Našemu staršímu synovi (7) se dneska zdál tenhle sen:
V kuchyňském hrnci se vaří a bobtná něco, co se záhy vyvalí ven a hustá lepkavá hmota, kterou popisuje jako "med", jej ve snu udusí. Umírá a vidí při tom svou matku, jak přibíhá a lopatou z něj odstraňuje hmotu, ze které se při vyprávění stává "jed", avšak on už je mrtev. Konec snu.
Smrt pochází z nádoby, přeneseně z ženského lůna, které s novým životem rodí i další smrt.
Z všeobjímajícího a všekontrolujícího vlivu matky se díky absenci přechodových / iniciačních rituálů nikdy nevymaníme. Ryze chlapské činnosti se smrskly na obstarávání peněz a obstarávání kolem auta, ti šťastnější se zavřou v dílně (jeskyni) a nám ostatním zbývá úklid, věšení prádla, vaření. Snažíme se být užiteční, ale jsou to ženské kompetence, takže nás žena může kdykoli opravit, vystřídat, odvolat a třeba i vůbec nepřipustit...
Jako otec nocující už několik let v dětském pokojíčku, protože se děti bojí nočních můr (o medu nejspíš) a spí s matkou v naší bývalé manželské posteli, jsem do nedávna trpělivě a s pochopením čekal na chvíli, kdy se budou oba kluci chtít sami vymanit z mateřského područí a sami projeví zájem o temný svět mužů, jak říká Robert Bly.
Teď vím, že se tak nikdy nestane a tak začínám osnovat plán, pomocí kterého je — k úlevě všech — postupně uvolním z matčina vlivu do opojné archetypální primitivnosti dávného lovce, který poté, co ulovil zvíře větší než je sám, sedí před obydlím a mlčky hledí ke hvězdám.
To, že setrvávání v matčině vlivu je smrtící, si na běžné úrovni vědomí nepřipustíme. Nevědomí nám nabízí zprávu ve snu jako kompenzaci toho, co nám v životě chybí nebo přebývá. Jako otec se budu muset o své syny utkat také s manželčiným mužským principem — animem a zároveň budu muset brát zřetel na svou vlastní animu.
Myslím, že o tomhle by se mělo ve škole učit místo matiky, fyziky a chemie.
