V noční řece po pás ve vodě
toužil jsem po krvi.
Zubatým nožem od otce
otevřel jsem své žíly.
Krev z nich proudila stejně tmavá
jako řeka
— spolu se mísily, odplouvaly a
odnášely můj život.
Řeka hučela kolem mých boků,
a nohy začaly slábnout.
Tu babička Luna mi hlavu
vzala do starých dlaní
a mlčky zastavila proudící krev;
zavřela mé žíly a já
si znovu připomněl svou
strašlivou nesmrtelnost.
A vydal jsem se ke břehu,
jehož tráva byla černá,
i má krev byla černá
i voda v řece.
I asfalt cesty nad řekou byl černý,
lehl jsem si na něj.
A tak jsem zůstal, protože
nevěděl jsem, co dál.
Slyšel jsem hrozivé skřípání světa,
jenž se dal zas do pohybu
všude kolem a se mnou.
Své stříbrné šípy jsem zbůhdarma vystřílel z balkonu,
zářily za letu a daleko za hvězdy
ve svistu nebeských proudů se nesly.
A ráno ubité životem otvírá prázdnou hubu dne
a slepě šátrá kolem sebe po smyslu.
Nakonec spustím z pelesti zas ta těžká kopyta,
o nichž Ginsberg kdysi řekl,
že jsou svatá.
Dolů z hor potácel jsem se,
na které jsem strměnou a chvílemi bos
cestou stoupal,
oblaka, kmeny, bohové šílení —
vstříc jisté smrti, doufal jsem.
Chocholy strachu vypouštěl jsem z nozder
a patřil z kolmých srázů,
pak ke skoku se chystal rychlému,
ale strach a hlas, co rozlil se lesem a řekl:
"Můžeš zůstat jakým jsi," způsobil, že
kořeny, louže a jehličí jako
zapovězené vědění ke mně mluvily a
vonící kůra s klidně se pasoucími lumíky
mi ulevila od marnosti a já
chmýří snu tak zachytil.
Potom zpět do kouře měst a hloupých trubek z betonu,
do z prázdného kovu hřmotu tupých motorů a
světa vraků bezvládných v prázdnotě tonoucích jsem se dal,
kde jas tvých očí, milovaná Shiranné,
do snu mi občas zaletí.
Hluboko jsem se musel sehnout,
abych pil z toho dávného proudu.
Slyším teď ale zvuky i prastaré tóny
a cítím vůně a vítr v kývajících se vrcholcích
kouzelných stromů a vidím vroucí zemi,
jak nese moje kroky.
Nad ní je Otec nebe, širý a nevýslovný
a mezi Ním a Zemí
my; jako kentauři.
Stříbrnými šípy míříme ke hvězdám
a ještě mnohem, mnohem dál.
S kopyty ale obalenými hnojem
a nezhojitelnými ranami po celém těle,
zvířata
napůl světelná a napůl temnotou hnaná přes celou Zemi,
konejšeni hudbou jejích dávných doteků,
které probouzejí sny naší duše —
tehdy
v šumění trávy a vůni větru,
ve zvucích zvířat v savaně
celý vesmír plul pod bosými chodidly
nás,
prvních bytostí
v dosud nezotročené Zemi.
Teď ale, otrokem; toužím po stáří.
Po všem starém, pomalém a jednoduchém.
Toužím po polních cestách,
po jejich prachu
a cvrčcích podél nich.
Patří mi všechen čas, než
dědeček Slunce přejde oblohu.
A v noci ležím na Zemi
a celý se na ni vejdu.
Země dýchá, zvedá se a otáčí mnou,
s celým mým lidsko-koňským hmožděním,
jako pouhým pápěřím.
