Divný fotky v divný době.

Můžete se kouknout i na můj instgram, který jsem zřídil dočasně pouze jako podmínku v soutěži o tuhle výstavu v Paříži. Držte mi e-palce nebo se i sami zúčastněte. 

 

Soutěžní video / Youth by Lavid Dynch

Vážení přátelé, ano.
Zahodil jsem zcela svou jindy zdrcující sebekritiku a odeslal jsem tohle video do soutěže o kameru.

Nedělám si falešné naděje, natočil jsem tehdy pouze jedno z brzkých karanténních rán, kdy všechno ještě spalo a mně se noc předtím zdálo o opilém Oldřichu Kaiserovi a o tom, jak během noci voda zaplavuje hory a louky a prostě všechno (z hlediska analytické psychologie kvalitní materiál btw). Rozhodovat bude prý počet lajků na youtube, tak kdyby se Vám chtělo, budu rád.

The Girl From Ipanema 2. týden karantény — cover (lo-fi)

Dny v karanténě nemají úplně blahý vliv na sebereflexi...

Tady ještě jednou hudba...

Funkční alkoholik

a k tomu Hovňous a Pšouk. Tenhle fascinující rozhovor s animem učitelkou, která po rozchodu s Pšoukem žije v Dubaji s Hovňousem, mě i po letmém přezkoumání pobídl k úvaze o dvou věcech. Jednak o soužití (střetu) anima s animou a zejména o pojmu "funkční alkoholik". I když by na mě seděly obě přezdívky, nedovedu si představit, že bych žil ve vztahu třeba s Machnou, Krchňou nebo Hovnimírou.

Ale nemluvme už o mně, snad ještě tolik, že ve své knize Slavnosti mléka / Deník skladníka píšu o něčem podobném, tedy o práci skladníka. A nikoli v Dubaji, ale ve Valmezu.

Jako alkoholik profesionál s oblibou tvrdím, že na to, abyste se stali pravým alkoholikem, musíte být na hony vzdálen čemukoli funkčnímu. Dokud totiž fungujete (v práci, posteli atd.), nejste, opakuji, nejste plnohodnotným alkoholikem.

Znal jsem jednoho takového chlápka, jemuž bylo pivo spolu s kávou jedinou přijímanou tekutinou vůbec. I v práci. Několik let, co jsem ho znal, takto fungoval a já si už začínal myslet, že funkční alkoholici existují a já budu nucen přehodnotit své tabulky. Když se ale potřetí během krátké doby nedostavil po náročném a jistě pestrém víkendu do práce, byl vyhozen. Byl to člověk velice přátelský a srdečný, navzdory jeho tristní sociální situaci: 11 exekucí, časté stěhování (v průběhu let mu věcí ke stěhování postupně ubývaly, takže při posledním stěhování se vešly do dvou ruksaků) a samozřejmě rozpad rodiny. Ruce se mu třásly a každý o něm věděl, že pije a on se tím netajil. Proti nařčení z alkoholismu jsem ho mnohokrát z pozice nefunkčního alkoholika sám hájil, jelikož tajné pití je známkou pokročilého alkoholika a on zkrátka zvládal i chodit ještě do práce.

Žádný muž není, byť na sebekratší dobu, schopen se bavit s animem, aniž by okamžitě nepropadl své animě.

— C. G. Jung, Člověk a duše: Mládí a stáří

Ale funkční mezidobí se zkracují (vždycky to tak je), dokud se v alkoholu nerozpustí poslední zbytek vůle nebo osobnosti či jak tomu chcete říkat. Pak přichází potopení ke dnu, ze kterého se ještě vynoříte. A vynoříte se i podruhé a potřetí, ale popáté nebo popadesáté už ne a odcházíte na nedobrovolně dobrovolnou protialkoholní léčbu nebo začínáte vskutku živořit. Kdybyste už mohli umřít, vyvázli byste z toho ještě hladce, ale to se podaří jenom pár šťastlivcům, ve zbývajících případech následuje kyvadlový způsob bytí mezi prací a léčebnou, končící jak kdy, často bezdomovectvím, méně často trvalou abstinencí a váhavým návratem do života, ve kterém je alkohol přítomen všude kolem vás legálně, snadno a levně, do života, ve kterém budete jako jeden z velmi mála ve svém okolí až do vlastní smrti odkázáni na existenci bez nároku na rychlé uvolnění stresu, na život úplně bez alkoholu (včetně birrellu).

Já jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s analytickou psychologií fantastického Carla Gustava Junga, do té doby mi za motivaci nestačila ani dvojí ústavní léčba, ani pracovní povinnosti ani manželství a výchova dětí. Chci tím říct, že pokud chcete pít vrcholově, musíte si vybrat: Buď být profesionální alkoholik nebo "funkční" alkoholik.

A jak to souvisí s učitelkou z Dubaje? Inu, podle Junga stojí za alkoholismem neintegrovaná, nepřiznaná anima, ženský princip, která chlapa doslova rozpouští. S tím pak úzce souvisí animus, skrytý mužský princip u ženy. Anima je hysterická a citová, animus brutální, surový.

A abych sklenul dramatický oblouk a vrátil se znovu na začátek: Kdybych stál před rozhodnutím mezi sexem s blondýnou (a při tom být VEŘEJNĚ zván Hovňousem) a chlastem, bral bych chlast. Ale u blondýny a Hovňouse půjde spíš o toho anima a animu. A to bývá maso...

Bowie

... a trochu jsem si doma zamuzicíroval.

Vánoční večírek se letos vydařil

a aby bylo vidět, co jsem zač, stručně řeknu, jak to bylo:

Po půlroční abstinenci jsem se přemohl a v rámci ještě těsnější socializace se dal přemluvit k účasti na firemním vánočním večírku. V tombole jsem ještě stačil vyhrát flašku šampaňského a pár okamžiků na to se s třemi nebo čtyřmi dvanáctistupňovými pivy, a třemi nebo čtyřmi panáky metaxy v sobě s otřesem mozku odporoučel do temných krajin nevědomí. Prostě tak. Probral jsem se přikurtován za ruce za nohy v místnosti se zářivkou a baterií monitorů mých tělesných funkcí. Na JIPce. Nechápal jsem to. Poslední, co si pamatuju je, jak sbírám bundu z opěradla, že je ještě čas víceméně důstojně odejít.

Události se poté seběhly šťastnou náhodou tak, že jsem byl proti své vůli převezen a hospitalizován, podroben bolestivým hadičkám a vydán napospas šílenému lékařskému personálu. Na propouštěcí zprávě, kterou jsem obdržel, byla jména tří mudr, z nichž dvě byla plně maďarská. Spojím je tedy milosrdně do jedné postavy, kterou pro blaho čtenáře nazvu doktorem Teleke z Tölökö a dodám citát Kurta Vonneguta: Máte-li za přítele Maďara, nepotřebujete žádné nepřátele.

Jak se brzy ukázalo, gumovou hadičkou stejně jako mé předloktí a zápěstí, bylo opatřeno i mé přirození; hadička byla zavedena jedním koncem dovnitř a ještě dál a druhým koncem do periferního zařízení zle se podobající igelitovému pytlíku. Vnitřně jsem s tím sice hrubě nesouhlasil, ale to bylo všechno, co jsem mohl dělat.

Byl jsem svlečen donaha. V bezvědomí bohužel. Po odkurtování jsem byl zrentgenován ze všech úhlů a žmoulaje v ruce svůj igelitový pytlík, byl jsem vsedě v nemocničním andělíčku a ve stále ještě lehkých mrákotách ostudně vezen chodbami plnými čekajících lidí v zimnících do sprch, kde jsem byl svlečen a opět vsedě osprchován jednou nebo dvěma sestřičkami (nic nebylo, nebojte). Potom zpátky do kanceláře, kde jsem dostal možnost písemně se vším souhlasit. Hloupě jsem odmítl. Ještě chvilku jsem si tedy poseděl a následně jsem byl převezen na normální oddělení. Tam jsem spal v kuse den a noc jakoby se nechumelilo.

Zvláštní věc: během polospánku, kdy jsem se snažil obracet (což bolelo, jakoby mi na hrudi seděl slon a na zádech mamut) a nevytrhnout si při tom hadičku z přirození, se mi v hlavě začaly ozývat slova a hlasy, které se ukázaly být vzpomínkami na pohnuté chvíle těsně po příjezdu do nemocnice. Vedle posměšných poznámek lékařského personálu to byla také má hlasitá a bohužel sprostá slova vzdoru, čemuž se teď s odstupem zdráhám uvěřit; doteď jsem se pokládal za velmi přizpůsobivého a tudíž tvora s inteligencí alespoň průměrnou. (Následným studiem spisů C. G. Junga a jeho analytické psychologie jsem ale zjistil, že jsem spíš zvíře, které dovedně skrývá své temné stránky a za můj alkoholismus že může neintegrovaná anima. O čemž je vlastně i většina blogu Červený vrabec.)

Přestaneme-li vidět čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny, vznikne jednostrannost, kterou bez našeho přičinění kompenzuje nevědomí.— Carl Gustav Jung: Člověk a duše

Lejstro, že se vším souhlasím, jsem další den, teď už krotký jako beránek, podepsal. V propouštěcí zprávě stálo: agresivní, arogantní, vulgární, nespolupracující. Ve většině kolonek pro vyšetření a pro cifry hladin tělních tekutin stálo "pro ebrietu nemožno vykonat". Alkohol v krvi 3,1 promile.

Soudě dle četných modřin (mých, o cizích jsem neměl možnost se přesvědčit) lékařský personál měl se mnou těžké pořízení, za což mám teď mírnou tendenci se omluvit, i doktoru Teleke z Tölökö. Stejně tak mým kolegům, kterým jsem nechtěně pochystal originální půlnoční překvapení, když byli v tom nejlepším přinuceni připomenout si základy poskytování první pomoci. A v neposlední řadě i mé ženě, která, ač se bojí řídit, přijela pro mě i s dětmi a tak jsem nemusel domů vlakem.

Pro příště: kdybychom se někdy potkali a já u toho náhodou ležel na chodníku, neztrácejte hlavu a nechte mě tak. Právě se totiž nořím do svého nevědomí, abych poznal sám sebe, neboť — jak tvrdí starý moudrý Carl Gustav Jung: Kdo se učí vyrovnat se s vlastním "stínem", ten vskutku vykonal něco pro svět. (Pro zkoumání nevědomí jsou ovšem mnohem vhodnější jiné cesty, například sny.) Takže naděje tu je. A slibuju, že to samé udělám i já pro vás.

Co nejstručněji jsem popsal události, které se odehrály za mého vědomí. Ale co se dělo, když mluvilo mé nevědomí, si nepamatuji. Z vyprávění kolegů soudím, že jak se na nevědomí sluší, činilo se řádně. Démonická temná stránka se vyjevila způsobem, který mi nahnal takový strach, že se od té doby držím hesla dobrého primáře Nešpora: Abstinenci zdar!

Tak šťastné a veselé a nové cizí slovo pro tento den je: EBRIETA.

Rozhovor pro kočku

 Původně se měl rozhovor odehrávat na společné pohovce s redaktorkou Červenou.

"Lenijoux mi dává svobodu."

Ta se ale neplánovaně omluvila, že se jí neudělalo dobře. Miloň si to vyložil po svém a celé to nahrál na noťas, který jsem ráno zapomněl doma. Neautorizovaný rozhovor Miloň za mými zády prodal listu Bydlím u své kočky za desetikilový pytel Puriny s lososem ("abych se aspoň jednou pořádně nažral"), jak dodal. Miloň je totiž kocour a následuje přepis rozhovoru BEZ redaktorky Červené.

--- Záznam rozhovoru ---

Miloň Běhavý: Hele kdo to jde, jak to šlo v práci?
Já: Ale jo. Už dorazili z toho časáku?
Miloň: Ne. Mám ten rozhovor udělat já.
Já: Aha.
Miloň: A dost smrdíš. Nechceš se napřed ošplouchnout?
Já: Hm. Já se ošplouchnu až večer asi.
Miloň: Měl by ses ošplouchnout rovnou...
Já: A co řekli proč nepřijdou?
Miloň: Nic. Že jdou dělat rozhovor s Ruppertem a ať prý to sfouknem takhle ve dvou.
Já: Jo tak.
Miloň: Hele, taky z toho nejsem urvanej. Měl jsem těžkou noc, těžký ráno a těžký dopoledne a ještě jsem to nedospal. A nenechals tu nic k jídlu.
Já: Jsem ti tam nechal granule, než jsem šel, přece...
Miloň: Aha, granule...
Já: Tak se mně ptej.
Miloň: Jo. Musim si vzít brejle.
Já: Ty nosíš brejle? Jako na co?
Miloň: Abych našel v misce ty granule, cos mi dal k snídani.
Já: Ty seš...
Miloň: Proč někdy nekoupíš telecí kotletky? Nebo stehýnka kuřecí? Nebo lososa...
Já: Měl jsi včera filé, ne? A nech TOHO teďka!
Miloň: Čeho? Hele zadek si musím udržovat čistej, jinak...
Já: No jo, no.
Miloň: Tak co se tě mám zeptat?
Já: Tak asi na to podnikání třeba.
Miloň: Jo. Tak co budem dneska podnikat?
Já: Podnikat budeme teďka ten rozhovor, jo?
Miloň: Tak holt ať to máme z krku. Takže podnikání, jo?
Já: Výborná otázka! Ale to víš, není to žádná procházka růžovým...
Miloň: Nedáme si sváču?
Já: Kocoure...!
Miloň: Takže co určilo během tvého dětství tvé budoucí směřování? Měl jsi nějaké vzory? Jaké? A co bylo tím určujícím podnětem, kdy ses rozhodl pustit se na volnou nohu?
Já: ...
Miloň: Šunečku?
Já: Ale jenom trošku...

(Po polední pauze)

Kocour

Miloň: Žít je umět stárnout...
Já: Co?
Miloň: Starej dobrej Walda. Máš taky něco takovýho?
Já: Z českejch?
Miloň: No třeba.
Já: Jako tele na vrata, vyvedený ze zlata, jako tele na vrata koukám dál. Proč je země kulatá, když mně se zdá placatá. Jako tele na vrata koukám dál.
Miloň: Vyvedený ze zlata?
Já: Hm.
Miloň: Co to je?
Já: Hele, nevim...
Miloň: Se to filozofuje napapaný, viď?
Já: No.
Miloň: Říkals, že psaní je pro tebe terapie.
Já: To říkal Topol, Jáchym.
Miloň: Takže pro tebe není?
Já: Je. Píšu vždycky, když si myslím, že už to nevydržím.
Miloň: Co nevydržíš?
Já: Svět. A pak to do něj pustím a připadám si ještě hůř, že ho dělám ještě horším. A pak nemůžu vydržet sám sebe.
Miloň: Hm, to máš teda dost blbý.
Já: Tak to píšu radši pod pseudonymem.
Miloň: To ti asi jenom chválím.
Já: No a pak ještě dělám ten wall art.
Miloň: Jó, ty veliký obrazy - ty jsou ale dobrý. Nejradši mám Charóna na loďce.
Já: Tyjo, já asi taky. A pak jsem vždycky šťastnej, když mi z toho vyjde něco hranatýho. Jako CML třeba.
Miloň: Centrální mozek lidstva.
Já: Přesně. Nedávno jsem v práci vyprávěl jednomu mladýmu klukovi děj Návštěvníků a uvědomil jsem si, jak je to dobrý.
Miloň: Se chystáš znovu číst Sestru?
Já: Jedna z opravdu mála knih, kterou budu teď číst potřetí. Vždycky u toho poslouchám album "Heroes"... Jak stárnu a nemám už čas číst některý knihy znova, tak jsem začal dělat co jsem dřív nenáviděl. Dělám si znamení u dobrejch pasáží. Že jako budu mít čas si přečíst aspoň ty.
Miloň: To je to tak dobrý?
Já: Hele, je.
Miloň: A ještě něco dalšího ke čtení kromě Červenýho vrabce?
Já: Updike a Vonnegut. Pro mně je i čtení terapií, jak jsem zjistil.
Miloň: Vy lidi furt fňukáte.
Já: To je složitý.
Miloň: Ty teda fňukáš dost.
Já: Proto píšu a dělám ty vobrazy a muziku. Abych nemusel fňukat.
Miloň: Good for you. Stejně fňukáš.
Já: Je to složitý. Každýmu co jeho jest.
Miloň: Závora tvůj dům chrání.
Já: Co?
Miloň: Zase Walda.
Já: Zlejch starejch dědků je plnej svět.
Miloň: Hele bacha. Walda byl sice divokej, ale...
Já: To sou Jaři.
Miloň: Kdo?
Já: Jé á er. To je skupina... Hele, myslíš, že je Bůh?
Miloň: Já se fakt obávám, že ne. A stejně tak se bojim, že je. Asi to vyjde nastejno, protože jestli on stvořil tohle všechno, tak teda potěš - co tohle je za kocoura? To bude jednou setkání...
Já: (...)
Miloň: Pojď sem ještě dát ty odkazy a asi na to už prdíme, ne?
Já: Tak ty vobrazy jsou tady a u toho bych asi zůstal.
Miloň: Dobrá a co bude na véču?
Já: Du ještě brnknout tý Červený, kdy bysme to mohli dělat.
Miloň: Co?
Já: Ten rozhovor.
Miloň: Jo ten. Víš co? S véčou si se mnou nelam hlavu, chytím si něco sám dneska a zejtra budu asi celej den pryč, tak to taky. Tak se pak uvidíme, jo? Tak čus!

--- Konec záznamu ---

Dunning-Krugerův efekt / Jak zjistit, že nevíte, že nevíte?

Přečetli jsme si u nás v redakci našeho Know-Nothing Klabu spolu se Sokratem a Jonem Snowem s velikým zájmem článek, který pojednává o Dunning-Krugerově efektu. Jde o to, že vyvstala globální potřeba dovědět se o tom, že nevíme. A kuriózní na celé věci je to, že nejdříve je nutné se DOVĚDĚT, že nic nevím.

Když o tom budeme přemýšlet, pro někoho, kdo neví, že neví, strmě klesá možnost se tohle dovědět. Musí mu o tom totiž někdo říct a ten někdo musí být chytrý. A vzhledem k tomu, že je dotyčný hloupý, je přirozeně obklopen lidmi stejně hloupými jako je sám.

Dunning s Krugerem evidentně objevili Ameriku dávno po nás, neboť

• kolega Sokrates dávno neví nic a ví to, 

• já něco málo ještě vím a jen tuším, že i to je PŘÍLIŠ

• a Jon Snow - ten vstoupil do našich řad požehnaným seznámením se se zrzavou divoškou, které leželo na srdci Jonovo blaho, a tak mu vše potřebné sdělila sama.

Spravedlivý Bůh ví, že jsem nevěděl nic a věděl o tom dřív, než ono vešlo v módu. Což mi nikterak nebrání kroutit si palci v zadostiučinění, že je nás čím dál víc. Vítejte v klubu ti z vás, kdo toužíte zjistit, že nevíte, že nevíte. Je však nanejvýš důležité setrvat s tímto faktem a nesnažit se dovědět, co nevíte. Takové je pravé "know nothing". Hodor.

Chlast - Slast

Tak určitě. Nicméně stát se opilcem není žádná sranda, chce to léta tvrdé a cílevědomé dřiny. Během té doby se z vás stane mystik, pupkáč, rachetik, šílenec, zloděj, nihilista a zoufalec. Nebo dokonce založíte rodinu. Pak jste k tomu všemu ještě tatík. Jako já. Ale zase to nakonec máte všechno na furt, stačí toho jednou dosáhnout a už vám to nikdo nevodpáře.

Sedíte pak někde na zahrádce v horách, koukáte na lesnaté kopce a máte pocit, že se vám to zdá. Kočka si líže břicho na rozpálených dlaždicích, ptáci zpívají a vy nic nemusíte a nemáte nejmenší potuchy, jak jste se sem dostali. No, vlastně máte - nechlastali jste.

Selfíčko s "kámošem"

Jsem zabedněný člověk. Zmatený a tím vším jsem prošel taky. Jde to nějak v kruzích. Máte pocit, že jste se posunuli a jste nad tím a pak prozříte (kéž by ne) a zjistíte, že jste to pořád jen vy. Vy a to co žijete.

Nemám na tenhle svět buňky. A vím čím dál míň (ne, že bych kdy věděl víc). S každým další hltem do sebe dostáváte další dávku míru a pokoje. "Ležíte rozpláclý na zemi a teď ten klid do vás vstoupí," tak pravil Nohavica. Jedno si však řekněme rovnou: pivo bude nakonec vždycky teplé, vodka odporná a život sám... Well...

Idiot Bulebik

Lebam Bulebik se probral a okamžitě ze sebe serval vše, co neznal. Nezbylo mu tak, než se do půl těla producírovat po příjmu a nechávat za sebou na podlaze tenkou červenou víte-co, která mu odkapávala z předloktí. Sestře, konající službu na otázku "kam že si myslí, že jde?" odpověděl pohotově, že "jde do prdele." V důsledku čehož se po obou jeho stranách objevili zřízenci, jenž jej násilím přivedli k rozumu a do sanitky.

"Hehe, koliks toho měl?" snažili se s opilým Bulebikem, který měl na sobě jen bílou mikinu na zip a černé tepláky s dvěma pruhy, navázat bodrý hovor.

"Hehe, hodně," odpověděl Bulebik a vyhrnul si bílý rukáv o něco výš, aby blbci v bílém čuměli na červenou. A aby se rukáv onen nestal rudým.

Probral se v tmavé kobce, jenž - jak brzy zjistil - byla záchytnou stanicí pro podobné zoufalé idioty, jakým byl on sám a zjistil, že vedle něj leží další. Byl to Rus a chudáci zřízenci na něm na foukání při alkoholových testech museli oprášit ruštinu a řvát: "Jiščó. JIŠČÓ. JIŠČÓÓÓ!!"

Na záchod se Lebam Bulebik odvážil jen tak, že se nahý přidržoval všech čtyř stěn a pomalu pak postupoval až usednul na záchod bez dveří, na kterým - jak si všimnul, když se podíval nahoru směrem k bohu - byly instalovány kamery. Roztaženýma rukama se jistil podél stěn, syčelo mu v uších a Lebam Bulebik záviděl smrtelníkům bezpečí vlastního hajzlu.

Vše, co se dověděl během pobytu venku, bylo tak vzdálené všemu živému, že ani ve svých dvaaosmdesáti letech neměl Lebam Bulebik nejmenší ponětí, co se bude dít dál, kam to všechno spěje a k čemu je to dobré. Ležel vedle sténajícího ruského teenagera, kterému bylo tak zle, že žadonil u brutálního zřízence v bílém o soukromý sebezpytující rozhovor. Když vyšel Lebam Bulebik ven, v první trafice si koupil placku vodky.

Tu popíjel, zatímco sledoval opravu dlažebních kostek pod okny bytu jeho rodičů, neboť jeho matka za něj zaplatila kauci 1860,- za noc strávenou se vší srandou na záchytce. Bylo jí v té době 115 let a ani v nejmenším nepochybovala o existenci Boha.

Bude muset vypadnout, napadlo mu, když se s ním větve lip nad dětským hřištěm zhouply vzhůru a izraelská Hagannah - jak tušil - musela, jak by snad pravil Howard W. Campbell, jr - poslední američan - "jít do prdele..." Lebam Bulebik - jako už tolikrát v životě - místo toho, aby vrazil nohu do dveří života, ji naopak pouze očichal a stejně jako ostatní se odplazil do konejšivého soumraku stříbřitých jehličnanů.

Idiot

Jsem obyčejný, jednoduchý, zmatený a zabedněný člověk jako každý. Vlastně jsem ten typ člověka, kterého prezident označuje slovem idiot. Nerozumím ničemu a dalším věcem a existují dokonce věci, na které nemám vůbec žádný názor. A celý život se děsím chvíle, kdy se na to všechno přijde...

Papírová kniha Deník skladníka nebude

...a jako takového mne oslovilo nakladatelství, projevující podezřelý zájem o vydání tohoto blogu knižně. Za nemalý poplatek jsem nechal vytvořit jakýs takýs ebook. Nakladatelství zařídilo IBAN a umístění v eshopu. A "papírovou knihu vám samozřejmě rádi vydáme, když si na to seženete prachy."

Po tristní zkušenosti s administrátorem na Startovači.cz (pan Tomek), který si se mnou toužil telefonovat, místo aby odstartoval mou kampaň na střídmých dvacet tisíc korun, kterou jsem připravil, a protože na Startovači neuspěl ani Startovači neuspěl ani prsatý sexperimentátor Karel (a to je panečku nějaký býk), napsal jsem na facebooku Michalu Horáčkovi (a hanba mě fackovala) a předběžně ho požádal, zda by jako vysoce (či hluboce) kulturní člověk a intelektuál neměl zájem sponzorovat krátkou humornou knihu a zmateném skladníkovi. Dnes jsem zjistil, že to byl idiotský dotaz.

Není tudíž pravda, co tvrdí Michal Horáček, že lidé nejsou idioti. Jsou. Já osobně chodím po venku každý den jako naprostý idiot, který nemá ponětí, co se děje. Tuší, že neví, že neví a ráno se zpocený hrůzou vzbudí, v naší spirální galaxii se posadí na posteli, za okny další den a on si řekne: "A teď, kurva, co?"

Mdlý rozum ani chabý úsudek mi nicméně nebrání, abych je nevytruboval do světa.

Skladníkem jsem přestal být přesně den poté, co jsem přišel domů z práce v deset večer místo v pět. Jel jsem tehdy nonstop dvanáctky/třináctky/čtrnáctky/patnáctky a šetnáctky užnevímkolikátejden, protože první skladník měl dovču. Dovlekl jsem se tehdy domů - považte - dokonce s dvěma kytkama a nepochodil jsem. Chudák manželka měla jedno plačící dítě v náručí, druhé pimprle si vleže v koupelně čůralo na břicho.

"Práce je ti přednější než rodina! Jak to děláš, že to nestíháš?! Co tam děláš?! Tak asi musíš víc makat nebojánevim!"

Byl jsem příliš zkoprnělý a taky urvaný, abych řekl nahlas, že co neudělám ten den, zůstane mi pochopitelně na další plus ještě nové. A že i jednodenní skluz může mít nedozírné následky v podobě zasekané rampy, kdy přijede kamion se devíti paletama a ty prostě NENÍ kam dát. Nepočítaje s předvídatelnými nepředvídatelnostmi jako několik rozlitých lahví olivového oleje v hlavní uličce skladu. Šířka uličky je vyměřená přesně na šíři jedné palety, tudíž jsem ji byl nucen na dobrou půlhodinku zablokovat. Za dobu mého divokého skladničení to naštěstí odnesly jen ty oleje a několik sklenic instantní kávy. Je s podivem, že když necháte několik dní na zemi rozsypané kafe, vytvoří se na místě hnědá krusta, kterou nedostane dolů ani několikeré snažení fundovaného čističe.

Zrovna když jsem klečel na zemi s hadrem (mycí stroj selhal), hodná pokladní Lenka (45, prsa 5) se přiřítila, že se "jen protáhne", vykřiknuvší: "Jo, to jsem vás chtěla poprosit!" Zmlkne, protože jí uštědřím pravý zoolanderovský ledový pohled idiotského skladníka v idiotské firemní skladnické blůzičce. Jaké šílenství mě v životě ještě čeká? Na mobilu si pustím hudbu z Přeletu přes kukaččí hnízdo, abych to trochu odlehčil a jdu vyčistit mycí stroj od olivového oleje.

Pak si dávám na rampě s bodyguardem Štefanem zasloužené kafe a cigáro a kolem se trousí na cigáro i naše učnice.

"Pane skladník, my v práci nesmíme. Že to na nás neřeknete panu Rittnerovi."
Šestery legíny, všechny černé.
"Když za mně vyčistíte flaškomat, tak ne."
Vzpomenu si na Vesničku střediskovou a nakloním se ke Štefanovi:
"Ty legíny, to je hezká móda, viď?"
Štefan nezklame a odpoví mi stejně:
"Jo, to jo."
A svět je zase na chvilku snesitelný.

Ve své pokročilé idiocii jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem zaplatil (!) jednomu vykutálenému indickému swámímu, aby za mne nahlédl do budoucnosti. Sdělil mi, že zemřu ve věku požehnaných 78 let. Naštěstí se ukázalo, že si celé proroctví vycucal z prstu, jinak by mne čekalo ještě celých dlouhých 37 let, během kterých bych se usilovně a cílevědomě věnoval činnostem, o nichž bych byl přesvědčen, že zkrátí tuto dobu na nutné minimum.

Jsem trochu nihilistou a trochu bokononistou. Ale hlavně, hlavně jsem a zůstávám Idiotem.

Tres Hombres - Soda Pop

Hrál jsem si tuhle zase jednou se svým Korgem TR a nahrál jsem na jeden zátah z čistý vody tenhle nestydatý optimismus.
Býval jsem totiž kdysi umělcem přímo diplomovaným a sem tam si k tomu ještě čuchnu.