William Burroughs a Anima

Když jsem se před lety stěhoval z města, do popelnice šly kromě knih B. E. Ellise, H. Selbyho, Kerouaca, Bukowského i všechno od Burroughse. Zpětně toho dnes trochu lituji, zejména by mě s odstupem času zajímaly jeho Dopisy o Yage z roku 1963, ve kterých píše Allenu Ginsbergovi o svém pátrání po mystické halucinogenní rostlině, které dnes říkáme ayahuasca.

William S. Burroughs

Když jsem se totiž zbavoval jeho knih, samotný Burroughs mi připadal tak nějak mnohem zajímavější, než jeho Nahý oběd, Nova expres, Feťák a Teplouš. Nastojte:

Ohyzdný duch — jak jej nazýval a jenž mu komplikoval celý život, a který se začal plně projevovat s jeho sílícím návykem na morfium a poté na heroin, (popisuje ve Feťákovi a zmiňuje i Kerouac při své návštěvě u Burroughse v New Orleans během svého sedmiletého období Na cestě), a který vyústil v tragickou smrt zastřelením Burroughsovy ženy jeho vlastní rukou a jeho zbraní, přes pobyt v Tangeru, kde črtal Teplouše a "se zježenými vlasy a smějíce se jako šílenec" Nahý oběd až po vymítání Ohyzdného ducha, tak silného, že šaman během obřadu málem zemřel, — sužoval a určoval jeho život nejspíš až do jeho konce. Nikdy se nezbavil heroinového bažení, pouze jej nahradil metadonem. Jako každý odvykající narkoman pokoušel se zbavit návyku výměnou drogy za alkohol, což naštěstí vzápětí vzdal, když zjistil, že jako narkoman ani přes kvanta alkoholu nikdy nedosáhne stejného uspokojení, jaké mu poskytoval heroin.

Burroughsova pronikavá inteligence mu ovšem už tehdy poskytla mlhavou naději, když odhalil to, co pojmenoval "ohyzdným duchem". S Carlem Gustavem Jungem, pokud by se spolu kdy setkali, by zcela jistě svedl nejeden pozoruhodný terapeuticko-mystický rozhovor, v kterém by se mu Jung snažil přiblížit význam svého pojetí Archetypů, Stínu, Animy a pravděpodobně by se shodli, že oba mluví vlastně o tomtéž.

Právě Anima a Animus (vnitřní žena a vnitřní muž) staví v souvislosti s Burroughsovou homosexualitou otázku: Který z těchto archetypů? Neboť jinak se projevuje věčně nespokojená a rozmařilá Anima a jinak surový a brutální Animus. Vezmu v úvahu, že Burroughs byl muž; celý život ho — jako většinu z nás — řídila hysterická Anima, která, jak už víme, rozpouští muže v závislostech na čemkoli. Neboť její věta je: Chci to a chci ještě. Heroin, alkohol, metadon, anabolika, porno, posilovna, politika — to je nezvládnutá Anima. I zamilovanost, ta prvotní, je projekcí Animy. Jung říká, že u homosexuality jde v nevědomí o naprosté ztotožnění se s ženským principem.

"Náš svět jsou božské projekce promítané na zeď jeskyně."

— Platón.

Klidně si dovolím tohle brutální zjednodušení, neboť z vlastní zkušenosti zvládání "jen" alkoholické závislosti (v léčebnách jsem na vlastní oči viděl případy kombinované závislosti, tzv. AT — alkoholik / toxikoman a byli to ti nejvíce poznamenaní, ti, kteří se už nepodobali lidem) a mohu potvrdit, že princip Animy, Stínu a Archetypů (kteří nejsou našimi rozevlátými a nespoutanými přáteli), je funkční, protože pomáhá.

Protože ho svým způsobem obdivuji (pouze abstinující Keith Richards je z tohoto pohledu pro mne snad ještě zajímavější), zamyslel jsem se proto touto krátkou úvahou nad ním jako nad člověkem, jehož démon byl takto viditelný zejména díky Burroughsově nelítostné sebereflexi, zcela výjimečné nejen v literatuře a známkou to mimořádné osobnosti.

Kočka je Anima.

Nenápadná Burroughsova kniha The Cat Inside (1986) je klíčem. Burroughs stál na samém prahu tohoto poznání. Starost o kočky je posledním stupněm před fascinací "vším kočičím". I Charles Bukowski se na stáří věnoval "svým" kočkám... Anima určuje chlapův život, dokud není integrována. (Ze zkušenosti vím, že o ní stačí vědět a ono to samo začne pracovat.) Ghost of Chance (1991), jedna z posledních knih je příběh prosluněný zoufalstvím starého muže a v úsporném stylu vyprávění si Burroughs na konci života vyřizuje své účty s Bohem.

Patti Smith jsem viděl v dokumentu o W. B. vyprávět, kterak již starému Burroughsovi vyznala svůj obdiv k němu. Řekla mu: "Miluju tě". Burroughs ji prý pohladil po vlasech a svým drsným nosovým hlasem odpověděl: "To bude dobrý."

O dětech a otcích

Je rok 1983, je mi devět a s rodiči jsme ubytováni v bungalovech na Šumavě, kde jsme na prázdninách. Loni jsme kempovali v Kašperských horách a po zkušenosti se stanováním versus děti se otec zřejmě rozhodl strávit svou dovolenou o poznání klidněji, což zároveň pojistil socialistickou kápézetkou pro dospělé, láhví Myslivce. Dodnes si pamatuji, jak na mou otázku, co to pije, odpověděl: "To je pro děti jed." Nemohl jsem tudíž neochutnat a tak táta, máma a mladší ségra stravili noc se mnou bdíce, zatímco já střídavě zvracel a blil. Nakonec jsem se přiznal, ale vyčerpaný otec již nejspíš neměl sílu vykonat na mě zasloužený trest; z prázdnin si ten rok již nevybavuji více.

1983 sídliště Skalka, Praha

O třicet let později (a nějaké drobné), kdy se mé děti věkem blíží mému věku tehdy v bungalovech a kdy se živě zajímám o výchovu dětí, dětskou psychiku a motivací dětí k učení i k životu a kdy při pohledu na ně čím dál častěji vídám sebe, jsem nemohl nenarazit na skutečnost, že již v mých devíti letech, kdy jsem přece jen špetku rozumu už pobral, jsem i přes tátovo varování volil jed, tedy smrt. Děti nejsou blbé a chuť dozvídat se věci (nikoli UČIT SE) je u nich primární, takže dílem tohle a dílem genetická dispozice mého otce, jenž byl předurčen k vysoké senzibilitě a zkoumání věcí daleko za horizontem obecného zájmu a takto i k hlubokým pocitům marnosti, která u něj i u mě vyústila v opakovanou hospitalizaci v blázinci — on ještě za komunistů s bipolární poruchou, já už po převratu s alkoholismem — přičítám k důvodům mé tehdejší volby malého kluka. Uzavírá se tím kruh, který jsem kdysi otevřel. Nutí mě to k přemýšlení o tátově kruhu, protože táta ještě žije, za rok mu bude devadesát a stejně jako se mé děti podobají mě, podobám se já tátovi způsobem, který mě ohromuje.

Náš přední popularizátor jungiánské psychoanalýzy, neboť na čtení skutečných Jungových knih jsem příliš blbý, tvrdí, že introvert si v životě nejvíce přeje, aby mu svět dal pokoj, čili volí smrt. Což je nepochopitelné extrovertu, který se světu otevírá a cele jej využívá k žití. Přál bych si být extrovertem, uvolnit se a... mít klid. A předat tohle svým dětem. Jsem ale introvertem, co se rve se svou Animou, aby nezemřel dřív, než vyrostou jeho děti. Anima muže rozpouští v alkoholu, drogách, adrenalinových sportech nebo politických stranách. S rodinou jsme dnes šli na procházku a na protějším chodníku viděli muže, jenž se tak podnapil, že sotva stál na nohou. Moje žena zakroutila hlavou a řekla: "Tsss." V kolegovu chabou ochranu jsem světácky odpověděl: "To víš, blbě integrovaná Anima."

Možná nejdůležitější otázka, která se mi naskýtá zní: Která síla způsobí, že jste extrovert nebo introvert? Ještě donedávna jsem měl za to, že za mé smíšené životní pocity může modelová situace, kdy se nacházím na pódiu Lidové školy umění v tesilkách a košili zapnuté ke krku a veřejně se snažím provozovat klasickou hudbu. Pro dvanáctiletého kluka naprosto přirozené prostředí, aspoň podle mých rodičů. (Dnes už vím, že mě dali na muziku, za prvé protože byli sami muzikanti, za druhé protože jsem byl blbý na matiku, fyziku a chemii a za třetí, protože hudba skýtala v komunismu jednu z mála možností vycestovat ven), tedy:

Sál nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Tahle situace, která ve snech straší všechny dospělé herce i muzikanty, se mi opravdu stala! V sále je ticho, sedím tam s violoncellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Má paní učitelka mi naštěstí přijde na pomoc: "Tak vem jen ten konec, Honzíčku." Já zafidlám čtyři takty místo dvoustránkové skladby, sál shovívavě tleská a než slezu z pódia a uteču na záchod, zahlédnu v publiku otcův kalný pohled. Tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít. Nicméně s nevědomou touhu po smrti jsem se setkal už daleko dřív, když jsem na prázdninách mlsal otcova Myslivce. Promiň tati, už to nedělám. Animu mám integrovanou.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště si řekneme o tom, co se o příčinách závislosti nedovíte v léčebnách.

Jung's theory of work

When I was a little kid watching every Sunday morning TV Studio Friend with Jirka and Lenka, I was always wondering why in fairy tales every guy is looking for a job. When the client came to Carl Gustav Jung and said he had lost his job, Jung said cheerfully: "Great, let's celebrate!" When the client said he had promoted at work, Jung frowned, saying: "Okay, let's do something about it."

For years I have been trying to find the job of dreams to find my "dent" as it is nowadays technically called. I sniffed with disgust to the digital nomads who earn by advising people how to earn.

So, remembering the good old C. G. Jung's example, with the greatest effort I finally found myself a dream inferior job and started working as a warehouseman in a retail chain. I was excited from day one. So much work and for so little money, old Carl would have praised me. Listen.

It is only at six o'clock in the morning that I have to take the pastries from the several bakeries that supply us and whose delivery trucks are blowing patiently from 5.50 at the gates of the warehouse. It is only some eighty or ninety crates of bread, bread rolls and all that poppy seed and cottage cheese stuff. All this count, stamp, take to section girls inside and return stuff what wasn't sold the previous day. As soon as the bakers leave, it is the turn of the vegetables and dairy products, yoghurts, spreads and so on. There are only about seven pallets, and thankfully I'm on my own. Unfortunately, all of this is quite cool, fortunately then finally the proper chase begins.

There will be lorries with beer, coke, pepsi, dumplings and pizzas, and god knows what and in the meantime more trucks from our central warehouses bringing as Konstantin Biebl would say, "tea and coffee from far away countries." Washing powders, noodles, biscuits, soups, spices, chocolates, crisps, booze, just all we don't know what to buy first. Every time there is a huge amount of something in discount and then people jounce and push and buy it in bulk instead of buying what they originally wanted. For example a padlock that tills 75 CZK. When in action it has a sign: Original price 185 now only 75.

The trucks arrive all day long, thank god I don't have much time to go to the toilet. I run to open the front gate and close the rear gate when they leave because such truck does not turn just somewhere. Then I park and look for a place for all those high-rise pallets (it takes a perspicacity and propper orientation skills, all the space is calculated per millimeter and if not, it costs life a lot of virgin olive oil (cleans up perfectly) and a lot of instant coffee packs. For each pallet received I usually give one blank back and it requires a special paper. Another paper shows who and how much it carries, how much it arrived and gone. Everything that arrives in one day must be registered (digitally, of course) and sorted out the same day. Bar codes become meaningless by registration, better do not ask anymore. In my free time I run to exchange new price tags in the section of mineral water, spring water, lemonade and beer, refill shelves, print and expose advertising posters etc. Also transport full-range pallets with goods in discount to the "market" - as we call it by professional jargon. Milk, sugar, coke, whatever - e.g. a pallet can hold 64 packs of six-packs of coke, 61 ten-packs of milk. So I have a free gym at work, that's the only disadvantage. Fortunately the boss and the section girls chase me badly so that I do not stop too much. It is necessary to take down a few rolls of toilet paper, dog food and so on from the ceiling of 15 meters by the forklift. To do this you need first to clear the path and park the other pallets interfere in the way. Often I can do it in less than an hour - I am still improving.

I also have to run to the vending machine for bottles and sort the empty beer bottles. For this I had to create a special Excel table. Because of suppliers. The chapter itself is Bernard beer and its wooden heavy and fragile boxes with chips and broken corners which do not fit to other common plastic beer boxes. There's definitely a lot of poetry in it. Well.

I have more than enough time for all this. I start at six in the morning and finish at seven or eight or nine o'clock in the evening, so I can make it. In the future I am thinking of making better use of the few minutes when I run up the stairs to the dressing room roughly in the middle of the day to change into running Nikes so I don't feel pain in my legs.

In the evening I just wipe out the whole shop, sweep the outside ramp and yard and park all the shopping carts out there - that's just fun.

I can only blame myself two half hours a day for a dry bread roll. Otherwise, I have no time to think about crap like: who am I, where am I going and what my mission is, and I congratulate myself when I recall my initial fears before taking up the fact that I might have time to read at work.

When it comes to the boss, I can't say one bad word. He is a purely pragmatic man, fast and impersonal and he enters all instructions while walking in a language that is familiar to me but I do not fully understand it. The only exception was a recent interview that fixed my mood after a day's work, swinging on the heels said: “Robin, I will take those three days when your younger son was born off of your vacation. Yeah, and for the bottle of whiskey you brought here as a celebration, I had a big mess.” That - I confess - I felt guilty.

When I dragged myself home that evening I had a short talk to the youngest son who has just a newborn colicso he doesn't sleep, eat, just cry. I said to him: "Work on it a little bit, you're a big boy now, you're almost three weeks old and some of us need to sleep to work." He looked at me and then twisted his mouth and emptied the loudest lament he was capable of. So I look forward to work tomorrow. It's Sunday so unfortunately the work will be quiet.

Original CZ version here (funnier unfortunately)