Nic neočekávat a přesto dělat všechno nejlíp jak můžu.
Tenhle postoj se snažím dodržovat, protože jednom tak se dá žít. Přesto jsem v práci zaznamenal dlouhodobou tendenci nechat si nakládat, protože si to dám líbit. Vykulminovalo to v den blbec a ještě ten den přišlo něco, o čem druhý den doktor řekl: angínka.
Když onemocníte, všechny problémy zmizí. Myšlenky ustávají ve svém útočném víření a mizí kamsi, kde zřejmě přestávají existovat úplně. Nemáte moc dál páchat všechno to myšlení, všechny ty zdravý-selský-rozumy, kdy nevíte, že nic nevíte. Zůstává jen to důležité.
První fáze léčení přenosu nezahrnuje jen to, že pacient pozná, že se dosud dívá na svět z hlediska jeslí, školní třídy a podobně, tedy projekcí a očekáváním všech pozitivních a negativních autoritativních postav své osobní zkušenosti. Toto poznání se zabývá pouze objektivní stránkou.
Aby se vytvořil skutečně zralý postoj, musí vidět subjektivní hodnotu všech těchto obrazů, jež se zdají mu působit obtíže. Musí je integrovat do své vlastní psychologie, musí zjistit, jakým způsobem jsou součástí jeho samého; jak například připisuje nějakému objektu pozitivní hodnotu, když ve skutečnosti je to on sám, kdo by mohl a měl tuto hodnotu rozvíjet. A stejným způsobem: když projikuje negativní kvality a proto nenávidí a zavrhuje objekt, musí odhalit, že projikuje svou vlastní inferiorní stránku, svůj stín, protože raději chce mít optimistický a jednotvárný obraz sebe sama.
— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
V. tavistocká přednáška (r. 1935)
S pouhou anginou se dostanete do Středu světa. Jste ztichlí, sedíte a koukáte, že jste to vždycky byli jen vy. C. G. Jung by řekl, že přestáváte projikovat svůj "stín" do jiných. V našich slabostech a temných stránkách jsme si stejní. Od dětství jsme všechny křivdy cítili jen my sami. Rozhodli jsme se - nevědomě - že to tak bude.
Nejste oběť. A jste-li, dál už nebuďte. Jde to. Uvidíte dokonce, že váš šéf je jen člověk a snad je na tom i hůř než teď vy. Protože vidíte, že není ve Středu světa. Střed světa je tam, kde není pohyb. Otáčí se pouze vše okolo.
To mi dala tahle angína. Plus pobídku k zamyšlení jak dělat v práci co nejlíp, nic neočekávat a zároveň po sobě nenechat hépat.
Tehdy za socialismu, v Jiskrách, ve druhé nebo třetí třídě ZDŠ jsme měli tyhle dvě instruktorky. Dvojčata tak 16, 17 let s vlasy do pasu. V létě nosily takové miniaturní kraťásky. Na pražském sídlišti Skalka nás, Jiskry věrné, vodila dvojčata, jejichž jména jsem zapomněl, na hřiště, kde se říkalo "Za dráhou".
Ve svých šesti sedmi jsem je následoval jako štěně a nemohl jsem odtrhnout oči od těch jejich oranžových froté trenek. Neměl jsem ponětí, co se se mnou děje. Řekl jsem kámošovi: "Hele" a ukázal jsem očima na ty froté zadky. Kámoš na to zběžně mrknul a řekl: "Hm, pojď si radši hrát na vojáky." Hrát na vojáky, když je tady TOHLE? A už nikdy jsem si nešel hrát na vojáky. Nořil jsem se od té doby do snů o ideální Animě, ke které budu případně připuštěn a se kterou pak vystoupám do nirvány.
Tehdy se má Anima vynořila z nevědomí, ve kterém přebývala, aby mě zničila.
 |
| Anima |
Učitelka tělocviku v páté třídě byla zvláštní kombinací mužnosti (krátké vlasy, biceps, schopnost vykopnout míč do nebes, jak se mi zdálo) a výrazných ženských symbolů (černé silonky a bimblání korkovým pantoflem na palci u nohy). Jednou nás suplovala na zemák zeměpis. Hypnotizoval jsem očima ten pohupující se korkáč a loktem šťouchal do souseda: "Hele."
"Jsou jí trochu vidět prsa," řekl soused, který se jmenoval Zdeněk. To mě překvapilo, protože jako tělocvikářka neměla prsa, která by byla vidět. Ale nechal jsem Zdeňkovi prsa a dál jsem zkoumal její bosou nohu v černé silonce.
O dva roky později pak přišla statná dějepisářka, u které jsem sice propadal, jejíž prsa ale už nešlo ignorovat. O další rok později češtinářka sice na podpatcích, zato bez podprsenky a tak dál. Byl jsem navždy ztracen, očarován vůní Animy, prameny vlasů a přísnými ústy vyslovujícími hodnocení a pohledem očí, ve kterých bylo neznámo vybízející k prozkoumání, k rozplynutí a sladkému zániku.
Dračí matka pojídá opět své děti, pohltí je hned, jak je porodila. "Strašná matka", jak je nazývána, čeká se široce rozevřenými ústy v Západních mořích, a když se člověk k těm ústům přiblíží, zavřou se za ním a je hotov. Tato obludná postava je masožravá matka, masožroutkyně; je to v jiné formě Matuta, matka mrtvých. Je to bohyně smrti.
— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
II. tavistocká přednáška (r. 1935)
V předvečer třicátého výročí pádu jedné z nejobludnějších staveb studené války a socialismu, vkládám dokument, jenž vedle historie vzniku zdi obsahuje unikátní a bizarní filmové záběry, ze kterých vznikla i valná část slavných fotografií, snoubící se s existencí této zločinné zdi chránící lidi proti lidem.
Pozoruhodným dokumentem o životě se zdí je i Králík po Berlínsku.
Za těch pár let práce v továrně, práce, které jsem se zprvu zbytečně zdráhal, ale která se ukázala jako nejlepší práce, jakou jsem kdy měl, neboť si vlastně celou šichtu jen poslouchám a u toho jen jako mimochodem lisuju autokoberce, jsem vyslechl víc muziky a esejisticko-filosoficko-nábožensko-kulturně historických přednášek než dosud za celý svůj život.
A také audioknih. Protože jsem jich slyšel fakt hodně, říkal jsem si, že vyberu ty, které považuju za ty nejlepší z nejlepších. Tak tady jsou, na pořadí nezáleží:
- John Kennedy Tool: Spolčení hlupců, čte Jiří Zavřel. Jediná kniha autora, který zemřel mlád. Načtena před rokem 1989, tedy v době, kdy se na "od kdy do kdy a co za to" nehrálo ještě tak, jako v kapitalismu, což se odráží zejména na téměř absurdně rozvážném stylu čtení. Něco úplně jiného než současné rychločtené audioknihy, paráda.
- Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch, čte Vilma Cibulková. Ještě silnější než Tučkové následující audiokniha Žítkovské bohyně, o poválečněm vyhnání Němců z Brna.
- Carlos Castaneda: Cesta do Ixtlanu, čte Libor Terš — třetí díl Castanedovy fascinující ságy o setkání s indiánským čarodějem, má nejoblíbenější.
- Stanisław Lem: Futurologický kongres, čte Jiří Škoda — lepší než Solaris, Vesmírná odysea a Matrix dohromady. A ještě je to sranda. Plus bizarní rok vydání - 1978.
- Amelie Nothombová: Vrahova hygiena (dramatizace) — pokud obdivujete strašlivě chytré ženy tak, jako já, budete poslouchat tenhle dialog z pera belgičanky Amelie Nothombové z posvátným úžasem.
- Anton Pavlovič Čechov: Újezdní Hamlet — překvapivý důkaz, že i ruská klasická literatura skrývá třeskutý humor a druhá má předrevoluční doporučená audiokniha.
- Jan Neruda: Povídky malostranské, čtou Vlastimil Brodský, Soběslav Sejk a Martin Růžek — docenil jsem až o 30 let po základce. Naprosto nevhodné pro čtenářské deníky nešťastných teenagerů. Historická a jazyková hodnota nevyslovitelná, úroveň humoru vysoká, dojímavosti ještě vyšší. Některé z povídek znovu nově načteny (Jan Hartl, Luděk Munzar, Miroslav Táborský) a povídka Večerní šplechty je čirá lábuž a magie večeního poležení s přáteli na malostranských střechách.
- Kingsley Amis: Šťastný Jim, čte Milan Neděla (ten, co uváděl pořad Komik a jeho svět) — poslední z doporučených předpřevratových audioknih. Styl přednesu herců staré herecké školy a spojení jemného humoru Amisova románu se šťastným koncem je neodolatelný. Svět je krásný.
- Zdeněk Jirotka: Muž se psem, čte Jiří Lábus — kam se hrabe Saturnin a Oldřich Vízner. Detektivka s překvapivým rozuzlením a tak vtipnými scénami, že jsem se smál nahlas. Fenomenální Lábus.
- Erich von Däniken: Šok z Bohů, čte s lordovskou výslovností brilantní Otakar Brousek nejstarší — taky jsem se Dänikenovi kdysi smál... Než jsem slyšel tohle. Postupně, pomalu ale vytrvale podává svůj výklad historie, dokud na konci nevytvoří teorii, které nemám problém uvěřit. Otakar Brousek mladší namluvil — ale to je NĚCO — Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha. Lepší než verze Tomáše Töpfera i Bohuše Záhorského (!).
- Umberto Eco: Jméno růže, (dramatizace) — lepší než film, mnohem. Ač starý chlap, při poslechu v noci mi běhal mráz všude možně. Atmosféra a vystavění příběhu plus Pavel Soukup jako Vílém z Baskervillu (ve filmu Sean Connery), deset hvězd.
- William S. Burroughs: Junky (Feťák), čte sám autor — zážitek sám o sobě.
- A skutečná opulentní mysticko humorná uzenina na závěr — Petr Staněk: Mlýn na mumie, čte Ivan Řezáč. Ivana Řezáče jsem viděl před lety spolu s Michalem Dlouhým ve Švandově divadle v Praze v hlavních rolích Žebrácké opery. Dodnes mám ten zážitek v živé paměti, takové vám to bylo představení. O tři týdny později jsem viděl Ivana Řezáče v tramvaji a nikdo z cestujících ho nepoznával. A já si říkal: Ježiši takovej herec a nikdo ho nezná! Audiknihu s neřešitelným názvem Mlýn na mumie jsem dlouho odkládal a pustil si ji nakonec z nedostatku jiného čtení do práce. Je načtena ohromujícím způsobem a celou dobu jsem si říkal: Panebože, kdo to čte?! A on Ivan Řezáč. Načetl to tak, že jsem si pak koupil i papírovou knihu, protože celá ta neobvyklá detektivka o policejním inspektoru Durmanovi, který hlavně jí, pije a souloží a teprv pak v čase, který zbude řeší případy, je vybroučená, neobvyklá a originální jako kuře na čokoládě s knedlíkovou čtyřkombinací. Nečtěte, kdo nemá rád jídlo, porno a smrt.
Příště podruhé trochu o poezii. Ale už jenom trochu.
