Cheirónův stín

Tento článek si nyní můžete poslechnout / stáhnout i jako podcast.

Honza Skalák · Cheirónův stín - podcast o tatínkovi.mp3

S tátou jsem domluvený, že ho vyzvednu u něj doma přesně v poledne. V 11.45 mi pípne sms: "Cekam u kruhoveho objezdu. Pa." Za volant se snažím sedat výhradně ve výjimečných situacích; třeba když si s rodinou jedeme ugrilovat kus vepře na záhumenek, na týdenní nákup nebo na STK. Sedám do auta a o deset minut později ho už vidím, s hůlčičkou a igelitkou čekajícího na místě. Zastavím u kraje, on otvírá nejprve zadní dveře a něco strká dovnitř. Teď vidím, že je to mámina francouzská hole, kterou jsem před tím nepostřehl. Pak si sedá dopředu vedle mě. Je konec března, jeden z prvních teplých dní. Slunce svítí jak na lesy, ale táta má bundu, šálu a klobouk.

"Venku bylo jenom 12 stupňů," říká mi a krčí rameny.
"Ale teploměr máte do dvora na severní straně, kam nesvítí, přece."
"Aha, tak to bude tím," zachraptí hrdelním hlasem.
Stavujeme se ještě pro dálniční známku a pak už jedem za mámou do 1 hod a 9 min vzdálené nemocnice. Mlčíme; nejraději bych si šel lehnout. Když dojedeme do Čeladné, řeknu:
"Když vidím sám sebe při výchově svých dětí, pokaždý si na tebe vzpomenu. Až se mi chce poprosit tě za odpuštění za to, co jste si s mámou s náma museli užít."

"Musím se podívat na tatu..." 2016

Lidi jsou venku v tričkách, slunce se míhá mezi stromama v parku podél cesty.
"To ať tě ani nenapadne," huhlá táta hrudním hlasem. Jedeme přes dědiny a lesy a je úplný léto. Vybavím si, jak jsem se jako kluk vzbudil na zadním sedadle po deseti hodinách jízdy a táta POŘÁD JEŠTĚ ŘÍDIL. Celou tu dobu, co jsem spal. Viděl jsem z něj v té chvíli jen kus pruhovanýho trička, sluncem spálený krk a krátké černé vlasy.

Otec si nechal narůst vousy dřív, než jsem začal vnímat svět. Z nějakého důvodu také používal prostředníček místo ukazováčku. Vzpomínám si, že jsme spolu kdysi čekali na tramvaj do hudebky, kde mu učitelky říkaly: "Dobrý den, pane profesore" a bosé nohy jim při tom pleskaly v korkových pantoflích. Na protějším ostrůvku stála spolužačka z béčka. Měl jsem tehdy myšlenky leda tak na nové číslo ábíčka, ale přesto jsem se naklonil k otci a špitl podivnou větu:
"Támhleta holka chodí vedle k nám do třídy." Otec se zadíval na protější stanici a já sledoval jeho prostředník, zlověstně se zvedající do vodorovné polohy. Vytrčil jej přes kolejiště a nahlas, velmi nahlas se ujišťoval:
"Která? Tamta?" Lidé se na nás otočili a já zrudnuv zabodl jsem zrak do stejně tak nemilosrdné žuly obrubníku.

Táta nikdy nemluvil sprostě. Nikdy. Kolem roku 1985 nám přišel člověk z OPBH opravit záchod. Jako dnes si vybavuju, jak se ho otec ptá a pečlivě volí slova:
"A co když to znovu káchne?" Instalatér se na otce nedůvěřivě podíval a pak odpověděl jak nejlépe uměl:
"A proč by to mělo káchnout?"

Měli jsme červenou Škodu 100 bez airbagů a abs, s motorem vzadu a obřím velekufrem vpředu. Z dé jedničky existoval tehdy oproti dnešku ubohý ždibánek. Několikrát jsme se ségrou procitli na zadních sedadlech do noční tmy a cvrkotu cvrčků, zatímco rodiče se vpředu hrbili nad automapou při rozsvícených žárovičkách nad předními dveřmi.

"Z té knížky, cos mi půjčil, jsem nerozuměl vůbec ničemu," přiznávám. Jedeme serpentinama, stoupáme a zas klesáme. V Knize proměn I-ťingu a v Psychologii smysluplné náhody od Jungovy žákyně Marie-Louise von Franz, nacházím označené celé pasáže a připsané poznámky o hranicích poznání a podstatě jsoucna na okrajích. Označil je tak můj otec, když se snažil přijít věcem na kloub. Snažil se v každé knize najít náplast pro své donaha obnažené nervy, aby se vůbec dožil večera? Proto jsem i já začal v knihách značit celé odstavce, abych je mohl snadno použít v těch strašných chvílích zmaru. A tak přežít.
"Co tam zaujalo tebe?" ptám se s očima přilepenýma na sklo. Když řídím, mluvím, ale nikdy nevrhám žádný z těch dlouhatánských filmových pohledů na spolujezdce a můžu si jen představovat, jak se otec tváří. Po chvilce řekne:
"Mě zaujal ten princip synchronicity." Silnice je svedena do jednoho rozděleného pruhu, jedeme mezi pruhovanými kužely a táta zadržuje dech. Pak vjedeme na normální silnici.
"A v čem ten princip spočívá?" zeptám se. Otec vydá v odpověď sípavé vydechnutí. Projedeme Frýdkem a vjíždíme na dálnici. Rozjedu to. Zimní gumy hučí po asfaltu. Až když objedeme Český Těšín, táta se ozve:
"To je můj problém..."
Čekám, vím, že mu to trvá. Tak jako to trvá mně.
"...včas odpovědět na otázku." Rozesměju se. "To mi doma říkaj furt! 'Dej nějak najevo, že hledáš odpověď! Nebo aspoň žes registroval otázku...' "

1984

Vůně přátelského světa. Překypuje vřelostí a v mém denním snění stojí vždycky při mně. Země, tráva, teplá hlína, mokrý písek, ruce od prachu. A větve stromů. Červené kmeny borovic u Mácháče, na jejichž kůrách běhaly společně s lumíky stíny léta. Je rok 1986, je mi 11. Předevčírem vybouchnul Černobyl a s tatínkem nás dnes na cestě z hudebky stihne nažloutlý déšť; futrál od cella budu mít zas úplně promočený. Klonící se slunce zalije zlatým světlem celé pražské sídliště Skalka a Jiří Korn, co tehdy bydlel v paneláku přímo proti mateřské školce, jde do sámošky s taškou, v džínových zvonáčích, dlouhých vlasech a zlatou náušnicí v uchu. My kluci na kolech zastavíme a jen zíráme. Na naší základce se natáčel Létající Čestmír; vzpomněl jsem si na to, když jsme se na něj nedávno doma dívali s dětmi.

Táta zvládl přežít výchovu dvou dětí (bez pemprsek), souseda, co nám přestřihával elektřinu a lil bláto na balkon, bipolární poruchu a komunismus. Já se budu o 5 let později na konzervatoři pomocí hektolitrů piva snažit zbavit dětství; večer, když se pohrnu s cellem z hodiny domů, uvidím Nerudovkou stoupat osamělého pána v brýlích s tlustými obroučky, v kterém poznám Eduarda Cupáka; nyní o dalších 30 let později se pomocí piva snažím do dětství zase vracet. Na cello, jež ze mne během let studií postupně oloupalo všechnu kůži a bolestně tak odhalilo víc, než jsem byl ochoten nést, už téměř nesáhnu. I v tátově životě pak přišla chvíle, kdy najednou přestal hrát, zavřel víko, vstal a odešel. A už nikdy se klavíru nedotkl.

Taky hodně fotil. Máme hafo fotek, jak jsme se se sestrou vyrůstali a jak táta s mámou stárli. Z fotek, na kterých mi je pět šest sedm, na mě teď hledí můj sedmiletý syn. Za pět let mi bude padesát. Do zad se mi opírá studené jarní slunce. Skrz zatím holé stromy vrhá můj stín, který sedím na lavičce zády k jezírku v našem parku. Ztuhnu, když na zemi pozoruju otcův stín, jaký vrhá moje hlava, sedící na shrbených zádech. A jeho ruka se pak zvedne, když si jí protřu oči. 

1976

Ropice za Lesem. Projíždíme vesničkou s čtyřpatrovým panelákem postaveným jen tak na trávě hned vedle hlavní silnice. Mladá maminka s kočárkem na chodníku z čtvercových dlaždic. Myslím na mimino v kočárku. Je to kluk? Jak se jmenuje? A jak se má? Místo září zvláštním světlem, v jehož atmosféře ze mne nahlas vypadne tohle:
"Vždycky si říkám, jaký vliv na člověka a jeho osud může mít místo, kde se narodil." Otec neříká nic. Na další ceduli před další vesnicí stojí napsáno Hnojník a pod tím Gnojnik.

Obrovské liduprázdné parkoviště nemocnice v Třinci teď o víkendu připomíná krajinu po ekologické katastrofě. Na svých 88 táta křepce vystoupí z auta a přecházíme silnici.
"Mám problém," pronese a zhluboka dýchá.
"S čím?" ptám se blbě.
"S rovnováhou, " odpoví tentokrát hned. Jako člověk své mojí naší dnešní doby rychle tasím řešení:
"Koupím ti ty trekingový hole," kouknu na jeho igelitku "...a batoh."
"S tím bych počkal až se vrátí maminka z nemocnice."
"Proč?"
"Tyhle věci... vždycky kupujeme spolu — ."

O několik hodin později opouštíme nemocnici a parkoviště v Třinci. Cestou zpátky zabloudíme; nejdřív se nemůžeme dostat do Frýdlantu "aspoň tu dálniční známku pořádně užijeme", zavtipkuju a táta se zasměje, potom se nemůžeme dostat z Frýdlantu. Připomene mi to, jak jsme se jednou kdysi spolu vraceli v noci z letiště Ruzyně do Vršovic a skončili jsme ve tři ráno v Mníšku pod Brdy...

Cesta zpět nám trvá dvakrát déle než cesta tam. Už už vjíždíme do Čeladné, když před sebou zpozoruju stojící nissan. Vedle něj vystoupený chlápek něco montuje na dopravní značce. Zastavuju, že ho objedu až přejedou auta v protisměru. Když přejedou, pomalu se rozjedu a zezadu se ozve rána jako z děla a trhne to s námi dopředu.
"Je v nás," pronese stoicky otec. Já zastavuju a jdu se podívat, co zbylo ze zadku auta; nejspíš je celý pryč, dumám.

Prohlédnu drobnou proláklinku v nárazníku a nevěřím svým očím. Nízký renault za mnou má půl předku pryč. A celý zadek. Za ním stojí citroën, předek pryč.
"Sorry, chlapi," omlouvá se pán z citroëna a za ním vystupuje manželka a dvě dcery. Padá mi kámen ze srdce, nehodlám řešit důlek v nárazníku a říkám:
"Já jsem dobrej, jestli ode mně nic nepotřebujete, já jedu."
"No, jestli nás neudáte..." směje se renault. Mávám rukou, jsem strašně unavenej.
"Nebojte. Vyřešte to v pohodě, mrzí mě to." Úsměvy, nasedám. Táta sedí pořád v autě, říkám mu, že je to jen ťukanec. Vydechne:
"Holt mazda..."
Dodnes mám pocit, když sedám do auta, že řídím letadlo. Potřebovali jsme tehdy něco terénního, když jsem se už s vlastní rodinou stěhoval z města do lesa... Krpály a močály Doupovských lesů - SUV mazda zvládla všechno. A nadvakrát jsem nás v ní po dvou letech v lese zase odstěhoval do města. Přes celou republiku. I s kocourem a kusem stromu, co jsem pro něj vezl na střeše do paneláku jako vzpomínku na divočinu.

Jsme zpátky. Parkuju nad kruháčem a táta vystupuje pár metrů od místa, kde před sedmi hodinami nastupoval. Ztěžka dýchá.
"Nevím, jak jsme mohli takhle zabloudit."
"Bylo to tou uzavřenou odbočkou," shrnuju to, ale nejsem si tak jistý. Podívá se na mě:
"My s neúplným hudebním vzděláním bychom měli držet spolu." Jsem překvapený.
"Vždyť máš vejšku a taky jsi tam učil, na vejšce... "
"Ale nemám konzervatoř. "
"Prosimtě..."
"No to se počítá," řekně starý Cheirón pevně. Ohromeně hledím do jeho moudrých očí. Během let jsem pozoroval, jak neproniknutelně temně hnědá barva jeho zřítelnic nezadržitelně bledne.
"Zítra ti zavolám. A děkuju." Pohladím ho po rameni. Tatínek se směje a jen kroutí hlavou. Sedám do auta a kloužu po ranveji.
"Doufám, že z toho ťuknutí nebudu mít nějak odražený podvozek," říkám si v duchu. Nerad bych, aby mi to, až zas povezu děti na grilovačku, nějak káchlo.