"Madame, vaše ramena, toť trs lilií a růží."
A jak se kavalír skláněl, div nevypíchl špičkou kordu svému komorníkovi oko.
— Kašpar noci
Lepkavá šedá hmota života mi ukapává mezi prsty. Visím ve vesmíru a nevěřícně hledím na hloučky šťastných lidí, které přicházejí/odcházejí, existují a vůbec to neřeší, zatímco já mám kolem hlavy utaženou obruč, jinak by se mi rozskočila. Ba ne, kecám. Řemeny mám jen na rukou a na nohou. Do ruky zavedenou infuzi, z močové trubice vyvedenou cévku a děsný sucho v puse. Nikde nikdo. Jen za mnou, tam kam se nemůžu podívat, se ozývá pípání. Křičím. Někdo přichází a strčí mi k puse hrnek s brčkem. Napiju se. Úleva. Poděkuju. Za chvíli mě i odvazujou. Něco se muselo stát, ale na nic si nevzpomínám. Na pojízdném křesle se mnou jedou chodbami, podél stěn sedí lidé v kabátech. Já mám na sobě jen nemocničního anděla a v ruce pytlík s močí. Koukám si raději na bosé nohy, pod kterýma ujíždí okrová nemocniční dlažba. Sedím ve sprše. Nemám sílu, někdo mě umývá. Pak mě zase vezou. Na chodbách ustrašení lidé, kteří se zoufale bojí, že zemřou. Já se nebojím, ale nikomu to nevykládám. Strčí mě do postele. Asi spim. Pár měsíců.
Bloumám po chodbách, vysedávám na skupinových terapiích, kreslících terapiích, jógových terapiích a večer před televizí, která visí vysoko na zdi — neviděla jsem ji roky a tak hltám všechno, postávám s dalšími na záchodě kolem stoleté plechovky sloužící za popelník, píšu si povinně deník. V šest ráno rozcvička, v deset večer večerka. Vidíš, co se stane, když uděláš průser. Jdeš do tepláků. Ženská v teplákách je horší, tisíckrát horší než chlap v teplákách... Nejsi nic.
Musím přestat s kouřením. Dvě závislosti najednou se ovšem těžko zvládají, to ví i místní "terapeutický tým", proto nám důstojně trpí smrdutou plechovku na záchodě. Když jste ale odpovědní za další bytost, prostě to nějak zvládnout musíte. Jinak bude co? Pé-er-ů-es-er. Jsem ve čtvrtém týdnu. Už třetí den si říkám 'dneska poslední cígo', ale večer už lezu po zdi, prázdnota se ve mně rozevírá k nesnesení a já běžím na záchod, kde se mi pak zamotá šiška tak, že se musím opřít o zeď. V posteli si pak hladím bříško, ve kterém se mi rozlévá nový pocit překvapivého a prchavého štěstí, těkavý záchvěv, že nemožné je možné, že můžu být šťastná a že se to stane samo. Zdá se mi, že když zastavím, svět utichá a já přestávám být. A není to smrt, jen pouhá existence, chvějivé nic.
Jsem venku. Vypadá to, že se můžu vydat kterýmkoli směrem. Vydám se na autobus. Současně se mnou dnes pustili i Kristu, která se vrací do squatu. Stojíme spolu na zastávce. Za námi je vietnamská večerka.
"Dáš si pivo?" ptá se Krista. Hledím na ni. Na její krátce střižené šedivějící vlasy a za očima se mi promítne její život. Minulost, budoucnost, komplet, připadá mi. Kéž bych si mohla prohlédnout taky svůj život. Snesla bych to? Usměju se a vrtím hlavou.
"Vlastně ty teď nemůžeš!" Zasměje se taky. "Necháš si říct, co to bude?"
"Nevím, ještě." Pak řeknu: "Ty bys taky neměla."
Zapálí si cígo, dívám se na její špinavé kecky. Má zlomené oba malíčky u nohou. Z bot, jaké lidi nosí, se dá vyčíst celý jejich život. I z jejich chůze. Líp než z očí.
"Ale simtě. Dám si jen na cestu."
Dělá se teplo, pociťuju tíhu tašky, co mám křížem přes rameno.
"Hned jsem tady," řekne a otočí se k večerce. Ze zatáčky se vynoří bus.
"Ale mně to asi jede!" vykřiknu. Krista se vrátí, obejme mě a řekne: "Tak se měj."
Zase se na ni dívám a snažím se jí očima dát tolik sil, kolik můžu.
"Ty taky."
Krista počká až autobus přirazí k chodníku. Zasmrdí to, zasyčí, dveře bouchnou, lidi vystoupí, nastoupí a já taky. Autobus smrdí i vevnitř, ale jsem volná, tak se chytnu tyče, uvědomím si, že nemám jízdenku, lítačka mi vypršela a dveře se sykotem zavřou. Krista se otáčí a jde k večerce. Autobus zařve, odlepí se od chodníku a pomalu se vydá opačným směrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat