Jung's theory of work

When I was a little kid watching every Sunday morning TV Studio Friend with Jirka and Lenka, I was always wondering why in fairy tales every guy is looking for a job. When the client came to Carl Gustav Jung and said he had lost his job, Jung said cheerfully: "Great, let's celebrate!" When the client said he had promoted at work, Jung frowned, saying: "Okay, let's do something about it."

For years I have been trying to find the job of dreams to find my "dent" as it is nowadays technically called. I sniffed with disgust to the digital nomads who earn by advising people how to earn.

So, remembering the good old C. G. Jung's example, with the greatest effort I finally found myself a dream inferior job and started working as a warehouseman in a retail chain. I was excited from day one. So much work and for so little money, old Carl would have praised me. Listen.

It is only at six o'clock in the morning that I have to take the pastries from the several bakeries that supply us and whose delivery trucks are blowing patiently from 5.50 at the gates of the warehouse. It is only some eighty or ninety crates of bread, bread rolls and all that poppy seed and cottage cheese stuff. All this count, stamp, take to section girls inside and return stuff what wasn't sold the previous day. As soon as the bakers leave, it is the turn of the vegetables and dairy products, yoghurts, spreads and so on. There are only about seven pallets, and thankfully I'm on my own. Unfortunately, all of this is quite cool, fortunately then finally the proper chase begins.

There will be lorries with beer, coke, pepsi, dumplings and pizzas, and god knows what and in the meantime more trucks from our central warehouses bringing as Konstantin Biebl would say, "tea and coffee from far away countries." Washing powders, noodles, biscuits, soups, spices, chocolates, crisps, booze, just all we don't know what to buy first. Every time there is a huge amount of something in discount and then people jounce and push and buy it in bulk instead of buying what they originally wanted. For example a padlock that tills 75 CZK. When in action it has a sign: Original price 185 now only 75.

The trucks arrive all day long, thank god I don't have much time to go to the toilet. I run to open the front gate and close the rear gate when they leave because such truck does not turn just somewhere. Then I park and look for a place for all those high-rise pallets (it takes a perspicacity and propper orientation skills, all the space is calculated per millimeter and if not, it costs life a lot of virgin olive oil (cleans up perfectly) and a lot of instant coffee packs. For each pallet received I usually give one blank back and it requires a special paper. Another paper shows who and how much it carries, how much it arrived and gone. Everything that arrives in one day must be registered (digitally, of course) and sorted out the same day. Bar codes become meaningless by registration, better do not ask anymore. In my free time I run to exchange new price tags in the section of mineral water, spring water, lemonade and beer, refill shelves, print and expose advertising posters etc. Also transport full-range pallets with goods in discount to the "market" - as we call it by professional jargon. Milk, sugar, coke, whatever - e.g. a pallet can hold 64 packs of six-packs of coke, 61 ten-packs of milk. So I have a free gym at work, that's the only disadvantage. Fortunately the boss and the section girls chase me badly so that I do not stop too much. It is necessary to take down a few rolls of toilet paper, dog food and so on from the ceiling of 15 meters by the forklift. To do this you need first to clear the path and park the other pallets interfere in the way. Often I can do it in less than an hour - I am still improving.

I also have to run to the vending machine for bottles and sort the empty beer bottles. For this I had to create a special Excel table. Because of suppliers. The chapter itself is Bernard beer and its wooden heavy and fragile boxes with chips and broken corners which do not fit to other common plastic beer boxes. There's definitely a lot of poetry in it. Well.

I have more than enough time for all this. I start at six in the morning and finish at seven or eight or nine o'clock in the evening, so I can make it. In the future I am thinking of making better use of the few minutes when I run up the stairs to the dressing room roughly in the middle of the day to change into running Nikes so I don't feel pain in my legs.

In the evening I just wipe out the whole shop, sweep the outside ramp and yard and park all the shopping carts out there - that's just fun.

I can only blame myself two half hours a day for a dry bread roll. Otherwise, I have no time to think about crap like: who am I, where am I going and what my mission is, and I congratulate myself when I recall my initial fears before taking up the fact that I might have time to read at work.

When it comes to the boss, I can't say one bad word. He is a purely pragmatic man, fast and impersonal and he enters all instructions while walking in a language that is familiar to me but I do not fully understand it. The only exception was a recent interview that fixed my mood after a day's work, swinging on the heels said: “Robin, I will take those three days when your younger son was born off of your vacation. Yeah, and for the bottle of whiskey you brought here as a celebration, I had a big mess.” That - I confess - I felt guilty.

When I dragged myself home that evening I had a short talk to the youngest son who has just a newborn colicso he doesn't sleep, eat, just cry. I said to him: "Work on it a little bit, you're a big boy now, you're almost three weeks old and some of us need to sleep to work." He looked at me and then twisted his mouth and emptied the loudest lament he was capable of. So I look forward to work tomorrow. It's Sunday so unfortunately the work will be quiet.

Original CZ version here (funnier unfortunately)

Chaim Cigan — Kde lišky dávají dobrou noc

Kde lišky dávají dobrou noc;
Altschulova metoda, Piano live, Puzzle, Outsider

Přestože Chaim Cigan zemřel v roce 1992, na jedné besedě kolem roku 2017 přesto obdržel následující otázku:

"Vaše kniha a celá tetralogie je tak náročná na děj a postavy, že si člověk při čtení musí dělat poznámky. Navíc jednotlivé díly vycházely s časovým odstupem, takže při čtení každého nového dílu člověk chtě nechtě musel alespoň prolistovat díl předchozí. Otázka tedy zní: Používal jste při psaní nějaký speciální software, myšlenkové mapy či alespoň poznámky na papírkách?"
(Sám jsem byl velmi zvědavý na odpověď; byl jsem nucen dělat si poznámky a vždycky, když mi poštou přišel další díl, zjistil jsem, že si nejdřív musím připomenout ten předchozí.)
Lakonická odpověď autorova zněla: "No, já si vlastně nepsal ani ty papírky."

"Skutečnost je ještě obsáhlejší, než jsem nyní schopen pojmout."

— Imhotep 

Jaká radost ponořit se do takhle gigantické tetralogie, čítající dohromady téměř 2000 stran, sázených navíc velikostí fontu odhaduju 9. O to více a déle, snad týdny, snad měsíce mi potrvají cesty paralelními vesmíry desítek hlavních postav. Cigan nabízí jednak svou teorii nevysvětlitelných či těžko uvěřitelných náhod, souběhů okolností, jenž jsou důsledkem konání nás samých či našich dvojníků v paralelních světech. V těch se nacházíme s mírně pozměněnými nebo našimi nepoužívanými prostředními jmény, máme-li  a ve zcela odlišných okolnostech ale na témže místě, případně jiném místě ale témž čase. Vodítkem nám mohou být naše sny a pocity déjà vu. Jednak předkládá teorii proč si nikdo většina z nás nepamatujeme kdo jsme, odkud jsme a co tu děláme.

"Dokážeš si představit, že svým stínem meškáme v podsvětí ještě zaživa?"

Jasný odkaz na Jungovo kolektivní a individuální nevědomí, prolínající textem, které pronáší v knize psychiatr Altschul, jehož metoda odhalení starého tajemství spustí řetězec událostí. A jak říká další postava, rabín Oppenheimer: "Bůh naplánoval vše, včetně téhle škrabky na brambory (...)."

Při čtení téhle knihy resp. knih, jenž v literatuře stojí samy o sobě neboť neexistuje k nim přirovnání, stojíme tváří v tvář příběhu nejen o původu dějin, zároveň také inteligenci autorově natolik svrchované, že ve světle každodenních reálií, na jejichž základech zde stojí celé vesmíry, tvoří tak výrazný reálný element, že téměř tvoří nevyslovenou dějovou linku.

Přičtěme ještě židovskou mystiku, která čtenáře zvláštním způsobem vtahuje a jejíž hebrejská slova lákají k rozpuštění se v staletích věků. Nenahmatatelné něco, co mně v souvislosti s ním nutí vzpomenout i třetí řadu Twin Peaks Davida Lynche před dvěma lety. Něco, co na mě juká mezi řádky a říkám si panebože, je tam ještě tohle a tohle... A je to skutečné.

Shiran II., Milovaná,

tolik let...

Díky za všechno. Kdybych před třiceti lety věděl, že se mi o nich ještě dnes bude zdát, líbal bych tvé nahé bílé prsty na nohou, aby se jim dobře kráčelo po celá ta radostná desetiletí.

A udělal bych to i dnes...

...kdy se mi zdálo, že jsme zase oba ve stejné místnosti. Potkali jsme se očima, pak ještě a naše pohledy se stávaly delšími a delšími — poznali jsme se, kdysi. A milovali se. Pak jsme stáli konečně naproti sobě, skoro jsem mohl zase cítit tvůj dech, jenž mi byl kdysi celým vesmírem a jeho vůni.
"Miluji tě," řekl jsem. Lesknou se ti oči a podíváš se stranou. Pak se choulíš v křesle a nahá kolena máš od hlíny. Stoupáme spolu po schodech. "Nenávidíš se kvůli tátovi," říkám. Teď pláčeš. Navštívíme ho spolu ve vězení. Je k nám moc milý a každému daruje bednu Listerinu. My pro něj nemáme nic. Jsme zpátky. Máš modré džíny bez rozkroku. Díváš se na mě a myslíš si: "Tak co, troufáš si? Popálíš se..."

Bolí to.
Máš nový účes. Pruhy blond vlasů, které ti rámují obličej jsou fialové. Usmíváš se.
Poznávám to.

Konec snu.

Chvíle s tebou, tak drahé... A opravdu se staly. Jak rád bych je vrátil — řeklas: Zůstanu tu s tebou až do rána.
Z mých dlouhých vlasů, ve kterých ses chtěla ztratit, zbylo jen kolečko Františka z Assisi.
Jak zbytečné je to psát.
Kde jsi?

Pozn.:
Zde se jedná o modelový příklad projekce Animy v zástupném snu; Nevědomí kompenzuje konkrétní mentální situaci. Pozoruhodným se jeví motiv uvězněného otce, který i ve vězení rozdává to jediné, co má.

Kdo jsi, má lásko? — 3. část

Žaneta tlačí kočárek. Je léto a mravenci se prohánějí spárami žhnoucího chodníku mezi valícími se kolečky kočárku. Žaneta kličkuje. Někdy je příliš pozdě; mravenec je rozdrcen kolem kočárku. Je to tak rychlé a tak náhlé.

A teď:
Jsme my pro mravence bohy? Vyslyším já mravencovy modlitby? Mravenec zemře, když se se svým směšným nákladem připlete do cesty. So it goes, Mr. Vonnegut?

Žaneta mhouří oči do slunce a hlavou jí běží: Mám, nemám...Protože: Jolana.
Poslala jí tuhle zprávu přes messenger:
"Potřebuju potetovat ruku. Ještě to děláš?"
Od té doby jsem to nedělala, myslí si Žaneta v přestávkách mezi kojením a přebalováním po celé další dva dny.
"Ne, od té doby jsem to nedělala," odepíše nakonec.
"Byly by to jen jednoduchý obrázky, to zvládneš, ne?" odpovídá Jolana obratem. Jolana. Jak asi vypadá? Ženský z práce ji občas vídaly, když pak skončila. Od té doby ji nepotkala. 'Díkybohu,' říká si a hlavou jí běží mám nemám... Nemám.
Jolana posílá smajlík.
Jolana posílá otazník.
Žaneta se snaží nějak odpovědět.
Jolana píše: "Šlo by to?"

Žaneta tlačí kočárek a konečně vymyslí odpověď, kterou pošle tentýž večer:
"Celou dobu přemýšlím, jak ti to říct, aby ses nenaštvala. Prostě si na to už netroufám, promiň." (A taky mi to už nic neříká, protože nemám nějak potřebu se zraňovat ani se zabíjet.)
Žaneta usedá na lavičku pod obrovským ořešákem a paprsky slunce jí skrze listí probleskují na tváři. Maličký Staníček se v hlubokém kočárku zachruje ze spaní. Žaneta tlumeně kýchá. Ostrý sluneční žár se vrývá do žlutých omítek. Tráva a prach jejího dětství na sídlišti; přesto hřejivého a vonícího horkem nabitých latěk garáží a zohýbaných rezavých plechů. Žaneta je tak trochu romantik. A tak trochu alergik (ahoj Tatabojs).

Kam se to ztratilo? Proč se tak změnila? Malý Staníček tohle zažije taky: neomezenou rozprostřenost dětství, kdy čas ještě neexistoval a až bude dospělý, klopotně a nesmyslně bude dětství znovu hledat. Nebo ne? Spíš jo. Proč jsme vlastně tady? Chjo. Dělej všechno nejlíp jak umíš a nic od toho nečekej. To jsou teda panorámata. Horko těžko se učíš všechno úplně od začátku; lžíce nůž vidlička kačeři tkaničky balony plovací kruhy a nakonec vydělávání peněz. Potkáváš se s lidmi boyfriendy kolegy partnery manžely. A na konci života hledíš do vody do stromů do nebe do televize a říkáš si O čem to tady bylo?

"Přece už nejsi malá holka, Žaný," říká jí velký Staník, "naštěstí," zamručí jí do vlasů a chlupatou tlapou jí sevře půlku jakoby se ji chystal spořádat na dvě mlasknutí. Žanetě je to příjemné a někdy nepříjemné. Kdo jsi, má lásko? Staník se Žanety nikdy nezeptá. A ona je za to ráda. Bude se tak moct k těm slovům vracet znovu ve snech, v představách a toulkách nevědomím, sama a doufat, že tohle všechno je jen divadelní představení, vratká bizarní iluze v dokonalých kulisách.

Kdo jsi, má lásko — 1. část

Kdo jsi, má lásko — 2. část

Anima / Amina

Jsem si téměř jistý, že si dobrý Carl Gustav Jung popletl písmena, když objevil a pojmenoval svůj princip vnitřní ženy - Animy. Nastojte:

Hádají-li se spolu dospělý muž a dospělá žena, vlastně proti sobě stojí jejich vnitřní čtrnáctiletá holka (u muže) a vnitřní dvanáctiletý kluk (u ženy). Tvrdí odborník na jungiánskou psychoanalýzu, Pjér La Šé'z. Neslučitelně nesourodý pár; často spolu mají další holky a kluky, to teď nechám být.

Priority čtrnáctileté dívky a dvanáctiletého chlapce nemohou být odlišnější. Jako čtyřicetiletý muž nemám osobně nejmenší zájem na tom, aby mé nevědomí ovládly zájmy čtrnáctileté princezničky. A přesto jsem alkoholik od té doby, co jsem ve druhém ročníku konzervatoře čichl k pivu. Vždy jsem pil víc a co nejvíc "abych se podíval, co dalšího je tam dál..." Anima muže rozpouští zevnitř.

Jak jsem postupně s hrůzou zjišťoval, dobrá polovina mých tetování je Anima v různých variacích: dívka s cigárem v oranžovém tílku s nápisem Fucking Fuck, ledva zletilá tanečnice v podvazcích, anime (!) hrdinka s rudými divoce vlajícími vlasy, kočkovitá šelma, kytara, modrá růže z Twin Peaks, Mona Lisa. (Na pravém zápěstí mám vytetovanou černou siluetu obličeje, který ve skutečnosti patří mé matce, na levém zápěstí, abych se vyhnul podezření z oidipovského komplexu, mám siluetu obličeje otcova. Někdy říkám, že je to Mona Lisa a Sokrates...)

Rozpustilost, zhýčkanost a tvrdohlavost - tak vypadá (má) Anima. Nechci se s ní potkávat, nechci s ní mluvit.

"Já to prostě chci a basta," to je její motto. 

Podle Junga s ní lze úspěšně bojovat pouze nejsilnější mužskou zbraní, rozumem. Ženskou zbraní pro utkání se s Animem je její cit, její láska.

Anima a Animus nejsou naši přátelé. Není to vnitřní bohyně / bůh, vaše tvořivost a nespoutanost. Nejsou to ani vaši spojenci, pokud jste přes šamanismus nebo Carlose Castanedu. A proč to celé píšu - po tomhle zjištění mi zmizela touha po smrti, po větším než velkém množství alkoholu v krvi, po vystřelení se do vesmíru, po sebepoškozování. Také už nepotřebuji další tetování.

S Animou nemůžu dělat víc, než o ní vědět a milosrdně ji típnout pokaždé, když začně ječet. Ne, že by se mi dařilo stoprocentně, ale samotné mé vědomí, že tu je, znamená pro mě větší než poloviční vítězství.

Díky, že jste dočetli až sem. Jestli chcete, podívejte se na modelový příklad projekce Animy nebo si přečtěte o snu a nevědomí.

S důvěrou odkázuji na YT kanál Pjéra La Šé'ze, kde se lze o Jungovi doslechnout mnoho a mnoho velezajímavého, ze všech možných úhlů a stran.

Kdo jsi, má lásko? — 2. část

"Madame, vaše ramena, toť trs lilií a růží."

A jak se kavalír skláněl, div nevypíchl špičkou kordu svému komorníkovi oko.

— Kašpar noci

Lepkavá šedá hmota života mi ukapává mezi prsty. Visím ve vesmíru a nevěřícně hledím na hloučky šťastných lidí, které přicházejí/odcházejí, existují a vůbec to neřeší, zatímco já mám kolem hlavy utaženou obruč, jinak by se mi rozskočila. Ba ne, kecám. Řemeny mám jen na rukou a na nohou. Do ruky zavedenou infuzi, z močové trubice vyvedenou cévku a děsný sucho v puse. Nikde nikdo. Jen za mnou, tam kam se nemůžu podívat, se ozývá pípání. Křičím. Někdo přichází a strčí mi k puse hrnek s brčkem. Napiju se. Úleva. Poděkuju. Za chvíli mě i odvazujou. Něco se muselo stát, ale na nic si nevzpomínám. Na pojízdném křesle se mnou jedou chodbami, podél stěn sedí lidé v kabátech. Já mám na sobě jen nemocničního anděla a v ruce pytlík s močí. Koukám si raději na bosé nohy, pod kterýma ujíždí okrová nemocniční dlažba. Sedím ve sprše. Nemám sílu, někdo mě umývá. Pak mě zase vezou. Na chodbách ustrašení lidé, kteří se zoufale bojí, že zemřou. Já se nebojím, ale nikomu to nevykládám. Strčí mě do postele. Asi spim. Pár měsíců.

Bloumám po chodbách, vysedávám na skupinových terapiích, kreslících terapiích, jógových terapiích a večer před televizí, která visí vysoko na zdi — neviděla jsem ji roky a tak hltám všechno, postávám s dalšími na záchodě kolem stoleté plechovky sloužící za popelník, píšu si povinně deník. V šest ráno rozcvička, v deset večer večerka. Vidíš, co se stane, když uděláš průser. Jdeš do tepláků. Ženská v teplákách je horší, tisíckrát horší než chlap v teplákách... Nejsi nic.

Musím přestat s kouřením. Dvě závislosti najednou se ovšem těžko zvládají, to ví i místní "terapeutický tým", proto nám důstojně trpí smrdutou plechovku na záchodě. Když jste ale odpovědní za další bytost, prostě to nějak zvládnout musíte. Jinak bude co? Pé-er-ů-es-er. Jsem ve čtvrtém týdnu. Už třetí den si říkám 'dneska poslední cígo', ale večer už lezu po zdi, prázdnota se ve mně rozevírá k nesnesení a já běžím na záchod, kde se mi pak zamotá šiška tak, že se musím opřít o zeď. V posteli si pak hladím bříško, ve kterém se mi rozlévá nový pocit překvapivého a prchavého štěstí, těkavý záchvěv, že nemožné je možné, že můžu být šťastná a že se to stane samo. Zdá se mi, že když zastavím, svět utichá a já přestávám být. A není to smrt, jen pouhá existence, chvějivé nic.

Jsem venku. Vypadá to, že se můžu vydat kterýmkoli směrem. Vydám se na autobus. Současně se mnou dnes pustili i Kristu, která se vrací do squatu. Stojíme spolu na zastávce. Za námi je vietnamská večerka.

"Dáš si pivo?" ptá se Krista. Hledím na ni. Na její krátce střižené šedivějící vlasy a za očima se mi promítne její život. Minulost, budoucnost, komplet, připadá mi. Kéž bych si mohla prohlédnout taky svůj život. Snesla bych to? Usměju se a vrtím hlavou.
"Vlastně ty teď nemůžeš!" Zasměje se taky. "Necháš si říct, co to bude?"
"Nevím, ještě." Pak řeknu: "Ty bys taky neměla."
Zapálí si cígo, dívám se na její špinavé kecky. Má zlomené oba malíčky u nohou. Z bot, jaké lidi nosí, se dá vyčíst celý jejich život. I z jejich chůze. Líp než z očí.
"Ale simtě. Dám si jen na cestu."
Dělá se teplo, pociťuju tíhu tašky, co mám křížem přes rameno.
"Hned jsem tady," řekne a otočí se k večerce. Ze zatáčky se vynoří bus.
"Ale mně to asi jede!" vykřiknu. Krista se vrátí, obejme mě a řekne: "Tak se měj."
Zase se na ni dívám a snažím se jí očima dát tolik sil, kolik můžu.
"Ty taky."

Krista počká až autobus přirazí k chodníku. Zasmrdí to, zasyčí, dveře bouchnou, lidi vystoupí, nastoupí a já taky. Autobus smrdí i vevnitř, ale jsem volná, tak se chytnu tyče, uvědomím si, že nemám jízdenku, lítačka mi vypršela a dveře se sykotem zavřou. Krista se otáčí a jde k večerce. Autobus zařve, odlepí se od chodníku a pomalu se vydá opačným směrem.

Kdo jsi, má lásko — 3. část