Kdo jsi, má lásko? — 1. část

Blíží se ke mně zezadu. V zrcadle, visícím na zdi, ji vidím, jak zůstane stát těsně za mnou. Pak mně políbí na nahé rameno. "Kdo jsi, má lásko?" řekne tiše. V břiše mi něžně exploduje sametová atomovka, její síla mi stoupá tělem a bere útokem všechen můj strach. Je to tak krásné. A tak strašné. Než se k ní stačím otočit, probudím se. Jsem to zase já.

Opatrně, aby se Standa nevzbudil, se vyvlékám z peřin a zároveň si stahuju noční košilku zpátky ke kolenům. Potichu za sebou zavřu dveře ložnice. Bosýma nohama po špičkách přejdu do koupelny, posedím na záchodě a pak si přetáhnu pyžamo přes hlavu. Sprcha. Bojím se v myšlenkách vrátit do snu. Fakt se mi zdálo o Jolaně? V kuchyni stavím vodu na kafe. Čekám, až začne vřít a hledím při tom z okna. Venku je jaro. Vymáčknu z platíčka bílou oválnou tabletku Setralinu a na sucho ji polknu. Stromy za oknem už se obalují mladinkým listím a září svítivou zelenou. Zaženu pocit marnosti, když se mihne kolem. Na svačinu strčím do tašky ořechovou tyčinku a jablko. Hodím do sebe kafe na ex, jak já to umím a zapiju vodou. Zpátky do koupelny. Zuby, vlasy a jdu. Co nejtišeji za sebou zacvaknu dveře. Seběhnu po schodech a strčím do dveří. Jsem venku na ulici. Čerstvý ranní vzduch mi proudí do plic. Myslím na to, co se mi zdálo. Ale jen zlehka, zpovzdálí. Děsí mě to. Holka s holkou? Asi fakt ne.

Dorazím do práce. Vyšlápnu troje krátké schody do šatny s plechovými skříněmi, na kterých jsou naše jména a kde se převléknu. Na zemi jsou zašlé hnědavé kachličky a jinak už nic, vyjma pytle na odpad ve stojanu a já si říkám, že by to tu mělo být přece hezké... Ve třičtvrtě už stojím u pásu. Mimoděk se podívám směrem, kde stávala Jolana - jen přejedu místo pohledem, ale nezastavím. Za pět celá pustím pás. O kus dál je Hanka, Zdena a tlustá Miriam. První hodinu a půl při práci žvaníme a plkáme. Hanka a Zdena většinou nadávají. Na všechno, na všechny. Po necelých dvou hodinách jsou témata vyčerpána a já si můžu začít přemýšlet. Ten sen. Nikdy bych nešla s holkou. I když s Jolanou... Asi bych si před tím musela dát na kuráž. Ale to nemůžu, zase by z toho byl průšvih. Chci zase průšvih? Nechci. Chci Jolanu? V duchu se směju - ne, nechci. Ne?

Byla tak milá. A tak bezprostřední. Hodně mi tehdy pomohla, když jsem byla v práci nová. Bylo to moje první práce v továrně. Říkala mi kdo je kdo a komu si o co říct, radila mi jak si ulehčit a zrychlit práci drobnými pohyby a fíglíky. A ona jim zas říkala: "Žaneta? Ta je v pohodě." Dělila se se mnou o sušenčičky, čokoládky, bonbóny a jednou přinesla i sušené maso v pytlíku nebo mi dala plechovku ochuceného birrelu. Já jí věnovala tričko s obrázkem Marilyn Monroe. Byla o čtrnáct let mladší než já. Ženský v práci si z ní dělaly srandu, že byla nejmladší. Ale braly ji. Někdy jsem si připadala jako její starší ségra. Párkrát po noční jsme spolu kouřily trávu. Lebedila si, ale mně bylo jen blbě. Táta jí nedovolil jít na tanec, na konzervatoř. Musela na práva. Vydržela tři semestry, pak to vzdala. O pauzách v práci sem tam tančila. Občas stihla pár rychlých figur i u pásu. Smály jsme se a ona taky. Někdy jsme se nesmály a jen obdivně čuměly. Na cígo jsme chodily spolu. Líbily se nám stejné filmy. A stejní chlapi. Říkala jsem si být chlap a ona se na mě takhle smát, byla bych ztracená...

Jednou na cígu mi řekla: "Jsi jiná."
"To ty taky." 

Zasmála se.
"Rozhodla jsem se. Chci, abys mě tetovala." 

Řekla jsem jí, že si netroufám, už jsem to dlouho nedělala.
"To neva, když to malinko zblbneš. Chci něco od tebe."
"Tak jen něco malýho, jednoduchýho."
"Já ti to pošlu. Dej mi svoje číslo." Nadiktovala jsem jí ho. A byly to jen lajny, co mi poslala, jemné čáry, optického hlavolamu, žádné vybarvování nebo stínování. Říkám, tak jo. Večer před tím vytáhnu nádobíčko a zkusmo si střihnu na vnitřní stranu zápěstí obrysy jednoduchého malinkého kolibříka. Půjde to. Když další večer přijde, je rozesmátá, ale postřehnu, že mělce dýchá. Má trému. Je to přirozené a je to dobře, protože strach vyplavuje adrenalin a tetování pak tolik nebolí. V obýváku se Standa dívá na telku. My se zavřeme v kuchyni, kde mám připravený strojek, jehly, světlo a černý a červený ink. Stáhne si oranžový nátělník. Posílám ji do koupelny, kde desinfikuji místo na boku, kam přijde tetování. Oholím jí pro jistotu neviditelné chloupky třemi tahy žiletky. Osuším a poďubám gelem a na místo přitisknu zrcadlově překreslenou předlohu. "Týjo," ujede jí. Zabzučím strojkem, namočím jehlu v černém inku a začínám tetovat. Prsty levé ruky jemně napínám její pevnou a elastickou kůži. Ona tají dech a dýchá jen když namáčím jehlu.

"Dýchej normálně, ať se mi tu neudusíš," říkám jí.
"To je v pohodě. Jak to jde?"
"Dobře," odpovídám. Zvoní jí telefon:
"Jsem na tom tetování! Nevim, jak dlouho. Ti pak zavolám."
"Dvacet minut," říkám já.
"Tak za dvacet minut," opakuje do telefonu.
"Asi mám boyfrienda," říká. "Cvičí..." Mrká na mě. Pak si fotí selfie. Ukáže mi ho. Na fotce se pod lampou s denním světlem hrbím nad nahým břichem mladé holky jako šílená doktorka, jako Jeremy Irons ve filmu Dead Ringers. Když je hotovo, ještě si na balkóně dáváme cígo.
"Kolik za to budeš chtít?"
"Prosimtě... Nic. Já ti děkuju za důvěru. A tak týden to neoplachuj a ničím nemaž. Jen to větrej. Vydržíš to?"

"Jooo."
Pak odchází. Uklízím nádobíčko. Uvědomím si, že mělce dýchám a že mi buší srdce.

V práci. Po čtyřech hodinách a patnácti minutách je půl hodiny pauza. Jdu na cígo, potom jablko, další cígo a ořechová tyčinka. Těsně před koncem přestávky se kolem zase mihne stín marnosti, ale antidepresivum mě ochrání před frontálním útokem. Po pauze stojím u pásu ještě další tři hodiny. Ve třičtvrtě ho zastavím, stáhnu si rukavice a jdeme na šatnu. Sprcha, převléknout, v celou si odpíchnu a jsem venku. Stavuju se v superobchodě, kde nakoupím zeleninu a mleté maso. Jablka doma ještě mám. Doma zhltnu špagety carbonara, akorát to carbonara nahradím kečupem a parmezánem. K tomu salát s polníčkem, rukolou a cherry rajčátky. V lednici vidím zbytek Standova ryzlinku — to nesmíš. Chceš, aby byl průser? Nechci. Zavírám lednici. Jdu do obýváku, kde se svalím do hlubokého ušáku po babičce. Tehdy je ještě dělali dobře, fortelně, drží to. Tehdy ještě žádný čím víc, tím líp nebo zlatý český ručičky. Tehdy ještě poctivě. Pořádně a rukama. Zvedám ruce před obličej, prohlížím si nehty. Prohlížím si přes rok starého kolibříčka na zápěstí. Přejedu po něm prsty, fascinuje mě. Pořád je tam, nesmývá se, je tam na furt. Holka s holkou? Já s holkou? Kdo doopravdy jsi, má lásko? A pak mě líbá. V hlavě se mi rojí myšlenky. Co blbneš?

Jolana přestala chodit do práce, tak ji vyhodili. Jednou dvakrát jste si pak volaly. "Kde jsi? Co se děje?" Prý nic nic, po neděli přijde do práce. Nepřišla. Tak ji vylili. Vzpomínáš si na sms, kterou sis přečetla se zpožděním: Je mi to trapny, potrebuju 20 tis, abych se dostala do uctu. Nemate nekdo? Nemam na jidlo, Dik. Volalas jí vzápětí, i když sms byla dva dny stará a těch 20 tis jsi ani neměla. Sama jsi bojovala a nakonec sis do pusy vymačkala šest platíček Setralinu.

Jolana se do telefonu sice smála, ale nějak divně a že už je to vyřešený, prý. To bylo minulé jaro, kdy stromy, řeka, nebe i oblaka byly fajn, ale ten zbytek byl jen marnost a nicota, která člověka trhá na kusy a dohání k šílenství. Šest platíček a stejně ses ráno zase probudila. S průjmem a zvracením. Dovlekla ses do práce, zase zvracení. A závrať. Poslali tě domů a Jolanu s tebou, kdybys sebou cestou sekla. Jí jsi řekla, že je ti prostě zle. Pak jsi spala celý den a celou další noc. Někdo ti třese ramenem. Standa. "Žanet, ty nejsi v práci?" "Byla jsem," zamumlám a spím dál. Ráno pořád závrať. V práci rovnou oznámíš, že jdeš k doktorovi.

"Co vás trápí, slečno?" ptá se tiše starý pan doktor.
"Před dvěma dny jsem se asi předávkovala antidepresivy."
"A kolik jste jich vzala?"
"Dvě balení."
Sestřička se otočí, doktor vzhlédne od monitoru. Potom vezme telefon a volá mi sanitku. Sestřička se na mě dál dívá a potichu se zeptá: "Stalo se vám něco?" Snažím se usmát. Ona se na mě dívá s nehraným zájmem a mně je trapně. Panebože, jak mně je trapně.

"Život," řeknu a sklopím oči. Doktor pokládá telefon, napůl spím. Vedou mě do sanitky. 

"Chcete sedět nebo ležet?" Ležím, jedeme dělá se mi dobře. Vezou mě místo někoho s rozdrcenou nohou nebo infarktem.

"Proč jste to udělala?" ptá se doktor v nemocnici a dívá se do monitoru. Mlčím.

"Co?" opakuje. Sestra se dívá do svého monitoru.

"Tak proč?" Pořád mlčím.

"Hm, nevíte," odpoví si doktor a ťuká do klávesnice.

"Sedněte si támhle a počkejte si na výsledky." Čekám a mezitím pospávám, probouzím se, usínám a budím se. Se zprávou mě posílají zpět k mému lékaři; do konce týdne mi píše neschopenku.

 Vstávám z křesla a jdu do lednice. Nesmíš. Vytáhnu poloprázdnou láhev. Chceš průser? Ne. Ale tentokrát to ukočíruju. Pak je láhev od ryzlinku prázdná. Svět je najednou v pořádku, tělem mi postupuje teplo. Všechno je ok, i já jsem kupodivu najednou úplně ok. Takhle můžu být. Trochu vína a všechno je jinak. Přitom se nic zásadního nestalo, nic se nezměnilo. Ale mohlo by to být všechno ještě víc v pořádku, napadne mě.

Stojím ve frontě u pokladny, buší mi srdce a v podpaží mám láhev vodky. V druhé ruce v pytlíku dvě jablka. A i když pak stojím v parku pod stromy, po obličeji mi stéká voda; prší. Ve sluchátkách mi něco hraje, pak to skončí, zase něco hraje a skončí, pořád dál. Láhev od vodky je poloprázdná, nevzpomínám si, kdy jsem ji vypila.

Na něco si vzpomenu. Vytáhnu mobil a opile vyťukám: "Že se neozývám, neznamená, že mi nechybíš" a odešlu. Stojím pod tím stromem a nečekám, že mi někdo odpoví. Ona ale odpoví vzápětí: "KDO VLASTNĚ JSI, MÁ LÁSKO?" 

Srdce se mi zastaví. Přišlo to a teď je to tady. Aniž bych to věděla, tahle jediná věta, na kterou čekám celý život — věta, kterou mi svět dluží, tahle otázka, na kterou teď už nemusím znát odpověď, stačí. Stačí mi, že se zeptala a že ji zajímám. Ona to vyslovila.

 Tak tedy Ona. Holka...

 Svět září a otáčí se teď kolem mě. Listí stromů opalizuje nezměrnou náklonností a dokonalé symetrické kapky padají a padají. Ťukám odpověď: "MILUJI TĚ, LÁSKO!" Srdce mám v krku. Co bude? Co teď bude? Téměř ztrácím vědomí. Po takové době... neviděla jsem ji... jak asi teď vypadá? Políbí mě na rameno? Budeme se líbat? S holkou? Jako v tom snu... Je to tak strašné — a tak krásné... Pípne mi zpráva. Nedočkavě ji otvírám, třesou se mi ruce: "Smajlík. ANO, ALE KDO JSI?" Hledím na displej. Něco tu... chybí. Něco — není v pořádku. Čtu zprávu znovu a znovu. Něco tu není... Krev s vodkou se mi valí do hlavy, roluju nahoru konverzací. "Kdo vlastně jsi?" WHAT??? Hledám ta slova "MÁ LÁSKO!" Nevidím je, kde jsou? Byly tady! Nikde tu nejsou. Nikde tu nejsou! — Nikdy tu nebyly. Ona... Ona mě — Ježíši — ona mě vymazala! Ona se ptá, protože neví, kdo jsem — neví, kdo jí to píše! 

Protože — vymazala — moje — číslo. Déšť. Prší. Já. Jako ve filmu. Strom. Pak už nic.

Kdo jsi, má lásko — 2. část

Sny a nevědomí

Ve snech svých i cizích se šťourám léta; od dob, co jsem si díky Carlosi Castanedovi začal sny pamatovat. Během té doby jsem ovšem vyšťoural pouze neužitečné minimum. Odjakživa mi ale bylo jasné, že takhle výpravné kino, jakým sny jsou, přece musí mít pořádnější důvod, než "utřídění denních událostí". A taky že jo.

Během svého prvního a posledního lucidního snu jsem neletěl za Jupiter prozkoumat výskyt monolitů ani se nepokusil najít ztracený poklad v sonorské poušti. Je trapné to přiznat, ale letěl jsem ve snu do města lásky Paříže a strávil tam Noc dámských podpatků a síťovaných punčoch.

My chlapi to prostě nemáme lehké. Stojíme totiž v životě před třemi nemalými úkoly, kterými jsou ideálně v tomto pořadí:

1. vydobytí postavení
2. ulovení ženy
3. zabezpečení rodiny

I když to horko těžko nějak zbastlíme, stejně nám ustavičně tuhnou záda a měknou kolena, když se sami sebe ptáme, zda je to takhle dost a jestli to někdy moc neočůráváme. Nějaké to povyražení si prostě zasloužíme.

Po mé poslední kvartální alkoholické epizodě, kterou jsem tedy opět zakončil mohutným finišem střízlivění trvajícího tři dny a dvě noci se to stalo. Třetí následující noc na velikonoční pondělí byl úplněk a mé nevědomí ke mně promluvilo jazykem srozumitelným a obrazem brutálním.

C. G. Jung v nenápadném kostkovaném obleku ve své pracovně

V tomto dalším přelomovém snu, o kterém chci hlavně vyprávět, jsem se vynašel v práci a konče šichtu jsem si v šatně uvědomil, že byl jsem zle okraden téměř o všechno oblečení. Hledal jsem, hledal; mezitím se vyměnila směna a jak už to ve snech bývá, všechno bylo zpoznenáhla tak nějak jinak. Hlavně jiní chlapi. Neznal jsem nikoho a všichni vypadali jako motorkářský gang, fousy, kožené vesty a tak. Byl jsem stále spíš neoblečen než oblečen a kalhoty mé zůstávaly zcela ztraceny zcizeny. Čím déle jsem setrvával v hledání, tím větší jsem vzbuzoval pozornost. Fousáči otáčeli se po mně zle, rozepínali kalhoty a postupně povytahovali zbraně. Seznal jsem bystře, že mě hodlají znásilnit i vykašlal jsem se na své ztracené věci a začala honička (jakože utíkání). Běhali jsme po fabrice, kterou jsem nepoznával a kupodivu pár z těch chlapů začalo předstírat, že mi chtějí pomoct. Pak se mi vysmáli, hon se stal zběsilejším a já věděl, že když mě dostanou, tak mě postupně osouloží, zabijí a nevímco ještě. Chvilku jsem ještě unikal, načež byl sen včas přerušen budíkem.

Krystalicky čistým způsobem jsou zde odstupňovány tři archetypální hrozby po tisíciletí se vyskytující v životě lidském.

1. ublížení (okradení)
2. podvedení / zneuctění (lidé, vydávající se za přátele / znásilnění)
3. úplné vyhlazení (jaké milé slovo...)

Mé nevědomí mi sdělilo stylem vysvětlím ti to, jako bys byl úplně blbý, že stav světa kolem vnímám nevědomě jako nepřátelský. Ustavičný pocit viny jen kvůli tomu, že existuji a iracionálního strachu, že to někdo odhalí, způsobují permanentní sevření útrob, které vláčím po světě dalek kýženého klidu, pokoje a radosti ze života. Komplikují mi tak bytí, v němž tápu a hrozím se každého rána.

Avšak prožití spirituálního zážitku, kterým se takto epický sen stal, způsobilo nezanedbatelné části mne samého prohlédnutí z iluze věčných obav, následkem čehož sevření kleští osudu znatelně povolilo. Kdyby nic jiného, nemám už potřebu opíjet se do němoty, zmizel sklon k sebezničení. Z balkónu můžu natáhnout ruku a dotknout se listů lípy, co roste před domem a během pár let přeroste náš čtyřpatrový paneláček. Je to mnohem víc, než ležet pod ní rozpláclý s jedenácti pivečky dunícími v hlavě. Ze souvisejících otázek jedna za všechny: co dalšího je v našem světe ještě iluzí?

—

Následující týden nesl sebou pak zvláštní souhry náhod, neobvyklých mentálních pochodů i vhledů do nevědomí jak osobního tak kolektivního; poznání tolik osobní, že bych je měl nechat dostatečně vsáknout, než budu stavu podat o něm jasnou zprávu. Jako nedílná součást sem ale náleží popis důsledků změn v morfogenetickém poli mého těla:

V klidu jsem si při práci poslouchal audioknížky a chlápek, se kterým se sice zdravíme, ale za dva roky jsme si vyměnili všehovšudy dvě věty, mi řekl: "Nebuď smutný, synku..." Takový věci si chlapi v práci většinou neříkají.

"Indián, který zmizel."
https://lenijoux.wixsite.com/atelier/visual

Jako člověk zrozený ve znamení Střelce jsem přes to všechno klikařem. Bez většího uzardění jsem si zvykl žádat stvořitele o drobné laskavosti, které mi on, potěšen mou nestoudností, rád plní. Vyhlédl jsem mimoděk jednoho dalšího dne z okna a zalil mě náhlý pocit bezpečí a radosti. Pomyslel jsem si: "Bože, dej mi krásný život." Ve zlomku vteřiny se mi zdálo, že slyším lakonickou odpověď: "Tak jo." Nelenil jsem, mysle na bližního jsem rychle střelil znovu: "Dej krásný život všem." A ozvalo se: "To je komplikovaný..." Dál jsem se neptal. Věděl jsem, že další komunikace je ošemetná a včas jsem toho nechal.

Stal jsem se přechodně přecitlivělým na nadávky, pomluvy a stížnosti. Doslova se mi obracel kufr v přítomnosti lidí, kteří mluvili sprostě, kteří si na všechno stěžovali a na všem hledali hnidy. Upřímně přiznávám, že mi to není zcela cizí, má žena by o tom mohla dlouho vyprávět. Zkoumal jsem to, protože to bylo tak zesílené, že mi to hlava přestávala brát. Musel jsem se zastavit a nechat to přijít. Nahlas jsem pro sebe opakoval věty nadávek a štítivých pomluv, které mi ten den uvízly. Postupně během těch slov se svět zhroutil. V hrůzyplné a nesmyslné místo plné utrpení, bahnitý, temný a zločinný očistec se změnilo všechno kolem.

Vlna pochopení a soucitu se mnou převalila, když jsem pochopil, že strach jako motiv jednání stojí za osmi z deseti činů. Jak bych se mohl naštvat na někoho, kdo mi způsobil utrpení? Sám trpí mnohem víc a strach má silnější než chycené zvíře, protože si jej uvědomuje. Protože je člověkem. Jak by na něco takového mohla fungovat například antidepresiva? Tak, že nás obalí jemným filmem, přes který dotek světa tolik nebolí, ale na který si tělo vytváří toleranci. A tak musíme dávku zvýšit. Postupně a pomalu dosáhneme krajní meze množství dávky, takže ochranný film kolem nás už ani necítíme. Naštveme se nebo propadneme depresi, antidepresiva vysadíme, jelikož to stejně nemá cenu, pár týdnů se komíháme do práce a z práce a jednoho dne se rádi vrátíme do konejšivé náruče léků, jimž tělo mezitím stačilo mírně odvyknout. Antidepresiva, jejichž účinek bývá cítit ponejprv po třech až šesti týdnech, nabíhají pak překvapivě zcela okamžitě a kolečko se opakuje.

Abych vůbec dovolil nevědomí projevit se, musel jsem touto farmaceutickou fází projít. I fází alkoholismu s naprosto vším, co k tomu patří. Až když jsem nevěděl kudy kam a dosáhl zároveň pomyslné členské základny ve studiu snů jako prostředku k sebepoznání a úlevě, přišlo co přišlo.

Díky, že jste dočetli až sem. Příště to bude nejspíš o integraci Animy v chlapech, jak se ukázalo dnes, když jsem omylem koupil obyčejné těstoviny místo bezlepkových. Po té, co se takto vyjevila má neschopnost nakupovat, jsme na sebe se ženou křičeli a já si přál v tu chvíli jediné: Zemřít.

Vypadá to, že to bude výživné.

Cheirónův stín

Tento článek si nyní můžete poslechnout / stáhnout i jako podcast.

Honza Skalák · Cheirónův stín - podcast o tatínkovi.mp3

S tátou jsem domluvený, že ho vyzvednu u něj doma přesně v poledne. V 11.45 mi pípne sms: "Cekam u kruhoveho objezdu. Pa." Za volant se snažím sedat výhradně ve výjimečných situacích; třeba když si s rodinou jedeme ugrilovat kus vepře na záhumenek, na týdenní nákup nebo na STK. Sedám do auta a o deset minut později ho už vidím, s hůlčičkou a igelitkou čekajícího na místě. Zastavím u kraje, on otvírá nejprve zadní dveře a něco strká dovnitř. Teď vidím, že je to mámina francouzská hole, kterou jsem před tím nepostřehl. Pak si sedá dopředu vedle mě. Je konec března, jeden z prvních teplých dní. Slunce svítí jak na lesy, ale táta má bundu, šálu a klobouk.

"Venku bylo jenom 12 stupňů," říká mi a krčí rameny.
"Ale teploměr máte do dvora na severní straně, kam nesvítí, přece."
"Aha, tak to bude tím," zachraptí hrdelním hlasem.
Stavujeme se ještě pro dálniční známku a pak už jedem za mámou do 1 hod a 9 min vzdálené nemocnice. Mlčíme; nejraději bych si šel lehnout. Když dojedeme do Čeladné, řeknu:
"Když vidím sám sebe při výchově svých dětí, pokaždý si na tebe vzpomenu. Až se mi chce poprosit tě za odpuštění za to, co jste si s mámou s náma museli užít."

"Musím se podívat na tatu..." 2016

Lidi jsou venku v tričkách, slunce se míhá mezi stromama v parku podél cesty.
"To ať tě ani nenapadne," huhlá táta hrudním hlasem. Jedeme přes dědiny a lesy a je úplný léto. Vybavím si, jak jsem se jako kluk vzbudil na zadním sedadle po deseti hodinách jízdy a táta POŘÁD JEŠTĚ ŘÍDIL. Celou tu dobu, co jsem spal. Viděl jsem z něj v té chvíli jen kus pruhovanýho trička, sluncem spálený krk a krátké černé vlasy.

Otec si nechal narůst vousy dřív, než jsem začal vnímat svět. Z nějakého důvodu také používal prostředníček místo ukazováčku. Vzpomínám si, že jsme spolu kdysi čekali na tramvaj do hudebky, kde mu učitelky říkaly: "Dobrý den, pane profesore" a bosé nohy jim při tom pleskaly v korkových pantoflích. Na protějším ostrůvku stála spolužačka z béčka. Měl jsem tehdy myšlenky leda tak na nové číslo ábíčka, ale přesto jsem se naklonil k otci a špitl podivnou větu:
"Támhleta holka chodí vedle k nám do třídy." Otec se zadíval na protější stanici a já sledoval jeho prostředník, zlověstně se zvedající do vodorovné polohy. Vytrčil jej přes kolejiště a nahlas, velmi nahlas se ujišťoval:
"Která? Tamta?" Lidé se na nás otočili a já zrudnuv zabodl jsem zrak do stejně tak nemilosrdné žuly obrubníku.

Táta nikdy nemluvil sprostě. Nikdy. Kolem roku 1985 nám přišel člověk z OPBH opravit záchod. Jako dnes si vybavuju, jak se ho otec ptá a pečlivě volí slova:
"A co když to znovu káchne?" Instalatér se na otce nedůvěřivě podíval a pak odpověděl jak nejlépe uměl:
"A proč by to mělo káchnout?"

Měli jsme červenou Škodu 100 bez airbagů a abs, s motorem vzadu a obřím velekufrem vpředu. Z dé jedničky existoval tehdy oproti dnešku ubohý ždibánek. Několikrát jsme se ségrou procitli na zadních sedadlech do noční tmy a cvrkotu cvrčků, zatímco rodiče se vpředu hrbili nad automapou při rozsvícených žárovičkách nad předními dveřmi.

"Z té knížky, cos mi půjčil, jsem nerozuměl vůbec ničemu," přiznávám. Jedeme serpentinama, stoupáme a zas klesáme. V Knize proměn I-ťingu a v Psychologii smysluplné náhody od Jungovy žákyně Marie-Louise von Franz, nacházím označené celé pasáže a připsané poznámky o hranicích poznání a podstatě jsoucna na okrajích. Označil je tak můj otec, když se snažil přijít věcem na kloub. Snažil se v každé knize najít náplast pro své donaha obnažené nervy, aby se vůbec dožil večera? Proto jsem i já začal v knihách značit celé odstavce, abych je mohl snadno použít v těch strašných chvílích zmaru. A tak přežít.
"Co tam zaujalo tebe?" ptám se s očima přilepenýma na sklo. Když řídím, mluvím, ale nikdy nevrhám žádný z těch dlouhatánských filmových pohledů na spolujezdce a můžu si jen představovat, jak se otec tváří. Po chvilce řekne:
"Mě zaujal ten princip synchronicity." Silnice je svedena do jednoho rozděleného pruhu, jedeme mezi pruhovanými kužely a táta zadržuje dech. Pak vjedeme na normální silnici.
"A v čem ten princip spočívá?" zeptám se. Otec vydá v odpověď sípavé vydechnutí. Projedeme Frýdkem a vjíždíme na dálnici. Rozjedu to. Zimní gumy hučí po asfaltu. Až když objedeme Český Těšín, táta se ozve:
"To je můj problém..."
Čekám, vím, že mu to trvá. Tak jako to trvá mně.
"...včas odpovědět na otázku." Rozesměju se. "To mi doma říkaj furt! 'Dej nějak najevo, že hledáš odpověď! Nebo aspoň žes registroval otázku...' "

1984

Vůně přátelského světa. Překypuje vřelostí a v mém denním snění stojí vždycky při mně. Země, tráva, teplá hlína, mokrý písek, ruce od prachu. A větve stromů. Červené kmeny borovic u Mácháče, na jejichž kůrách běhaly společně s lumíky stíny léta. Je rok 1986, je mi 11. Předevčírem vybouchnul Černobyl a s tatínkem nás dnes na cestě z hudebky stihne nažloutlý déšť; futrál od cella budu mít zas úplně promočený. Klonící se slunce zalije zlatým světlem celé pražské sídliště Skalka a Jiří Korn, co tehdy bydlel v paneláku přímo proti mateřské školce, jde do sámošky s taškou, v džínových zvonáčích, dlouhých vlasech a zlatou náušnicí v uchu. My kluci na kolech zastavíme a jen zíráme. Na naší základce se natáčel Létající Čestmír; vzpomněl jsem si na to, když jsme se na něj nedávno doma dívali s dětmi.

Táta zvládl přežít výchovu dvou dětí (bez pemprsek), souseda, co nám přestřihával elektřinu a lil bláto na balkon, bipolární poruchu a komunismus. Já se budu o 5 let později na konzervatoři pomocí hektolitrů piva snažit zbavit dětství; večer, když se pohrnu s cellem z hodiny domů, uvidím Nerudovkou stoupat osamělého pána v brýlích s tlustými obroučky, v kterém poznám Eduarda Cupáka; nyní o dalších 30 let později se pomocí piva snažím do dětství zase vracet. Na cello, jež ze mne během let studií postupně oloupalo všechnu kůži a bolestně tak odhalilo víc, než jsem byl ochoten nést, už téměř nesáhnu. I v tátově životě pak přišla chvíle, kdy najednou přestal hrát, zavřel víko, vstal a odešel. A už nikdy se klavíru nedotkl.

Taky hodně fotil. Máme hafo fotek, jak jsme se se sestrou vyrůstali a jak táta s mámou stárli. Z fotek, na kterých mi je pět šest sedm, na mě teď hledí můj sedmiletý syn. Za pět let mi bude padesát. Do zad se mi opírá studené jarní slunce. Skrz zatím holé stromy vrhá můj stín, který sedím na lavičce zády k jezírku v našem parku. Ztuhnu, když na zemi pozoruju otcův stín, jaký vrhá moje hlava, sedící na shrbených zádech. A jeho ruka se pak zvedne, když si jí protřu oči. 

1976

Ropice za Lesem. Projíždíme vesničkou s čtyřpatrovým panelákem postaveným jen tak na trávě hned vedle hlavní silnice. Mladá maminka s kočárkem na chodníku z čtvercových dlaždic. Myslím na mimino v kočárku. Je to kluk? Jak se jmenuje? A jak se má? Místo září zvláštním světlem, v jehož atmosféře ze mne nahlas vypadne tohle:
"Vždycky si říkám, jaký vliv na člověka a jeho osud může mít místo, kde se narodil." Otec neříká nic. Na další ceduli před další vesnicí stojí napsáno Hnojník a pod tím Gnojnik.

Obrovské liduprázdné parkoviště nemocnice v Třinci teď o víkendu připomíná krajinu po ekologické katastrofě. Na svých 88 táta křepce vystoupí z auta a přecházíme silnici.
"Mám problém," pronese a zhluboka dýchá.
"S čím?" ptám se blbě.
"S rovnováhou, " odpoví tentokrát hned. Jako člověk své mojí naší dnešní doby rychle tasím řešení:
"Koupím ti ty trekingový hole," kouknu na jeho igelitku "...a batoh."
"S tím bych počkal až se vrátí maminka z nemocnice."
"Proč?"
"Tyhle věci... vždycky kupujeme spolu — ."

O několik hodin později opouštíme nemocnici a parkoviště v Třinci. Cestou zpátky zabloudíme; nejdřív se nemůžeme dostat do Frýdlantu "aspoň tu dálniční známku pořádně užijeme", zavtipkuju a táta se zasměje, potom se nemůžeme dostat z Frýdlantu. Připomene mi to, jak jsme se jednou kdysi spolu vraceli v noci z letiště Ruzyně do Vršovic a skončili jsme ve tři ráno v Mníšku pod Brdy...

Cesta zpět nám trvá dvakrát déle než cesta tam. Už už vjíždíme do Čeladné, když před sebou zpozoruju stojící nissan. Vedle něj vystoupený chlápek něco montuje na dopravní značce. Zastavuju, že ho objedu až přejedou auta v protisměru. Když přejedou, pomalu se rozjedu a zezadu se ozve rána jako z děla a trhne to s námi dopředu.
"Je v nás," pronese stoicky otec. Já zastavuju a jdu se podívat, co zbylo ze zadku auta; nejspíš je celý pryč, dumám.

Prohlédnu drobnou proláklinku v nárazníku a nevěřím svým očím. Nízký renault za mnou má půl předku pryč. A celý zadek. Za ním stojí citroën, předek pryč.
"Sorry, chlapi," omlouvá se pán z citroëna a za ním vystupuje manželka a dvě dcery. Padá mi kámen ze srdce, nehodlám řešit důlek v nárazníku a říkám:
"Já jsem dobrej, jestli ode mně nic nepotřebujete, já jedu."
"No, jestli nás neudáte..." směje se renault. Mávám rukou, jsem strašně unavenej.
"Nebojte. Vyřešte to v pohodě, mrzí mě to." Úsměvy, nasedám. Táta sedí pořád v autě, říkám mu, že je to jen ťukanec. Vydechne:
"Holt mazda..."
Dodnes mám pocit, když sedám do auta, že řídím letadlo. Potřebovali jsme tehdy něco terénního, když jsem se už s vlastní rodinou stěhoval z města do lesa... Krpály a močály Doupovských lesů - SUV mazda zvládla všechno. A nadvakrát jsem nás v ní po dvou letech v lese zase odstěhoval do města. Přes celou republiku. I s kocourem a kusem stromu, co jsem pro něj vezl na střeše do paneláku jako vzpomínku na divočinu.

Jsme zpátky. Parkuju nad kruháčem a táta vystupuje pár metrů od místa, kde před sedmi hodinami nastupoval. Ztěžka dýchá.
"Nevím, jak jsme mohli takhle zabloudit."
"Bylo to tou uzavřenou odbočkou," shrnuju to, ale nejsem si tak jistý. Podívá se na mě:
"My s neúplným hudebním vzděláním bychom měli držet spolu." Jsem překvapený.
"Vždyť máš vejšku a taky jsi tam učil, na vejšce... "
"Ale nemám konzervatoř. "
"Prosimtě..."
"No to se počítá," řekně starý Cheirón pevně. Ohromeně hledím do jeho moudrých očí. Během let jsem pozoroval, jak neproniknutelně temně hnědá barva jeho zřítelnic nezadržitelně bledne.
"Zítra ti zavolám. A děkuju." Pohladím ho po rameni. Tatínek se směje a jen kroutí hlavou. Sedám do auta a kloužu po ranveji.
"Doufám, že z toho ťuknutí nebudu mít nějak odražený podvozek," říkám si v duchu. Nerad bych, aby mi to, až zas povezu děti na grilovačku, nějak káchlo.