Kdo si pamatujete, jaké to bylo, když jste byli v opravdovém kmeni. Jaké to bylo, znát všechny kolem sebe, dospělé i děti a oni znali vás, tebe...
Příští rok mi bude padesát a cítím, že je nejvyšší čas vzít si svůj život zpátky. Vidím, že stejně tak existuje i možnost promarnit, nenaplnit svůj život - všechno je možné. Pro něco jsme zrozeni a pro něco ne. To je Tajemství. Věřím, že jedině společný kmen může fungovat v tomhle stále oddělenějším světě.
Zvu vás do facebookové skupiny s názvem Svolávám kmen. V popisu skupiny jsem napsal víc. Prosím, podívejte se. Jste vítáni.
"Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!"
— kentaur Caíron (Nekonečný příběh)
Kdysi jsem se přel s jedním hudebním skladatelem o tom, že jeho čarokrásná poslední skladba není čarokrásná od začátku do konce, že jsou v ní zbytečné disonantní nelibozvučné pasáže. Odpověděl mi tehdy, že umělecké dílo musí obsahovat konflikt, protože tak vznikne napětí. A měl pravdu.
Nová deska Coldplay Music of the Spheres je libozvučná od začátku do konce a nedá se to vydržet. Zpěvákův vysoký hlas levituje mezi Jupiterem a Saturnem a snad nebere na vědomí, že právě Saturn — Kronos pozřel některé ze svých dětí, že jedním z dětí byl Hádes, vládce podsvětí a jiným Cheirón, kentaur a léčitel s nezhojitelným zraněním. A že konflikt v uměleckém díle a vlastně dílo samotné je způsobem, kterým se svého nevyléčitelného zranění člověk dotýká a vyrovnává se s ním.
Dovedu si nicméně představit, co snad měli Coldplay na mysli, když tvořili Hudbu sfér. Vesmír jako indiferentní místo, "největší ze všech míst" slovy Kurta Vonneguta a člověka jako božskou bytost s jedinou touhou navrátit se k blaženému předracionálnímu bytí prvních lidí. Přesto bych jako hudbu z vesmíru raději doporučil Holstovy Planety. Jsou temné i radostné, magické i mystické. A nadčasové.
A co s tím vším má co dělat Nekonečný příběh?
C. G. Jung nemluví v podstatě o ničem jiném než o dvojí podstatě, o horním a dolním, světlém a temném všeho včetně Boha. Tvrdí, že i Bůh má svůj stín. My lidé se se svým stínem bolestně ať vědomě či nevědomě utkáváme na každém kroku.
V knize Nekonečný příběh dává Atrejovi, který se vydává na cestu k záchraně říše Fantazie kentaur Caíron radu:
Pokud jsi schopen nesoudit a nedělat rozdíly mezi lidmi, neboť každý z nich si v životě nese své nezhojitelné poranění, prospěje to tobě samému a tím i celému světu.
Pohybován v soustředných kruzích spirálních galaxií třísměnného továrního provozu předu předu pohádku v transcendentním mixéru své hlavy.
neděle 30. srpna 2020
Divný fotky v divný době.
Můžete se kouknout i na můj instgram, který jsem zřídil dočasně pouze jako podmínku v soutěži o tuhle výstavu v Paříži. Držte mi e-palce nebo se i sami zúčastněte.
Nalezení smyslu života kladením v meditaci otázek sobě samému nevedlo nikam. Po vnitřním položení otázky Proč jsem se narodil bylo totiž jen ticho.
Napadlo mne proto oslovit samotnou Duši. A jelikož Carl Jung považoval ženský princip animu zároveň za duši a čemuž jsem doteď nerozuměl, výsledek byl překvapující. Nepřiznaná, nevědomá, neintegrovaná anima rozpouští muže v sebelítosti, alkoholu, drogách, hněvu a frustraci. Je náladová až hysterická, její mottem je Chci všechno a chci to hned. Muž může svou animu integrovat pouze svou nejsilnější zbraní, totiž rozumem. Tak jako žena integruje svůj mužský princip citem, láskou.
Co má ale taková anima společného s čistou duší, jenž by měla přece být niterným a pravdivým aspektem bytí? Proč Jung dával mezi ně rovnítko?
Pokládal jsem zprvu tenhle rozhovor za nepovedený, se špatným spojením abychtakřekl. Pak jsem si všiml, že odpovědi duše nesou neklamné známky charakteru animy. Ten krátký vnitřní rozhovor mne zároveň šokoval a zároveň mi na osobním příkladu osvětlil spojení mezi duší resp. animou:
— Proč jsi se narodila, duše má?
D: Abych byla šťastná. Abych v běhu cítila vítr ve vlasech.
— Přišla jsi sem psát?
D: Ne.
— Přišla jsi točit videa?
D: Co je to?
— Přišla jsi pomáhat opuštěným dětem?
D: ...
— Přišla jsi sem pomáhat opuštěným dětem?
D: Už se mě na to neptej.
— To je zajímavá reakce.
D: Nepřišla.
— Proč jsi se narodila?
D: Nech mě být.
— Proč jsi se sem narodila, duše?
D: Jdi do prdele.
Anima Mundi
Tak nevím.
Psát píšu tenhle blog. I knihu. Videa točím. Často zbytečně, přijde mi. Jako terapii v těžkých situacích. Mým životním číslem je 7. Jsem proto osamoceným badatelem v ústraní, kterým jsem vždycky byl. A tak to je. Proto jsem se ptal.
I o adopci jsme se doma bavili. Bylo by hezké poskytnout zázemí některému dítěti z dětského domova, kterému rodina byla odepřena. Ale jsme už staří. Dvě děti máme a nedokážu si představit, že v době jejich plnoletosti budu ještě schopen víc, než jen lézt o třech nohách.
A vítr ve vlasech? Ano, kdysi. Býval jsem za studií takovým vlasovým J. Morrisonem dokonce. Dnes už mám vlasy pouze po stranách hlavy a celkem si nestěžuji. Tohle všechno dodávám jako rámec rozhovoru, pro náznak jeho širšího smyslu.
Tolik k sebedotazování a smyslu života. Mějte se :-)
Vážení přátelé, ano.
Zahodil jsem zcela svou jindy zdrcující sebekritiku a odeslal jsem tohle video do soutěže o kameru.
Nedělám si falešné naděje, natočil jsem tehdy pouze jedno z brzkých karanténních rán, kdy všechno ještě spalo a mně se noc předtím zdálo o opilém Oldřichu Kaiserovi a o tom, jak během noci voda zaplavuje hory a louky a prostě všechno (z hlediska analytické psychologie kvalitní materiál btw). Rozhodovat bude prý počet lajků na youtube, tak kdyby se Vám chtělo, budu rád.
takže má čas natáčet cyklus pozoruhodných videí What Is David Working on Today? Nebudu to komentovat z pohledu kolektivního nevědomí, našel jsem totiž v precizní diplomce K. Fily hned trojí vysvětlení jeho filmu Mulholland Drive. Slovní analýzou tak v mých očích film ztratil cca 70% své magické symboliky. Což není vina filmového kritika.
Mám totiž podezření hraničící téměř s jistotou, že ve své tvorbě Lynch počítá s účastí vašeho / našeho nevědomí, a proto, jsou z určitého pohledu naprosto nesrozumitelné. Necháte-li ale na sebe působit to, co je v jeho filmech skryto za slovy, dotkne se vás něco hluboce tajnosnubného a nesmírně známého.
Uzavřením mikrofonu do krabičky jsou trefně znázorněny ty tajemné síly v našem světě, které způsobují, že se nám děje, co nechceme a neděje se nám to, co chceme.
Potom otevřeme modrou krabičku, která vcucne náš sen a my se probudíme do skutečnosti.
je pracovní název příběhu o traumatech. Píšu ručně tužkou na papír, aby mne nerozptylovaly technologie. Ukázka:
(...) Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi, protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón a budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání co dál, v očekávání dalšího kroku. Těch bude s léty ubývat, stanu se "opatrným mužem" z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit.
Nebudu schopen nalézt ani tón z písně své vlastní duše a s údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí dokud se nezastavím a Bůh nebo Osud nebo Kdovíco nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl (když už jsem si nemohl vzpomenout) sám sebe a tátu ve vedru toho jednoho odpoledne a přestal se snažit setrvávat zas a zas na místě a zkusil se protentokrát už proboha dívat naopak tam dál.
____
Nechci vyzrazovat úplnou pointu, ale jedna z věcí bude např. ta, že naše selektivní paměť si věci z minulosti vybavuje jinak, než se opravdu staly. A my se tím cítíme vědomě (i nevědomě) ovlivněni a tahle skutečnost, kdybychom měli možnost ji srovnat s našimi vzpomínkami, pak může působit úlevně, léčivě.
Po téměř třicetiletém úsilí, které jsem věnoval pátrání po skutečných příčinách alkoholismu, jsem konečně dospěl k uspokojivému výsledku.
C. G. Jung tvrdí, že alkoholismus způsobuje (u mužů) anima, která muže rozpouští zevnitř. Spirit je nahrazen spiritusem jako novodobým typem spirituality. Ta se v určitém období života nekompromisně hlásí o slovo v podobě hledání smyslu života.
"Nevědomí (Carl Gustav Jung)"
Strávil jsem roky na duchovních seminářích a čtením indických a tibetských knih. Teprve ve věku 45 let se mi zdál tenhle sen:
"Okouzlující představená kostela (ve snu vypadala jako slavná herečka) mne zve, abych vstoupil do svého kostela, do její církve, která v onom kostele pořádá rituály za přispění opojných substancí. Byla divoká, rozevlátá, šťastná a svůdná. Její tmavé vlnité vlasy tvořily omamné vzdušné víry a zvoucí oči zpod přivřených víček slibovaly cokoli."
Nepřikládal jsem snu zvláštní váhu. Protože po letech duchovní praxe, hinduismu, buddhismu, křesťanství a šamanismu zůstal mou jedinou skutečnou "spiritualitou" chlast, vytěsnil jsem sen jako banální a příliš vulgární. Po nějaké době jsem si ale procházel sny, které jsem si zapsal a narazil jsem na něj znovu. V tu chvíli jsem jej pochopil:
Představená kostela jako anima (podle Junga je ženský aspekt ve snu vždy anima a nemusí mít ani ženskou podobu) mne zve k zasvěcení Velké matce (kostel ve snu reprezentuje církev, tedy matku a vazbu na ni / na rodiče). Zasvěcení se nám civilizovaným mužům nedostává v našem prostředí jinak, než formou maturitní "zkoušky z dospělosti" či prvním setkáním (křestem) s alkoholem. Proto také kněz v kostele ve snu úplně chybí. Funkci starého moudrého muže, který má u přírodních národů na starost zasvěcení chlapců a jejich přechod do světa dospělých mužů, přebírá v našem světě žena, ať už fyzická matka nebo učitelka/y ve školách.
"Při takovém zjištění je nutno spokojit se s pocitem beze slov, který je však plný tušení a má větší cenu než důvtipný žvást." — Carl Jung
Splynutí s Velkou matkou znamená naplnění smyslu bytí, kdy existence nachází smysl sama v sobě jen tím, že existuje. A snad je to i příslib kompenzace nepřítomnosti fyzické matky v postnatální fázi života jako důsledek medikalizovaných porodů v dobách reálného socialismu.
Velkou matku najdeme jako Královnu Říše fantazie v Nekonečném příběhu:
nebo v seriálu Ally McBeal:
A ve snu (!) o zkažené představené kostela a "Zasvěcení" v pilotním dílu seriálu Californication:
Nacházíme-li paralely v mytologii, literatuře a filmu, jde o archetypy a kolektivní nevědomí. Tedy něco, s čím se v rámci dosažení psychické svobody neboli individuace nemusí vypořádávat jen jednotlivec, ale celé společenství. Proces individuace osobnosti znamená skloubení protikladů, integraci principu opačného pohlaví (anima / animus). (Samotný Jung o tom asi nejsrozumitelněji píše v textu s názvem Transcendentní funkce, Výbor z díla II.)
Neboť čím jsou tyto protikladné principy v osobnosti skrytější, tím silněji působí. Katastrofou, kdy nevědomí získá tak silný energetický náboj, že dochází k jeho surovému vpádu do vědomí, je závislost na alkoholu, drogách, moci, sexu, jídle nebo sociálních sítích. Na chvíli nám udělají dobře, ale své celistvosti se tak dál vzdalujeme.
Při psaní Kentaurových písní jsem hodně myslel na svého tátu a nahrál jsem je ani ne tak kvůli jeho stáří, ale abych vyšel vstříc něčemu ještě mnohem staršímu ve mně, co mi dělá dobře. A snad to udělá dobře i někomu dalšímu.
Opilý Rimbaud v noční ulici
prázdnou láhví mách,
pak klesl mi do náruče a
s prasklým kýlem zmizel v hlubinách.
Do Afriky lodí své čtyřnohé tělo plavil jsem
s ironicky mručícím Burroughsem.
"Velké ticho" hledaly bledé oči na velikých brýlích,
proto tehdy v noci pohladil jsem
na hlavě jeho jemné chmýří.
Ještě před tím na nádraží Greyhoundu viděl jsem,
že ještě jeden brýlatý v indiánské zemi —
Allen Ginsberg — je jatý.
A bezvousý leč nahatý, řval:
"Svatá! Svaté! Svatý!"
V žaketu a vázance
nejskromnější apoštol,
co řadí se mezi bezvěrce.
V tenkých prstech nehnutě
dlouhý popel na cigaretě vyčkává
— mene tekel.
Graham Greene odtrhne zrak od stolu
a pokorně vystoupá ze svých pekel.
S Jestřábem nad vlnícím se obilím
a temnou hladinou zklidněného jezera
letěl jsem domovem kolem dálkami vyhřátých kmenů večerních.
Do hluboké vody jsem pak taky klesl
a v vodním tichu se konečně
naposledy se nadechl.
Do křovinatého pahorku se svou všeobjímající
silou světla a života opírá Slunce a
všechen vzduch prohřívá i svět okolo
mé dlouhé vlasy,
který stojím na vrcholku a hlavou se opírám o stejně teplou zeď
přivírám oči, jsem ještě malý
a jméno tohoto místa mne naplňuje štěstím a bezpečím
Jeruzalém.
Jsem tak naplněn božstvím jsem šťastné dítě a — bože, to teplo... A světlo. A vonící vzduch nikde nikdo.
Kdo jsem?
Kým jsem to býval?
Jsem tak chudý a přesto nepotřebuji ničeho
mám vše.
