Kde se bere Anima? Aneb na učitelky ze základky nikdy nezapomeneme

Tehdy za socialismu, v Jiskrách, ve druhé nebo třetí třídě ZDŠ jsme měli tyhle dvě instruktorky. Dvojčata tak 16, 17 let s vlasy do pasu. V létě nosily takové miniaturní kraťásky. Na pražském sídlišti Skalka nás, Jiskry věrné, vodila dvojčata, jejichž jména jsem zapomněl, na hřiště, kde se říkalo "Za dráhou".

Ve svých šesti sedmi jsem je následoval jako štěně a nemohl jsem odtrhnout oči od těch jejich oranžových froté trenek. Neměl jsem ponětí, co se se mnou děje. Řekl jsem kámošovi: "Hele" a ukázal jsem očima na ty froté zadky. Kámoš na to zběžně mrknul a řekl: "Hm, pojď si radši hrát na vojáky." Hrát na vojáky, když je tady TOHLE? A už nikdy jsem si nešel hrát na vojáky. Nořil jsem se od té doby do snů o ideální Animě, ke které budu případně připuštěn a se kterou pak vystoupám do nirvány.

Tehdy se má Anima vynořila z nevědomí, ve kterém přebývala, aby mě zničila.

Anima

Učitelka tělocviku v páté třídě byla zvláštní kombinací mužnosti (krátké vlasy, biceps, schopnost vykopnout míč do nebes, jak se mi zdálo) a výrazných ženských symbolů (černé silonky a bimblání korkovým pantoflem na palci u nohy). Jednou nás suplovala na zemák zeměpis. Hypnotizoval jsem očima ten pohupující se korkáč a loktem šťouchal do souseda: "Hele."
"Jsou jí trochu vidět prsa," řekl soused, který se jmenoval Zdeněk. To mě překvapilo, protože jako tělocvikářka neměla prsa, která by byla vidět. Ale nechal jsem Zdeňkovi prsa a dál jsem zkoumal její bosou nohu v černé silonce.

O dva roky později pak přišla statná dějepisářka, u které jsem sice propadal, jejíž prsa ale už nešlo ignorovat. O další rok později češtinářka sice na podpatcích, zato bez podprsenky a tak dál. Byl jsem navždy ztracen, očarován vůní Animy, prameny vlasů a přísnými ústy vyslovujícími hodnocení a pohledem očí, ve kterých bylo neznámo vybízející k prozkoumání, k rozplynutí a sladkému zániku.

Dračí matka pojídá opět své děti, pohltí je hned, jak je porodila. "Strašná matka", jak je nazývána, čeká se široce rozevřenými ústy v Západních mořích, a když se člověk k těm ústům přiblíží, zavřou se za ním a je hotov. Tato obludná postava je masožravá matka, masožroutkyně; je to v jiné formě Matuta, matka mrtvých. Je to bohyně smrti.

— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
II. tavistocká přednáška (r. 1935)