Trauma, Coldplay a Nekonečný příběh

 "Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!"

— kentaur Caíron (Nekonečný příběh)

Kdysi jsem se přel s jedním hudebním skladatelem o tom, že jeho čarokrásná poslední skladba není čarokrásná od začátku do konce, že jsou v ní zbytečné disonantní nelibozvučné pasáže. Odpověděl mi tehdy, že umělecké dílo musí obsahovat konflikt, protože tak vznikne napětí. A měl pravdu.

Nová deska Coldplay Music of the Spheres je libozvučná od začátku do konce a nedá se to vydržet. Zpěvákův vysoký hlas levituje mezi Jupiterem a Saturnem a snad nebere na vědomí, že právě Saturn — Kronos pozřel některé ze svých dětí, že jedním z dětí byl Hádes, vládce podsvětí a jiným Cheirón, kentaur a léčitel s nezhojitelným zraněním. A že konflikt v uměleckém díle a vlastně dílo samotné je způsobem, kterým se svého nevyléčitelného zranění člověk dotýká a vyrovnává se s ním.

Dovedu si  nicméně představit, co snad měli Coldplay na mysli, když tvořili Hudbu sfér. Vesmír jako indiferentní místo, "největší ze všech míst" slovy Kurta Vonneguta a člověka jako božskou bytost s jedinou touhou navrátit se k blaženému předracionálnímu bytí prvních lidí. Přesto bych jako hudbu z vesmíru raději doporučil Holstovy Planety. Jsou temné i radostné, magické i mystické. A nadčasové.

A co s tím vším má co dělat Nekonečný příběh? 

C. G. Jung nemluví v podstatě o ničem jiném než o dvojí podstatě, o horním a dolním, světlém a temném všeho včetně Boha. Tvrdí, že i Bůh má svůj stín. My lidé se se svým stínem bolestně ať vědomě či nevědomě utkáváme na každém kroku. 

V knize Nekonečný příběh dává Atrejovi, který se vydává na cestu k záchraně říše Fantazie kentaur Caíron radu: 

Pokud jsi schopen nesoudit a nedělat rozdíly mezi lidmi, neboť každý z nich si v životě nese své nezhojitelné poranění, prospěje to tobě samému a tím i celému světu.

 

O Cheirónovi ještě fundovaněji píše Vojtěch Franče.

 Divný fotky v divný době.

Můžete se kouknout i na můj instgram, který jsem zřídil dočasně pouze jako podmínku v soutěži o tuhle výstavu v Paříži. Držte mi e-palce nebo se i sami zúčastněte. 

 

Soutěžní video / Youth by Lavid Dynch

Vážení přátelé, ano.
Zahodil jsem zcela svou jindy zdrcující sebekritiku a odeslal jsem tohle video do soutěže o kameru.

Nedělám si falešné naděje, natočil jsem tehdy pouze jedno z brzkých karanténních rán, kdy všechno ještě spalo a mně se noc předtím zdálo o opilém Oldřichu Kaiserovi a o tom, jak během noci voda zaplavuje hory a louky a prostě všechno (z hlediska analytické psychologie kvalitní materiál btw). Rozhodovat bude prý počet lajků na youtube, tak kdyby se Vám chtělo, budu rád.

David Lynch je v karanténě,

takže má čas natáčet cyklus pozoruhodných videí What Is David Working on Today? Nebudu to komentovat z pohledu kolektivního nevědomí, našel jsem totiž v precizní diplomce K. Fily hned trojí vysvětlení jeho filmu Mulholland Drive. Slovní analýzou tak v mých očích film ztratil cca 70% své magické symboliky. Což není vina filmového kritika.

Mám totiž podezření hraničící téměř s jistotou, že ve své tvorbě Lynch počítá s účastí vašeho / našeho nevědomí, a proto, jsou z určitého pohledu naprosto nesrozumitelné. Necháte-li ale na sebe působit to, co je v jeho filmech skryto za slovy, dotkne se vás něco hluboce tajnosnubného a nesmírně známého.

Uzavřením mikrofonu do krabičky jsou trefně znázorněny ty tajemné síly v našem světě, které způsobují, že se nám děje, co nechceme a neděje se nám to, co chceme.

Potom otevřeme modrou krabičku, která vcucne náš sen a my se probudíme do skutečnosti.

Srát Brno

"Do Brna?! Tam bych teď radši nejezdil..." nebo: "To Brno si ještě rozmysli, maj to tam teď nějaký komplikovaný, když zavádějí ty parkovací zóny..."

To byl zdaleka převažující typ reakcí na informaci, že v červenci vykonám jednodenní exkurzi do hustě osídlené zatáčky směrem na Vídeň. Bral jsem to na lehkou váhu. Slovutná instituce, kterou Masarykova univerzita bezesporu je, prostě MUSÍ mít vyhrazena důstojná parkovací místa pro návštěvníky.

Velmi brzy se ukáže, že NEMUSÍ.

Toho léta páně roku 2018 blahé paměti veder jen mírných, pouze pětatřicetistupňových, jsem vyjížděl do Brna s neotřesitelným optimismem vyzbrojen valašskou espézetkou přesvědčen, že se mi tudíž nemůže nic stát. Byl jsem takovým optimistou, že mi vůbec nevadily objížďky, zúžení, šaliny, hluboké výkopy ani neexistující parkoviště, které jsem si s předstihem vyhledal na mapách cézet. Apokalypsa na mě dolehla po cca 50 minutách. Projížděl jsem kolem srázů roklí vyhloubenými mezi tramvajovými ostrůvky. Neopravovaly se tehdy toho parného léta jen chodníky a vozovky. Vypadalo to, že pod celým městem je hlouben atomový kryt s nouzovým východem v Číně. To nebyl seškrábnutý asfalt nebo nevinné frézování vozovek; centrum Brna se stalo jednou sálající propastí, kterou se mezi šalinami valila auta rychlostí 10km/h, a protože přechody pro chodce přestaly existovat, brňané s pokerovými tvářemi ležérně vstupovali do kolon unaveně se šinoucích aut na všech místech současně. Z dvojsměrek se stávaly jednosměrky a a naopak. Hlava mi zle nabobtnala, zatímco zbytek těla se scvrknul. Zlejch starejch dědků je plnej svět.

Navigace neustále přepočítává trasu pokaždé těsně před cílem, kterým je ulice plná dřevěných brlení, můstků a ohrazení a v níž se přenosné dopravní značky nacházejí po OBOU stranách, vlevo i vpravo. V mylném domnění, že cíl je na dosah, vyhazuju navigaci vztekle do tlamy nejbližší jámy a trochu si představuji, že je to granát. Děcka na zadních sedadlech naštěstí drží, starší se jen zeptá: "Tati, tys vyhodil z okna navigaci?" Manželka si z čela odhrnuje přilepený pramen vlasů a říká rychlým hlasem: "Teď na tatínka nemluvte..." Řadím zpátečku a společně s dalšími šesti auty couváme v koloně jednosměrkou zpátky na křižovatku. Tam divoce odbočím kam to v tu chvíli jde a po dalších 20 minutách se konečně zasouvám podél chodníku na JEDINÉ volné parkovací místo v Brně. Nedaleko je dětské hřiště, tam se zasune zbytek rodiny. Jednou rukou si odlepuju košili od zad, druhou posunuju brejle, sjíždějící mi neustále po zpoceném obličeji.

Mířím do ulice Gorkého, kde vstupuju do nenápadného baráku a stoupám po schodech do 5. patra. Nahoře zjistím, že jsem během výstupu nějak zestárl, odhadem o 600 let a místo končetin mám čtyři koňské nohy s kopytama, jejichž klapot se nemístně rozléhá chodbami a jimiž sotva pletu. Dýchavičně najdu správné dveře. Po chodbě posedávají a postávají teenageři, někteří mají na kolenou rozložená skripta a nervózně v nich listují. Zavírají oči a neslyšně pohybují rty. Na záchodě se ošplíchnu a vycházím z něj ve chvíli, kdy přichází prošedivělý vlasáč v lennonkách, otevírá třídu a mdlým hlasem zašustí: "Kdo jde na filmovou vědu, tak prosím." Místnost je beze zbytku zaplněna. Lennon urobí prezenčku, přikáže vypnout mobily a rozdá testy. Šest áčtyřek s otázkami po obou stranách. Taky jsem si měl projít nějaký ty skripta, napadne mě pozdě. Vedle mě sedí holka s oranžovou pusou, mikádem a minisukní. Na nohou má cvičky. A za oknem Brno. Dávám se do toho, ať vypadnu dřív, než děcka přestane bavit hřiště:

Přiřaďte filmy k režisérům.
Jaký je rozdíl mezi panoramatickým záběrem a zoomem.
Proveďte periodizaci českého filmu.
Uveďte předlohy k následujícím filmům.
Co je #me too?
Vyberte jeden z filmů Miloše Formana a uveďte v čem je jeho poselství.
Procházím otázkami a nevěřím svým očím. O tomhle se učí na nějaký škole? Z tohohle se zkouší? Z Woodyho Allena? Dělají si legraci? Jinak to totiž vypadá, že by to bylo to nejzajímavější a nejpohodovější studium ever.
Poslední otázka je překlad dobové recenze na Godardovo A bout de souffle s Belmondem. Nedávno jsem naštěstí v práci poslouchal audioknihu Belmondův životopis Mých tisíc životů, takže se chytám a pak padám ven; na cígo, na písek za rodinou.

Tam se sesunu na lavičku a jen dejchám. "Copak, tatínku?" cvrliká manželka. Dejchám a směju se. Vyžahnu ledovou kolu a jdeme k autu. Cesta Brnem pozpátku je rychlejší, nějak se vymotáme a Brno je nějak hezčí. Možná proto, že ho necháváme za sebou.

Ještě ten samý týden obdržím mail, že jsem byl laskavě přijat na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity ke studiu Filmových věd a mám doložit maturitní vysvědčení. Tak se trochu ve sprše poplácám po rameni. Maturitní vysvědčení ale není k nalezení, tak posílám na studijní oddělení žertovný mail, že se "maturitní vysvědčení během čtvrtstoletí naplněného četným stěhováním a pinožením po světě lidském zatoulalo kamsi neznámo kam", nicméně přikládám svůj zaprášený horko těžko získaný diplom, skýtající mi celý život výhody, jež jsem dosud nevyužil. Dodal jsem, že instituci s tak širokým a hlubokým filozoficko umělecky společenským rozhledem jistě nebude zatěžko k tomuto přihlédnout a otevřít dveře vědění tak cílevědomému, moudrostí stáří erudovanému a nadšenému uchazeči o studium, jakým jsem, toho času hrdě v montérkách a tričku od oleje z třísměnného provozu v závodech pryžové výroby.

Jaké bylo mé překvapení, když paní ze studijního oddělení nesmlouvavě trvala na tom, abych své maturitní vysvědčení doložil a to do konce týdne. Vyzval jsem tedy hodnou paní Holánkovou ze studijního oddělení mé mateřské střední školy k laskavému vystavení duplikátu mého maturitního vysvědčení z roku 1997. Úžasná paní Holánková mi poslala papírový duplikát snad ještě ten den. Zadarmo. Umrněných 200 káčé jsem poté uvalil za úřední ověření a to celé promptně odeslal do Brna. 14 dní se nedělo nic. Patnáctý den jsem mailem oslovil studijní oddělení FFMU, zda vysvědčení dorazilo a jaké bych tedy měl podniknout další kroky. V téměř okamžité a ledově stručné odpovědi byl jsem seznán se skutečností, že jsem potvrzení o dosaženém vzdělání nedodal včas a nemohu být tedy zapsán ke studiu.

Mailová komunikace, která se následně rozproudila, je jen zanedbatelnou ukázkou byrokratické obludnosti zasnoubenou se školsky zkamenělou nadutostí. Konstatuji, že je strašné, že stát nevěří svému diplomovanému umělci ani tiť.

Poslední perlou, hrachem na zdi a úhelným kamenem celé trachtace, odhalujícím až příliš mnoho ze stavu našeho přístupu k vědění, budiž doporučený dopis, který jsem byl nucen vyzvednout na poště ve svém osobním volnu, ve kterém se zabývám výhradně spánkem, neboť kdo spí, jako by jedl, který mi zaslal samotný děkan FFMU. Stálo v něm, že dle článku a paragrafu toho a toho a z důvodu nesplněných zápočtů, vylučuje mne on, děkan, ze studia oboru Filmových věd k lednu 2019.

Svou reakci jsem mu zaslal o pár týdnů později:
"Vážený pane,
děkuji vám za info o mém vyloučení. Jak jistě víte, díky pečlivé práci vašeho studijního oddělení jsem však ke studiu nikdy nebyl připuštěn. Děkuji Vám tedy také za tuto vpravdě hellerovskou zápletku jako vystřiženou z Hlavy 22; jistě ji použiji někdy později, až vyprchá prvotní hořkost.
S pozdravem
..."
atd.