Kentaurovy písně #2

V noční řece po pás ve vodě
toužil jsem po krvi.
Zubatým nožem od otce
otevřel jsem své žíly.
Krev z nich proudila stejně tmavá
jako řeka
— spolu se mísily, odplouvaly a
odnášely můj život.
Řeka hučela kolem mých boků,
a nohy začaly slábnout.

Tu babička Luna mi hlavu
vzala do starých dlaní
a mlčky zastavila proudící krev;
zavřela mé žíly a já
si znovu připomněl svou
strašlivou nesmrtelnost.

A vydal jsem se ke břehu,
jehož tráva byla černá,
i má krev byla černá
i voda v řece.
I asfalt cesty nad řekou byl černý,
lehl jsem si na něj.

A tak jsem zůstal, protože
nevěděl jsem, co dál.
Slyšel jsem hrozivé skřípání světa,
jenž se dal zas do pohybu
všude kolem a se mnou.
Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu,
zářily za letu a daleko za hvězdy
ve svistu nebeských proudů se nesly.

A ráno ubité životem otvírá prázdnou hubu dne
a slepě šátrá kolem sebe po smyslu.
Nakonec spustím z pelesti zas ta těžká kopyta,
o nichž Ginsberg kdysi řekl,
že jsou svatá.