Jako lampa stojící mezi dvěma zrcadly (opět dík za příměr, Bernarde Spero), jsou současně s naším světem existující světy odrazem sebe samých, promítnutých v nezměrném prostoru v každém z obou zrcadel. Čas od času se totiž Lebam Bulebik potřeboval usmířit s asfaltkami, hlínou, zemí, s cyklisty motajícími se na chodnících i cyklisty motajících se na silnicích; potřeboval se usmířit s celým světem.
Ohromeně teď zíral dolů ze srázu a věděl, že našel své místo.
Skrze třpytící se listí k němu totiž prosvítal doposud neznámý pocit, jakási zpráva zvenku, že zvládne dál žít, i když v tom jako člověk nenachází nižádného významu. Probudil se v něm k životu malý kluk, který je překvapován, fascinován a má ještě čistý pohled. Nikdo nikdy nestál tváří v tvář takovému ohromení jako on. Lebam Bulebik byl zcela zachvácen vůlí žít.
První co na místě samém udělal bylo, že vykonal svou lidskou potřebu a pouze s drobnou vnitřní výčitkou, tanouce mu na mysl slova prince Siddhárthy Gautamy mnohými později nazývaného Buddha, se vymočil ze srázu dolů. Potom seděl (usedl) na poraženém kmeni smrku a snažil se usebrat své chabé myšlenky, kterých se mu v tu chvíli ovšem zoufale nedostávalo. Lebam Bulebik prožíval duchovní probuzení a jelikož nebyl žádný ajnštajn, ani o tom nevěděl. Nebyl si vědom, že před několika okamžiky spatřil toho nejzvláštnějšího brouka (který samozřejmě žádným broukem nebyl), a byl dokonale fascinován vším.
Jeho (přestože) neobřezaným tělem zaznívalo jméno Elohim; zaznívalo bez zvuku a trvalo v listí, stromech, vzduchu kolem i kdesi uvnitř jeho samotného, v místech, kde už nebylo žádného Lebama Bulebika, šestnáctiletého člena poslední sestavy osvětimského Sonderkommanda, vysvobozeného Rusy, nebylo pětadvacetiletého člena Irgunu Zwei, klečícího u podminované zdi věznice v Akku, ze které vylézali členové Irgunu, odpykávající si zde po zatčení Brity své tresty za boj o svůj domov.
A nebylo ani dvaaosmdesátiletého starce v tomto světě mezi zrcadly, starce poněkud zoufalého a šíleného na svůj věk, starce jenž chodil po světe a toužil zemřít, ale byl příliš zbabělý, protože se bál, že nezemře ani po své smrti a bude muset dál existovat v nějaké z dosud neobjevených forem bytí - to vše při plném vědomí.
A stejně tak se bál, že nadobro zemře, zmizí a už ho nebude. A všechno, co znal a čím byl, pak opustí navždy.
A Bůh promluvil k Lebamu Bulebikovi stejným neslyšným hlasem, jenž vycházel odnikud, těmito slovy:
"Od této chvíle všechno řídí On a On nás rozprostřel."
A pak už nebylo nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat