Podivuhodné odpoledne Lebama Bulebika (mluvené slovo)

Pohybován v soustředných kruzích spirálních galaxií třísměnného továrního provozu předu předu pohádku v transcendentním mixéru své hlavy.

 Divný fotky v divný době.

Můžete se kouknout i na můj instgram, který jsem zřídil dočasně pouze jako podmínku v soutěži o tuhle výstavu v Paříži. Držte mi e-palce nebo se i sami zúčastněte. 

 

Rozhovor s duší

Nalezení smyslu života kladením v meditaci otázek sobě samému nevedlo nikam. Po vnitřním položení otázky Proč jsem se narodil bylo totiž jen ticho. 

Napadlo mne proto oslovit samotnou Duši. A jelikož Carl Jung považoval ženský princip animu zároveň za duši a čemuž jsem doteď nerozuměl, výsledek byl překvapující. Nepřiznaná, nevědomá, neintegrovaná anima rozpouští muže v sebelítosti, alkoholu, drogách, hněvu a frustraci. Je náladová až hysterická, její mottem je Chci všechno a chci to hned. Muž může svou animu integrovat pouze svou nejsilnější zbraní, totiž rozumem. Tak jako žena integruje svůj mužský princip citem, láskou.

Co má ale taková anima společného s čistou duší, jenž by měla přece být niterným a pravdivým aspektem bytí? Proč Jung dával mezi ně rovnítko?

Pokládal jsem zprvu tenhle rozhovor za nepovedený, se špatným spojením abychtakřekl. Pak jsem si všiml, že odpovědi duše nesou neklamné známky charakteru animy. Ten krátký vnitřní rozhovor mne zároveň šokoval a zároveň mi na osobním příkladu osvětlil spojení mezi duší resp. animou:

— Proč jsi se narodila, duše má?

D: Abych byla šťastná. Abych v běhu cítila vítr ve vlasech.

— Přišla jsi sem psát?

D: Ne.

— Přišla jsi točit videa?

D: Co je to?

— Přišla jsi pomáhat opuštěným dětem?

D: ...

— Přišla jsi sem pomáhat opuštěným dětem?

D: Už se mě na to neptej.

— To je zajímavá reakce.

D: Nepřišla.

— Proč jsi se narodila?

D: Nech mě být.

— Proč jsi se sem narodila, duše?

D: Jdi do prdele.

Anima Mundi

Tak nevím.

Psát píšu tenhle blog. I knihu. Videa točím. Často zbytečně, přijde mi. Jako terapii v těžkých situacích. Mým životním číslem je 7. Jsem proto osamoceným badatelem v ústraní, kterým jsem vždycky byl. A tak to je. Proto jsem se ptal.

I o adopci jsme se doma bavili. Bylo by hezké poskytnout zázemí některému dítěti z dětského domova, kterému rodina byla odepřena. Ale jsme už staří. Dvě děti máme a nedokážu si představit, že v době jejich plnoletosti budu ještě schopen víc, než jen lézt o třech nohách.

A vítr ve vlasech? Ano, kdysi. Býval jsem za studií takovým vlasovým J. Morrisonem dokonce. Dnes už mám vlasy pouze po stranách hlavy a celkem si nestěžuji. Tohle všechno dodávám jako rámec rozhovoru, pro náznak jeho širšího smyslu.

Tolik k sebedotazování a smyslu života. Mějte se :-)

Soutěžní video / Youth by Lavid Dynch

Vážení přátelé, ano.
Zahodil jsem zcela svou jindy zdrcující sebekritiku a odeslal jsem tohle video do soutěže o kameru.

Nedělám si falešné naděje, natočil jsem tehdy pouze jedno z brzkých karanténních rán, kdy všechno ještě spalo a mně se noc předtím zdálo o opilém Oldřichu Kaiserovi a o tom, jak během noci voda zaplavuje hory a louky a prostě všechno (z hlediska analytické psychologie kvalitní materiál btw). Rozhodovat bude prý počet lajků na youtube, tak kdyby se Vám chtělo, budu rád.

David Lynch je v karanténě,

takže má čas natáčet cyklus pozoruhodných videí What Is David Working on Today? Nebudu to komentovat z pohledu kolektivního nevědomí, našel jsem totiž v precizní diplomce K. Fily hned trojí vysvětlení jeho filmu Mulholland Drive. Slovní analýzou tak v mých očích film ztratil cca 70% své magické symboliky. Což není vina filmového kritika.

Mám totiž podezření hraničící téměř s jistotou, že ve své tvorbě Lynch počítá s účastí vašeho / našeho nevědomí, a proto, jsou z určitého pohledu naprosto nesrozumitelné. Necháte-li ale na sebe působit to, co je v jeho filmech skryto za slovy, dotkne se vás něco hluboce tajnosnubného a nesmírně známého.

Uzavřením mikrofonu do krabičky jsou trefně znázorněny ty tajemné síly v našem světě, které způsobují, že se nám děje, co nechceme a neděje se nám to, co chceme.

Potom otevřeme modrou krabičku, která vcucne náš sen a my se probudíme do skutečnosti.

Bipolární bůh

je pracovní název příběhu o traumatech. Píšu ručně tužkou na papír, aby mne nerozptylovaly technologie. Ukázka:

(...) Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi, protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón a budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání co dál, v očekávání dalšího kroku. Těch bude s léty ubývat, stanu se "opatrným mužem" z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit. 

Nebudu schopen nalézt ani tón z písně své vlastní duše a s údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí dokud se nezastavím a Bůh nebo Osud nebo Kdovíco nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl (když už jsem si nemohl vzpomenout) sám sebe a tátu ve vedru toho jednoho odpoledne a přestal se snažit setrvávat zas a zas na místě a zkusil se protentokrát už proboha dívat naopak tam dál.

____

Nechci vyzrazovat úplnou pointu, ale jedna z věcí bude např. ta, že naše selektivní paměť si věci z minulosti vybavuje jinak, než se opravdu staly. A my se tím cítíme vědomě (i nevědomě) ovlivněni a tahle skutečnost, kdybychom měli možnost ji srovnat s našimi vzpomínkami, pak může působit úlevně, léčivě.

Transcendentní příčina alkoholismu a výklad snu. Filmové příklady archetypu animy / Velké matky

Po téměř třicetiletém úsilí, které jsem věnoval pátrání po skutečných příčinách alkoholismu, jsem konečně dospěl k uspokojivému výsledku.

C. G. Jung tvrdí, že alkoholismus způsobuje (u mužů) anima, která muže rozpouští zevnitř. Spirit je nahrazen spiritusem jako novodobým typem spirituality. Ta se v určitém období života nekompromisně hlásí o slovo v podobě hledání smyslu života.

"Nevědomí (Carl Gustav Jung)"

Strávil jsem roky na duchovních seminářích a čtením indických a tibetských knih. Teprve ve věku 45 let se mi zdál tenhle sen:

"Okouzlující představená kostela (ve snu vypadala jako slavná herečka) mne zve, abych vstoupil do svého kostela, do její církve, která v onom kostele pořádá rituály za přispění opojných substancí. Byla divoká, rozevlátá, šťastná a svůdná. Její tmavé vlnité vlasy tvořily omamné vzdušné víry a zvoucí oči zpod přivřených víček slibovaly cokoli." 

Nepřikládal jsem snu zvláštní váhu. Protože po letech duchovní praxe, hinduismu, buddhismu, křesťanství a šamanismu zůstal mou jedinou skutečnou "spiritualitou" chlast, vytěsnil jsem sen jako banální a příliš vulgární. Po nějaké době jsem si ale procházel sny, které jsem si zapsal a narazil jsem na něj znovu. V tu chvíli jsem jej pochopil:

Představená kostela jako anima (podle Junga je ženský aspekt ve snu vždy anima a nemusí mít ani ženskou podobu) mne zve k zasvěcení Velké matce (kostel ve snu reprezentuje církev, tedy matku a vazbu na ni / na rodiče). Zasvěcení se nám civilizovaným mužům nedostává v našem prostředí jinak, než formou maturitní "zkoušky z dospělosti" či prvním setkáním (křestem) s alkoholem. Proto také kněz v kostele ve snu úplně chybí. Funkci starého moudrého muže, který má u přírodních národů na starost zasvěcení chlapců a jejich přechod do světa dospělých mužů, přebírá v našem světě žena, ať už fyzická matka nebo učitelka/y ve školách.

"Při takovém zjištění je nutno spokojit se s pocitem beze slov, který je však plný tušení a má větší cenu než důvtipný žvást."
— Carl Jung 

Splynutí s Velkou matkou znamená naplnění smyslu bytí, kdy existence nachází smysl sama v sobě jen tím, že existuje. A snad je to i příslib kompenzace nepřítomnosti fyzické matky v postnatální fázi života jako důsledek medikalizovaných porodů v dobách reálného socialismu. 

Velkou matku najdeme jako Královnu Říše fantazie v Nekonečném příběhu:

nebo v seriálu Ally McBeal:

A ve snu (!) o zkažené představené kostela a "Zasvěcení" v pilotním dílu seriálu Californication:

Nacházíme-li paralely v mytologii, literatuře a filmu, jde o archetypy a kolektivní nevědomí. Tedy něco, s čím se v rámci dosažení psychické svobody neboli individuace nemusí vypořádávat jen jednotlivec, ale celé společenství. Proces individuace osobnosti znamená skloubení protikladů, integraci principu opačného pohlaví (anima / animus). (Samotný Jung o tom asi nejsrozumitelněji píše v textu s názvem Transcendentní funkce, Výbor z díla II.)

Neboť čím jsou tyto protikladné principy v osobnosti skrytější, tím silněji působí. Katastrofou, kdy nevědomí získá tak silný energetický náboj, že dochází k jeho surovému vpádu do vědomí, je závislost na alkoholu, drogách, moci, sexu, jídle nebo sociálních sítích. Na chvíli nám udělají dobře, ale své celistvosti se tak dál vzdalujeme.

__ 

Ještě si můžete přečíst třeba o tom, kde se bere anima nebo si poslechnout podcast o protialkoholní léčebně.

Kentaurovy písně — komplet audio

Při psaní Kentaurových písní jsem hodně myslel na svého tátu a nahrál jsem je ani ne tak kvůli jeho stáří, ale abych vyšel vstříc něčemu ještě mnohem staršímu ve mně, co mi dělá dobře. A snad to udělá dobře i někomu dalšímu.

Honza Skalák · Kentaurovy písně

Skutečné příčiny vzniku závislosti a co se (ne) dovíte v protialkoholní léčebně — podcast

Poslechněte si nebo zdarma stáhněte podcast o nevědomých příčinách vzniku závislostí.

Honza Skalák · Poločas integrace Animy a co se (ne) dovíte v protialkoholní léčebně - podcast Honza Skalák

Podcast je zvukovou verzí těchto textů:
Anima
Poločas integrace animy a co se (ne) dovíte v protialkoholní léčebně

Bydlení v maringotce - podcast

O bydlení v maringotce s humorem i prakticky. Mp3 podcast můžete zdarma stahovat.



Můžete mne sledovat i na Spotify a Youtube.

Textové verze: https://bit.ly/2yE8CaY
2. část: https://bit.ly/3dwjEOr
3. část: https://bit.ly/3chEWz5

Kentaur cestuje

Opilý Rimbaud v noční ulici
prázdnou láhví mách,
pak klesl mi do náruče a
s prasklým kýlem zmizel v hlubinách.

Do Afriky lodí své čtyřnohé tělo plavil jsem
s ironicky mručícím Burroughsem.
"Velké ticho" hledaly bledé oči na velikých brýlích,
proto tehdy v noci pohladil jsem
na hlavě jeho jemné chmýří.

Ještě před tím na nádraží Greyhoundu viděl jsem,
že ještě jeden brýlatý v indiánské zemi —
Allen Ginsberg — je jatý.
A bezvousý leč nahatý, řval:
"Svatá! Svaté! Svatý!"

V žaketu a vázance
nejskromnější apoštol,
co řadí se mezi bezvěrce.
V tenkých prstech nehnutě
dlouhý popel na cigaretě vyčkává
— mene tekel.
Graham Greene odtrhne zrak od stolu
a pokorně vystoupá ze svých pekel.

S Jestřábem nad vlnícím se obilím
a temnou hladinou zklidněného jezera
letěl jsem domovem kolem dálkami vyhřátých kmenů večerních.
Do hluboké vody jsem pak taky klesl
a v vodním tichu se konečně
naposledy se nadechl.

Opilcova spása

Opilcem stát se vyžaduje kázeň
— upít se k nibbáně a Buddhou být
bo v světě žít
nikdo nemůže než blázen.

Zmizet, přestat, odjebat se
— Bardo thödol
přečtěte mi
a pak už nic.

Kentaurovy písně #6 — Jeruzalém

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající
silou světla a života opírá Slunce a
všechen vzduch prohřívá i svět okolo
mé dlouhé vlasy,
který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď
přivírám oči, jsem ještě malý
a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím 

Jeruzalém.

Jsem tak naplněn božstvím
jsem šťastné dítě a — bože, to teplo...
A světlo. A vonící vzduch
nikde nikdo.  

Kdo jsem?
Kým jsem to býval?
Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho
mám vše. 

Borovice
a konejšivé teplo.

Koronavirus je vpádem kolektivního nevědomí

Kolektivní / individuální nevědomí je silou, která ze své podstaty udržuje rovnováhu, takzvaně kompenzuje. Mám hlubokou obavu z pronikavé ženské emoční inteligence a z projevení mužského principu v nich (animus), proto v mých snech vystupují výhradně ženy s bezeslovným pochopením a niterným přijetím mě samého. Nebo jinak: když je na jedné polokouli den, na druhé prostě musí být noc. Lapidárně řečeno.

Ten virus je z psychologického hlediska vpádem nevědomí. Podobně jako Hitler, který byl manifestací určitých pocitů vytěsněných z vědomí pro svou temnost. V předválečném Německu tehdy vyvřela na povrch letitá hořkost z toho, že tak početný národ nebyl například nikdy v historii schopen zabrat žádnou kolonii. Bylo to popření kolektivního "stínu", jenž tak přerostl v druh komplexu. A komplex je chybnou reakcí psychického systému. A stejně tak Babiš a Zeman jsou odrazem našeho vlastního stínu, toho nejhoršího (tudíž vytěsněného) temného obsahu nás samých. "Kde se slaví, dřímá pod stolem temnota" — jsem nedávno četl v jedné dětské pohádce.

Rožnov pod Radhoštěm - Jezírko v horním parku 2020

Jsou Číňané národem, jenž tak díky dlouhotrvající nesvobodě nevědomě reagoval "chybně" na realitu? Mohl se následně virus rozšířit i díky tomu, že byl v nevědomí každého národa na planetě, postiženého pandemií, obsažen některý komplex? A jakou roli hrály nevědomé komplexy jednotlivců?

Ve vrcholných politických funkcích například nikdy nestanou lidé bez mocenského komplexu.

V příspěvcích internetových diskuzí je zase výrazně přítomen komplex méněcennosti. Z emocionálního hlediska je současný pračlověk vystaven neustávajícímu útoku masy protichůdných informací, který spolu s emoční zátěží působenou sociálními sítěmi a zločinným postojem vlád vůči svým občanům zejména nyní, v době nouzového stavu, lze považovat za stejně život ohrožující jako útok pravěkého nosorožce na nic netušící tlupu pravěkých sběračů bobulí. Vládneme technologiemi, o kterých se nám před 10 nebo 50 lety ani nesnilo. K jejich používání jsme ale vybaveni stejnou škálou emocí jako pračlověk.

Nezáleží proto z které laboratoře na zemi virus unikl. Národ tvoří přece lidé. Kolektivní nevědomí a jeho útok na naše vědomí nám ale dal příležitost spatřit onu vyrovnávající sílu, která skutečně řídí naše bytí a zkusit ji tak při nejlepším alespoň nepřehlížet. Jakkoli je to pro nás, civilizované Evropany, zatížené pocity viny a méněcennosti, bolestné.

Aspoň tak tomu rozumím já, hlubinný psycholog — amateur.

The Girl From Ipanema 2. týden karantény — cover (lo-fi)

Dny v karanténě nemají úplně blahý vliv na sebereflexi...

Tady ještě jednou hudba...

Co bylo před námi?

Naše pradávné miliony let staré instinkty přetrvávají v našem nevědomí. Instinkt je silný. Silnější vyhrává, slabší utíká. Člověk tuší, že bude-li prospěšný, bude oblíben. Být neoblíbený je strašné — tak to vyžaduje "persona", naše maska.

V internetových diskuzích jsou burcovány naše instinkty. A komplexy.

Jakoby projektil proletěl silnými vrstvami persony do temné hmoty. Způsobí poruchu reakce.

 — C. G. Jung

 Nevědomí k nám mluví pomocí snů tou nejlaskavější a nejsrozumitelnější formou. Ve snech znovu prožíváme archetypální strach, zvířecí obavy o holý život. Pocity při zběsilém útěku před nebezpečím a stejně tak i vlastní surovou reakci, která se neohlíží ani na naše civilizované předsudky ani na slabší jedince.

Je to něco nepředstavitelně starší než my, ale nadále je to přítomno v našem chování i konání. A protože je to tak staré, má to i odpovídající vliv na naše touhy a úzce a nevyhnutelně koliduje se způsoby jejich naplňování. Naše staré já totiž tyto civilizované postupy zcela odmítá. Náš křehký mladý rozum je ve vypjatých situacích vypínán a na jeho místo nastupují buď silné ruce nebo rychlé nohy. Lidmi jsme jakoby napůl. Z naší větší části jsme zvířaty, jakkoli jsou kapacity našeho mozku nedozírné a dosud neprobádané.

Jak to použít

Vědět o tom. To stačí. Přemýšlet o snech. Taky o skutečných pohnutkách. Pozorovat stromy, hvězdy, koukat do ohně. Trochu běhat, protože tělo to umí a vyžaduje. Lépe pak vnímá třeba vítr. A tohle stačí. Budete ve spojení se svou větší částí, dávnou moudrostí a to vám uleví. V životě se už nebudete chtít rvát o každé nic a zklidníte se.

Kontinuita života. 

Historie našeho příběhu. 

Co bylo před námi?

Jednoho dne tak zůstanete stát očarováni zářící kůrou vzrostlých borovic, kymácejícími se vršky vysokých smrků a vstřícným teplem udusané země.

Váš život se překlopí do vaší tajemné strany, tiché a klidné. A až přijde úplný konec, budete připraveni.

Kentaurovy písně #3

V šmouravých mlhách podzimního listí
mezi kapkami mokrého jehličí a
listím barev kroužícím v společnou hnilobu,
stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál.

Kéž mi padne strom a setne hlavu tady
pod krajkovím holých větví
ve vonícím tichu, rád se vzdávám
všeho lidského.

Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
neustávající
a lidské lpění na životě jakkoli bídném,
je mi nepochopitelné.

Kopyta obalená tlejícím listím.
Proč jsi mě stvořil?
Vždyť tu není nic
pro tvora s posledním šípem v toulci.

Vystřílel jsem je do neznáma
— každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být —
pak díval se, jak plují
do temnoty vesmíru, za hvězdy
a jak ztratí se nakonec mezi nimi.

Ale vypuštění šípu je jen konec.
Nejdůležitější je pocit před tím:
ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím...
A jsou tohle mé homérské skutky?

Jaká krása a jaká pošetilost
— kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu!

Proto mi ten poslední zůstal.
Pálí mě někdy na zádech
jeho stříbřitý jas a chlad.
Nasadit, napnout, vydechnout a pustit...

Athéno moudrá a bohyně má,
odejmi ode mne svůj dar,
který dnem i tmou táhne dolů
a stěží jej už unesu.

Lidská hyena / Jaký mýtus žijeme?

Začíná druhý týden koronavirové karantény a když jsem si ráno zapisoval sny, jejich význam pozoruhodně zesílil. Píšu to proto, aby se v tom někdo kdo to má podobně, necítil tak sám:

V těchto dvou propojených snech byl svět buldozery srovnáván se zemí. Lidé ale věřili, že svět naopak budují. Ze zbytků lesa pak vybíhají bobr a hyena, oba zápasící a oba velmi vzrostlí. Pilný, vynalézavý a vytrvalý bobr je hyenou nakonec poražen.

V africké kultuře jsou hyeny symbolem temných rysů a nesmrtelnosti. Jako totemové zvíře mají schopnost oddělit pravdu od lži.

Po svém vítězství se hyena objevuje v nemocnici. Ne však ve své zvířecí podobě, nyní se podobá člověku. V nemocnici je obvyklá spousta lidí, ale lidská hyena se zaměří na mne. Její obličej se na okamžik změní v psí resp. hyenní. Po čtyřech se rozbíhá ke mně. Klackem ji biju po ramenou a po hlavě, snažím se zasáhnout její vyceněné tesáky. Hyena však odolává, rány jí nevadí, dokonce zachytí do tlapy můj klacek a ohne jej, jako by byl gumový. Utíkám.

Hyena mne pronásleduje nejprve do práce, kde je najednou spousta nových kolegyň a kde já navazuji družný hovor i s kolegy, které jinak znám pouze od vidění. Hrozba hyeny mne však nutí znovu k útěku. Prchám po kluzkých schodech krytého plaveckého bazénu, kde hledám zadní východ nebo jakoukoli možnost úniku.

Pronásledování končí tam, kde začalo — znovu jsme v nemocnici, kde však nastává magický okamžik: ve chvíli, kdy hyena projde skleněnými dveřmi nemocnice, vrací se jí její skutečná zvířecí podoba. Všichni strnou a hledí směrem k ní, vše se odehrává zpomaleně. Na skupinkách lidí se dokonce objevují čísla, která znamenají počet mrtvých blízkých, kteří byli hyenou zabiti. Postiženi jsou všichni lidé.

Konec snu.

Jaký mýtus žijeme?

S tímhle jsem si dlouho nevěděl rady. Když jsem si sen zapsal, jasněji než cokoli mi vyvstalo tohle:

Můj mýtus je marnost života, marnost všeho počínání. Cokoli udělám a pomyslím, obsahuje v pozadí ničivou sílu smrti a destrukce, ale bez jejího pozitivního aspektu ať už je jím znovuzrození či konec utrpení. Tento mýtus se okamžitě projeví, když si ke mně během psaní přisednou oba synové se svou snídaní. S největším úsilím se snažím podržet myšlenku, když mladšímu z nich vyklouzne z rukou jeho dětská láhev s vodou a bouchne o stůl. Náhlý a hlasitý zvuk mě téměř ochromí. Vzápětí se to stane znovu — zopakuje to starší syn. (Slavné dvojí zapraskání skříně během rozhovoru Freuda s Jungem, kdy Freud omdlel.) Je 9:30, jsem teprve půl hodiny vzhůru a já se děsím nadcházejícího dne. Čeká mě celý další hrozivý den, kdy budu muset... žít. Dál se bez kontinuity, smyslu a perspektivy učit nechtít to, co chci.

Jsem sám sobě lidskou hyenou. Lidská hyena ze snu je archetyp smrti bez jejích pozitivních aspektů. Jsem jí fascinován a tudíž ovládán. Toužím po smrti, po definitivním konci. Úzce to souvisí s mými předky; alkoholismus je u nás v rodině po matčině linii zastoupen mnohem častěji, než jsem si uvědomoval. V kombinaci s odkazem mého otce, Cheiróna, moudrým zraněným kentaurem-učitelem, kterým otec byl, a jenž se vleče světem, je tohle zničující konstelace.

Lidská hyena ze snu může být i smrtící virus, co zachvátil svět před několika týdny. Může jít o destruktivní část mou nebo kolektivní, vyplouvající z mého nebo kolektivního nevědomí?

Vlastní mýtus, který žiju, není můj dětský vzor — ztepilý Lex Barker jako Old Shatterhand, který běžící po bílých skalách pod modrým nebem, ví, kým je, zdolá zlo holýma rukama a ještě ochrání slabé. Můj mýtus je unesený černý otrok, zbavený své země i svobody, svázaný řetězy a bičovaný do krve v tmavém podpalubí lodi, plavící se jemu neznámo kam, avšak daleko od všeho, co je mu drahé.

Kam až sahá naše spojení s původními obyvateli Afriky, z kterých jsme vzešli? Cítíme se podvedeni, okradeni a znásilněni a proto hromadíme věci — doslova je sbíráme? Snad proto nás fascinují vůdci, panovníci. Protože se mentálně nacházejí tam, kdy bychom my chtěli být, ale jsme přesně na straně opačné. Pro frustrovaného Čecha a pro mě jako Skaláka, může nicméně být těžké se sklonit, a proto na vrchnost právem nadáváme. 

Hyena jako archetyp, (neboť zvíře ve snu je vždycky archetypem) nebo hyena jako koronavirus? Jsou to obrazy, které nabízí nevědomí. V něm teď nevítězí bobr nad zlem, ale obráceně.

V karanténě 22. 3. 2020

Kentaurovy písně #2

V noční řece po pás ve vodě
toužil jsem po krvi.
Zubatým nožem od otce
otevřel jsem své žíly.
Krev z nich proudila stejně tmavá
jako řeka
— spolu se mísily, odplouvaly a
odnášely můj život.
Řeka hučela kolem mých boků,
a nohy začaly slábnout.

Tu babička Luna mi hlavu
vzala do starých dlaní
a mlčky zastavila proudící krev;
zavřela mé žíly a já
si znovu připomněl svou
strašlivou nesmrtelnost.

A vydal jsem se ke břehu,
jehož tráva byla černá,
i má krev byla černá
i voda v řece.
I asfalt cesty nad řekou byl černý,
lehl jsem si na něj.

A tak jsem zůstal, protože
nevěděl jsem, co dál.
Slyšel jsem hrozivé skřípání světa,
jenž se dal zas do pohybu
všude kolem a se mnou.
Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu,
zářily za letu a daleko za hvězdy
ve svistu nebeských proudů se nesly.

A ráno ubité životem otvírá prázdnou hubu dne
a slepě šátrá kolem sebe po smyslu.
Nakonec spustím z pelesti zas ta těžká kopyta,
o nichž Ginsberg kdysi řekl,
že jsou svatá.

Kentaurovy písně #1

Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal,
oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.
Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl:

"Můžeš zůstat jakým jsi," způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako
zapovězené vědění ke mně mluvily a
vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky
mi ulevila od marnosti a já
chmýří snu tak zachytil.

Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu,
do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a
světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal,
kde jas tvých očí, milovaná Shiranné,
do snu mi občas zaletí.

Kentaurovy písně #5

Hluboko jsem se musel sehnout,
abych pil z toho dávného proudu.
Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny
a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích
kouzelných stromů a vidím vroucí zemi,
jak nese moje kroky.
Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný
a mezi Ním a Zemí
my; jako kentauři.

Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám
a ještě mnohem, mnohem dál.
S kopyty ale obalenými hnojem
a nezhojitelnými ranami po celém těle,
zvířata
napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi,
konejšeni hudbou jejích dávných doteků,
které probouzejí sny naší duše —

tehdy
v šumění trávy a vůni větru,
ve zvucích zvířat v savaně
celý vesmír plul pod bosými chodidly
nás,
prvních bytostí
v dosud nezotročené Zemi.

Teď ale, otrokem; toužím po stáří.
Po všem starém, pomalém a jednoduchém.
Toužím po polních cestách,
po jejich prachu
a cvrčcích podél nich.
Patří mi všechen čas, než
dědeček Slunce přejde oblohu.
A v noci ležím na Zemi
a celý se na ni vejdu.
Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou,
s celým mým lidsko-koňským hmožděním,
jako pouhým pápěřím.

Skutečné (nevědomé) příčiny závislostí

Má žena, žijící s abstinujícím alkoholikem, našla za výlohou v knihkupectví knihu Zápisník alkoholičky a následně shlédla i videorozhovor s autorkou knihy. Autorčiny důvody vzniku závislosti na alkoholu a její informace o "vzrůstajícím problému" nás přivedly k vyčerpávající diskuzi, ze které vyplynul požadavek směrem ke mně, abych se pokusil zpracovat důvody vzniku závislosti z pohledu člověka, který bezvýsledně prošel dvojím léčením. Totiž o opravdových důvodech vzniku závislosti jsem se tehdy nedověděl nikde. Až v knihách C. G. Junga.

Skutečné (rozuměj nevědomé) motivy a příčiny vzniku závislostí tkví v touze po smyslu života a nalezení svého místa v lidském společenství, neboť nelze žít život beze smyslu. Po dosažení zhruba poloviny života stává se tahle touha vědomou a čím spíš nedochází svého naplnění, tím silněji přebírá svou kompenzační roli nevědomí nebo hlas duše, volající po splynutí se jsoucnem, nicotou, všehomírem, bohem.

Není-li naplněna ani tato touha, dochází k fatálním životním situacím, jimiž je např. sebevražda, či její odlehčenější, pomalejší verze — alkoholismus / drogová závislost. Ty se u nás léčí v protialkoholních léčebnách, kde klient v chráněném prostředí během cca 3 měsíčního pobytu nalezne jiný model chování a jeho mozek i tělo snáze přivyknou novému životnímu stylu bez alkoholu / drog. Jsou mu poskytnuty tzv. techniky zvládání bažení, jenž mají bohužel omezenou dobu fungování, protože

"Žádná vědomá vůle nenahradí životní pud natrvalo."

— Carl Gustav Jung

Ústavní léčbou jejíž součástí je i rekapitulace dosavadního života, je klient do jisté míry otřesen a následně pak vrácen násilně do života, k povinnostem a k pokračujícímu zotročování mysli i těla, které nazýváme existencí, protože představa konce, smrti a zániku je pro většinu lidí příliš děsivá. Volání duše po splynutí s všehomírem je opět vytěsněno a znovu nahrazeno pochybnou lidskou vůlí.

Hlas duše nebo volání Boha nicméně umlčet nelze, což vidíme na historických příkladech Františka z Assisi, Ježíše, zmizelého kytaristy Manic Street Preachers, jednoho z největších českých žijících spisovatelů J. Formánka, psychiatra C. G. Junga či Sokrata.

Ať přemýšlím jak přemýšlím, systematický alkoholismus a jeho dvě silné recidivy v průběhu cca 15 let spustilo nade vší pochybnost mé nevědomí. Vzpomínám si totiž na tři klíčové okamžiky, kdy jsem sáhl po alkoholu: pokaždé byl jasný letní den a v životě se mi dostávalo (na vědomé úrovni) všeho. Bylo mi tak lehce a zároveň jsem se cítil tolik pevný v základech, že jsem se to rozhodl oslavit. Oslavit život a celé své bytí. Jením dvěma pivy se pokaždé odstartovala cesta do pekel, kterou jsem neplánoval a která byla s každou recidivou rychlejší a zběsilejší.

Ano, démoni začali vylézat, ovšem teprve když jsem svištěl po šikmé ploše. V onom prvotním popudu oslavit život bylo, jak říkám, čiré štěstí. Nedávno jsem četl v jedné dětské pohádce, že tam kde se slaví, dřímá pod stolem temnota. Tedy princip kompenzující funkce nevědomí přímo v lidové moudrosti.

Tohle mi došlo až po letech. V dobách mezi recidivami jsem měl tendenci společně s terapeuty v bohnické protialkoholní léčebně pátrat po traumatech a náročných životních situacích. Těmi mohly být např. medikalizované a předčasně vyvolávané porody v 70. letech reálného socialismu v ČSSR, plus tehdejší školský systém a výchova, to celé umocněno všudypřítomnou temnou a plíživou totalitou.

Význam fungování nevědomí je pro nás zatím nedozírný. "Civilizovaný" svět je ve fázi obluzení instagramovou grafikou dokonalého žití, na vyšší úrovni je to evropský blahobyt a princip solidarity, z naší odvrácené strany se na nás ale dívají oči lidí žijící z jednoho dolaru na den a ironicky se šklebí amorální političtí vůdci, náš stín, který odmítáme spatřit.

Ještě si můžete přečíst o tom, co se nedovíte v protialkoholní léčebně.

Kentaurovy písně #4 Afrika

Afriko,
můj domove,
toužím po tvých žhnoucích savanách
a rozpáleném dechu, tady
na skid row, víc mrtvý než živý,
tady
na betonových pláních civilizovaných pěších zón Evropy,
víc mrtvý než živý 

sním 

o tvé horoucí náruči

 a temné černé noci.

Jungiánský výklad dětského snu o smrti

Našemu staršímu synovi (7) se dneska zdál tenhle sen:

V kuchyňském hrnci se vaří a bobtná něco, co se záhy vyvalí ven a hustá lepkavá hmota, kterou popisuje jako "med", jej ve snu udusí. Umírá a vidí při tom svou matku, jak přibíhá a lopatou z něj odstraňuje hmotu, ze které se při vyprávění stává "jed", avšak on už je mrtev. Konec snu.

Smrt pochází z nádoby, přeneseně z ženského lůna, které s novým životem rodí i další smrt.

Z všeobjímajícího a všekontrolujícího vlivu matky se díky absenci přechodových / iniciačních rituálů nikdy nevymaníme. Ryze chlapské činnosti se smrskly na obstarávání peněz a obstarávání kolem auta, ti šťastnější se zavřou v dílně (jeskyni) a nám ostatním zbývá úklid, věšení prádla, vaření. Snažíme se být užiteční, ale jsou to ženské kompetence, takže nás žena může kdykoli opravit, vystřídat, odvolat a třeba i vůbec nepřipustit...

Jako otec nocující už několik let v dětském pokojíčku, protože se děti bojí nočních můr (o medu nejspíš) a spí s matkou v naší bývalé manželské posteli, jsem do nedávna trpělivě a s pochopením čekal na chvíli, kdy se budou oba kluci chtít sami vymanit z mateřského područí a sami projeví zájem o temný svět mužů, jak říká Robert Bly.

Teď vím, že se tak nikdy nestane a tak začínám osnovat plán, pomocí kterého je — k úlevě všech — postupně uvolním z matčina vlivu do opojné archetypální primitivnosti dávného lovce, který poté, co ulovil zvíře větší než je sám, sedí před obydlím a mlčky hledí ke hvězdám.

To, že setrvávání v matčině vlivu je smrtící, si na běžné úrovni vědomí nepřipustíme. Nevědomí nám nabízí zprávu ve snu jako kompenzaci toho, co nám v životě chybí nebo přebývá. Jako otec se budu muset o své syny utkat také s manželčiným mužským principem — animem a zároveň budu muset brát zřetel na svou vlastní animu.

Myslím, že o tomhle by se mělo ve škole učit místo matiky, fyziky a chemie.