Kdo jsi, má lásko? — 3. část
Žaneta tlačí kočárek. Je léto a mravenci se prohánějí spárami žhnoucího chodníku mezi valícími se kolečky kočárku. Žaneta kličkuje. Někdy je příliš pozdě; mravenec je rozdrcen kolem kočárku. Je to tak rychlé a tak náhlé.
A teď:
Jsme my pro mravence bohy? Vyslyším já mravencovy modlitby? Mravenec zemře, když se se svým směšným nákladem připlete do cesty. So it goes, Mr. Vonnegut?
Žaneta mhouří oči do slunce a hlavou jí běží: Mám, nemám...Protože: Jolana.
Poslala jí tuhle zprávu přes messenger:
"Potřebuju potetovat ruku. Ještě to děláš?"
Od té doby jsem to nedělala, myslí si Žaneta v přestávkách mezi kojením a přebalováním po celé další dva dny.
"Ne, od té doby jsem to nedělala," odepíše nakonec.
"Byly by to jen jednoduchý obrázky, to zvládneš, ne?" odpovídá Jolana obratem. Jolana. Jak asi vypadá? Ženský z práce ji občas vídaly, když pak skončila. Od té doby ji nepotkala. 'Díkybohu,' říká si a hlavou jí běží mám nemám... Nemám.
Jolana posílá smajlík.
Jolana posílá otazník.
Žaneta se snaží nějak odpovědět.
Jolana píše: "Šlo by to?"
Žaneta tlačí kočárek a konečně vymyslí odpověď, kterou pošle tentýž večer:
"Celou dobu přemýšlím, jak ti to říct, aby ses nenaštvala. Prostě si na to už netroufám, promiň." (A taky mi to už nic neříká, protože nemám nějak potřebu se zraňovat ani se zabíjet.)
Žaneta usedá na lavičku pod obrovským ořešákem a paprsky slunce jí skrze listí probleskují na tváři. Maličký Staníček se v hlubokém kočárku zachruje ze spaní. Žaneta tlumeně kýchá. Ostrý sluneční žár se vrývá do žlutých omítek. Tráva a prach jejího dětství na sídlišti; přesto hřejivého a vonícího horkem nabitých latěk garáží a zohýbaných rezavých plechů. Žaneta je tak trochu romantik. A tak trochu alergik (ahoj Tatabojs).
Kam se to ztratilo? Proč se tak změnila? Malý Staníček tohle zažije taky: neomezenou rozprostřenost dětství, kdy čas ještě neexistoval a až bude dospělý, klopotně a nesmyslně bude dětství znovu hledat. Nebo ne? Spíš jo. Proč jsme vlastně tady? Chjo. Dělej všechno nejlíp jak umíš a nic od toho nečekej. To jsou teda panorámata. Horko těžko se učíš všechno úplně od začátku; lžíce nůž vidlička kačeři tkaničky balony plovací kruhy a nakonec vydělávání peněz. Potkáváš se s lidmi boyfriendy kolegy partnery manžely. A na konci života hledíš do vody do stromů do nebe do televize a říkáš si O čem to tady bylo?
"Přece už nejsi malá holka, Žaný," říká jí velký Staník, "naštěstí," zamručí jí do vlasů a chlupatou tlapou jí sevře půlku jakoby se ji chystal spořádat na dvě mlasknutí. Žanetě je to příjemné a někdy nepříjemné. Kdo jsi, má lásko? Staník se Žanety nikdy nezeptá. A ona je za to ráda. Bude se tak moct k těm slovům vracet znovu ve snech, v představách a toulkách nevědomím, sama a doufat, že tohle všechno je jen divadelní představení, vratká bizarní iluze v dokonalých kulisách.
Žádné komentáře:
Okomentovat