úterý 11. června 2019

Kdo jsi, má lásko? — 1. část

Blíží se ke mně zezadu. V zrcadle, visícím na zdi, ji vidím, jak zůstane stát těsně za mnou. Pak mně políbí na nahé rameno. "Kdo jsi, má lásko?" řekne tiše. V břiše mi něžně exploduje sametová atomovka, její síla mi stoupá tělem a bere útokem všechen můj strach. Je to tak krásné. A tak strašné. Než se k ní stačím otočit, probudím se. Jsem to zase já.
Opatrně, aby se Standa nevzbudil, se vyvlékám z peřin a zároveň si stahuju noční košilku zpátky ke kolenům. Potichu za sebou zavřu dveře ložnice. Bosýma nohama po špičkách přejdu do koupelny, posedím na záchodě a pak si přetáhnu pyžamo přes hlavu. Sprcha. Bojím se v myšlenkách vrátit do snu. Fakt se mi zdálo o Jolaně? V kuchyni stavím vodu na kafe. Čekám, až začne vřít a hledím při tom z okna. Venku je jaro. Vymáčknu z platíčka bílou oválnou tabletku Setralinu a na sucho ji polknu. Stromy za oknem už se obalují mladinkým listím a září svítivou zelenou. Zaženu pocit marnosti, když se mihne kolem. Na svačinu strčím do tašky ořechovou tyčinku a jablko. Hodím do sebe kafe na ex, jak já to umím a zapiju vodou. Zpátky do koupelny. Zuby, vlasy a jdu. Co nejtišeji za sebou zacvaknu dveře. Seběhnu po schodech a strčím do dveří. Jsem venku na ulici. Čerstvý ranní vzduch mi proudí do plic. Myslím na to, co se mi zdálo. Ale jen zlehka, zpovzdálí. Děsí mě to. Holka s holkou? Asi fakt ne.
Dorazím do práce. Vyšlápnu troje krátké schody do šatny s plechovými skříněmi, na kterých jsou naše jména a kde se převléknu. Na zemi jsou zašlé hnědavé kachličky a jinak už nic, vyjma pytle na odpad ve stojanu a já si říkám, že by to tu mělo být přece hezké... Ve třičtvrtě už stojím u pásu. Mimoděk se podívám směrem, kde stávala Jolana - jen přejedu místo pohledem, ale nezastavím. Za pět celá pustím pás. O kus dál je Hanka, Zdena a tlustá Miriam. První hodinu a půl při práci žvaníme a plkáme. Hanka a Zdena většinou nadávají. Na všechno, na všechny. Po necelých dvou hodinách jsou témata vyčerpána a já si můžu začít přemýšlet. Ten sen. Nikdy bych nešla s holkou. I když s Jolanou... Asi bych si před tím musela dát na kuráž. Ale to nemůžu, zase by z toho byl průšvih. Chci zase průšvih? Nechci. Chci Jolanu? V duchu se směju - ne, nechci. Ne?
Byla tak milá. A tak bezprostřední. Hodně mi tehdy pomohla, když jsem byla v práci nová. Bylo to moje první práce v továrně. Říkala mi kdo je kdo a komu si o co říct, radila mi jak si ulehčit a zrychlit práci drobnými pohyby a fíglíky. A ona jim zas říkala: "Žaneta? Ta je v pohodě." Dělila se se mnou o sušenčičky, čokoládky, bonbóny a jednou přinesla i sušené maso v pytlíku nebo mi dala plechovku ochuceného birrelu. Já jí věnovala tričko s obrázkem Marilyn Monroe. Byla o čtrnáct let mladší než já. Ženský v práci si z ní dělaly srandu, že byla nejmladší. Ale braly ji. Někdy jsem si připadala jako její starší ségra. Párkrát po noční jsme spolu kouřily trávu. Lebedila si, ale mně bylo jen blbě. Táta jí nedovolil jít na tanec, na konzervatoř. Musela na práva. Vydržela tři semestry, pak to vzdala. O pauzách v práci sem tam tančila. Občas stihla pár rychlých figur i u pásu. Smály jsme se a ona taky. Někdy jsme se nesmály a jen obdivně čuměly. Na cígo jsme chodily spolu. Líbily se nám stejné filmy. A stejní chlapi. Říkala jsem si být chlap a ona se na mě takhle smát, byla bych ztracená...
Jednou na cígu mi řekla: "Jsi jiná."
"To ty taky." 
Zasmála se.
"Rozhodla jsem se. Chci, abys mě tetovala." 
Řekla jsem jí, že si netroufám, už jsem to dlouho nedělala.
"To neva, když to malinko zblbneš. Chci něco od tebe."
"Tak jen něco malýho, jednoduchýho."
"Já ti to pošlu. Dej mi svoje číslo." Nadiktovala jsem jí ho. A byly to jen lajny, co mi poslala, jemné čáry, optického hlavolamu, žádné vybarvování nebo stínování. Říkám, tak jo. Večer před tím vytáhnu nádobíčko a zkusmo si střihnu na vnitřní stranu zápěstí obrysy jednoduchého malinkého kolibříka. Půjde to. Když další večer přijde, je rozesmátá, ale postřehnu, že mělce dýchá. Má trému. Je to přirozené a je to dobře, protože strach vyplavuje adrenalin a tetování pak tolik nebolí. V obýváku se Standa dívá na telku. My se zavřeme v kuchyni, kde mám připravený strojek, jehly, světlo a černý a červený ink. Stáhne si oranžový nátělník. Posílám ji do koupelny, kde desinfikuji místo na boku, kam přijde tetování. Oholím jí pro jistotu neviditelné chloupky třemi tahy žiletky. Osuším a poďubám gelem a na místo přitisknu zrcadlově překreslenou předlohu. "Týjo," ujede jí. Zabzučím strojkem, namočím jehlu v černém inku a začínám tetovat. Prsty levé ruky jemně napínám její pevnou a elastickou kůži. Ona tají dech a dýchá jen když namáčím jehlu.
"Dýchej normálně, ať se mi tu neudusíš," říkám jí.
"To je v pohodě. Jak to jde?"
"Dobře," odpovídám. Zvoní jí telefon:
"Jsem na tom tetování! Nevim, jak dlouho. Ti pak zavolám."
"Dvacet minut," říkám já.
"Tak za dvacet minut," opakuje do telefonu.
"Asi mám boyfrienda," říká. "Cvičí..." Mrká na mě. Pak si fotí selfie. Ukáže mi ho. Na fotce se pod lampou s denním světlem hrbím nad nahým břichem mladé holky jako šílená doktorka, jako Jeremy Irons ve filmu Dead Ringers. Když je hotovo, ještě si na balkóně dáváme cígo.
"Kolik za to budeš chtít?"
"Prosimtě... Nic. Já ti děkuju za důvěru. A tak týden to neoplachuj a ničím nemaž. Jen to větrej. Vydržíš to?"
"Jooo."
Pak odchází. Uklízím nádobíčko. Uvědomím si, že mělce dýchám a že mi buší srdce.
V práci. Po čtyřech hodinách a patnácti minutách je půl hodiny pauza. Jdu na cígo, potom jablko, další cígo a ořechová tyčinka. Těsně před koncem přestávky se kolem zase mihne stín marnosti, ale antidepresivum mě ochrání před frontálním útokem. Po pauze stojím u pásu ještě další tři hodiny. Ve třičtvrtě ho zastavím, stáhnu si rukavice a jdeme na šatnu. Sprcha, převléknout, v celou si odpíchnu a jsem venku. Stavuju se v superobchodě, kde nakoupím zeleninu a mleté maso. Jablka doma ještě mám. Doma zhltnu špagety carbonara, akorát to carbonara nahradím kečupem a parmezánem. K tomu salát s polníčkem, rukolou a cherry rajčátky. V lednici vidím zbytek Standova ryzlinku — to nesmíš. Chceš, aby byl průser? Nechci. Zavírám lednici. Jdu do obýváku, kde se svalím do hlubokého ušáku po babičce. Tehdy je ještě dělali dobře, fortelně, drží to. Tehdy ještě žádný čím víc, tím líp nebo zlatý český ručičky. Tehdy ještě poctivě. Pořádně a rukama. Zvedám ruce před obličej, prohlížím si nehty. Prohlížím si přes rok starého kolibříčka na zápěstí. Přejedu po něm prsty, fascinuje mě. Pořád je tam, nesmývá se, je tam na furt. Holka s holkou? Já s holkou? Kdo doopravdy jsi, má lásko? A pak mě líbá. V hlavě se mi rojí myšlenky. Co blbneš?
Jolana přestala chodit do práce, tak ji vyhodili. Jednou dvakrát jste si pak volaly. "Kde jsi? Co se děje?" Prý nic nic, po neděli přijde do práce. Nepřišla. Tak ji vylili. Vzpomínáš si na sms, kterou sis přečetla se zpožděním: Je mi to trapny, potrebuju 20 tis, abych se dostala do uctu. Nemate nekdo? Nemam na jidlo, Dik. Volalas jí vzápětí, i když sms byla dva dny stará a těch 20 tis jsi ani neměla. Sama jsi bojovala a nakonec sis do pusy vymačkala šest platíček Setralinu.
Jolana se do telefonu sice smála, ale nějak divně a že už je to vyřešený, prý. To bylo minulé jaro, kdy stromy, řeka, nebe i oblaka byly fajn, ale ten zbytek byl jen marnost a nicota, která člověka trhá na kusy a dohání k šílenství. Šest platíček a stejně ses ráno zase probudila. S průjmem a zvracením. Dovlekla ses do práce, zase zvracení. A závrať. Poslali tě domů a Jolanu s tebou, kdybys sebou cestou sekla. Jí jsi řekla, že je ti prostě zle. Pak jsi spala celý den a celou další noc. Někdo ti třese ramenem. Standa. "Žanet, ty nejsi v práci?" "Byla jsem," zamumlám a spím dál. Ráno pořád závrať. V práci rovnou oznámíš, že jdeš k doktorovi.
"Co vás trápí, slečno?" ptá se tiše starý pan doktor.
"Před dvěma dny jsem se asi předávkovala antidepresivy."
"A kolik jste jich vzala?"
"Dvě balení."
Sestřička se otočí, doktor vzhlédne od monitoru. Potom vezme telefon a volá mi sanitku. Sestřička se na mě dál dívá a potichu se zeptá: "Stalo se vám něco?" Snažím se usmát. Ona se na mě dívá s nehraným zájmem a mně je trapně. Panebože, jak mně je trapně.
"Život," řeknu a sklopím oči. Doktor pokládá telefon, napůl spím. Vedou mě do sanitky. 
"Chcete sedět nebo ležet?" Ležím, jedeme dělá se mi dobře. Vezou mě místo někoho s rozdrcenou nohou nebo infarktem.
"Proč jste to udělala?" ptá se doktor v nemocnici a dívá se do monitoru. Mlčím.
"Co?" opakuje. Sestra se dívá do svého monitoru.
"Tak proč?" Pořád mlčím.
"Hm, nevíte," odpoví si doktor a ťuká do klávesnice.
"Sedněte si támhle a počkejte si na výsledky." Čekám a mezitím pospávám, probouzím se, usínám a budím se. Se zprávou mě posílají zpět k mému lékaři; do konce týdne mi píše neschopenku.
 Vstávám z křesla a jdu do lednice. Nesmíš. Vytáhnu poloprázdnou láhev. Chceš průser? Ne. Ale tentokrát to ukočíruju. Pak je láhev od ryzlinku prázdná. Svět je najednou v pořádku, tělem mi postupuje teplo. Všechno je ok, i já jsem kupodivu najednou úplně ok. Takhle můžu být. Trochu vína a všechno je jinak. Přitom se nic zásadního nestalo, nic se nezměnilo. Ale mohlo by to být všechno ještě víc v pořádku, napadne mě.
Stojím ve frontě u pokladny, buší mi srdce a v podpaží mám láhev vodky. V druhé ruce v pytlíku dvě jablka. A i když pak stojím v parku pod stromy, po obličeji mi stéká voda; prší. Ve sluchátkách mi něco hraje, pak to skončí, zase něco hraje a skončí, pořád dál. Láhev od vodky je poloprázdná, nevzpomínám si, kdy jsem ji vypila.
Na něco si vzpomenu. Vytáhnu mobil a opile vyťukám: "Že se neozývám, neznamená, že mi nechybíš" a odešlu. Stojím pod tím stromem a nečekám, že mi někdo odpoví. Ona ale odpoví vzápětí: "KDO VLASTNĚ JSI, MÁ LÁSKO?" 
Srdce se mi zastaví. Přišlo to a teď je to tady. Aniž bych to věděla, tahle jediná věta, na kterou čekám celý život — věta, kterou mi svět dluží, tahle otázka, na kterou teď už nemusím znát odpověď, stačí. Stačí mi, že se zeptala a že ji zajímám. Ona to vyslovila.
 Tak tedy Ona. Holka...
 Svět září a otáčí se teď kolem mě. Listí stromů opalizuje nezměrnou náklonností a dokonalé symetrické kapky padají a padají. Ťukám odpověď: "MILUJI TĚ, LÁSKO!" Srdce mám v krku. Co bude? Co teď bude? Téměř ztrácím vědomí. Po takové době... neviděla jsem ji... jak asi teď vypadá? Políbí mě na rameno? Budeme se líbat? S holkou? Jako v tom snu... Je to tak strašné — a tak krásné... Pípne mi zpráva. Nedočkavě ji otvírám, třesou se mi ruce: "Smajlík. ANO, ALE KDO JSI?" Hledím na displej. Něco tu... chybí. Něco — není v pořádku. Čtu zprávu znovu a znovu. Něco tu není... Krev s vodkou se mi valí do hlavy, roluju nahoru konverzací. "Kdo vlastně jsi?" WHAT??? Hledám ta slova "MÁ LÁSKO!" Nevidím je, kde jsou? Byly tady! Nikde tu nejsou. Nikde tu nejsou! — Nikdy tu nebyly. Ona... Ona mě — Ježíši — ona mě vymazala! Ona se ptá, protože neví, kdo jsem — neví, kdo jí to píše! 
Protože — vymazala — moje — číslo. Déšť. Prší. Já. Jako ve filmu. Strom. Pak už nic.

Žádné komentáře:

A nyní něco úplně jiného. Blogy s opravdu užitečným čtením: