a aby bylo vidět, co jsem zač, stručně řeknu, jak to bylo:
Po půlroční abstinenci jsem se přemohl a v rámci ještě těsnější socializace se dal přemluvit k účasti na firemním vánočním večírku. V tombole jsem ještě stačil vyhrát flašku šampaňského a pár okamžiků na to se s třemi nebo čtyřmi dvanáctistupňovými pivy, a třemi nebo čtyřmi panáky metaxy v sobě s otřesem mozku odporoučel do temných krajin nevědomí. Prostě tak. Probral jsem se přikurtován za ruce za nohy v místnosti se zářivkou a baterií monitorů mých tělesných funkcí. Na JIPce. Nechápal jsem to. Poslední, co si pamatuju je, jak sbírám bundu z opěradla, že je ještě čas víceméně důstojně odejít.
Události se poté seběhly šťastnou náhodou tak, že jsem byl proti své vůli převezen a hospitalizován, podroben bolestivým hadičkám a vydán napospas šílenému lékařskému personálu. Na propouštěcí zprávě, kterou jsem obdržel, byla jména tří mudr, z nichž dvě byla plně maďarská. Spojím je tedy milosrdně do jedné postavy, kterou pro blaho čtenáře nazvu doktorem Teleke z Tölökö a dodám citát Kurta Vonneguta: Máte-li za přítele Maďara, nepotřebujete žádné nepřátele.
Jak se brzy ukázalo, gumovou hadičkou stejně jako mé předloktí a zápěstí, bylo opatřeno i mé přirození; hadička byla zavedena jedním koncem dovnitř a ještě dál a druhým koncem do periferního zařízení zle se podobající igelitovému pytlíku. Vnitřně jsem s tím sice hrubě nesouhlasil, ale to bylo všechno, co jsem mohl dělat.
Byl jsem svlečen donaha. V bezvědomí bohužel. Po odkurtování jsem byl zrentgenován ze všech úhlů a žmoulaje v ruce svůj igelitový pytlík, byl jsem vsedě v nemocničním andělíčku a ve stále ještě lehkých mrákotách ostudně vezen chodbami plnými čekajících lidí v zimnících do sprch, kde jsem byl svlečen a opět vsedě osprchován jednou nebo dvěma sestřičkami (nic nebylo, nebojte). Potom zpátky do kanceláře, kde jsem dostal možnost písemně se vším souhlasit. Hloupě jsem odmítl. Ještě chvilku jsem si tedy poseděl a následně jsem byl převezen na normální oddělení. Tam jsem spal v kuse den a noc jakoby se nechumelilo.
Zvláštní věc: během polospánku, kdy jsem se snažil obracet (což bolelo, jakoby mi na hrudi seděl slon a na zádech mamut) a nevytrhnout si při tom hadičku z přirození, se mi v hlavě začaly ozývat slova a hlasy, které se ukázaly být vzpomínkami na pohnuté chvíle těsně po příjezdu do nemocnice. Vedle posměšných poznámek lékařského personálu to byla také má hlasitá a bohužel sprostá slova vzdoru, čemuž se teď s odstupem zdráhám uvěřit; doteď jsem se pokládal za velmi přizpůsobivého a tudíž tvora s inteligencí alespoň průměrnou. (Následným studiem spisů C. G. Junga a jeho analytické psychologie jsem ale zjistil, že jsem spíš zvíře, které dovedně skrývá své temné stránky a za můj alkoholismus že může neintegrovaná anima. O čemž je vlastně i většina blogu Červený vrabec.)
Přestaneme-li vidět čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny, vznikne jednostrannost, kterou bez našeho přičinění kompenzuje nevědomí.— Carl Gustav Jung: Člověk a duše
Lejstro, že se vším souhlasím, jsem další den, teď už krotký jako beránek, podepsal. V propouštěcí zprávě stálo: agresivní, arogantní, vulgární, nespolupracující. Ve většině kolonek pro vyšetření a pro cifry hladin tělních tekutin stálo "pro ebrietu nemožno vykonat". Alkohol v krvi 3,1 promile.
Soudě dle četných modřin (mých, o cizích jsem neměl možnost se přesvědčit) lékařský personál měl se mnou těžké pořízení, za což mám teď mírnou tendenci se omluvit, i doktoru Teleke z Tölökö. Stejně tak mým kolegům, kterým jsem nechtěně pochystal originální půlnoční překvapení, když byli v tom nejlepším přinuceni připomenout si základy poskytování první pomoci. A v neposlední řadě i mé ženě, která, ač se bojí řídit, přijela pro mě i s dětmi a tak jsem nemusel domů vlakem.
Pro příště: kdybychom se někdy potkali a já u toho náhodou ležel na chodníku, neztrácejte hlavu a nechte mě tak. Právě se totiž nořím do svého nevědomí, abych poznal sám sebe, neboť — jak tvrdí starý moudrý Carl Gustav Jung: Kdo se učí vyrovnat se s vlastním "stínem", ten vskutku vykonal něco pro svět. (Pro zkoumání nevědomí jsou ovšem mnohem vhodnější jiné cesty, například sny.) Takže naděje tu je. A slibuju, že to samé udělám i já pro vás.
Co nejstručněji jsem popsal události, které se odehrály za mého vědomí. Ale co se dělo, když mluvilo mé nevědomí, si nepamatuji. Z vyprávění kolegů soudím, že jak se na nevědomí sluší, činilo se řádně. Démonická temná stránka se vyjevila způsobem, který mi nahnal takový strach, že se od té doby držím hesla dobrého primáře Nešpora: Abstinenci zdar!
Tak šťastné a veselé a nové cizí slovo pro tento den je: EBRIETA.
