Chaim Cigan — Kde lišky dávají dobrou noc

Kde lišky dávají dobrou noc;
Altschulova metoda, Piano live, Puzzle, Outsider

Přestože Chaim Cigan zemřel v roce 1992, na jedné besedě kolem roku 2017 přesto obdržel následující otázku:

"Vaše kniha a celá tetralogie je tak náročná na děj a postavy, že si člověk při čtení musí dělat poznámky. Navíc jednotlivé díly vycházely s časovým odstupem, takže při čtení každého nového dílu člověk chtě nechtě musel alespoň prolistovat díl předchozí. Otázka tedy zní: Používal jste při psaní nějaký speciální software, myšlenkové mapy či alespoň poznámky na papírkách?"
(Sám jsem byl velmi zvědavý na odpověď; byl jsem nucen dělat si poznámky a vždycky, když mi poštou přišel další díl, zjistil jsem, že si nejdřív musím připomenout ten předchozí.)
Lakonická odpověď autorova zněla: "No, já si vlastně nepsal ani ty papírky."

"Skutečnost je ještě obsáhlejší, než jsem nyní schopen pojmout."

— Imhotep 

Jaká radost ponořit se do takhle gigantické tetralogie, čítající dohromady téměř 2000 stran, sázených navíc velikostí fontu odhaduju 9. O to více a déle, snad týdny, snad měsíce mi potrvají cesty paralelními vesmíry desítek hlavních postav. Cigan nabízí jednak svou teorii nevysvětlitelných či těžko uvěřitelných náhod, souběhů okolností, jenž jsou důsledkem konání nás samých či našich dvojníků v paralelních světech. V těch se nacházíme s mírně pozměněnými nebo našimi nepoužívanými prostředními jmény, máme-li  a ve zcela odlišných okolnostech ale na témže místě, případně jiném místě ale témž čase. Vodítkem nám mohou být naše sny a pocity déjà vu. Jednak předkládá teorii proč si nikdo většina z nás nepamatujeme kdo jsme, odkud jsme a co tu děláme.

"Dokážeš si představit, že svým stínem meškáme v podsvětí ještě zaživa?"

Jasný odkaz na Jungovo kolektivní a individuální nevědomí, prolínající textem, které pronáší v knize psychiatr Altschul, jehož metoda odhalení starého tajemství spustí řetězec událostí. A jak říká další postava, rabín Oppenheimer: "Bůh naplánoval vše, včetně téhle škrabky na brambory (...)."

Při čtení téhle knihy resp. knih, jenž v literatuře stojí samy o sobě neboť neexistuje k nim přirovnání, stojíme tváří v tvář příběhu nejen o původu dějin, zároveň také inteligenci autorově natolik svrchované, že ve světle každodenních reálií, na jejichž základech zde stojí celé vesmíry, tvoří tak výrazný reálný element, že téměř tvoří nevyslovenou dějovou linku.

Přičtěme ještě židovskou mystiku, která čtenáře zvláštním způsobem vtahuje a jejíž hebrejská slova lákají k rozpuštění se v staletích věků. Nenahmatatelné něco, co mně v souvislosti s ním nutí vzpomenout i třetí řadu Twin Peaks Davida Lynche před dvěma lety. Něco, co na mě juká mezi řádky a říkám si panebože, je tam ještě tohle a tohle... A je to skutečné.

Shiran II., Milovaná,

tolik let...

Díky za všechno. Kdybych před třiceti lety věděl, že se mi o nich ještě dnes bude zdát, líbal bych tvé nahé bílé prsty na nohou, aby se jim dobře kráčelo po celá ta radostná desetiletí.

A udělal bych to i dnes...

...kdy se mi zdálo, že jsme zase oba ve stejné místnosti. Potkali jsme se očima, pak ještě a naše pohledy se stávaly delšími a delšími — poznali jsme se, kdysi. A milovali se. Pak jsme stáli konečně naproti sobě, skoro jsem mohl zase cítit tvůj dech, jenž mi byl kdysi celým vesmírem a jeho vůni.
"Miluji tě," řekl jsem. Lesknou se ti oči a podíváš se stranou. Pak se choulíš v křesle a nahá kolena máš od hlíny. Stoupáme spolu po schodech. "Nenávidíš se kvůli tátovi," říkám. Teď pláčeš. Navštívíme ho spolu ve vězení. Je k nám moc milý a každému daruje bednu Listerinu. My pro něj nemáme nic. Jsme zpátky. Máš modré džíny bez rozkroku. Díváš se na mě a myslíš si: "Tak co, troufáš si? Popálíš se..."

Bolí to.
Máš nový účes. Pruhy blond vlasů, které ti rámují obličej jsou fialové. Usmíváš se.
Poznávám to.

Konec snu.

Chvíle s tebou, tak drahé... A opravdu se staly. Jak rád bych je vrátil — řeklas: Zůstanu tu s tebou až do rána.
Z mých dlouhých vlasů, ve kterých ses chtěla ztratit, zbylo jen kolečko Františka z Assisi.
Jak zbytečné je to psát.
Kde jsi?

Pozn.:
Zde se jedná o modelový příklad projekce Animy v zástupném snu; Nevědomí kompenzuje konkrétní mentální situaci. Pozoruhodným se jeví motiv uvězněného otce, který i ve vězení rozdává to jediné, co má.

Kdo jsi, má lásko? — 3. část

Žaneta tlačí kočárek. Je léto a mravenci se prohánějí spárami žhnoucího chodníku mezi valícími se kolečky kočárku. Žaneta kličkuje. Někdy je příliš pozdě; mravenec je rozdrcen kolem kočárku. Je to tak rychlé a tak náhlé.

A teď:
Jsme my pro mravence bohy? Vyslyším já mravencovy modlitby? Mravenec zemře, když se se svým směšným nákladem připlete do cesty. So it goes, Mr. Vonnegut?

Žaneta mhouří oči do slunce a hlavou jí běží: Mám, nemám...Protože: Jolana.
Poslala jí tuhle zprávu přes messenger:
"Potřebuju potetovat ruku. Ještě to děláš?"
Od té doby jsem to nedělala, myslí si Žaneta v přestávkách mezi kojením a přebalováním po celé další dva dny.
"Ne, od té doby jsem to nedělala," odepíše nakonec.
"Byly by to jen jednoduchý obrázky, to zvládneš, ne?" odpovídá Jolana obratem. Jolana. Jak asi vypadá? Ženský z práce ji občas vídaly, když pak skončila. Od té doby ji nepotkala. 'Díkybohu,' říká si a hlavou jí běží mám nemám... Nemám.
Jolana posílá smajlík.
Jolana posílá otazník.
Žaneta se snaží nějak odpovědět.
Jolana píše: "Šlo by to?"

Žaneta tlačí kočárek a konečně vymyslí odpověď, kterou pošle tentýž večer:
"Celou dobu přemýšlím, jak ti to říct, aby ses nenaštvala. Prostě si na to už netroufám, promiň." (A taky mi to už nic neříká, protože nemám nějak potřebu se zraňovat ani se zabíjet.)
Žaneta usedá na lavičku pod obrovským ořešákem a paprsky slunce jí skrze listí probleskují na tváři. Maličký Staníček se v hlubokém kočárku zachruje ze spaní. Žaneta tlumeně kýchá. Ostrý sluneční žár se vrývá do žlutých omítek. Tráva a prach jejího dětství na sídlišti; přesto hřejivého a vonícího horkem nabitých latěk garáží a zohýbaných rezavých plechů. Žaneta je tak trochu romantik. A tak trochu alergik (ahoj Tatabojs).

Kam se to ztratilo? Proč se tak změnila? Malý Staníček tohle zažije taky: neomezenou rozprostřenost dětství, kdy čas ještě neexistoval a až bude dospělý, klopotně a nesmyslně bude dětství znovu hledat. Nebo ne? Spíš jo. Proč jsme vlastně tady? Chjo. Dělej všechno nejlíp jak umíš a nic od toho nečekej. To jsou teda panorámata. Horko těžko se učíš všechno úplně od začátku; lžíce nůž vidlička kačeři tkaničky balony plovací kruhy a nakonec vydělávání peněz. Potkáváš se s lidmi boyfriendy kolegy partnery manžely. A na konci života hledíš do vody do stromů do nebe do televize a říkáš si O čem to tady bylo?

"Přece už nejsi malá holka, Žaný," říká jí velký Staník, "naštěstí," zamručí jí do vlasů a chlupatou tlapou jí sevře půlku jakoby se ji chystal spořádat na dvě mlasknutí. Žanetě je to příjemné a někdy nepříjemné. Kdo jsi, má lásko? Staník se Žanety nikdy nezeptá. A ona je za to ráda. Bude se tak moct k těm slovům vracet znovu ve snech, v představách a toulkách nevědomím, sama a doufat, že tohle všechno je jen divadelní představení, vratká bizarní iluze v dokonalých kulisách.

Kdo jsi, má lásko — 1. část

Kdo jsi, má lásko — 2. část