Naše pradávné miliony let staré instinkty přetrvávají v našem nevědomí. Instinkt je silný. Silnější vyhrává, slabší utíká. Člověk tuší, že bude-li prospěšný, bude oblíben. Být neoblíbený je strašné — tak to vyžaduje "persona", naše maska.
V internetových diskuzích jsou burcovány naše instinkty. A komplexy.
Nevědomí k nám mluví pomocí snů tou nejlaskavější a nejsrozumitelnější formou. Ve snech znovu prožíváme archetypální strach, zvířecí obavy o holý život. Pocity při zběsilém útěku před nebezpečím a stejně tak i vlastní surovou reakci, která se neohlíží ani na naše civilizované předsudky ani na slabší jedince.
Je to něco nepředstavitelně starší než my, ale nadále je to přítomno v našem chování i konání. A protože je to tak staré, má to i odpovídající vliv na naše touhy a úzce a nevyhnutelně koliduje se způsoby jejich naplňování. Naše staré já totiž tyto civilizované postupy zcela odmítá. Náš křehký mladý rozum je ve vypjatých situacích vypínán a na jeho místo nastupují buď silné ruce nebo rychlé nohy. Lidmi jsme jakoby napůl. Z naší větší části jsme zvířaty, jakkoli jsou kapacity našeho mozku nedozírné a dosud neprobádané.
Jak to použít
Vědět o tom. To stačí. Přemýšlet o snech. Taky o skutečných pohnutkách. Pozorovat stromy, hvězdy, koukat do ohně. Trochu běhat, protože tělo to umí a vyžaduje. Lépe pak vnímá třeba vítr. A tohle stačí. Budete ve spojení se svou větší částí, dávnou moudrostí a to vám uleví. V životě se už nebudete chtít rvát o každé nic a zklidníte se.
Kontinuita života.
Historie našeho příběhu.
Co bylo před námi?
Jednoho dne tak zůstanete stát očarováni zářící kůrou vzrostlých borovic, kymácejícími se vršky vysokých smrků a vstřícným teplem udusané země.
Váš život se překlopí do vaší tajemné strany, tiché a klidné. A až přijde úplný konec, budete připraveni.
V šmouravých mlhách podzimního listí
mezi kapkami mokrého jehličí a
listím barev kroužícím v společnou hnilobu,
stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál.
Kéž mi padne strom a setne hlavu tady
pod krajkovím holých větví
ve vonícím tichu, rád se vzdávám
všeho lidského.
Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
neustávající
a lidské lpění na životě jakkoli bídném,
je mi nepochopitelné.
Kopyta obalená tlejícím listím.
Proč jsi mě stvořil?
Vždyť tu není nic
pro tvora s posledním šípem v toulci.
Vystřílel jsem je do neznáma
— každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být —
pak díval se, jak plují
do temnoty vesmíru, za hvězdy
a jak ztratí se nakonec mezi nimi.
Ale vypuštění šípu je jen konec.
Nejdůležitější je pocit před tím:
ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím...
A jsou tohle mé homérské skutky?
Jaká krása a jaká pošetilost
— kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu!
Proto mi ten poslední zůstal.
Pálí mě někdy na zádech
jeho stříbřitý jas a chlad.
Nasadit, napnout, vydechnout a pustit...
Athéno moudrá a bohyně má,
odejmi ode mne svůj dar,
který dnem i tmou táhne dolů
a stěží jej už unesu.
Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
