Poločas integrace Animy a co se (ne) dovíte v protialkoholní léčebně

Užívání psychoaktivních látek poskytuje Animě maskování. Čím delší je doba užívání, tím méně je Anima vidět. Ona je přitom ten důvod, proč pijete nebo si pícháte. A nakonec se i takový pijan-chlapák jakým byl Hemingway, raději nakonec zastřelí.

Když užíváte psychoaktivní látky, zažíváte extrémní euforie a nezměrné propady. Máte s tím spoustu starostí, protože nevládnete svým tělem a ke konci si přejete zemřít. Kdyby vám někdo řekl, že máte problém s vaší vnitřní ženou, která chce stále víc, vysmáli byste se mu. Ale pokud se vám alespoň na čas podaří vysadit a připustit si, že takhle nemůžete existovat, nejspíš začnete pátrat po příčině. Jak to, že někomu to nic nedělá a někdo si vytvoří závislost?

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ridatemi_l%27anima.jpg

Včas nezvládnutá Anima vytváří závislost na čemkoli, říká PLŠ. Ale každý člověk má odlišný "poločas integrace Animy". Jsou na světě lidé, kteří by při zmínce o Animě nechali u docenta Chocholouška hospitalizovat samotného C. G. Junga.

V protialkoholních léčebnách vám dají čas zastavit se. V chráněném prostředí strávíte zhruba 3 měsíce, kdy odvyknete tomu nejhoršímu. Dáte se tam dohromady a když máte štěstí uvidíte, že máte problém. Když ne, vrátíte se. Ale s největší pravděpodobností se vrátíte i tak; úspěšnost ústavní protialkoholní léčby je u nás prý 6%. Já byl zpátky za osm let. Někomu stačí 3 týdny. Dnes to díky pořadníkům a čekacím lhůtám trvá minimálně měsíc. Mají plno.

Tehdy jsem byl v Bohnicích u MUDr. Nešpora a byl to zážitek. Ten drobný legrační muž požíval přirozené autority s takovou mírou, že i nejtvrdší rockeři, toho času v pantoflích a teplákách, červenajíce se klopili před ním hlavy. Součástí léčby tehdy byly skupinové terapie, arteterapie, jóga (tu vedl samotný primář Nešpor), samořídící programy (mohli jste přednést přednášku na vámi zvolené téma), anonymní alkoholici, doléčovací návštěvy propuštěných abstinentů, ranní rozcvičky, mytí záchodů, služba v kuchyni atd. Mohli jste požádat i o individuální konzultaci a k dispozici byl i sociální pracovník pro ty, kdo se ocitli v dluzích, bez domova, bez práce, bez přátel. Je zkrátka fascinující, co všechno Anima dokáže.

Po třech měsících vás pustí. Nacházíte se vysoko nad problémem, tak vysoko, že je vám jasné, že nad ním vůbec nejste. Ale víte už, že na to nejste sami a jste vybaveni určitými nástroji pro zvládání bažení. Např.: abstinovat den po dni (dnes to ještě vydržím a zítra se uvidí), Semafor (včas rozpoznám a zastavím návykové jednání), návštěvy setkání Anonymních Alkoholiků, vedení deníku (ten si vedete už v léčebně a denně předkládáte k přečtení terapeutům), svěříte se kámošovi. Také velmi zábavný a téměř denně aktualizovaný web samotného MUDr. Nešpora pro zvládání abstinence. Ke stažení jsou tam i jeho vlastní řízené meditace, z nich ke čtyřem z nich jsem udělal hudbu.

Tohle všechno jsem dodržoval celých dlouhých osm let a pak jsem do toho spadl znovu. Bylo to v létě, bylo krásně, měl jsem dobrou práci, krásnou, chytrou ženu a nový dům. Chtěl jsem ten krásný čas udělat ještě krásnějším a dal jsem si pivo. Po půl roce jsem byl na alkoholickém kopci zhruba tam, kam jsem se před tím svědomitě propíjel deset let, po kterých následovala první léčba. Ten druhý pobyt v Bohnicích jsem ukončil sám po dvou týdnech. Jako recidivistu (panebože) by mne čekalo přeložení do pavilonu 33 mezi nenapravitelné alkoholiky (panebože), narkomany a kriminálníky. Z toho jsem měl vítr, i když to vlastně všechno byli chlapi jako já.

Následovala abstinence trvající nějaké tři čtyři roky. Mezi tím byla cesta z města a cesta zpátky do města. Zrecidivoval jsem znovu. To už byly děti na světě, takže jestli to doteď byla jen mladická nespoutanost, tentokrát už to bylo ohne sranda. Práce, žena, děti versus chlast — nic na světě nejde míň k sobě. Pokusů přestat pít byly desítky během let. Nakonec jsem manželce odevzdal platební kartu a nějak přestal. Prostě už nebylo za co. V té chvílí se přede mnu objevilo prázdno, jenž bylo tím nejstrašnějším, co vůbec mohlo být.

A to je "můj poločas integrace Animy".

Teprve tehdy jsem se začal opravdu zajímat o skutečné příčiny vzniku závislosti. Pricipy vnitřní ženy a muže jsem byl nucen začít zkoumat po deseti letech v manželství, kdy pominula nejen prvotní zamilovanost, ale i děti povyrostly, začalo stárnout tělo. Přesto naše mužsko-ženská argumentace při vedení sporů zůstávala podezřele jednotvárná. Chtělo to čas. Všechno chce čas.

A nebojte, všechno dobře dopadne.

William Burroughs a Anima

Když jsem se před lety stěhoval z města, do popelnice šly kromě knih B. E. Ellise, H. Selbyho, Kerouaca, Bukowského i všechno od Burroughse. Zpětně toho dnes trochu lituji, zejména by mě s odstupem času zajímaly jeho Dopisy o Yage z roku 1963, ve kterých píše Allenu Ginsbergovi o svém pátrání po mystické halucinogenní rostlině, které dnes říkáme ayahuasca.

William S. Burroughs

Když jsem se totiž zbavoval jeho knih, samotný Burroughs mi připadal tak nějak mnohem zajímavější, než jeho Nahý oběd, Nova expres, Feťák a Teplouš. Nastojte:

Ohyzdný duch — jak jej nazýval a jenž mu komplikoval celý život, a který se začal plně projevovat s jeho sílícím návykem na morfium a poté na heroin, (popisuje ve Feťákovi a zmiňuje i Kerouac při své návštěvě u Burroughse v New Orleans během svého sedmiletého období Na cestě), a který vyústil v tragickou smrt zastřelením Burroughsovy ženy jeho vlastní rukou a jeho zbraní, přes pobyt v Tangeru, kde črtal Teplouše a "se zježenými vlasy a smějíce se jako šílenec" Nahý oběd až po vymítání Ohyzdného ducha, tak silného, že šaman během obřadu málem zemřel, — sužoval a určoval jeho život nejspíš až do jeho konce. Nikdy se nezbavil heroinového bažení, pouze jej nahradil metadonem. Jako každý odvykající narkoman pokoušel se zbavit návyku výměnou drogy za alkohol, což naštěstí vzápětí vzdal, když zjistil, že jako narkoman ani přes kvanta alkoholu nikdy nedosáhne stejného uspokojení, jaké mu poskytoval heroin.

Burroughsova pronikavá inteligence mu ovšem už tehdy poskytla mlhavou naději, když odhalil to, co pojmenoval "ohyzdným duchem". S Carlem Gustavem Jungem, pokud by se spolu kdy setkali, by zcela jistě svedl nejeden pozoruhodný terapeuticko-mystický rozhovor, v kterém by se mu Jung snažil přiblížit význam svého pojetí Archetypů, Stínu, Animy a pravděpodobně by se shodli, že oba mluví vlastně o tomtéž.

Právě Anima a Animus (vnitřní žena a vnitřní muž) staví v souvislosti s Burroughsovou homosexualitou otázku: Který z těchto archetypů? Neboť jinak se projevuje věčně nespokojená a rozmařilá Anima a jinak surový a brutální Animus. Vezmu v úvahu, že Burroughs byl muž; celý život ho — jako většinu z nás — řídila hysterická Anima, která, jak už víme, rozpouští muže v závislostech na čemkoli. Neboť její věta je: Chci to a chci ještě. Heroin, alkohol, metadon, anabolika, porno, posilovna, politika — to je nezvládnutá Anima. I zamilovanost, ta prvotní, je projekcí Animy. Jung říká, že u homosexuality jde v nevědomí o naprosté ztotožnění se s ženským principem.

"Náš svět jsou božské projekce promítané na zeď jeskyně."

— Platón.

Klidně si dovolím tohle brutální zjednodušení, neboť z vlastní zkušenosti zvládání "jen" alkoholické závislosti (v léčebnách jsem na vlastní oči viděl případy kombinované závislosti, tzv. AT — alkoholik / toxikoman a byli to ti nejvíce poznamenaní, ti, kteří se už nepodobali lidem) a mohu potvrdit, že princip Animy, Stínu a Archetypů (kteří nejsou našimi rozevlátými a nespoutanými přáteli), je funkční, protože pomáhá.

Protože ho svým způsobem obdivuji (pouze abstinující Keith Richards je z tohoto pohledu pro mne snad ještě zajímavější), zamyslel jsem se proto touto krátkou úvahou nad ním jako nad člověkem, jehož démon byl takto viditelný zejména díky Burroughsově nelítostné sebereflexi, zcela výjimečné nejen v literatuře a známkou to mimořádné osobnosti.

Kočka je Anima.

Nenápadná Burroughsova kniha The Cat Inside (1986) je klíčem. Burroughs stál na samém prahu tohoto poznání. Starost o kočky je posledním stupněm před fascinací "vším kočičím". I Charles Bukowski se na stáří věnoval "svým" kočkám... Anima určuje chlapův život, dokud není integrována. (Ze zkušenosti vím, že o ní stačí vědět a ono to samo začne pracovat.) Ghost of Chance (1991), jedna z posledních knih je příběh prosluněný zoufalstvím starého muže a v úsporném stylu vyprávění si Burroughs na konci života vyřizuje své účty s Bohem.

Patti Smith jsem viděl v dokumentu o W. B. vyprávět, kterak již starému Burroughsovi vyznala svůj obdiv k němu. Řekla mu: "Miluju tě". Burroughs ji prý pohladil po vlasech a svým drsným nosovým hlasem odpověděl: "To bude dobrý."

O dětech a otcích

Je rok 1983, je mi devět a s rodiči jsme ubytováni v bungalovech na Šumavě, kde jsme na prázdninách. Loni jsme kempovali v Kašperských horách a po zkušenosti se stanováním versus děti se otec zřejmě rozhodl strávit svou dovolenou o poznání klidněji, což zároveň pojistil socialistickou kápézetkou pro dospělé, láhví Myslivce. Dodnes si pamatuji, jak na mou otázku, co to pije, odpověděl: "To je pro děti jed." Nemohl jsem tudíž neochutnat a tak táta, máma a mladší ségra stravili noc se mnou bdíce, zatímco já střídavě zvracel a blil. Nakonec jsem se přiznal, ale vyčerpaný otec již nejspíš neměl sílu vykonat na mě zasloužený trest; z prázdnin si ten rok již nevybavuji více.

1983 sídliště Skalka, Praha

O třicet let později (a nějaké drobné), kdy se mé děti věkem blíží mému věku tehdy v bungalovech a kdy se živě zajímám o výchovu dětí, dětskou psychiku a motivací dětí k učení i k životu a kdy při pohledu na ně čím dál častěji vídám sebe, jsem nemohl nenarazit na skutečnost, že již v mých devíti letech, kdy jsem přece jen špetku rozumu už pobral, jsem i přes tátovo varování volil jed, tedy smrt. Děti nejsou blbé a chuť dozvídat se věci (nikoli UČIT SE) je u nich primární, takže dílem tohle a dílem genetická dispozice mého otce, jenž byl předurčen k vysoké senzibilitě a zkoumání věcí daleko za horizontem obecného zájmu a takto i k hlubokým pocitům marnosti, která u něj i u mě vyústila v opakovanou hospitalizaci v blázinci — on ještě za komunistů s bipolární poruchou, já už po převratu s alkoholismem — přičítám k důvodům mé tehdejší volby malého kluka. Uzavírá se tím kruh, který jsem kdysi otevřel. Nutí mě to k přemýšlení o tátově kruhu, protože táta ještě žije, za rok mu bude devadesát a stejně jako se mé děti podobají mě, podobám se já tátovi způsobem, který mě ohromuje.

Náš přední popularizátor jungiánské psychoanalýzy, neboť na čtení skutečných Jungových knih jsem příliš blbý, tvrdí, že introvert si v životě nejvíce přeje, aby mu svět dal pokoj, čili volí smrt. Což je nepochopitelné extrovertu, který se světu otevírá a cele jej využívá k žití. Přál bych si být extrovertem, uvolnit se a... mít klid. A předat tohle svým dětem. Jsem ale introvertem, co se rve se svou Animou, aby nezemřel dřív, než vyrostou jeho děti. Anima muže rozpouští v alkoholu, drogách, adrenalinových sportech nebo politických stranách. S rodinou jsme dnes šli na procházku a na protějším chodníku viděli muže, jenž se tak podnapil, že sotva stál na nohou. Moje žena zakroutila hlavou a řekla: "Tsss." V kolegovu chabou ochranu jsem světácky odpověděl: "To víš, blbě integrovaná Anima."

Možná nejdůležitější otázka, která se mi naskýtá zní: Která síla způsobí, že jste extrovert nebo introvert? Ještě donedávna jsem měl za to, že za mé smíšené životní pocity může modelová situace, kdy se nacházím na pódiu Lidové školy umění v tesilkách a košili zapnuté ke krku a veřejně se snažím provozovat klasickou hudbu. Pro dvanáctiletého kluka naprosto přirozené prostředí, aspoň podle mých rodičů. (Dnes už vím, že mě dali na muziku, za prvé protože byli sami muzikanti, za druhé protože jsem byl blbý na matiku, fyziku a chemii a za třetí, protože hudba skýtala v komunismu jednu z mála možností vycestovat ven), tedy:

Sál nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Tahle situace, která ve snech straší všechny dospělé herce i muzikanty, se mi opravdu stala! V sále je ticho, sedím tam s violoncellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Má paní učitelka mi naštěstí přijde na pomoc: "Tak vem jen ten konec, Honzíčku." Já zafidlám čtyři takty místo dvoustránkové skladby, sál shovívavě tleská a než slezu z pódia a uteču na záchod, zahlédnu v publiku otcův kalný pohled. Tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít. Nicméně s nevědomou touhu po smrti jsem se setkal už daleko dřív, když jsem na prázdninách mlsal otcova Myslivce. Promiň tati, už to nedělám. Animu mám integrovanou.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště si řekneme o tom, co se o příčinách závislosti nedovíte v léčebnách.