neděle 26. dubna 2020

Kentaur cestuje

Opilý Rimbaud v noční ulici
prázdnou láhví mách,
pak klesl mi do náruče a
s prasklým kýlem zmizel v hlubinách.

Do Afriky lodí své čtyřnohé tělo plavil jsem
s ironicky mručícím Burroughsem.
"Velké ticho" hledaly bledé oči na velikých brýlích,
proto tehdy v noci pohladil jsem
na hlavě jeho jemné chmýří.
Ještě před tím na nádraží Greyhoundu viděl jsem,
že ještě jeden brýlatý v indiánské zemi —
Allen Ginsberg — je jatý.
A bezvousý leč nahatý, řval:
"Svatá! Svaté! Svatý!"
V žaketu a vázance
nejskromnější apoštol,
co řadí se mezi bezvěrce.
V tenkých prstech nehnutě
dlouhý popel na cigaretě vyčkává
— mene tekel.
Graham Greene odtrhne zrak od stolu
a pokorně vystoupá ze svých pekel.
S Jestřábem nad vlnícím se obilím
a temnou hladinou zklidněného jezera
letěl jsem domovem kolem dálkami vyhřátých kmenů večerních.
Do hluboké vody jsem pak taky klesl
a v vodním tichu se konečně
naposledy se nadechl.


pondělí 13. dubna 2020

Opilcova spása

Opilcem stát se vyžaduje kázeň
— upít se k nibbáně a Buddhou být
bo v světě žít
nikdo nemůže než blázen.
Zmizet, přestat, odjebat se
— Bardo thödol
přečtěte mi
a pak už nic.

středa 8. dubna 2020

Kentaurovy písně #6 — Jeruzalém

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající
silou světla a života opírá Slunce a
všechen vzduch prohřívá i svět okolo
mé dlouhé vlasy,
který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď
přivírám oči, jsem ještě malý
a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím 
Jeruzalém.
Západ Slunce Rožnov pod Radhoštěm 2020 Karanténa Covid Lockdown Quarantine.JPG

Jsem tak naplněn božstvím
jsem šťastné dítě a — bože, to teplo...
A světlo. A vonící vzduch
nikde nikdo.  
Kdo jsem?
Kým jsem to býval?
Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho
mám vše. 
Borovice
a konejšivé teplo.

čtvrtek 2. dubna 2020

Koronavirus je vpádem kolektivního nevědomí

Kolektivní / individuální nevědomí je silou, která ze své podstaty udržuje rovnováhu, takzvaně kompenzuje. Mám hlubokou obavu z pronikavé ženské emoční inteligence a z projevení mužského principu v nich (animus), proto v mých snech vystupují výhradně ženy s bezeslovným pochopením a niterným přijetím mě samého. Nebo jinak: když je na jedné polokouli den, na druhé prostě musí být noc. Lapidárně řečeno.
Ten virus je z psychologického hlediska vpádem nevědomí. Podobně jako Hitler, který byl manifestací určitých pocitů vytěsněných z vědomí pro svou temnost. V předválečném Německu tehdy vyvřela na povrch letitá hořkost z toho, že tak početný národ nebyl například nikdy v historii schopen zabrat žádnou kolonii. Bylo to popření kolektivního "stínu", jenž tak přerostl v druh komplexu. A komplex je chybnou reakcí psychického systému. A stejně tak Babiš a Zeman jsou odrazem našeho vlastního stínu, toho nejhoršího (tudíž vytěsněného) temného obsahu nás samých. "Kde se slaví, dřímá pod stolem temnota" — jsem nedávno četl v jedné dětské pohádce.

Rožnov pod Radhoštěm - Horní park 2020
Rožnov pod Radhoštěm - Jezírko v horním parku 2020

Jsou Číňané národem, jenž tak díky dlouhotrvající nesvobodě nevědomě reagoval "chybně" na realitu? Mohl se následně virus rozšířit i díky tomu, že byl v nevědomí každého národa na planetě, postiženého pandemií, obsažen některý komplex? A jakou roli hrály nevědomé komplexy jednotlivců?

Ve vrcholných politických funkcích například nikdy nestanou lidé bez mocenského komplexu.

V příspěvcích internetových diskuzí je zase výrazně přítomen komplex méněcennosti. Z emocionálního hlediska je současný pračlověk vystaven neustávajícímu útoku masy protichůdných informací, který spolu s emoční zátěží působenou sociálními sítěmi a zločinným postojem vlád vůči svým občanům zejména nyní, v době nouzového stavu, lze považovat za stejně život ohrožující jako útok pravěkého nosorožce na nic netušící tlupu pravěkých sběračů bobulí. Vládneme technologiemi, o kterých se nám před 10 nebo 50 lety ani nesnilo. K jejich používání jsme ale vybaveni stejnou škálou emocí jako pračlověk.

Nezáleží proto z které laboratoře na zemi virus unikl. Národ tvoří přece lidé. Kolektivní nevědomí a jeho útok na naše vědomí nám ale dal příležitost spatřit onu vyrovnávající sílu, která skutečně řídí naše bytí a zkusit ji tak při nejlepším alespoň nepřehlížet. Jakkoli je to pro nás, civilizované Evropany, zatížené pocity viny a méněcennosti, bolestné.
Aspoň tak tomu rozumím já, hlubinný psycholog — amateur.