Kentaurovy písně #5

Hluboko jsem se musel sehnout,
abych pil z toho dávného proudu.
Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny
a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích
kouzelných stromů a vidím vroucí zemi,
jak nese moje kroky.
Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný
a mezi Ním a Zemí
my; jako kentauři.

Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám
a ještě mnohem, mnohem dál.
S kopyty ale obalenými hnojem
a nezhojitelnými ranami po celém těle,
zvířata
napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi,
konejšeni hudbou jejích dávných doteků,
které probouzejí sny naší duše —

tehdy
v šumění trávy a vůni větru,
ve zvucích zvířat v savaně
celý vesmír plul pod bosými chodidly
nás,
prvních bytostí
v dosud nezotročené Zemi.

Teď ale, otrokem; toužím po stáří.
Po všem starém, pomalém a jednoduchém.
Toužím po polních cestách,
po jejich prachu
a cvrčcích podél nich.
Patří mi všechen čas, než
dědeček Slunce přejde oblohu.
A v noci ležím na Zemi
a celý se na ni vejdu.
Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou,
s celým mým lidsko-koňským hmožděním,
jako pouhým pápěřím.