"Prostě nevíš, co chceš," řekl mi před třiceti lety během nočního návratu z hostince dávný spolužák Walter H. Bylo mi sladkých šestnáct let, spolužákovi osmnáct. Jako stařešina nás zobáky učil Walter pijácké fígle a v neděli večer, když jsme se sjížděli na intr, sděloval: "Tak za víkend jsem na zábavě (kde hrával na basu), vypil padesát piv. V pátek dvacet sedm a v sobotu jen dvacet tři. Ale to dvacátý třetí už do mně nešlo, protože jsem ho hned vyblil zpátky do sklenice. Tak jsem řek: 'Takže ty do mně nepůjdeš?' A vypil jsem ho znovu..."
 |
| Kytaru, spolužačku a pivo. |
Ve svých spanilých šestnácti jsem nicméně věděl naprosto přesně, co chci: elektrickou kytaru, starší spolužačku a neomezený příděl piva. Ne nutně v tomhle pořadí. Dotklo se mě tehdy, co mi Walter řekl, jelikož jsme ho považovali za pivního mentora a kouče. ("Waltře, co máme dělat, aby z nás ve škole netáhlo pivo?" "S tím se nedá dělat nic, leda pořádně prokouřit," ráčkoval.) Dnes už Walter nežije. Vypil většinu piva a odešel z tohoto světa za burácení nebeských tub (sic) a baskytar.
O dvacet let později na srazu jiných spolužáků po 25 letech mi Petr H., aktivně organizující kampaň nějakého tehdejšího prezidentského kandidáta, důrazně kladl na srdce, že "je potřeba, aby člověk věděl, co chce. Protože jako je dost špatný nevědět, co člověk chce," nadhazoval si sako v ramenou a jazykem si ze zubů vyšprtával zbytky pizzy. Když nám bylo tak deset, do boty jsme mu strčili zralou hrušku máslovku. Tak zralou, že když si botu obul, hrušku v ní vůbec nezaregistroval. Řvali jsme smíchy celou cestu ze školy. Prezidentský kandidát ve volbách nakonec neuspěl.
Ani po dalších letech a srazu dalších spolužáků nevím, co chci. Hodně se teď ale cení ta svobodná vůle. Vykácíme lipovou alej a můžeme tak přidat třetí pruh silnice. Aut tak přímoúměrně sice přibude, ale udělali jsme to, protože jsme mohli.
Způsobem, jež mi do dnešních dnů zůstává záhadou, se mi nakonec podařilo získat starší spolužačku, elektrickou kytaru i sud piva, který jsme umístili na balkón. Každé ráno než jsem šel do školy — neboť ve škole, jakou byla konzervatoř v Pardubicích v devadesátých letech 20. století nám nezačínalo vyučování dříve než před desátou, ještě spíše ale v jedenáct, ve dvanáct nebo až ve dvě hodiny odpoledne a trvalo maximálně 4 vyučovací hodiny (ve zbytku času se předpokládalo seberozvíjení v pohostinských zařízeních různých cenových skupin, návštěva rozlehlých Tyršových sadů se spolužačkami a lahvovými pivy, či pouze s lahvovými pivy) — jsem povinně upil ze sudu a svědomitě si dělal čárky, protože ke konci to tak bylo snazší... Celé tři týdny mi to tehdy trvalo, než jsem ten sud vypil, protože, jak říkám, volného času nebylo nazbyt.
Častokrát jsem do školy ani nedošel, kombinoval jsem totiž rozličné druhy seberozvoje a cesta do školy vedla podél vzrostlých topolů na břehu Labe. V těch teplých dnech působilo mihotání vody, bzukot motýlů a vlnky šplounajícího listoví na mou pohnutou studentskou duši věru mocně. Stříbrný vítr nad řekou jemně čechral můj měsíc a já další den ve škole na profesorovu otázku, kde jsem byl minulého dne odpovídal, že z hlediska vesmíru na tom přece vůbec nezáleží.
Prach cest a vlnící se vysoká tráva podél nich, milovaná dlaň a bosé nohy mé lásky bořící se do měkkého prachu, naše dlouhé vlasy a horký dech. "Zůstanu tu s tebou až do rána," řeklas. Na tom jediném záleželo.
Walter už není mezi námi. Pokud bych si dnes nějakou nevysvětlitelnou shodou náhod snad myslil, že už vím, co chci, nezáleželo by na tom. Mé děti rostou a sílí, jejich mladá pružná těla se ani na chvíli nezastaví, zatímco mé svaly atrofují a kosti řídnou. V tomhle záhadném a strašlivém světě, do kterého jsme byli vrženi a pak propasírování v hvězdný prášek člověčích vzpomínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat