Šedesát hrubého

Jako správný bonviván, rozhodl jsem se, že chci, stejně jako kolegové Burroughs, Bukowski a mnozí další, zažít zkušenost práce ve fabrice. Píchačky a tak. Ale ještě před tím jsem měl to štěstí pracovat v nejhůře placeném zaměstnání vůbec. Zatoužil jsem být jako Velký náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem a přijal místo uklízeče v domově důchodců.

Představoval jsem si, že si budu kliďánko šůrovat a při tom budu mít dost času na přemýšlení abychtakřekl. Což se stalo. A té lekrace co jsme si tam užili... Vyfasoval jsem bílý služební oděv i s takovými těmi doktorskými sandály a - pane! - jak mne pak zdravily návštěvy na chodbách v domnění, že jsem doktor Štrosmajer nevěda, že mé místo je zde u smetáku! Tehdy jsem pochopil, že ta léta studií medicíny se minimálně v tomhle zúročí. Nemluvě o náklonnosti pacientů a pozůstalých, brž i sester staničních, any v líbezně pleskajících bílých korkáčích poletují po chodbách... A podobně.

Každý den probíhalo koupání/sprchování dědečků a babiček za asistence pečovatelek, které mne honily do koupelny, že prý potřebuji také osprchovat. Tak tak jsem se jim pokaždé vysmekl tu s výmluvou, že musím uklízet tamo či onde. Děvčata to byla milá, blonďatá s vysedlými lícními kostmi a vysokými ňadry a nevím nevím co by se stalo, padnul-li bych jim ve sprše do jejich gumových rukavic.

Tou dobou uhodila vedra a já se potil nad kýblem, ždímal mopy a vytíral a vytíral. V šest ráno jsem již pelášil od pokoje k pokoji; s velikánskými igelitovými pytli i malými mikroténovými pytlíky jsem obíhal několik pater pokojů s jejich odpadkovými koši. Přiznám se, že se mi občas podařilo z odpadků zachránit i neotevřený termix či tvarohovou pomazánku (ta se ovšem záhy ukázala jako zcela nepoživatelná a to se jídla nebojím), které jsem vzal domů dětem. S dvěma až třemi naditými igelitovými pytli jsem již kolem půl osmé ráno dokončil svůj ranní odpadkový běh. Následovalo přelahodná irská káva za 6 Kč (slovy šest) z místního automatu.

Po kávě a ranním posezení s kolegyněmi (neboť - ano - byl jsem tam jediným mužem a nikde se nedovíte o ženách více, než když s nimi sdílíte šatnu - převlékat jsem se před nimi nestyděl, i když vždy, když jsem stáhnul džíny nastalo ticho, ony se převlékat styděly, pouze jednou jsem zahlédl vlnící se olbřímí... ale zpět k tématu) přišel na řadu mop.

Vířil jsem ležatými osmičkami po chodbách, pokojích a koupelnách a se seniory za tu dobu probral všechna hlavní témata: dinosaury, Redforda, druhou světovou válku, ovládání počasí, Čínu a samozřejmě nemoci. Bylo s podivem kolik jich bylo nemocných na nohy, odkázáni na vozík nebo aspoň chodítko; žádný z nich nebyl chabrus na ruce. Pokud si ji nezlomil ve sprše. Někteří jen leželi v pokojích a hleděli nejprve do stropu, pak na mě, a když se z pohledu vzpamatovali, navzájem jsme si s babičkami ukazovali tetování. Někteří byli čilí jak čížečci, nádherně sarkastičtí a povětšinou nesmírně přátelští. Vyptávali se a smutnili nad svým koncem, jež byl v dohlednu. Někteří si stěžovali, že jsem u nich celý týden nebyl, byť jsem jim předešlého dne dezinfikoval toaletu pokrytou stolicí, jíž se nepodařilo včas a přesně donést nebo upozornili na čtyři drobky na linoleu, které jsem opomněl předešlý den zamést. Na oplátku fasoval jsem od nich jablka, švestky a broskve od svačin - prý mám ještě dobré zuby a s krájením a loupáním je pro ně příliš práce.

Přestože šlo o pouhé vytírání, leštění a podobně, nevěřili byste jaký z toho dokáží kolegyně a hlavně klíčoví zaměstnanci takové úklidové firmy nadělat humbuk. Žlutý kýbl a žlutý hadr jsou pouze na umývadla, červené na WC, modré na nábytek. Chodba musí po vytírání uschnout než se začne roznášet snídaně. Během roznášení jídla se nesmí vynášet pytle s odpadky. Atakdál.

Samostatnou velkou kapitolou bylo uklízení obří jídelny, v níž se také odehrál následující rozhovor:

Vysoká nohatá blondýna, věk cca 41 vstává od svého oběda, jda ke mně, řka: " Vy si ten hadr vůbec nevyměňujete, kde máte vozík, máte vůbec nějaký?"
Já, před koncem šichty: "A vy jste kdo?"
Blondýna: Já jsem vedoucí."
Já: "Vedoucí čeho?" svítalo mi.
Bloncka: rozhodí rukama - "Tady toho."
Já: "Aha." Jdu k vozíku, který jsem nechal stát před jídelnou, anžto jsem vevnitř nechtěl smrdět s dezinfekcí a špinavou vodou v kýblech.
Bloncka: "Počkejte! Já s vámi..." přichází za mnou k vozíku.
Já: ukazuju na vozík a říkám: "Vozík," a ždímám mop.
Bloncka: "Vám neřekli jak se to má dělat?" vracíme se do jídelny.
Já: "A je to někde špinavé?"
Bloncka ukazuje prstem:"Máte to... šmouhaté."
Já: Naseru se: "Tak šmouhaté...!" plaší se mi kladiva. Dávám se znovu do vytírání a řvu: "TAK ŠMOUHATÉ!"
Bloncka se klidí zpátky k dlabanci a já dřu podlahu až ze mně leje.

Holky v šatně (Miluška - 54, Věrka - 56, Radka - 47) mě chlácholí: "Čůzy jedny! To dělají furt. Pojď si k nám sednout."

Když mi pak na konci měsíce přišlo slabých šest tisíc ká čé (mzda byla 60 na hodinu - pozor - HRUBÉHO a do této chvíle jsou mi dlužni část mzdy), hodil jsem na to celé kakáč. Což mě mrzelo, neboť jsem tam byl rád. Ani s holkama pečovatelkama se neosprchoval.