(...) Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi, protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón a budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání co dál, v očekávání dalšího kroku. Těch bude s léty ubývat, stanu se "opatrným mužem" z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit.
Nebudu schopen nalézt ani tón z písně své vlastní duše a s údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí dokud se nezastavím a Bůh nebo Osud nebo Kdovíco nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl (když už jsem si nemohl vzpomenout) sám sebe a tátu ve vedru toho jednoho odpoledne a přestal se snažit setrvávat zas a zas na místě a zkusil se protentokrát už proboha dívat naopak tam dál.
____
Nechci vyzrazovat úplnou pointu, ale jedna z věcí bude např. ta, že naše selektivní paměť si věci z minulosti vybavuje jinak, než se opravdu staly. A my se tím cítíme vědomě (i nevědomě) ovlivněni a tahle skutečnost, kdybychom měli možnost ji srovnat s našimi vzpomínkami, pak může působit úlevně, léčivě.
Žádné komentáře:
Okomentovat