Kentaurovy písně #6 — Jeruzalém

Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající
silou světla a života opírá Slunce a
všechen vzduch prohřívá i svět okolo
mé dlouhé vlasy,
který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď
přivírám oči, jsem ještě malý
a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím 

Jeruzalém.

Jsem tak naplněn božstvím
jsem šťastné dítě a — bože, to teplo...
A světlo. A vonící vzduch
nikde nikdo.  

Kdo jsem?
Kým jsem to býval?
Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho
mám vše. 

Borovice
a konejšivé teplo.