ale kámoši na mě čekají venku před budkou a gestikulují, abych pohnul.

William S. Burroughs

O 26 let později v práci poslouchám Burroughsovy i Rauvolfovy přednášky a spolu s tryskem desetiletí se mi tím odkrývá nedozírný obzor Burroughsova díla a myšlenek. Jsem omráčen úrovní integrity jeho osobnosti. "Jako Castanedův Juan Matus by byl ve filmu dokonalý," napadá mě, když ho slyším citovat Dona Juana z knihy Cesta do Ixtlanu: "Vaše smrt je stále s vámi." Ačkoli byl 15 let závislý na heroinu, Burroughs přežil Ginsberga, Cassadyho, Kerouaca, dokonce Bukowského. Nejspíš proto, že nikdy nelitoval své zkušenosti narkomana — "I'm not an addict, I'm the addict" — stala se jeho osobnost pozoruhodně vyrovnanou. Slyšíte-li záznamy z jeho rozhovorů z 60., 70. nebo 80. let minulého století, jeho styl vyjadřování a způsob, jakým mluví, zůstává charakteristicky neměnným, jako by, stejně jako Juan Matus, ani nebyl člověkem.

Jeho silně kritický postoj k lidstvu a nelítostný popis ve svých autobiografických textech kontrastuje s překvapivou laskavostí k jednotlivcům. Burroughsovo poznání načerpané na samé hranici existence a samého bytí je hluboké a cenné. A stejně jako Učení dona Juana, nepřenosné.

O výhodách smrti

Lebam Bulebik si zastínil oči. Svou první sebevraždu spáchal v létě, předloni. Zbytečně. Přežil to a s nevěřícným pohledem se váhavě vracel zpátky do života. Ještě několik dní se s ním svět, jak jej opustil, mírně houpal a při chůzi kolem něj pomalu míjel, nezměněn. Pak se mu po superúčinku superdávky sedativ hlava točit přestala. Svět se přestal houpat, nicméně se točil dál i s Bulebikem, stojícím v javorové aleji, stínícím se oči a s opětovně se probouzejícím nesouhlasem v koutku nesouměrných úst.

Protože ostatní si kolem něj vesele umírali či se alespoň přidržovali života zuby nehty, v čekárnách na chemoterapii se během hodiny a půl, po kterou tam čekal na svou matku, vystřídaly desítky lidí ublíženě bojující s jeho vysněnou rakovinou. Jako by ji už cítil v sobě. Rakovina tlustého střeva - nejčastější mužská rakovina. Posledním půlrokem se doslova probzdil, ve stoje v práci se pohyboval s pocitem rakety těsně po zážehu trysek; dosažená úroveň jeho plynatosti se blížila té z filmu Velká žranice. Ano, Lebam Bulebik byl zbabělec. Druhou i třetí sebevraždu stěží jen započal, dokončit ji bylo už mimo jeho schopnosti a nad jeho síly. Úspěšné zakončení svého vlastního života se nacházelo ve snových sférách vznášejícími se daleko za strachem i falešnou odpovědností; obé se mu bolestně připomínalo vždy, když pohlédl do očí své dcery Ester nebo své matky. Takový pohled jej pak naplnil frustrací a hněvem a alespoň v představách se pak vydával za hranice své nedokonalé mysli, do světů za bytím.

Uondán pak další den vstával do práce a pohybován v takto soustředných kruzích a spirálních galaxiích třísměnného továrního provozu bez bonusů a bez stravenek zoufale zas spřádal plány parašutistických výcviků bez padáku, nezajištěných bungee jumpů bez gumy a nad pevnou zemí, kdy lebka s křehkým prasknutím uvolní ze svého transcendentního mixéru uvězněné myšlenky, které se v podobě rudých stříkanců jako motýli zpomaleně rozlétnou čerstvým povětřím, lehoučce jako ze strachem nezatížené močové trubice, jejíž (ne)prostupnost je přímoúměrná vztahu k životu...

Bulebik byl bohem milován. Byl dokonce bohem políben. V horách porostlých borovicemi se mu při sebevraždě číslo 3 zjevilo mezi kmeny stromů mihotavé tepelné pole, z jehož záře vyšel hlas. Řekl: "Ne. Můžeš zůstat jaký jsi." Bulebik chystaje se ke skoku a ačkoli bylo léto, navlečen v zimní bundě  pro případ, že by špatně dopadl a umíral dlouho, aby umíral v teple, ustrnul takřka v podřepu. Naslouchal. Pak řekl: "Tati?" Ale potom už bylo ticho. Světelné teplo či tepelné světlo mezi stromy ještě chvíli trvalo, pak se pomalu vytratilo. Bulebik ještě chvíli hleděl jeho směrem a ze srázu se už nepodíval. Jeho zbabělá část měla radost, že se vyhnula bolestnému křachnutí při dopadu, jeho jiná část byla zklamaná, že bude muset šlapat zase zpátky. Sbalil bundu do batohu, ve kterém ji přinesl a začal sestupovat z hory.

To bylo před dvěma lety. Mělo mu to dojít už poprvé, když to přežil. Dalších sebevražd už nepáchal, nemělo to smysl. Přesto se myšlenkami na ně rád v duchu osvěžoval.

Ale teď byl nesmrtelný.

Ingmar Bergman - Laterna Magica

Jelikož v sobě neustále nosím zmatek, který musím mít pod dohledem, nahání mi vše nepředvídané a nepředvídatelné strach. (...) Chci mít klid, pořádek a přátelskou atmosféru. Jenom tak se můžeme přiblížit nekonečnu.

— I. B.

Vždycky jsem si přál napsat knihu s čarovným názvem Laterna Magica. No, už ji napsal slavný režisér a pojmenoval tak svůj vlastní životopis.

Filmy i divadlo mám rád čím dál míň, protože nejsou skutečné a to je trapné. Na druhou stranu trapná je i každodennost, ve světle čehož z toho film a zejména divadlo vycházejí poměrně dobře. Dogma 95 se trapnost filmové strojenosti snažilo obejít tím, že filmaři přestali používat hudbu a točili výhradně na ruční kameru. Výsledkem byly filmy s mnoha postavami v místnosti tak trochu podobné W. Allenovi, ale bez vtipu, bez hudby a bez jiskry. Ne, že by Woody Allen točil ruční kamerou, ale nedělá si hlavu se snímáním dialogů, nedělá prostřihy na zrovna mluvícího herce, natočí obě mluvící postavy najednou, aby mohl jít domů a hrát na si klarinet. Občas scénu sice natahuje, ale jen aby do filmu dostal víc Gershwina. (Eric Lax — Hovory o filmu s Woody Allenem).

Bergman je ve svých vzpomínkách tak stručný a ironický, pokud mluví o sobě a tak nápaditý, sdílný a zároveň introvertní, když popisuje jiné lidi. Věnuje se zejména popisu světla během svého dětství, což je pravděpodobně klíč k jeho budoucí tvorbě — paprsky slunce, posouvající se po zdech a tapetách a vůně koberců, parket, nábytku a žen jsou leitmotivem jeho vnitřního bytí. A také ticho, které chodil poslouchat ke své babičce.

A čím dál míň mám rád i životopisy a přestal jsem si hledat informace o tvůrcích ať už o pozoruhodných spisovatelích, hercích nebo nedejbože hudebnících. Často se totiž mezi řádky ukazuje, že všechno vzniká buď na koleně nebo náhodou nebo oboje dohromady. Ne tak Ingmar Bergman. Neviděl jsem, pokud mi paměť slouží, dosud žádný z jeho mlčenlivých filmů, jak si je představuji; viděl jsem pouze bergmanovské "vážné" filmy Woodyho Allena a také vím, že s Bergmanovým filmovým štábem nakroutil své dva poslední filmy Andrej Tarkovskij; a knihu vzpomínek jeho dvorní herečky Liv Ullmannové jsem v marném očekávání hluboké introspekce, ale zato bohaté na popisy jejích šatů a sklenic na šampaňské odložil po první kapitole. 

Dvě místa u nás na náměstí, kde to žije:
vpravo knihovnička pro dříve narozené,
vlevo utvářející se fronta na úmrtní oznámení.

Útlou knihu jsem objevil u nás na náměstí v bývalé telefonní budce, která teď slouží za veřejnou knihovničku. Lidé do ní odkládají své nejcennější svazky, např. všechny díly Jiráskova F. L. Věka, Výbory z díla Jana Nerudy či Boženy Němcové, Heinricha Bölla Chléb mladých let, Gogolovu Podobiznu, Čechovův Melancholický dekameron i Újezdní Hamlet. Chápu, že obálky těchhle knih jsou nic moc a doma to zabírá zbytečné místo, zvlášť když teď vychází 40 nových titulů denně. Ujímám se těch starých tisků a čtu si v nich, když přijdu večer ze šichty, všichni už spí a já sedím v kuchyni a jím chleba. Jako třeba v tomhle Bergmanovi, který přikládá stejně jako já obzvláštní důležitost vůním z dětství. Mažu si ty chleby a nevím, jestli čtu, abych mohl dál jíst nebo jím, abych mohl ještě číst.

Současní spisovatelé ať dál provozují svá trapná veřejná čtení z knih, ve kterých rozmělňují stokrát rozmělněné a shovívavě a bohorovně přecházejí vlastní spisovatelskou historii, tisíckrát líp napsanou v dobách bez internetu, wikipedie a těchhle trapných literárních blogů.

Ženy hudebními skladatelkami

Při své honbě za Animou jsem se dopátral skutečnosti, která mi vyrazila dech. Totiž:
Byvše klasicky vzdělaným muzikusem, donedávna jsem měl za to, že hudební skladatelky byly dvě: Germaine Tailleferre a Vítězslava Kaprálová. Abych dopředeslal, ženský princip — jak se mi zdálo — se bude nejsilněji projevovat kde jinde než v kreativitě, kde se může nevědomí zcela odzrcadlit a ideálně v hudbě. Čili mé překvapení bylo dvojité.

• Prvně: jak zarážející množství žen se věnovalo hudební kompozici,

• druhak: ne Anima, ale Animus, mužský princip se projevuje drtivou měrou v dámském kompozičním umění. 

Mělo mě to trknout hned. Ženský princip je přirozeně projeven v hudbě nás, mužů. Není to pravidlem, samozřejmě, nechytej mne za slovo, laskavý čtenáři. Pokud se jedná o dámský princip Animy v hudbě, dle mého je silněji projeven v tvorbě těchto umělkyň:

Anna Kuzina
Nadia Boulanger

Což neznamená, že Animus zcela mlčí. Naopak. Anima je však v jejich skladbách poznatelná. Animus je naopak zběsile a surově projeven disonancí a hlasitostí (a Anima upozaděna) zejména v dílech těchto dvou skladatelek, které berme jako modelové orientační případy projevu mužského principu:

Zara Levina
Kelly-Marie Murphy
Elie Coff
Teresa Procaccini
Sylvie Bodorová

V díle těchto jmenovaných nejsou archetypy Animus a Anima projeveny tak silně, jinými slovy se jedná o méně výraznou kombinaci obého:

Dora Pejačevic
Grazyna Bacewicz
Jean Coulthard
Henriette Renié
Luise Adolpha Le Beau
Marie Jaëll
Matilde Salvador
Mary Howe

Samostatnou kapitolou je Vítězslava Kaprálová. Nejen, že to byla kočka, ale její hudba se nachází o několik řádů výš a mimo kategorie, kde si kontemplaci o ženském principu a nevědomí prozatím odpoustím. V. K. byla kouzelnice a její hudba je zázrakem, čirou magií. (Na náhledu videa je americká klavíristka Virginia Eskin).

Nejsem ovšem řádným psychologem, ani jsem podrobně nestudoval životopisy zmíněných dam, ve kterých jistě hrály roli historické události jako válka apod., neboť bych se nerad dověděl, co vědět nechci. Neberte mě proto vážně.

Ve skutečnosti jsem rezignoval na tvorbu, umění a reprodukci hudby a nyní jsem pouze lisařem gumoplastových autokoberců. Během lisování se ovšem se sluchátky v uších zanáším přednáškami o hlubinné psychologii Carla Gustava Junga a vlivu archetypů na užívání psychoaktivních látek.