Kentaurovy písně #1

Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal,
oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.
Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl:

"Můžeš zůstat jakým jsi," způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako
zapovězené vědění ke mně mluvily a
vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky
mi ulevila od marnosti a já
chmýří snu tak zachytil.

Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu,
do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a
světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal,
kde jas tvých očí, milovaná Shiranné,
do snu mi občas zaletí.