neděle 29. září 2019

Pět krátkých, ale zbytečně dlouhých básní

V pubertě jsem hltal Ginsberga, Corsa a jim podobné. Dnes po 30 letech v době postfaktické mám pocit, že už se mi do hlavy nic nevejde a hledal jsem v tomto výboru útěchu. Marně. Budu si ty básně muset začít psát sám.
Nepodařilo se mi předstihnout Ezru Pounda a jeho proslulou báseň "Papyrus", dal jsem si ji tak aspoň na tričko.
Původně se mělo jednat o co nejstřídmější lyrickou poezii, jedině na tu mi totiž v hlavě ještě zbývá místo. Co z toho vylezlo alibisticky vnímám jako smutný duch doby / zeitgeist, který nejsem schopen nijak přetvořit. Pardon.

horoskop orloje - čtrnáct amerických básníků
Horoskop orloje - čtrnáct amerických básníků (výbor)

AMERIČTÍ BÁSNÍCI
Slova.
Jako prasklé cihly
jako zaokrouhlené haléře / centy
jako lipové vrtulky napadané pod kapotou.

HLAD
Když ze zdí hltám starý hrách
a při tom koukám po ptákách,
do jazyka se kousávám.
Když všimnu si,
že ne ten hrách,
samu zeď už
ohryzám.

KONEC BÁSNÍKOVI
Ač neznaven, tak usedá
pod starou smokvoň usebrán
a dálka láká v holou pláň,
an
vydává se ke hvězdám.

POSTFUCKTUM
Travicí trubice
to není taková lecjaká věc.
Ale když ucpe se,
jídlem k smrti ubavím se.

SRAŽENÝ MUŽ
Všechno je to najednou
tak...
dlouhé —

Update: Přece jen ten Ginsberg snad jako jediný obstává a já si sypu popel.  Tahle verze Kvílení, kterou čte James Franco a jenž nějaká svatá duše sestříhala z filmu Howl i s tamní hudbou Cartera Burwella je dechberoucí.

čtvrtek 19. září 2019

Trychtovací úmořád

Jan Neruda Fan Art

Já byl bych vším tak rád!
V Nerudově saku psát,
na Mozartův klavír hrát,
v Rousseauově džungli řvát,
s indiánkou ve snu spát.
Spadl jsem však na hlavu.
A tak vždycky všechno obrátí se
v trychtovací úmořád.

pátek 30. srpna 2019

Oidipovský komplex v rockové hudbě

Oidipús a sfinga
(https://picryl.com)
Oidipús zabil otce a oženil se s matkou. Navzdory věštbě a navzdory tomu, že se snažil předejít jejímu naplnění. Otázku, kterou mu položila sfinga, zodpověděl správně. Nepřišlo mu divné, že správnou odpověď znalo v tehdejším Řecku každé malé dítě. Otázka "Kdo chodí ráno po čtyřech, odpoledne po dvou a večer po třech?" může ale ve skutečnosti znamenat: Kdo je člověk? Co znamená být člověkem?
A kdo je vlastně sfinga?
 O staletí později je Oidipovský komplex stále přítomen. Nejen třicetiletí, ale i padesátiletí chlapi žijí se svými matkami. A jsou to soužití neradostná, mlčenlivá. John Lennon, Pink Floyd, Danzig, Beatles, Police, Ozzy — ti všichni mají píseň, v jejímž názvu stojí "Matka". Tužší rockeři pak vztah se svým ženským principem ošetří raději užíváním psychoaktivních substancí (Lemmy Kilmister a Ozzy Osbourne na to prý vlastní jakýsi drogový certifikát) a pro ženy kolem sebe používají drsné výrazy. Nejdále nejspíš zašel už v šedesátých letech minulého století — tedy zhruba v době, kdy mládež začala hojně objevovat a hromadně diskutovat klasické i méně klasické souložení — Jim Morrison, když svůj vlastní Oidipovský komplex vytáhl na světlo v písni The End.

Protože je to s ženami těžké. Když se hádají dospělý chlap a dospělá ženská (totiž dospělým je v našich končinách málokdo, schází nám přechodové rituály), argumentačně jde o konflikt mezi čtrnáctiletou ufrněnou puberťačkou (Animou) a dvanáctiletým chlapcem (Animem). Ten princip a konflikt je tak všudypřítomný, že na něj narážíme na všech frontách. Dvě strany v takovém sporu jsou navzájem nepochopitelné a tím nesmiřitelné ze své podstaty. Používají proti sobě ty nejkrutější zbraně, jimiž jsou podlost a surovost. Protože mají obě strany pocit, že boj je zoufale unfair, v odpověď na podpásové výpady sáhnou nezřídka i k fyzickému násilí. 

V souvislosti s tím se nabízí zmínit i mateřský komplex, jehož typy rozebírá velmi podrobně Carl Gustav Jung ve svém Výboru z díla II:
Ve chvíli, kdy člověk resp. muž zjišťuje, že jeho rodiče nejsou bohy, za které je považoval nýbrž pouzí lidé, je tímto zbaven dětských očekávání ohledně světa, ve kterém následně postrádá onen mytologický smysl a jež (svět) je tak v nejvlastnějším smyslu slova zbaven božství.
(Kastrační komplex) 
Bruce Springsteen jako jediný, který mi teď vytane na mysli a jehož teď použiji k jakémusi vyrovnání stran, neboť všichni chlapi oidipovským komplexem netrpí, vzpomíná naopak s láskou i na svého otce v dojemné písni Walk Like a Man:
I remember how rough your hand felt on mine
On my wedding day
And the tears cried on my shoulder
I couldn't turn away
Well so much has happened to me
That I don't understand
All I can think of is being five years old following behind you at the beach
Tracing your footprints in the sand
Trying to walk like a man