V šmouravých mlhách podzimního listí
mezi kapkami mokrého jehličí a
listím barev kroužícím v společnou hnilobu,
stál jsem v místě, odkud nebylo směru cesty dál.
Kéž mi padne strom a setne hlavu tady
pod krajkovím holých větví
ve vonícím tichu, rád se vzdávám
všeho lidského.
Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
neustávající
a lidské lpění na životě jakkoli bídném,
je mi nepochopitelné.
Kopyta obalená tlejícím listím.
Proč jsi mě stvořil?
Vždyť tu není nic
pro tvora s posledním šípem v toulci.
Vystřílel jsem je do neznáma
— každé napnutí tětivy znamenalo radostný důvod být —
pak díval se, jak plují
do temnoty vesmíru, za hvězdy
a jak ztratí se nakonec mezi nimi.
Ale vypuštění šípu je jen konec.
Nejdůležitější je pocit před tím:
ty nedozírné dálky, do kterých teprve vystřelím...
A jsou tohle mé homérské skutky?
Jaká krása a jaká pošetilost
— kopyta od hoven a šípem mířit na hvězdu!
Proto mi ten poslední zůstal.
Pálí mě někdy na zádech
jeho stříbřitý jas a chlad.
Nasadit, napnout, vydechnout a pustit...
Athéno moudrá a bohyně má,
odejmi ode mne svůj dar,
který dnem i tmou táhne dolů
a stěží jej už unesu.
Začíná druhý týden koronavirové karantény a když jsem si ráno zapisoval sny, jejich význam pozoruhodně zesílil. Píšu to proto, aby se v tom někdo kdo to má podobně, necítil tak sám:
V těchto dvou propojených snech byl svět buldozery srovnáván se zemí. Lidé ale věřili, že svět naopak budují. Ze zbytků lesa pak vybíhají bobr a hyena, oba zápasící a oba velmi vzrostlí. Pilný, vynalézavý a vytrvalý bobr je hyenou nakonec poražen.
V africké kultuře jsou hyeny symbolem temných rysů a nesmrtelnosti. Jako totemové zvíře mají schopnost oddělit pravdu od lži.
Po svém vítězství se hyena objevuje v nemocnici. Ne však ve své zvířecí podobě, nyní se podobá člověku. V nemocnici je obvyklá spousta lidí, ale lidská hyena se zaměří na mne. Její obličej se na okamžik změní v psí resp. hyenní. Po čtyřech se rozbíhá ke mně. Klackem ji biju po ramenou a po hlavě, snažím se zasáhnout její vyceněné tesáky. Hyena však odolává, rány jí nevadí, dokonce zachytí do tlapy můj klacek a ohne jej, jako by byl gumový. Utíkám.
Hyena mne pronásleduje nejprve do práce, kde je najednou spousta nových kolegyň a kde já navazuji družný hovor i s kolegy, které jinak znám pouze od vidění. Hrozba hyeny mne však nutí znovu k útěku. Prchám po kluzkých schodech krytého plaveckého bazénu, kde hledám zadní východ nebo jakoukoli možnost úniku.
Pronásledování končí tam, kde začalo — znovu jsme v nemocnici, kde však nastává magický okamžik: ve chvíli, kdy hyena projde skleněnými dveřmi nemocnice, vrací se jí její skutečná zvířecí podoba. Všichni strnou a hledí směrem k ní, vše se odehrává zpomaleně. Na skupinkách lidí se dokonce objevují čísla, která znamenají počet mrtvých blízkých, kteří byli hyenou zabiti. Postiženi jsou všichni lidé.
Konec snu.
Jaký mýtus žijeme?
S tímhle jsem si dlouho nevěděl rady. Když jsem si sen zapsal, jasněji než cokoli mi vyvstalo tohle:
Můj mýtus je marnost života, marnost všeho počínání. Cokoli udělám a pomyslím, obsahuje v pozadí ničivou sílu smrti a destrukce, ale bez jejího pozitivního aspektu ať už je jím znovuzrození či konec utrpení. Tento mýtus se okamžitě projeví, když si ke mně během psaní přisednou oba synové se svou snídaní. S největším úsilím se snažím podržet myšlenku, když mladšímu z nich vyklouzne z rukou jeho dětská láhev s vodou a bouchne o stůl. Náhlý a hlasitý zvuk mě téměř ochromí. Vzápětí se to stane znovu — zopakuje to starší syn. (Slavné dvojí zapraskání skříně během rozhovoru Freuda s Jungem, kdy Freud omdlel.) Je 9:30, jsem teprve půl hodiny vzhůru a já se děsím nadcházejícího dne. Čeká mě celý další hrozivý den, kdy budu muset... žít. Dál se bez kontinuity, smyslu a perspektivy učit nechtít to, co chci.
Jsem sám sobě lidskou hyenou. Lidská hyena ze snu je archetyp smrti bez jejích pozitivních aspektů. Jsem jí fascinován a tudíž ovládán. Toužím po smrti, po definitivním konci. Úzce to souvisí s mými předky; alkoholismus je u nás v rodině po matčině linii zastoupen mnohem častěji, než jsem si uvědomoval. V kombinaci s odkazem mého otce, Cheiróna, moudrým zraněným kentaurem-učitelem, kterým otec byl, a jenž se vleče světem, je tohle zničující konstelace.
Lidská hyena ze snu může být i smrtící virus, co zachvátil svět před několika týdny. Může jít o destruktivní část mou nebo kolektivní, vyplouvající z mého nebo kolektivního nevědomí?
Vlastní mýtus, který žiju, není můj dětský vzor — ztepilý Lex Barker jako Old Shatterhand, který běžící po bílých skalách pod modrým nebem, ví, kým je, zdolá zlo holýma rukama a ještě ochrání slabé. Můj mýtus je unesený černý otrok, zbavený své země i svobody, svázaný řetězy a bičovaný do krve v tmavém podpalubí lodi, plavící se jemu neznámo kam, avšak daleko od všeho, co je mu drahé.
Kam až sahá naše spojení s původními obyvateli Afriky, z kterých jsme vzešli? Cítíme se podvedeni, okradeni a znásilněni a proto hromadíme věci — doslova je sbíráme? Snad proto nás fascinují vůdci, panovníci. Protože se mentálně nacházejí tam, kdy bychom my chtěli být, ale jsme přesně na straně opačné. Pro frustrovaného Čecha a pro mě jako Skaláka, může nicméně být těžké se sklonit, a proto na vrchnost právem nadáváme.
Hyena jako archetyp, (neboť zvíře ve snu je vždycky archetypem) nebo hyena jako koronavirus? Jsou to obrazy, které nabízí nevědomí. V něm teď nevítězí bobr nad zlem, ale obráceně.
V noční řece po pás ve vodě
toužil jsem po krvi.
Zubatým nožem od otce
otevřel jsem své žíly.
Krev z nich proudila stejně tmavá
jako řeka
— spolu se mísily, odplouvaly a
odnášely můj život.
Řeka hučela kolem mých boků,
a nohy začaly slábnout.
Tu babička Luna mi hlavu
vzala do starých dlaní
a mlčky zastavila proudící krev;
zavřela mé žíly a já
si znovu připomněl svou
strašlivou nesmrtelnost.
A vydal jsem se ke břehu,
jehož tráva byla černá,
i má krev byla černá
i voda v řece.
I asfalt cesty nad řekou byl černý,
lehl jsem si na něj.
A tak jsem zůstal, protože
nevěděl jsem, co dál.
Slyšel jsem hrozivé skřípání světa,
jenž se dal zas do pohybu
všude kolem a se mnou.
Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu,
zářily za letu a daleko za hvězdy
ve svistu nebeských proudů se nesly.
A ráno ubité životem otvírá prázdnou hubu dne
a slepě šátrá kolem sebe po smyslu.
Nakonec spustím z pelesti zas ta těžká kopyta,
o nichž Ginsberg kdysi řekl,
že jsou svatá.
Slova lidí jen šramot nesrozumitelný
