Rozhovor s duší

Nalezení smyslu života kladením v meditaci otázek sobě samému nevedlo nikam. Po vnitřním položení otázky Proč jsem se narodil bylo totiž jen ticho. 

Napadlo mne proto oslovit samotnou Duši. A jelikož Carl Jung považoval ženský princip animu zároveň za duši a čemuž jsem doteď nerozuměl, výsledek byl překvapující. Nepřiznaná, nevědomá, neintegrovaná anima rozpouští muže v sebelítosti, alkoholu, drogách, hněvu a frustraci. Je náladová až hysterická, její mottem je Chci všechno a chci to hned. Muž může svou animu integrovat pouze svou nejsilnější zbraní, totiž rozumem. Tak jako žena integruje svůj mužský princip citem, láskou.

Co má ale taková anima společného s čistou duší, jenž by měla přece být niterným a pravdivým aspektem bytí? Proč Jung dával mezi ně rovnítko?

Pokládal jsem zprvu tenhle rozhovor za nepovedený, se špatným spojením abychtakřekl. Pak jsem si všiml, že odpovědi duše nesou neklamné známky charakteru animy. Ten krátký vnitřní rozhovor mne zároveň šokoval a zároveň mi na osobním příkladu osvětlil spojení mezi duší resp. animou:

— Proč jsi se narodila, duše má?

D: Abych byla šťastná. Abych v běhu cítila vítr ve vlasech.

— Přišla jsi sem psát?

D: Ne.

— Přišla jsi točit videa?

D: Co je to?

— Přišla jsi pomáhat opuštěným dětem?

D: ...

— Přišla jsi sem pomáhat opuštěným dětem?

D: Už se mě na to neptej.

— To je zajímavá reakce.

D: Nepřišla.

— Proč jsi se narodila?

D: Nech mě být.

— Proč jsi se sem narodila, duše?

D: Jdi do prdele.

Anima Mundi

Tak nevím.

Psát píšu tenhle blog. I knihu. Videa točím. Často zbytečně, přijde mi. Jako terapii v těžkých situacích. Mým životním číslem je 7. Jsem proto osamoceným badatelem v ústraní, kterým jsem vždycky byl. A tak to je. Proto jsem se ptal.

I o adopci jsme se doma bavili. Bylo by hezké poskytnout zázemí některému dítěti z dětského domova, kterému rodina byla odepřena. Ale jsme už staří. Dvě děti máme a nedokážu si představit, že v době jejich plnoletosti budu ještě schopen víc, než jen lézt o třech nohách.

A vítr ve vlasech? Ano, kdysi. Býval jsem za studií takovým vlasovým J. Morrisonem dokonce. Dnes už mám vlasy pouze po stranách hlavy a celkem si nestěžuji. Tohle všechno dodávám jako rámec rozhovoru, pro náznak jeho širšího smyslu.

Tolik k sebedotazování a smyslu života. Mějte se :-)