středa 14. září 2016

זיכרונות של שירן / Shiran

Věk pohnutých šestnácti let zastihl Eliho Bulebika na konzervatoři v Tel Avivu, kterak se horko těžko pokoušeje na přání rodičů studovat hudbu. Již druhým rokem sám před sebou předstírá zájem o klasickou hru na violoncello, už se otrkal na internátě, na víkendy zatím jezdí domů k rodičům do Jeruzaléma (cesta vede kolem vesnice Nachšon, kudy řídil před lety jeho otec kamion, vezoucí zásoby do Arabskými legiemi obléhaného Svatého města) a je po uši zamilovaný do starší spolužačky, která studuje o ročník výš, a kterou shledává dokonalou, vzrušující, nebeskou. Srdce má pokaždé až v krku, když ji potkává na chodbách, nesouce si pod paží pouzdérko s hobojem (Eli Bulebik kam se hne, všude s sebou tahá futrál s cellem, neforemným jako almara a těžkým stejně tak) a usmívajíce se shovívavě na snědého o rok mladšího bažanta, který na ní může oči nechat, míří buď z šatny nebo do šatny.

Sedmnáctiletá Shiran Swoboda jde chodbou podél bílé zdi, projde kolem Eliho a dělá, že tam Eli není. Eli Bulebik sedí zabořen v křesle ve foyeru a dělá, že tam není. Nicméně krev se mu hrne a bouří celým jeho tělem. Shiran bydlí v Tel Avivu s rodiči a mladší sestrou a sní o sólové kariéře. Eliho stejně stará spolužačka Hadar, dojíždějící ze vzdáleného Lahavu může nechat oči na Eliho širokých ramenou. V hodinách hromadné výuky si Eli uvědomuje, že Hadar Sarfati nemívá podprsenku. To, co se jí houpe pod svetrem, když se vrací od tabule, na kterou kreslila enharmonickou záměnu, se toho večera stane na pokoji po večerce předmětem vášnivých diskuzí. Spolu s černými nylonovými punčochami Tirzah Bronstein, do které jsou zamilováni všichni chlapci z Eliho ročníku. Kromě Eliho. Jeho vyvolenou zůstává Shiran a to, co se stane následující večer si bude Eli Bulebik pamatovat do konce svého života; ten nastane od tohoto okamžiku přesně za pět let, kdy se mu nad hlavou roztrhne arabský granát a on zemře se samopalem v rukou pod rozvalinami městské zdi v Haifě.

Ve škole se všichni, jenž nemají nic jiného na práci, snaží studovat a především se zdokonalovat ve hře. Chodí tam proto i večer, kdy je možné a záhodné praktikovat prstová či dechová cvičení v jedné z - večer již prázdných - tříd individuální výuky. Ta končí přibližně v šest hodin večer, do osmi třiceti je - teoreticky - možné zavřít se do jedné z učeben - pokud vás nepředejde někdo rychlejší - a dřít a dřít a dřít. Eli Bulebik sedí před vrátnicí, je půl sedmé a on přišel zase pozdě. Žádná ze tříd není volná a on dumá co dál. Už to nebude dlouho trvat a na profesorovu otázku, proč že se nepřipravil na hodinu, odpoví, že z hlediska vesmíru je to přece úplně jedno a konečně si připustí, že nemá nejmenší ponětí, co se tady po něm chce.

Venku je tma už několik hodin. Shiran přichází v černé bundě s fialovým prošíváním zapnuté až po krk. Milované mikádo vlnitých blond vlasů, které Eli ve škole vyhlíží každý den, a jenž se pomalu ale jistě stává jediným důvodem pro to, aby vůbec do školy dorazil, si Shiran odfoukává z tváře. Mluví s vrátným a bere si od něj klíč. Klíč! Eli se diví, protože už půl hodiny není k dispozici žádný klíč od žádné třídy a nikdo ani žádný nevrátil. Jde k Elimu, kterému najednou buší srdce a říká:
"Prý umíš dobře na klavír, tak pojď." Eli oněmí a s třesoucími se koleny následuje Shiran po schodech do třetího patra školní budovy.

Vejdou do třídy, ona položí kufřík s hobojem na stůl a Eli postaví dřevěné pouzdro s violoncellem na zem. Shiran si sundá bundu, Eli taky a oba je pověsí na jediný věšák v místnosti. Shiran otevírá malé koncertní křídlo, stojící u okna. Stiskne dvě tři klávesy a říká:
"Tak co mi zahraješ?" O Eliho se pokouší mrákoty, ale usedá na kulatou klavírní stoličku a stiskne několik kláves. Uvědomí si, že ve třídě je tma; nikdo z nich při příchodu nerozsvítil... Ještě chvilku hraje známou píseň, nevidí na klávesy a pak přestane. Na stoličku si sedá Shiran a hraje. Eli najde stůl a vytáhne se na něj. Snaží se utřídit myšlenky, ale v hlavě má prázdno. Shiran přestane hrát a najednou stojí těsně před ním.

"Zavři oči," říká. Eli cítí neznámou vůni dívčích rtů, které jsou blízko a poslušně zavře oči. Voní to jako nic jiného, voní to jako všechny kytky světa, jako nebe a je to tak JINÉ... Cítí její horký dech. A pak se to stane. Je to hebké a voňavé, Shiraniny hladké rty voní jejími sedmnácti lety a jemně nejdřív pohladí ty jeho. Půjčí mu takto trochu své vůně a pak mu jazykem pootevře ústa. Přitiskne se k němu a s ním se zhoupne svět. Její jazyk najde v puse jeho a pomalu se s ním mazlí. Eli téměř ztrácí vědomí. Celý vesmír mu víří v hlavě a on pluje a letí a je polapen a je šťastný. Pak pootevře oči a uvědomí si skutečnost. Shiran. To jméno mu ode dneška zůstane vypálené v hrudi. Spíš ji před sebou cítí než vidí. Svírá její boky. Její teplá ústa a nenasytný jazyk, blond vlasy a zavřené oči. Pomalu se ve tmě pohybuje a drží mu hlavu v dlaních. Eli zase zavře oči. Stále to trvá. A trvá. Zas a znovu se jejich jazyky proplétají a on se vznáší a rozpouští, téměř přestává existovat.

Pak stojí v objetí a Eli vnímá, že takhle vypadá sen. Sen, který se nakonec stal. Sen, jenž zůstal i po probuzení. Vycházejí z místnosti a Shiran drží Eliho za ruku. Stojí před budovou a on neví, jak se tam dostali. Dívá se na ni a ona se směje. V budoucnosti pozná, že tohle mají ženy jinak než muži. Dokáží se smát, zatímco s ním se obrací svět naruby a zpátky. Vyprovodí ji pěšky domů a po celou dobu nepustí její ruku. Trochu se bojí, že to pak přestane.

Nepřestane. Pokračuje to, zatímco se sám nocí vrací na internát. Ulice se houpe a svět se kácí, on se opírá o zeď a teď už se směje také.

Žádné komentáře: