Kdo jsi, má lásko? — 3. část

Žaneta tlačí kočárek. Je léto a mravenci se prohánějí spárami žhnoucího chodníku mezi valícími se kolečky kočárku. Žaneta kličkuje. Někdy je příliš pozdě; mravenec je rozdrcen kolem kočárku. Je to tak rychlé a tak náhlé.

A teď:
Jsme my pro mravence bohy? Vyslyším já mravencovy modlitby? Mravenec zemře, když se se svým směšným nákladem připlete do cesty. So it goes, Mr. Vonnegut?

Žaneta mhouří oči do slunce a hlavou jí běží: Mám, nemám...Protože: Jolana.
Poslala jí tuhle zprávu přes messenger:
"Potřebuju potetovat ruku. Ještě to děláš?"
Od té doby jsem to nedělala, myslí si Žaneta v přestávkách mezi kojením a přebalováním po celé další dva dny.
"Ne, od té doby jsem to nedělala," odepíše nakonec.
"Byly by to jen jednoduchý obrázky, to zvládneš, ne?" odpovídá Jolana obratem. Jolana. Jak asi vypadá? Ženský z práce ji občas vídaly, když pak skončila. Od té doby ji nepotkala. 'Díkybohu,' říká si a hlavou jí běží mám nemám... Nemám.
Jolana posílá smajlík.
Jolana posílá otazník.
Žaneta se snaží nějak odpovědět.
Jolana píše: "Šlo by to?"

Žaneta tlačí kočárek a konečně vymyslí odpověď, kterou pošle tentýž večer:
"Celou dobu přemýšlím, jak ti to říct, aby ses nenaštvala. Prostě si na to už netroufám, promiň." (A taky mi to už nic neříká, protože nemám nějak potřebu se zraňovat ani se zabíjet.)
Žaneta usedá na lavičku pod obrovským ořešákem a paprsky slunce jí skrze listí probleskují na tváři. Maličký Staníček se v hlubokém kočárku zachruje ze spaní. Žaneta tlumeně kýchá. Ostrý sluneční žár se vrývá do žlutých omítek. Tráva a prach jejího dětství na sídlišti; přesto hřejivého a vonícího horkem nabitých latěk garáží a zohýbaných rezavých plechů. Žaneta je tak trochu romantik. A tak trochu alergik (ahoj Tatabojs).

Kam se to ztratilo? Proč se tak změnila? Malý Staníček tohle zažije taky: neomezenou rozprostřenost dětství, kdy čas ještě neexistoval a až bude dospělý, klopotně a nesmyslně bude dětství znovu hledat. Nebo ne? Spíš jo. Proč jsme vlastně tady? Chjo. Dělej všechno nejlíp jak umíš a nic od toho nečekej. To jsou teda panorámata. Horko těžko se učíš všechno úplně od začátku; lžíce nůž vidlička kačeři tkaničky balony plovací kruhy a nakonec vydělávání peněz. Potkáváš se s lidmi boyfriendy kolegy partnery manžely. A na konci života hledíš do vody do stromů do nebe do televize a říkáš si O čem to tady bylo?

"Přece už nejsi malá holka, Žaný," říká jí velký Staník, "naštěstí," zamručí jí do vlasů a chlupatou tlapou jí sevře půlku jakoby se ji chystal spořádat na dvě mlasknutí. Žanetě je to příjemné a někdy nepříjemné. Kdo jsi, má lásko? Staník se Žanety nikdy nezeptá. A ona je za to ráda. Bude se tak moct k těm slovům vracet znovu ve snech, v představách a toulkách nevědomím, sama a doufat, že tohle všechno je jen divadelní představení, vratká bizarní iluze v dokonalých kulisách.

Kdo jsi, má lásko — 1. část

Kdo jsi, má lásko — 2. část

Anima / Amina

Jsem si téměř jistý, že si dobrý Carl Gustav Jung popletl písmena, když objevil a pojmenoval svůj princip vnitřní ženy - Animy. Nastojte:

Hádají-li se spolu dospělý muž a dospělá žena, vlastně proti sobě stojí jejich vnitřní čtrnáctiletá holka (u muže) a vnitřní dvanáctiletý kluk (u ženy). Tvrdí odborník na jungiánskou psychoanalýzu, Pjér La Šé'z. Neslučitelně nesourodý pár; často spolu mají další holky a kluky, to teď nechám být.

Priority čtrnáctileté dívky a dvanáctiletého chlapce nemohou být odlišnější. Jako čtyřicetiletý muž nemám osobně nejmenší zájem na tom, aby mé nevědomí ovládly zájmy čtrnáctileté princezničky. A přesto jsem alkoholik od té doby, co jsem ve druhém ročníku konzervatoře čichl k pivu. Vždy jsem pil víc a co nejvíc "abych se podíval, co dalšího je tam dál..." Anima muže rozpouští zevnitř.

Jak jsem postupně s hrůzou zjišťoval, dobrá polovina mých tetování je Anima v různých variacích: dívka s cigárem v oranžovém tílku s nápisem Fucking Fuck, ledva zletilá tanečnice v podvazcích, anime (!) hrdinka s rudými divoce vlajícími vlasy, kočkovitá šelma, kytara, modrá růže z Twin Peaks, Mona Lisa. (Na pravém zápěstí mám vytetovanou černou siluetu obličeje, který ve skutečnosti patří mé matce, na levém zápěstí, abych se vyhnul podezření z oidipovského komplexu, mám siluetu obličeje otcova. Někdy říkám, že je to Mona Lisa a Sokrates...)

Rozpustilost, zhýčkanost a tvrdohlavost - tak vypadá (má) Anima. Nechci se s ní potkávat, nechci s ní mluvit.

"Já to prostě chci a basta," to je její motto. 

Podle Junga s ní lze úspěšně bojovat pouze nejsilnější mužskou zbraní, rozumem. Ženskou zbraní pro utkání se s Animem je její cit, její láska.

Anima a Animus nejsou naši přátelé. Není to vnitřní bohyně / bůh, vaše tvořivost a nespoutanost. Nejsou to ani vaši spojenci, pokud jste přes šamanismus nebo Carlose Castanedu. A proč to celé píšu - po tomhle zjištění mi zmizela touha po smrti, po větším než velkém množství alkoholu v krvi, po vystřelení se do vesmíru, po sebepoškozování. Také už nepotřebuji další tetování.

S Animou nemůžu dělat víc, než o ní vědět a milosrdně ji típnout pokaždé, když začně ječet. Ne, že by se mi dařilo stoprocentně, ale samotné mé vědomí, že tu je, znamená pro mě větší než poloviční vítězství.

Díky, že jste dočetli až sem. Jestli chcete, podívejte se na modelový příklad projekce Animy nebo si přečtěte o snu a nevědomí.

S důvěrou odkázuji na YT kanál Pjéra La Šé'ze, kde se lze o Jungovi doslechnout mnoho a mnoho velezajímavého, ze všech možných úhlů a stran.

Kdo jsi, má lásko? — 2. část

"Madame, vaše ramena, toť trs lilií a růží."

A jak se kavalír skláněl, div nevypíchl špičkou kordu svému komorníkovi oko.

— Kašpar noci

Lepkavá šedá hmota života mi ukapává mezi prsty. Visím ve vesmíru a nevěřícně hledím na hloučky šťastných lidí, které přicházejí/odcházejí, existují a vůbec to neřeší, zatímco já mám kolem hlavy utaženou obruč, jinak by se mi rozskočila. Ba ne, kecám. Řemeny mám jen na rukou a na nohou. Do ruky zavedenou infuzi, z močové trubice vyvedenou cévku a děsný sucho v puse. Nikde nikdo. Jen za mnou, tam kam se nemůžu podívat, se ozývá pípání. Křičím. Někdo přichází a strčí mi k puse hrnek s brčkem. Napiju se. Úleva. Poděkuju. Za chvíli mě i odvazujou. Něco se muselo stát, ale na nic si nevzpomínám. Na pojízdném křesle se mnou jedou chodbami, podél stěn sedí lidé v kabátech. Já mám na sobě jen nemocničního anděla a v ruce pytlík s močí. Koukám si raději na bosé nohy, pod kterýma ujíždí okrová nemocniční dlažba. Sedím ve sprše. Nemám sílu, někdo mě umývá. Pak mě zase vezou. Na chodbách ustrašení lidé, kteří se zoufale bojí, že zemřou. Já se nebojím, ale nikomu to nevykládám. Strčí mě do postele. Asi spim. Pár měsíců.

Bloumám po chodbách, vysedávám na skupinových terapiích, kreslících terapiích, jógových terapiích a večer před televizí, která visí vysoko na zdi — neviděla jsem ji roky a tak hltám všechno, postávám s dalšími na záchodě kolem stoleté plechovky sloužící za popelník, píšu si povinně deník. V šest ráno rozcvička, v deset večer večerka. Vidíš, co se stane, když uděláš průser. Jdeš do tepláků. Ženská v teplákách je horší, tisíckrát horší než chlap v teplákách... Nejsi nic.

Musím přestat s kouřením. Dvě závislosti najednou se ovšem těžko zvládají, to ví i místní "terapeutický tým", proto nám důstojně trpí smrdutou plechovku na záchodě. Když jste ale odpovědní za další bytost, prostě to nějak zvládnout musíte. Jinak bude co? Pé-er-ů-es-er. Jsem ve čtvrtém týdnu. Už třetí den si říkám 'dneska poslední cígo', ale večer už lezu po zdi, prázdnota se ve mně rozevírá k nesnesení a já běžím na záchod, kde se mi pak zamotá šiška tak, že se musím opřít o zeď. V posteli si pak hladím bříško, ve kterém se mi rozlévá nový pocit překvapivého a prchavého štěstí, těkavý záchvěv, že nemožné je možné, že můžu být šťastná a že se to stane samo. Zdá se mi, že když zastavím, svět utichá a já přestávám být. A není to smrt, jen pouhá existence, chvějivé nic.

Jsem venku. Vypadá to, že se můžu vydat kterýmkoli směrem. Vydám se na autobus. Současně se mnou dnes pustili i Kristu, která se vrací do squatu. Stojíme spolu na zastávce. Za námi je vietnamská večerka.

"Dáš si pivo?" ptá se Krista. Hledím na ni. Na její krátce střižené šedivějící vlasy a za očima se mi promítne její život. Minulost, budoucnost, komplet, připadá mi. Kéž bych si mohla prohlédnout taky svůj život. Snesla bych to? Usměju se a vrtím hlavou.
"Vlastně ty teď nemůžeš!" Zasměje se taky. "Necháš si říct, co to bude?"
"Nevím, ještě." Pak řeknu: "Ty bys taky neměla."
Zapálí si cígo, dívám se na její špinavé kecky. Má zlomené oba malíčky u nohou. Z bot, jaké lidi nosí, se dá vyčíst celý jejich život. I z jejich chůze. Líp než z očí.
"Ale simtě. Dám si jen na cestu."
Dělá se teplo, pociťuju tíhu tašky, co mám křížem přes rameno.
"Hned jsem tady," řekne a otočí se k večerce. Ze zatáčky se vynoří bus.
"Ale mně to asi jede!" vykřiknu. Krista se vrátí, obejme mě a řekne: "Tak se měj."
Zase se na ni dívám a snažím se jí očima dát tolik sil, kolik můžu.
"Ty taky."

Krista počká až autobus přirazí k chodníku. Zasmrdí to, zasyčí, dveře bouchnou, lidi vystoupí, nastoupí a já taky. Autobus smrdí i vevnitř, ale jsem volná, tak se chytnu tyče, uvědomím si, že nemám jízdenku, lítačka mi vypršela a dveře se sykotem zavřou. Krista se otáčí a jde k večerce. Autobus zařve, odlepí se od chodníku a pomalu se vydá opačným směrem.

Kdo jsi, má lásko — 3. část