Kentaurovy písně #3

V šmouravých mlhách podzimního listí
mezi kapkami mokrého jehličí a
listím barev kroužícím v společnou hnilobu,
stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál.

Kéž mi padne strom a setne hlavu tady
pod krajkovím holých větví
ve vonícím tichu, rád se vzdávám
všeho lidského.

Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
neustávající
a lidské lpění na životě jakkoli bídném,
je mi nepochopitelné.

Kopyta obalená tlejícím listím.
Proč jsi mě stvořil?
Vždyť tu není nic
pro tvora s posledním šípem v toulci.

Vystřílel jsem je do neznáma
— každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být —
pak díval se, jak plují
do temnoty vesmíru, za hvězdy
a jak ztratí se nakonec mezi nimi.

Ale vypuštění šípu je jen konec.
Nejdůležitější je pocit před tím:
ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím...
A jsou tohle mé homérské skutky?

Jaká krása a jaká pošetilost
— kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu!

Proto mi ten poslední zůstal.
Pálí mě někdy na zádech
jeho stříbřitý jas a chlad.
Nasadit, napnout, vydechnout a pustit...

Athéno moudrá a bohyně má,
odejmi ode mne svůj dar,
který dnem i tmou táhne dolů
a stěží jej už unesu.