Nic neočekávat a přesto dělat všechno nejlíp jak můžu.
Tenhle postoj se snažím dodržovat, protože jednom tak se dá žít. Přesto jsem v práci zaznamenal dlouhodobou tendenci nechat si nakládat, protože si to dám líbit. Vykulminovalo to v den blbec a ještě ten den přišlo něco, o čem druhý den doktor řekl: angínka.
Když onemocníte, všechny problémy zmizí. Myšlenky ustávají ve svém útočném víření a mizí kamsi, kde zřejmě přestávají existovat úplně. Nemáte moc dál páchat všechno to myšlení, všechny ty zdravý-selský-rozumy, kdy nevíte, že nic nevíte. Zůstává jen to důležité.
První fáze léčení přenosu nezahrnuje jen to, že pacient pozná, že se dosud dívá na svět z hlediska jeslí, školní třídy a podobně, tedy projekcí a očekáváním všech pozitivních a negativních autoritativních postav své osobní zkušenosti. Toto poznání se zabývá pouze objektivní stránkou.
Aby se vytvořil skutečně zralý postoj, musí vidět subjektivní hodnotu všech těchto obrazů, jež se zdají mu působit obtíže. Musí je integrovat do své vlastní psychologie, musí zjistit, jakým způsobem jsou součástí jeho samého; jak například připisuje nějakému objektu pozitivní hodnotu, když ve skutečnosti je to on sám, kdo by mohl a měl tuto hodnotu rozvíjet. A stejným způsobem: když projikuje negativní kvality a proto nenávidí a zavrhuje objekt, musí odhalit, že projikuje svou vlastní inferiorní stránku, svůj stín, protože raději chce mít optimistický a jednotvárný obraz sebe sama.
— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
V. tavistocká přednáška (r. 1935)
S pouhou anginou se dostanete do Středu světa. Jste ztichlí, sedíte a koukáte, že jste to vždycky byli jen vy. C. G. Jung by řekl, že přestáváte projikovat svůj "stín" do jiných. V našich slabostech a temných stránkách jsme si stejní. Od dětství jsme všechny křivdy cítili jen my sami. Rozhodli jsme se - nevědomě - že to tak bude.
Nejste oběť. A jste-li, dál už nebuďte. Jde to. Uvidíte dokonce, že váš šéf je jen člověk a snad je na tom i hůř než teď vy. Protože vidíte, že není ve Středu světa. Střed světa je tam, kde není pohyb. Otáčí se pouze vše okolo.
To mi dala tahle angína. Plus pobídku k zamyšlení jak dělat v práci co nejlíp, nic neočekávat a zároveň po sobě nenechat hépat.
Tehdy za socialismu, v Jiskrách, ve druhé nebo třetí třídě ZDŠ jsme měli tyhle dvě instruktorky. Dvojčata tak 16, 17 let s vlasy do pasu. V létě nosily takové miniaturní kraťásky. Na pražském sídlišti Skalka nás, Jiskry věrné, vodila dvojčata, jejichž jména jsem zapomněl, na hřiště, kde se říkalo "Za dráhou".
Ve svých šesti sedmi jsem je následoval jako štěně a nemohl jsem odtrhnout oči od těch jejich oranžových froté trenek. Neměl jsem ponětí, co se se mnou děje. Řekl jsem kámošovi: "Hele" a ukázal jsem očima na ty froté zadky. Kámoš na to zběžně mrknul a řekl: "Hm, pojď si radši hrát na vojáky." Hrát na vojáky, když je tady TOHLE? A už nikdy jsem si nešel hrát na vojáky. Nořil jsem se od té doby do snů o ideální Animě, ke které budu případně připuštěn a se kterou pak vystoupám do nirvány.
Tehdy se má Anima vynořila z nevědomí, ve kterém přebývala, aby mě zničila.
 |
| Anima |
Učitelka tělocviku v páté třídě byla zvláštní kombinací mužnosti (krátké vlasy, biceps, schopnost vykopnout míč do nebes, jak se mi zdálo) a výrazných ženských symbolů (černé silonky a bimblání korkovým pantoflem na palci u nohy). Jednou nás suplovala na zemák zeměpis. Hypnotizoval jsem očima ten pohupující se korkáč a loktem šťouchal do souseda: "Hele."
"Jsou jí trochu vidět prsa," řekl soused, který se jmenoval Zdeněk. To mě překvapilo, protože jako tělocvikářka neměla prsa, která by byla vidět. Ale nechal jsem Zdeňkovi prsa a dál jsem zkoumal její bosou nohu v černé silonce.
O dva roky později pak přišla statná dějepisářka, u které jsem sice propadal, jejíž prsa ale už nešlo ignorovat. O další rok později češtinářka sice na podpatcích, zato bez podprsenky a tak dál. Byl jsem navždy ztracen, očarován vůní Animy, prameny vlasů a přísnými ústy vyslovujícími hodnocení a pohledem očí, ve kterých bylo neznámo vybízející k prozkoumání, k rozplynutí a sladkému zániku.
Dračí matka pojídá opět své děti, pohltí je hned, jak je porodila. "Strašná matka", jak je nazývána, čeká se široce rozevřenými ústy v Západních mořích, a když se člověk k těm ústům přiblíží, zavřou se za ním a je hotov. Tato obludná postava je masožravá matka, masožroutkyně; je to v jiné formě Matuta, matka mrtvých. Je to bohyně smrti.
— Carl Gustav Jung, Analytická psychologie: její teorie a praxe
II. tavistocká přednáška (r. 1935)
V předvečer třicátého výročí pádu jedné z nejobludnějších staveb studené války a socialismu, vkládám dokument, jenž vedle historie vzniku zdi obsahuje unikátní a bizarní filmové záběry, ze kterých vznikla i valná část slavných fotografií, snoubící se s existencí této zločinné zdi chránící lidi proti lidem.
Pozoruhodným dokumentem o životě se zdí je i Králík po Berlínsku.
