O dětech a otcích

Je rok 1983, je mi devět a s rodiči jsme ubytováni v bungalovech na Šumavě, kde jsme na prázdninách. Loni jsme kempovali v Kašperských horách a po zkušenosti se stanováním versus děti se otec zřejmě rozhodl strávit svou dovolenou o poznání klidněji, což zároveň pojistil socialistickou kápézetkou pro dospělé, láhví Myslivce. Dodnes si pamatuji, jak na mou otázku, co to pije, odpověděl: "To je pro děti jed." Nemohl jsem tudíž neochutnat a tak táta, máma a mladší ségra stravili noc se mnou bdíce, zatímco já střídavě zvracel a blil. Nakonec jsem se přiznal, ale vyčerpaný otec již nejspíš neměl sílu vykonat na mě zasloužený trest; z prázdnin si ten rok již nevybavuji více.

1983 sídliště Skalka, Praha

O třicet let později (a nějaké drobné), kdy se mé děti věkem blíží mému věku tehdy v bungalovech a kdy se živě zajímám o výchovu dětí, dětskou psychiku a motivací dětí k učení i k životu a kdy při pohledu na ně čím dál častěji vídám sebe, jsem nemohl nenarazit na skutečnost, že již v mých devíti letech, kdy jsem přece jen špetku rozumu už pobral, jsem i přes tátovo varování volil jed, tedy smrt. Děti nejsou blbé a chuť dozvídat se věci (nikoli UČIT SE) je u nich primární, takže dílem tohle a dílem genetická dispozice mého otce, jenž byl předurčen k vysoké senzibilitě a zkoumání věcí daleko za horizontem obecného zájmu a takto i k hlubokým pocitům marnosti, která u něj i u mě vyústila v opakovanou hospitalizaci v blázinci — on ještě za komunistů s bipolární poruchou, já už po převratu s alkoholismem — přičítám k důvodům mé tehdejší volby malého kluka. Uzavírá se tím kruh, který jsem kdysi otevřel. Nutí mě to k přemýšlení o tátově kruhu, protože táta ještě žije, za rok mu bude devadesát a stejně jako se mé děti podobají mě, podobám se já tátovi způsobem, který mě ohromuje.

Náš přední popularizátor jungiánské psychoanalýzy, neboť na čtení skutečných Jungových knih jsem příliš blbý, tvrdí, že introvert si v životě nejvíce přeje, aby mu svět dal pokoj, čili volí smrt. Což je nepochopitelné extrovertu, který se světu otevírá a cele jej využívá k žití. Přál bych si být extrovertem, uvolnit se a... mít klid. A předat tohle svým dětem. Jsem ale introvertem, co se rve se svou Animou, aby nezemřel dřív, než vyrostou jeho děti. Anima muže rozpouští v alkoholu, drogách, adrenalinových sportech nebo politických stranách. S rodinou jsme dnes šli na procházku a na protějším chodníku viděli muže, jenž se tak podnapil, že sotva stál na nohou. Moje žena zakroutila hlavou a řekla: "Tsss." V kolegovu chabou ochranu jsem světácky odpověděl: "To víš, blbě integrovaná Anima."

Možná nejdůležitější otázka, která se mi naskýtá zní: Která síla způsobí, že jste extrovert nebo introvert? Ještě donedávna jsem měl za to, že za mé smíšené životní pocity může modelová situace, kdy se nacházím na pódiu Lidové školy umění v tesilkách a košili zapnuté ke krku a veřejně se snažím provozovat klasickou hudbu. Pro dvanáctiletého kluka naprosto přirozené prostředí, aspoň podle mých rodičů. (Dnes už vím, že mě dali na muziku, za prvé protože byli sami muzikanti, za druhé protože jsem byl blbý na matiku, fyziku a chemii a za třetí, protože hudba skýtala v komunismu jednu z mála možností vycestovat ven), tedy:

Sál nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Tahle situace, která ve snech straší všechny dospělé herce i muzikanty, se mi opravdu stala! V sále je ticho, sedím tam s violoncellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Má paní učitelka mi naštěstí přijde na pomoc: "Tak vem jen ten konec, Honzíčku." Já zafidlám čtyři takty místo dvoustránkové skladby, sál shovívavě tleská a než slezu z pódia a uteču na záchod, zahlédnu v publiku otcův kalný pohled. Tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít. Nicméně s nevědomou touhu po smrti jsem se setkal už daleko dřív, když jsem na prázdninách mlsal otcova Myslivce. Promiň tati, už to nedělám. Animu mám integrovanou.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště si řekneme o tom, co se o příčinách závislosti nedovíte v léčebnách.

Jung's theory of work

When I was a little kid watching every Sunday morning TV Studio Friend with Jirka and Lenka, I was always wondering why in fairy tales every guy is looking for a job. When the client came to Carl Gustav Jung and said he had lost his job, Jung said cheerfully: "Great, let's celebrate!" When the client said he had promoted at work, Jung frowned, saying: "Okay, let's do something about it."

For years I have been trying to find the job of dreams to find my "dent" as it is nowadays technically called. I sniffed with disgust to the digital nomads who earn by advising people how to earn.

So, remembering the good old C. G. Jung's example, with the greatest effort I finally found myself a dream inferior job and started working as a warehouseman in a retail chain. I was excited from day one. So much work and for so little money, old Carl would have praised me. Listen.

It is only at six o'clock in the morning that I have to take the pastries from the several bakeries that supply us and whose delivery trucks are blowing patiently from 5.50 at the gates of the warehouse. It is only some eighty or ninety crates of bread, bread rolls and all that poppy seed and cottage cheese stuff. All this count, stamp, take to section girls inside and return stuff what wasn't sold the previous day. As soon as the bakers leave, it is the turn of the vegetables and dairy products, yoghurts, spreads and so on. There are only about seven pallets, and thankfully I'm on my own. Unfortunately, all of this is quite cool, fortunately then finally the proper chase begins.

There will be lorries with beer, coke, pepsi, dumplings and pizzas, and god knows what and in the meantime more trucks from our central warehouses bringing as Konstantin Biebl would say, "tea and coffee from far away countries." Washing powders, noodles, biscuits, soups, spices, chocolates, crisps, booze, just all we don't know what to buy first. Every time there is a huge amount of something in discount and then people jounce and push and buy it in bulk instead of buying what they originally wanted. For example a padlock that tills 75 CZK. When in action it has a sign: Original price 185 now only 75.

The trucks arrive all day long, thank god I don't have much time to go to the toilet. I run to open the front gate and close the rear gate when they leave because such truck does not turn just somewhere. Then I park and look for a place for all those high-rise pallets (it takes a perspicacity and propper orientation skills, all the space is calculated per millimeter and if not, it costs life a lot of virgin olive oil (cleans up perfectly) and a lot of instant coffee packs. For each pallet received I usually give one blank back and it requires a special paper. Another paper shows who and how much it carries, how much it arrived and gone. Everything that arrives in one day must be registered (digitally, of course) and sorted out the same day. Bar codes become meaningless by registration, better do not ask anymore. In my free time I run to exchange new price tags in the section of mineral water, spring water, lemonade and beer, refill shelves, print and expose advertising posters etc. Also transport full-range pallets with goods in discount to the "market" - as we call it by professional jargon. Milk, sugar, coke, whatever - e.g. a pallet can hold 64 packs of six-packs of coke, 61 ten-packs of milk. So I have a free gym at work, that's the only disadvantage. Fortunately the boss and the section girls chase me badly so that I do not stop too much. It is necessary to take down a few rolls of toilet paper, dog food and so on from the ceiling of 15 meters by the forklift. To do this you need first to clear the path and park the other pallets interfere in the way. Often I can do it in less than an hour - I am still improving.

I also have to run to the vending machine for bottles and sort the empty beer bottles. For this I had to create a special Excel table. Because of suppliers. The chapter itself is Bernard beer and its wooden heavy and fragile boxes with chips and broken corners which do not fit to other common plastic beer boxes. There's definitely a lot of poetry in it. Well.

I have more than enough time for all this. I start at six in the morning and finish at seven or eight or nine o'clock in the evening, so I can make it. In the future I am thinking of making better use of the few minutes when I run up the stairs to the dressing room roughly in the middle of the day to change into running Nikes so I don't feel pain in my legs.

In the evening I just wipe out the whole shop, sweep the outside ramp and yard and park all the shopping carts out there - that's just fun.

I can only blame myself two half hours a day for a dry bread roll. Otherwise, I have no time to think about crap like: who am I, where am I going and what my mission is, and I congratulate myself when I recall my initial fears before taking up the fact that I might have time to read at work.

When it comes to the boss, I can't say one bad word. He is a purely pragmatic man, fast and impersonal and he enters all instructions while walking in a language that is familiar to me but I do not fully understand it. The only exception was a recent interview that fixed my mood after a day's work, swinging on the heels said: “Robin, I will take those three days when your younger son was born off of your vacation. Yeah, and for the bottle of whiskey you brought here as a celebration, I had a big mess.” That - I confess - I felt guilty.

When I dragged myself home that evening I had a short talk to the youngest son who has just a newborn colicso he doesn't sleep, eat, just cry. I said to him: "Work on it a little bit, you're a big boy now, you're almost three weeks old and some of us need to sleep to work." He looked at me and then twisted his mouth and emptied the loudest lament he was capable of. So I look forward to work tomorrow. It's Sunday so unfortunately the work will be quiet.

Original CZ version here (funnier unfortunately)

Chaim Cigan — Kde lišky dávají dobrou noc

Kde lišky dávají dobrou noc;
Altschulova metoda, Piano live, Puzzle, Outsider

Přestože Chaim Cigan zemřel v roce 1992, na jedné besedě kolem roku 2017 přesto obdržel následující otázku:

"Vaše kniha a celá tetralogie je tak náročná na děj a postavy, že si člověk při čtení musí dělat poznámky. Navíc jednotlivé díly vycházely s časovým odstupem, takže při čtení každého nového dílu člověk chtě nechtě musel alespoň prolistovat díl předchozí. Otázka tedy zní: Používal jste při psaní nějaký speciální software, myšlenkové mapy či alespoň poznámky na papírkách?"
(Sám jsem byl velmi zvědavý na odpověď; byl jsem nucen dělat si poznámky a vždycky, když mi poštou přišel další díl, zjistil jsem, že si nejdřív musím připomenout ten předchozí.)
Lakonická odpověď autorova zněla: "No, já si vlastně nepsal ani ty papírky."

"Skutečnost je ještě obsáhlejší, než jsem nyní schopen pojmout."

— Imhotep 

Jaká radost ponořit se do takhle gigantické tetralogie, čítající dohromady téměř 2000 stran, sázených navíc velikostí fontu odhaduju 9. O to více a déle, snad týdny, snad měsíce mi potrvají cesty paralelními vesmíry desítek hlavních postav. Cigan nabízí jednak svou teorii nevysvětlitelných či těžko uvěřitelných náhod, souběhů okolností, jenž jsou důsledkem konání nás samých či našich dvojníků v paralelních světech. V těch se nacházíme s mírně pozměněnými nebo našimi nepoužívanými prostředními jmény, máme-li  a ve zcela odlišných okolnostech ale na témže místě, případně jiném místě ale témž čase. Vodítkem nám mohou být naše sny a pocity déjà vu. Jednak předkládá teorii proč si nikdo většina z nás nepamatujeme kdo jsme, odkud jsme a co tu děláme.

"Dokážeš si představit, že svým stínem meškáme v podsvětí ještě zaživa?"

Jasný odkaz na Jungovo kolektivní a individuální nevědomí, prolínající textem, které pronáší v knize psychiatr Altschul, jehož metoda odhalení starého tajemství spustí řetězec událostí. A jak říká další postava, rabín Oppenheimer: "Bůh naplánoval vše, včetně téhle škrabky na brambory (...)."

Při čtení téhle knihy resp. knih, jenž v literatuře stojí samy o sobě neboť neexistuje k nim přirovnání, stojíme tváří v tvář příběhu nejen o původu dějin, zároveň také inteligenci autorově natolik svrchované, že ve světle každodenních reálií, na jejichž základech zde stojí celé vesmíry, tvoří tak výrazný reálný element, že téměř tvoří nevyslovenou dějovou linku.

Přičtěme ještě židovskou mystiku, která čtenáře zvláštním způsobem vtahuje a jejíž hebrejská slova lákají k rozpuštění se v staletích věků. Nenahmatatelné něco, co mně v souvislosti s ním nutí vzpomenout i třetí řadu Twin Peaks Davida Lynche před dvěma lety. Něco, co na mě juká mezi řádky a říkám si panebože, je tam ještě tohle a tohle... A je to skutečné.