O výhodách smrti

Lebam Bulebik si zastínil oči. Svou první sebevraždu spáchal v létě, předloni. Zbytečně. Přežil to a s nevěřícným pohledem se váhavě vracel zpátky do života. Ještě několik dní se s ním svět, jak jej opustil, mírně houpal a při chůzi kolem něj pomalu míjel, nezměněn. Pak se mu po superúčinku superdávky sedativ hlava točit přestala. Svět se přestal houpat, nicméně se točil dál i s Bulebikem, stojícím v javorové aleji, stínícím se oči a s opětovně se probouzejícím nesouhlasem v koutku nesouměrných úst.

Protože ostatní si kolem něj vesele umírali či se alespoň přidržovali života zuby nehty, v čekárnách na chemoterapii se během hodiny a půl, po kterou tam čekal na svou matku, vystřídaly desítky lidí ublíženě bojující s jeho vysněnou rakovinou. Jako by ji už cítil v sobě. Rakovina tlustého střeva - nejčastější mužská rakovina. Posledním půlrokem se doslova probzdil, ve stoje v práci se pohyboval s pocitem rakety těsně po zážehu trysek; dosažená úroveň jeho plynatosti se blížila té z filmu Velká žranice. Ano, Lebam Bulebik byl zbabělec. Druhou i třetí sebevraždu stěží jen započal, dokončit ji bylo už mimo jeho schopnosti a nad jeho síly. Úspěšné zakončení svého vlastního života se nacházelo ve snových sférách vznášejícími se daleko za strachem i falešnou odpovědností; obé se mu bolestně připomínalo vždy, když pohlédl do očí své dcery Ester nebo své matky. Takový pohled jej pak naplnil frustrací a hněvem a alespoň v představách se pak vydával za hranice své nedokonalé mysli, do světů za bytím.

Uondán pak další den vstával do práce a pohybován v takto soustředných kruzích a spirálních galaxiích třísměnného továrního provozu bez bonusů a bez stravenek zoufale zas spřádal plány parašutistických výcviků bez padáku, nezajištěných bungee jumpů bez gumy a nad pevnou zemí, kdy lebka s křehkým prasknutím uvolní ze svého transcendentního mixéru uvězněné myšlenky, které se v podobě rudých stříkanců jako motýli zpomaleně rozlétnou čerstvým povětřím, lehoučce jako ze strachem nezatížené močové trubice, jejíž (ne)prostupnost je přímoúměrná vztahu k životu...

Bulebik byl bohem milován. Byl dokonce bohem políben. V horách porostlých borovicemi se mu při sebevraždě číslo 3 zjevilo mezi kmeny stromů mihotavé tepelné pole, z jehož záře vyšel hlas. Řekl: "Ne. Můžeš zůstat jaký jsi." Bulebik chystaje se ke skoku a ačkoli bylo léto, navlečen v zimní bundě  pro případ, že by špatně dopadl a umíral dlouho, aby umíral v teple, ustrnul takřka v podřepu. Naslouchal. Pak řekl: "Tati?" Ale potom už bylo ticho. Světelné teplo či tepelné světlo mezi stromy ještě chvíli trvalo, pak se pomalu vytratilo. Bulebik ještě chvíli hleděl jeho směrem a ze srázu se už nepodíval. Jeho zbabělá část měla radost, že se vyhnula bolestnému křachnutí při dopadu, jeho jiná část byla zklamaná, že bude muset šlapat zase zpátky. Sbalil bundu do batohu, ve kterém ji přinesl a začal sestupovat z hory.

To bylo před dvěma lety. Mělo mu to dojít už poprvé, když to přežil. Dalších sebevražd už nepáchal, nemělo to smysl. Přesto se myšlenkami na ně rád v duchu osvěžoval.

Ale teď byl nesmrtelný.