Nejlepší audioknihy do práce

Za těch pár let práce v továrně, práce, které jsem se zprvu zbytečně zdráhal, ale která se ukázala jako nejlepší práce, jakou jsem kdy měl, neboť si vlastně celou šichtu jen poslouchám a u toho jen jako mimochodem lisuju autokoberce, jsem vyslechl víc muziky a esejisticko-filosoficko-nábožensko-kulturně historických přednášek než dosud za celý svůj život.

A také audioknih. Protože jsem jich slyšel fakt hodně, říkal jsem si, že vyberu ty, které považuju za ty nejlepší z nejlepších. Tak tady jsou, na pořadí nezáleží:

• John Kennedy Tool: Spolčení hlupců, čte Jiří Zavřel. Jediná kniha autora, který zemřel mlád. Načtena před rokem 1989, tedy v době, kdy se na "od kdy do kdy a co za to" nehrálo ještě tak, jako v kapitalismu, což se odráží zejména na téměř absurdně rozvážném stylu čtení. Něco úplně jiného než současné rychločtené audioknihy, paráda.
• Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch, čte Vilma Cibulková. Ještě silnější než Tučkové následující audiokniha Žítkovské bohyně, o poválečněm vyhnání Němců z Brna.
• Carlos Castaneda: Cesta do Ixtlanu, čte Libor Terš — třetí díl Castanedovy fascinující ságy o setkání s indiánským čarodějem, má nejoblíbenější.
• Stanisław Lem: Futurologický kongres, čte Jiří Škoda — lepší než Solaris, Vesmírná odysea a Matrix dohromady. A ještě je to sranda. Plus bizarní rok vydání - 1978.
• Amelie Nothombová: Vrahova hygiena (dramatizace) — pokud obdivujete strašlivě chytré ženy tak, jako já, budete poslouchat tenhle dialog z pera belgičanky Amelie Nothombové z posvátným úžasem.
• Anton Pavlovič Čechov: Újezdní Hamlet — překvapivý důkaz, že i ruská klasická literatura skrývá třeskutý humor a druhá má předrevoluční doporučená audiokniha.
• Jan Neruda: Povídky malostranské, čtou Vlastimil Brodský, Soběslav Sejk a Martin Růžek — docenil jsem až o 30 let po základce. Naprosto nevhodné pro čtenářské deníky nešťastných teenagerů. Historická a jazyková hodnota nevyslovitelná, úroveň humoru vysoká, dojímavosti ještě vyšší. Některé z povídek znovu nově načteny (Jan Hartl, Luděk Munzar, Miroslav Táborský) a povídka Večerní šplechty je čirá lábuž a magie večeního poležení s přáteli na malostranských střechách.
• Kingsley Amis: Šťastný Jim, čte Milan Neděla (ten, co uváděl pořad Komik a jeho svět) — poslední z doporučených předpřevratových audioknih. Styl přednesu herců staré herecké školy a spojení jemného humoru Amisova románu se šťastným koncem je neodolatelný. Svět je krásný.
• Zdeněk Jirotka: Muž se psem, čte Jiří Lábus — kam se hrabe Saturnin a Oldřich Vízner. Detektivka s překvapivým rozuzlením a tak vtipnými scénami, že jsem se smál nahlas. Fenomenální Lábus.
• Erich von Däniken: Šok z Bohů, čte s lordovskou výslovností brilantní Otakar Brousek nejstarší — taky jsem se Dänikenovi kdysi smál... Než jsem slyšel tohle. Postupně, pomalu ale vytrvale podává svůj výklad historie, dokud na konci nevytvoří teorii, které nemám problém uvěřit. Otakar Brousek mladší namluvil — ale to je NĚCO — Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Svatopluka Čecha. Lepší než verze Tomáše Töpfera i Bohuše Záhorského (!).  
• Umberto Eco: Jméno růže, (dramatizace) — lepší než film, mnohem. Ač starý chlap, při poslechu v noci mi běhal mráz všude možně. Atmosféra a vystavění příběhu plus Pavel Soukup jako Vílém z Baskervillu (ve filmu Sean Connery), deset hvězd.
• William S. Burroughs: Junky (Feťák), čte sám autor — zážitek sám o sobě.
• A skutečná opulentní mysticko humorná uzenina na závěr — Petr Staněk: Mlýn na mumie, čte Ivan Řezáč. Ivana Řezáče jsem viděl před lety spolu s Michalem Dlouhým ve Švandově divadle v Praze v hlavních rolích Žebrácké opery. Dodnes mám ten zážitek v živé paměti, takové vám to bylo představení. O tři týdny později jsem viděl Ivana Řezáče v tramvaji a nikdo  z cestujících ho nepoznával. A já si říkal: Ježiši takovej herec a nikdo ho nezná! Audiknihu s neřešitelným názvem Mlýn na mumie jsem dlouho odkládal a pustil si ji nakonec z nedostatku jiného čtení do práce. Je načtena ohromujícím způsobem a celou dobu jsem si říkal: Panebože, kdo to čte?! A on Ivan Řezáč. Načetl to tak, že jsem si pak koupil i papírovou knihu, protože celá ta neobvyklá detektivka o policejním inspektoru Durmanovi, který hlavně jí, pije a souloží a teprv pak v čase, který zbude řeší případy, je vybroučená, neobvyklá a originální jako kuře na čokoládě s knedlíkovou čtyřkombinací. Nečtěte, kdo nemá rád jídlo, porno a smrt.

Příště podruhé trochu o poezii. Ale už jenom trochu.

William S. Burroughs jako Castanedův don Juan

Je večer, léto a já stojím v žižkovské telefonní budce. Je rok 1993 a volám Josefu Rauvolfovi, jehož telefonní číslo jsem našel ve Zlatých stránkách, kvůli informacím o Williamu Burroughsovi, kterého J. R. navštívil doma v USA a jehož knihy u nás překládá. Je mi 19 a Rauvolfovo telefonní číslo jsem celkem jednoduše našel ve zlatých stránkách. Jsem nervní a J. R. nesmírně vstřícný, překvapený a zdá se, že dokonce potěšený. Rozhovor je dlouhý, vypráví mi i o Ginsbergovi a spoustě dalších věcí. Ale kámoši na mě čekají venku před budkou a gestikulují, abych pohnul.

William S. Burroughs

O 26 let později v práci poslouchám Burroughsovy i Rauvolfovy přednášky a spolu s tryskem desetiletí se mi tím odkrývá nedozírný obzor Burroughsova díla a myšlenek. Jsem omráčen úrovní integrity jeho osobnosti. "Jako Castanedův Juan Matus by byl ve filmu dokonalý," napadá mě, když ho slyším citovat Dona Juana z knihy Cesta do Ixtlanu: "Vaše smrt je stále s vámi." Ačkoli byl 15 let závislý na heroinu, Burroughs přežil Ginsberga, Cassadyho, Kerouaca, dokonce Bukowského. Nejspíš proto, že nikdy nelitoval své zkušenosti narkomana — "I'm not an addict, I'm the addict" — stala se jeho osobnost pozoruhodně vyrovnanou. Slyšíte-li záznamy z jeho rozhovorů z 60., 70. nebo 80. let minulého století, jeho styl vyjadřování a způsob, jakým mluví, zůstává charakteristicky neměnným, jako by, stejně jako Juan Matus, ani nebyl člověkem.

Jeho silně kritický postoj k lidstvu a nelítostný popis ve svých autobiografických textech kontrastuje s překvapivou laskavostí k jednotlivcům. Burroughsovo poznání načerpané na samé hranici existence a samého bytí je hluboké a cenné. A stejně jako Učení dona Juana, nepřenosné.

O výhodách smrti

Lebam Bulebik si zastínil oči. Svou první sebevraždu spáchal v létě, předloni. Zbytečně. Přežil to a s nevěřícným pohledem se váhavě vracel zpátky do života. Ještě několik dní se s ním svět, jak jej opustil, mírně houpal a při chůzi kolem něj pomalu míjel, nezměněn. Pak se mu po superúčinku superdávky sedativ hlava točit přestala. Svět se přestal houpat, nicméně se točil dál i s Bulebikem, stojícím v javorové aleji, stínícím se oči a s opětovně se probouzejícím nesouhlasem v koutku nesouměrných úst.

Protože ostatní si kolem něj vesele umírali či se alespoň přidržovali života zuby nehty, v čekárnách na chemoterapii se během hodiny a půl, po kterou tam čekal na svou matku, vystřídaly desítky lidí ublíženě bojující s jeho vysněnou rakovinou. Jako by ji už cítil v sobě. Rakovina tlustého střeva - nejčastější mužská rakovina. Posledním půlrokem se doslova probzdil, ve stoje v práci se pohyboval s pocitem rakety těsně po zážehu trysek; dosažená úroveň jeho plynatosti se blížila té z filmu Velká žranice. Ano, Lebam Bulebik byl zbabělec. Druhou i třetí sebevraždu stěží jen započal, dokončit ji bylo už mimo jeho schopnosti a nad jeho síly. Úspěšné zakončení svého vlastního života se nacházelo ve snových sférách vznášejícími se daleko za strachem i falešnou odpovědností; obé se mu bolestně připomínalo vždy, když pohlédl do očí své dcery Ester nebo své matky. Takový pohled jej pak naplnil frustrací a hněvem a alespoň v představách se pak vydával za hranice své nedokonalé mysli, do světů za bytím.

Uondán pak další den vstával do práce a pohybován v takto soustředných kruzích a spirálních galaxiích třísměnného továrního provozu bez bonusů a bez stravenek zoufale zas spřádal plány parašutistických výcviků bez padáku, nezajištěných bungee jumpů bez gumy a nad pevnou zemí, kdy lebka s křehkým prasknutím uvolní ze svého transcendentního mixéru uvězněné myšlenky, které se v podobě rudých stříkanců jako motýli zpomaleně rozlétnou čerstvým povětřím, lehoučce jako ze strachem nezatížené močové trubice, jejíž (ne)prostupnost je přímoúměrná vztahu k životu...

Bulebik byl bohem milován. Byl dokonce bohem políben. V horách porostlých borovicemi se mu při sebevraždě číslo 3 zjevilo mezi kmeny stromů mihotavé tepelné pole, z jehož záře vyšel hlas. Řekl: "Ne. Můžeš zůstat jaký jsi." Bulebik chystaje se ke skoku a ačkoli bylo léto, navlečen v zimní bundě  pro případ, že by špatně dopadl a umíral dlouho, aby umíral v teple, ustrnul takřka v podřepu. Naslouchal. Pak řekl: "Tati?" Ale potom už bylo ticho. Světelné teplo či tepelné světlo mezi stromy ještě chvíli trvalo, pak se pomalu vytratilo. Bulebik ještě chvíli hleděl jeho směrem a ze srázu se už nepodíval. Jeho zbabělá část měla radost, že se vyhnula bolestnému křachnutí při dopadu, jeho jiná část byla zklamaná, že bude muset šlapat zase zpátky. Sbalil bundu do batohu, ve kterém ji přinesl a začal sestupovat z hory.

To bylo před dvěma lety. Mělo mu to dojít už poprvé, když to přežil. Dalších sebevražd už nepáchal, nemělo to smysl. Přesto se myšlenkami na ně rád v duchu osvěžoval.

Ale teď byl nesmrtelný.