Zobrazují se příspěvky se štítkemKentaurovy názory. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKentaurovy názory. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 29. října 2021

Trauma, Coldplay a Nekonečný příběh

 "Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!"

— kentaur Caíron (Nekonečný příběh)



Kdysi jsem se přel s jedním hudebním skladatelem o tom, že jeho čarokrásná poslední skladba není čarokrásná od začátku do konce, že jsou v ní zbytečné disonantní nelibozvučné pasáže. Odpověděl mi tehdy, že umělecké dílo musí obsahovat konflikt, protože tak vznikne napětí. A měl pravdu.

Nová deska Coldplay Music of the Spheres je libozvučná od začátku do konce a nedá se to vydržet. Zpěvákův vysoký hlas levituje mezi Jupiterem a Saturnem a snad nebere na vědomí, že právě Saturn — Kronos pozřel některé ze svých dětí, že jedním z dětí byl Hádes, vládce podsvětí a jiným Cheirón, kentaur a léčitel s nezhojitelným zraněním. A že konflikt v uměleckém díle a vlastně dílo samotné je způsobem, kterým se svého nevyléčitelného zranění člověk dotýká a vyrovnává se s ním.

Dovedu si  nicméně představit, co snad měli Coldplay na mysli, když tvořili Hudbu sfér. Vesmír jako indiferentní místo, "největší ze všech míst" slovy Kurta Vonneguta a člověka jako božskou bytost s jedinou touhou navrátit se k blaženému předracionálnímu bytí prvních lidí. Přesto bych jako hudbu z vesmíru raději doporučil Holstovy Planety. Jsou temné i radostné, magické i mystické. A nadčasové.

A co s tím vším má co dělat Nekonečný příběh? 

C. G. Jung nemluví v podstatě o ničem jiném než o dvojí podstatě, o horním a dolním, světlém a temném všeho včetně Boha. Tvrdí, že i Bůh má svůj stín. My lidé se se svým stínem bolestně ať vědomě či nevědomě utkáváme na každém kroku. 

V knize Nekonečný příběh dává Atrejovi, který se vydává na cestu k záchraně říše Fantazie kentaur Caíron radu: 

Pokud jsi schopen nesoudit a nedělat rozdíly mezi lidmi, neboť každý z nich si v životě nese své nezhojitelné poranění, prospěje to tobě samému a tím i celému světu.

 



O Cheirónovi ještě fundovaněji píše Vojtěch Franče.


středa 5. května 2021

Tiší Země

Blahoslavení tiší,
tiší Země,
nejmenší z maličkých
mlčí němě.

Poslední z posledních,
pokorní,
zjasnění,
v plnosti prázdnoty
mlčí mlčením.





(Velké Karlovice)


neděle 7. června 2020

Kentaurovy písně — komplet audio

Při psaní Kentaurových písní jsem hodně myslel na svého tátu a nahrál jsem je ani ne tak kvůli jeho stáří, ale abych vyšel vstříc něčemu ještě mnohem staršímu ve mně, co mi dělá dobře. A snad to udělá dobře i někomu dalšímu.


neděle 26. dubna 2020

Kentaur cestuje

Opilý Rimbaud v noční ulici
prázdnou láhví mách,
pak klesl mi do náruče a
s prasklým kýlem zmizel v hlubinách.

Do Afriky lodí své čtyřnohé tělo plavil jsem
s ironicky mručícím Burroughsem.
"Velké ticho" hledaly bledé oči na velikých brýlích,
proto tehdy v noci pohladil jsem
na hlavě jeho jemné chmýří.
Ještě před tím na nádraží Greyhoundu viděl jsem,
že ještě jeden brýlatý v indiánské zemi —
Allen Ginsberg — je jatý.
A bezvousý leč nahatý, řval:
"Svatá! Svaté! Svatý!"
V žaketu a vázance
nejskromnější apoštol,
co řadí se mezi bezvěrce.
V tenkých prstech nehnutě
dlouhý popel na cigaretě vyčkává
— mene tekel.
Graham Greene odtrhne zrak od stolu
a pokorně vystoupá ze svých pekel.
S Jestřábem nad vlnícím se obilím
a temnou hladinou zklidněného jezera
letěl jsem domovem kolem dálkami vyhřátých kmenů večerních.
Do hluboké vody jsem pak taky klesl
a v vodním tichu se konečně
naposledy se nadechl.


středa 8. dubna 2020

Kentaurovy písně #6 — Jeruzalém

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající
silou světla a života opírá Slunce a
všechen vzduch prohřívá i svět okolo
mé dlouhé vlasy,
který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď
přivírám oči, jsem ještě malý
a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím 
Jeruzalém.
Západ Slunce Rožnov pod Radhoštěm 2020 Karanténa Covid Lockdown Quarantine.JPG

Jsem tak naplněn božstvím
jsem šťastné dítě a — bože, to teplo...
A světlo. A vonící vzduch
nikde nikdo.  
Kdo jsem?
Kým jsem to býval?
Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho
mám vše. 
Borovice
a konejšivé teplo.

středa 25. března 2020

Kentaurovy písně #3


V šmouravých mlhách podzimního listí
mezi kapkami mokrého jehličí a
listím barev kroužícím v společnou hnilobu,
stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál.
Kéž mi padne strom a setne hlavu tady
pod krajkovím holých větví
ve vonícím tichu, rád se vzdávám
všeho lidského.
Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
neustávající
a lidské lpění na životě jakkoli bídném,
je mi nepochopitelné.
Kopyta obalená tlejícím listím.
Proč jsi mě stvořil?
Vždyť tu není nic
pro tvora s posledním šípem v toulci.
Vystřílel jsem je do neznáma
— každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být —
pak díval se, jak plují
do temnoty vesmíru, za hvězdy
a jak ztratí se nakonec mezi nimi.
Ale vypuštění šípu je jen konec.
Nejdůležitější je pocit před tím:
ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím...
A jsou tohle mé homérské skutky?
Jaká krása a jaká pošetilost
— kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu!
Proto mi ten poslední zůstal.
Pálí mě někdy na zádech
jeho stříbřitý jas a chlad.
Nasadit, napnout, vydechnout a pustit...
Athéno moudrá a bohyně má,
odejmi ode mne svůj dar,
který dnem i tmou táhne dolů
a stěží jej už unesu.

pátek 13. března 2020

Kentaurovy písně #2


V noční řece po pás ve vodě
toužil jsem po krvi.
Zubatým nožem od otce
otevřel jsem své žíly.
Krev z nich proudila stejně tmavá
jako řeka
— spolu se mísily, odplouvaly a
odnášely můj život.
Řeka hučela kolem mých boků,
a nohy začaly slábnout.
Tu babička Luna mi hlavu
vzala do starých dlaní
a mlčky zastavila proudící krev;
zavřela mé žíly a já
si znovu připomněl svou
strašlivou nesmrtelnost.
A vydal jsem se ke břehu,
jehož tráva byla černá,
i má krev byla černá
i voda v řece.
I asfalt cesty nad řekou byl černý,
lehl jsem si na něj.
A tak jsem zůstal, protože
nevěděl jsem, co dál.
Slyšel jsem hrozivé skřípání světa,
jenž se dal zas do pohybu
všude kolem a se mnou.
Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu,
zářily za letu a daleko za hvězdy
ve svistu nebeských proudů se nesly.
A ráno ubité životem otvírá prázdnou hubu dne
a slepě šátrá kolem sebe po smyslu.
Nakonec spustím z pelesti zas ta těžká kopyta,
o nichž Ginsberg kdysi řekl,
že jsou svatá.

středa 11. března 2020

Kentaurovy písně #1


Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal,
oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.
Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl:

"Můžeš zůstat jakým jsi," způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako
zapovězené vědění ke mně mluvily a
vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky
mi ulevila od marnosti a já
chmýří snu tak zachytil.



Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu,
do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a
světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal,
kde jas tvých očí, milovaná Shiranné,
do snu mi občas zaletí.


úterý 3. března 2020

Kentaurovy písně #5


Hluboko jsem se musel sehnout,
abych pil z toho dávného proudu.
Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny
a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích
kouzelných stromů a vidím vroucí zemi,
jak nese moje kroky.
Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný
a mezi Ním a Zemí
my; jako kentauři.
Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám
a ještě mnohem, mnohem dál.
S kopyty ale obalenými hnojem
a nezhojitelnými ranami po celém těle,
zvířata
napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi,
konejšeni hudbou jejích dávných doteků,
které probouzejí sny naší duše —
tehdy
v šumění trávy a vůni větru,
ve zvucích zvířat v savaně
celý vesmír plul pod bosými chodidly
nás,
prvních bytostí
v dosud nezotročené Zemi.
Teď ale, otrokem; toužím po stáří.
Po všem starém, pomalém a jednoduchém.
Toužím po polních cestách,
po jejich prachu
a cvrčcích podél nich.
Patří mi všechen čas, než
dědeček Slunce přejde oblohu.
A v noci ležím na Zemi
a celý se na ni vejdu.
Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou,
s celým mým lidsko-koňským hmožděním,
jako pouhým pápěřím.



neděle 2. února 2020

Kentaurovy písně #4 Afrika

Afriko,
můj domove,
toužím po tvých žhnoucích savanách
a rozpáleném dechu, tady
na skid row, víc mrtvý než živý,
tady
na betonových pláních civilizovaných pěších zón Evropy,
víc mrtvý než živý 
sním 
o tvé horoucí náruči
 a temné černé noci.