Shiran II., Milovaná,

tolik let...

Díky za všechno. Kdybych před třiceti lety věděl, že se mi o nich ještě dnes bude zdát, líbal bych tvé nahé bílé prsty na nohou, aby se jim dobře kráčelo po celá ta radostná desetiletí.

A udělal bych to i dnes...

...kdy se mi zdálo, že jsme zase oba ve stejné místnosti. Potkali jsme se očima, pak ještě a naše pohledy se stávaly delšími a delšími — poznali jsme se, kdysi. A milovali se. Pak jsme stáli konečně naproti sobě, skoro jsem mohl zase cítit tvůj dech, jenž mi byl kdysi celým vesmírem a jeho vůni.
"Miluji tě," řekl jsem. Lesknou se ti oči a podíváš se stranou. Pak se choulíš v křesle a nahá kolena máš od hlíny. Stoupáme spolu po schodech. "Nenávidíš se kvůli tátovi," říkám. Teď pláčeš. Navštívíme ho spolu ve vězení. Je k nám moc milý a každému daruje bednu Listerinu. My pro něj nemáme nic. Jsme zpátky. Máš modré džíny bez rozkroku. Díváš se na mě a myslíš si: "Tak co, troufáš si? Popálíš se..."

Bolí to.
Máš nový účes. Pruhy blond vlasů, které ti rámují obličej jsou fialové. Usmíváš se.
Poznávám to.

Konec snu.

Chvíle s tebou, tak drahé... A opravdu se staly. Jak rád bych je vrátil — řeklas: Zůstanu tu s tebou až do rána.
Z mých dlouhých vlasů, ve kterých ses chtěla ztratit, zbylo jen kolečko Františka z Assisi.
Jak zbytečné je to psát.
Kde jsi?

Pozn.:
Zde se jedná o modelový příklad projekce Animy v zástupném snu; Nevědomí kompenzuje konkrétní mentální situaci. Pozoruhodným se jeví motiv uvězněného otce, který i ve vězení rozdává to jediné, co má.