tolik let...
Díky za všechno. Kdybych před třiceti lety věděl, že se mi o nich ještě dnes bude zdát, líbal bych tvé nahé bílé prsty na nohou, aby se jim dobře kráčelo po celá ta radostná desetiletí.
A udělal bych to i dnes...
...kdy se mi zdálo, že jsme zase oba ve stejné místnosti. Potkali jsme se očima, pak ještě a naše pohledy se stávaly delšími a delšími — poznali jsme se, kdysi. A milovali se. Pak jsme stáli konečně naproti sobě, skoro jsem mohl zase cítit tvůj dech, jenž mi byl kdysi celým vesmírem a jeho vůni.
"Miluji tě," řekl jsem. Lesknou se ti oči a podíváš se stranou. Pak se choulíš v křesle a nahá kolena máš od hlíny. Stoupáme spolu po schodech. "Nenávidíš se kvůli tátovi," říkám. Teď pláčeš. Navštívíme ho spolu ve vězení. Je k nám moc milý a každému daruje bednu Listerinu. My pro něj nemáme nic. Jsme zpátky. Máš modré džíny bez rozkroku. Díváš se na mě a myslíš si: "Tak co, troufáš si? Popálíš se..."
Bolí to.
Máš nový účes. Pruhy blond vlasů, které ti rámují obličej jsou fialové. Usmíváš se.
Poznávám to.
Konec snu.
Chvíle s tebou, tak drahé... A opravdu se staly. Jak rád bych je vrátil — řeklas: Zůstanu tu s tebou až do rána.
Z mých dlouhých vlasů, ve kterých ses chtěla ztratit, zbylo jen kolečko Františka z Assisi.
Jak zbytečné je to psát.
Kde jsi?
Pozn.:
Zde se jedná o modelový příklad projekce Animy v zástupném snu; Nevědomí kompenzuje konkrétní mentální situaci. Pozoruhodným se jeví motiv uvězněného otce, který i ve vězení rozdává to jediné, co má.
Žaneta tlačí kočárek. Je léto a mravenci se prohánějí spárami žhnoucího chodníku mezi valícími se kolečky kočárku. Žaneta kličkuje. Někdy je příliš pozdě; mravenec je rozdrcen kolem kočárku. Je to tak rychlé a tak náhlé.
A teď:
Jsme my pro mravence bohy? Vyslyším já mravencovy modlitby? Mravenec zemře, když se se svým směšným nákladem připlete do cesty. So it goes, Mr. Vonnegut?
Žaneta mhouří oči do slunce a hlavou jí běží: Mám, nemám...Protože: Jolana.
Poslala jí tuhle zprávu přes messenger:
"Potřebuju potetovat ruku. Ještě to děláš?"
Od té doby jsem to nedělala, myslí si Žaneta v přestávkách mezi kojením a přebalováním po celé další dva dny.
"Ne, od té doby jsem to nedělala," odepíše nakonec.
"Byly by to jen jednoduchý obrázky, to zvládneš, ne?" odpovídá Jolana obratem. Jolana. Jak asi vypadá? Ženský z práce ji občas vídaly, když pak skončila. Od té doby ji nepotkala. 'Díkybohu,' říká si a hlavou jí běží mám nemám... Nemám.
Jolana posílá smajlík.
Jolana posílá otazník.
Žaneta se snaží nějak odpovědět.
Jolana píše: "Šlo by to?"
Žaneta tlačí kočárek a konečně vymyslí odpověď, kterou pošle tentýž večer:
"Celou dobu přemýšlím, jak ti to říct, aby ses nenaštvala. Prostě si na to už netroufám, promiň." (A taky mi to už nic neříká, protože nemám nějak potřebu se zraňovat ani se zabíjet.)
Žaneta usedá na lavičku pod obrovským ořešákem a paprsky slunce jí skrze listí probleskují na tváři. Maličký Staníček se v hlubokém kočárku zachruje ze spaní. Žaneta tlumeně kýchá. Ostrý sluneční žár se vrývá do žlutých omítek. Tráva a prach jejího dětství na sídlišti; přesto hřejivého a vonícího horkem nabitých latěk garáží a zohýbaných rezavých plechů. Žaneta je tak trochu romantik. A tak trochu alergik (ahoj Tatabojs).
Kam se to ztratilo? Proč se tak změnila? Malý Staníček tohle zažije taky: neomezenou rozprostřenost dětství, kdy čas ještě neexistoval a až bude dospělý, klopotně a nesmyslně bude dětství znovu hledat. Nebo ne? Spíš jo. Proč jsme vlastně tady? Chjo. Dělej všechno nejlíp jak umíš a nic od toho nečekej. To jsou teda panorámata. Horko těžko se učíš všechno úplně od začátku; lžíce nůž vidlička kačeři tkaničky balony plovací kruhy a nakonec vydělávání peněz. Potkáváš se s lidmi boyfriendy kolegy partnery manžely. A na konci života hledíš do vody do stromů do nebe do televize a říkáš si O čem to tady bylo?
"Přece už nejsi malá holka, Žaný," říká jí velký Staník, "naštěstí," zamručí jí do vlasů a chlupatou tlapou jí sevře půlku jakoby se ji chystal spořádat na dvě mlasknutí. Žanetě je to příjemné a někdy nepříjemné. Kdo jsi, má lásko? Staník se Žanety nikdy nezeptá. A ona je za to ráda. Bude se tak moct k těm slovům vracet znovu ve snech, v představách a toulkách nevědomím, sama a doufat, že tohle všechno je jen divadelní představení, vratká bizarní iluze v dokonalých kulisách.
Jsem si téměř jistý, že si dobrý Carl Gustav Jung popletl písmena, když objevil a pojmenoval svůj princip vnitřní ženy - Animy. Nastojte:
Hádají-li se spolu dospělý muž a dospělá žena, vlastně proti sobě stojí jejich vnitřní čtrnáctiletá holka (u muže) a vnitřní dvanáctiletý kluk (u ženy). Tvrdí odborník na jungiánskou psychoanalýzu, Pjér La Šé'z. Neslučitelně nesourodý pár; často spolu mají další holky a kluky, to teď nechám být.
Priority čtrnáctileté dívky a dvanáctiletého chlapce nemohou být odlišnější. Jako čtyřicetiletý muž nemám osobně nejmenší zájem na tom, aby mé nevědomí ovládly zájmy čtrnáctileté princezničky. A přesto jsem alkoholik od té doby, co jsem ve druhém ročníku konzervatoře čichl k pivu. Vždy jsem pil víc a co nejvíc "abych se podíval, co dalšího je tam dál..." Anima muže rozpouští zevnitř.
Jak jsem postupně s hrůzou zjišťoval, dobrá polovina mých tetování je Anima v různých variacích: dívka s cigárem v oranžovém tílku s nápisem Fucking Fuck, ledva zletilá tanečnice v podvazcích, anime (!) hrdinka s rudými divoce vlajícími vlasy, kočkovitá šelma, kytara, modrá růže z Twin Peaks, Mona Lisa. (Na pravém zápěstí mám vytetovanou černou siluetu obličeje, který ve skutečnosti patří mé matce, na levém zápěstí, abych se vyhnul podezření z oidipovského komplexu, mám siluetu obličeje otcova. Někdy říkám, že je to Mona Lisa a Sokrates...)
Rozpustilost, zhýčkanost a tvrdohlavost - tak vypadá (má) Anima. Nechci se s ní potkávat, nechci s ní mluvit.
"Já to prostě chci a basta," to je její motto.
Podle Junga s ní lze úspěšně bojovat pouze nejsilnější mužskou zbraní, rozumem. Ženskou zbraní pro utkání se s Animem je její cit, její láska.
Anima a Animus nejsou naši přátelé. Není to vnitřní bohyně / bůh, vaše tvořivost a nespoutanost. Nejsou to ani vaši spojenci, pokud jste přes šamanismus nebo Carlose Castanedu. A proč to celé píšu - po tomhle zjištění mi zmizela touha po smrti, po větším než velkém množství alkoholu v krvi, po vystřelení se do vesmíru, po sebepoškozování. Také už nepotřebuji další tetování.
S Animou nemůžu dělat víc, než o ní vědět a milosrdně ji típnout pokaždé, když začně ječet. Ne, že by se mi dařilo stoprocentně, ale samotné mé vědomí, že tu je, znamená pro mě větší než poloviční vítězství.
Díky, že jste dočetli až sem. Jestli chcete, podívejte se na modelový příklad projekce Animy nebo si přečtěte o snu a nevědomí.
S důvěrou odkázuji na YT kanál Pjéra La Šé'ze, kde se lze o Jungovi doslechnout mnoho a mnoho velezajímavého, ze všech možných úhlů a stran.
