Je rok 1983, je mi devět a s rodiči jsme ubytováni v bungalovech na Šumavě, kde jsme na prázdninách. Loni jsme kempovali v Kašperských horách a po zkušenosti se stanováním versus děti se otec zřejmě rozhodl strávit svou dovolenou o poznání klidněji, což zároveň pojistil socialistickou kápézetkou pro dospělé, láhví Myslivce. Dodnes si pamatuji, jak na mou otázku, co to pije, odpověděl: "To je pro děti jed." Nemohl jsem tudíž neochutnat a tak táta, máma a mladší ségra stravili noc se mnou bdíce, zatímco já střídavě zvracel a blil. Nakonec jsem se přiznal, ale vyčerpaný otec již nejspíš neměl sílu vykonat na mě zasloužený trest; z prázdnin si ten rok již nevybavuji více.
 |
| 1983 sídliště Skalka, Praha |
O třicet let později (a nějaké drobné), kdy se mé děti věkem blíží mému věku tehdy v bungalovech a kdy se živě zajímám o výchovu dětí, dětskou psychiku a motivací dětí k učení i k životu a kdy při pohledu na ně čím dál častěji vídám sebe, jsem nemohl nenarazit na skutečnost, že již v mých devíti letech, kdy jsem přece jen špetku rozumu už pobral, jsem i přes tátovo varování volil jed, tedy smrt. Děti nejsou blbé a chuť dozvídat se věci (nikoli UČIT SE) je u nich primární, takže dílem tohle a dílem genetická dispozice mého otce, jenž byl předurčen k vysoké senzibilitě a zkoumání věcí daleko za horizontem obecného zájmu a takto i k hlubokým pocitům marnosti, která u něj i u mě vyústila v opakovanou hospitalizaci v blázinci — on ještě za komunistů s bipolární poruchou, já už po převratu s alkoholismem — přičítám k důvodům mé tehdejší volby malého kluka. Uzavírá se tím kruh, který jsem kdysi otevřel. Nutí mě to k přemýšlení o tátově kruhu, protože táta ještě žije, za rok mu bude devadesát a stejně jako se mé děti podobají mě, podobám se já tátovi způsobem, který mě ohromuje.
Náš přední popularizátor jungiánské psychoanalýzy, neboť na čtení skutečných Jungových knih jsem příliš blbý, tvrdí, že introvert si v životě nejvíce přeje, aby mu svět dal pokoj, čili volí smrt. Což je nepochopitelné extrovertu, který se světu otevírá a cele jej využívá k žití. Přál bych si být extrovertem, uvolnit se a... mít klid. A předat tohle svým dětem. Jsem ale introvertem, co se rve se svou Animou, aby nezemřel dřív, než vyrostou jeho děti. Anima muže rozpouští v alkoholu, drogách, adrenalinových sportech nebo politických stranách. S rodinou jsme dnes šli na procházku a na protějším chodníku viděli muže, jenž se tak podnapil, že sotva stál na nohou. Moje žena zakroutila hlavou a řekla: "Tsss." V kolegovu chabou ochranu jsem světácky odpověděl: "To víš, blbě integrovaná Anima."
Možná nejdůležitější otázka, která se mi naskýtá zní: Která síla způsobí, že jste extrovert nebo introvert? Ještě donedávna jsem měl za to, že za mé smíšené životní pocity může modelová situace, kdy se nacházím na pódiu Lidové školy umění v tesilkách a košili zapnuté ke krku a veřejně se snažím provozovat klasickou hudbu. Pro dvanáctiletého kluka naprosto přirozené prostředí, aspoň podle mých rodičů. (Dnes už vím, že mě dali na muziku, za prvé protože byli sami muzikanti, za druhé protože jsem byl blbý na matiku, fyziku a chemii a za třetí, protože hudba skýtala v komunismu jednu z mála možností vycestovat ven), tedy:
Sál nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Tahle situace, která ve snech straší všechny dospělé herce i muzikanty, se mi opravdu stala! V sále je ticho, sedím tam s violoncellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Má paní učitelka mi naštěstí přijde na pomoc: "Tak vem jen ten konec, Honzíčku." Já zafidlám čtyři takty místo dvoustránkové skladby, sál shovívavě tleská a než slezu z pódia a uteču na záchod, zahlédnu v publiku otcův kalný pohled. Tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít. Nicméně s nevědomou touhu po smrti jsem se setkal už daleko dřív, když jsem na prázdninách mlsal otcova Myslivce. Promiň tati, už to nedělám. Animu mám integrovanou.
Díky, že jste dočetli až sem. Příště si řekneme o tom, co se o příčinách závislosti nedovíte v léčebnách.
Žádné komentáře:
Okomentovat