Den, kdy byl vynalezen Bůh

Ve chvíli, kdy člověk poprvé pocítil strach, byla vynalezena první základní věc - Bůh. Bůh se pak několikrát hodil i později, když začal člověk nesměle přemýšlet o životě, vesmíru a vůbec. Pokusy vysvětlit nevysvětlitelné stvoření končily záhy a bezvýsledně. Bylo tedy nutné vyvinout další artikl - drogy, chlast, pc hry, sport, politiku a hudební a filmový byznys.

"Moj swiat je taková malá loď "
https://lenijoux.wixsite.com/atelier/visual

Pokud by vás nedejbože napadlo v klidu si sednout a odpovědně se zamyslet nad důvodem proč jste tady, budete za takový artikl vděčni.

Co se lidského mozku jako věci, jež tvoří vlastní kategorii týká, věru si nejsem jistý. Neboť podat o jeho funkci zprávu aspoň náznakem objektivní je nemožné, nýbrž ta by byla vytvořena za spolupráce s orgánem samým, což samosebou vrhá stín na nezaujatost zdroje atd atd.

Why anything?

— Kurt Vonnegut jr.

Ano. Proč vůbec něco. Proč? Já to nevím. Proč recyklovat? Pravděpodobně jsme tady ve vězení (nevíme) a ještě se snažíme o jeho trvalou udržitelnost tříděním odpadu a podobně. Pro naše děti? Tak určitě. Aby po nás pokračovaly.

Mám s lidskými bytostmi fakt neskonalý soucit. Většinou. Jsme oběťmi. Jsme tu. Nevíme proč. Sami tomu dát smysl? Bitch, please.

Nedávno v koupelně jsem byl osvícen jako Archimédes. Řekl jsem si totiž: Když jsme sem uvrženi (řečeno s Jimem Morrisonem - "jako pes bez kosti"), musel nás sem někdo uvrhnout. Bál jsem se položit další otázku, ale je nasnadě: KDO? Co jsme provedli tak strašného?

A teď: Nepředpokládá to náhodou další světy? Minulé životy? Dopierdole.

Důsledek vyplývající se mi nechce ani trochu formulovat, nechci na něj ani myslet. Znamená to tudíž vzpouru. Něco jako založení sebevražedného kultu coby plivnutí do tváře Stvořiteli nestačí. Existuje totiž pravděpodobně způsob jak z toho všeho ven. A to bude těžký a bude to trvat. Proto na to nechci ani pomyslet natož myslet.

A když o tom tak přemýšlím jako o další součásti Hry, což by za určitých okolností dávalo smysl, plivnutí mi bude stačit.

Ještě než se stanu lágrfeldem textilního impéria

 (neboť málokdo dosud odhalil jedinečnost našich triček), zavál mne osud do olejem provoněných montážních hal, kde hodlám vylepšit rodinný rozpočet obsluhou zařízení rozměrů menší parní lokomotivy, jenž nese označení vstřikovací lis.

https://lenijoux.t-shock.eu/

Jak mi facebook bryskně připomněl, je tomu přesně rok (náhoda? nemyslím si), co jsem svět oblažil první výbušnou kapitolou třaskavého pojednání ze života skladníka v supermarketu Slavnosti mléka. Nabízí se tudíž pokračování ze života s píchačkami, jež jsem ostatně slíbil. Ovšem před tak drahnou dobou, že spoléhám na promlčení tohoto neuváženého slibu.

Práce je totiž natolik stereotypní, že to nestojí za to. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní během včerejší noční směny mi nicméně - snad pro povzbuzení skomírající mozkové činnosti, snad v zájmu zachování kontinuity výroby - nechal můj mozek ze svých útrob překvapivě intenzívně prosakovat útržky strhující ságy milostných avantýr rychle stárnoucího a plešaticího lisaře plastů, jehož Bůh obdaroval v životě mnohým (fascinující možností manipulace s vřící gumovou hmotou například), a Bůhsámví proč i přízní žen, jejichž nahé kotníky, výrazné lícní kosti a vysoká ňadra vnesly včera v noci novou energii do mého líného konání jako jedné z miliard pinožících se bytostí tady na Zemi.

Neboť přesladká vůně amritu, plnící atmosféru prostoru kolem dvou původně zcela cizích lidí, kteří se vlivem záhadných sil ocitli spolu na jednom místě, o samotě, případně ve tmě, je tím nejhlubším prožitkem, který si dovedu představit. Jména všech těchto dokonalých bytostí mne naplňují...é..., naplňují. Přesto je změním, chápete.

Podaří-li se mi včas vyhnout zasažení žhnoucí gumou či nechtěnému slisování lebky v několikatunové aluminiové formě na autokoberečky, záhy tak vznikne něco, co snad bude sloužit coby moderní "knížka pro chlapce". Neboť v životě (téměř) každého čtrnáctiletého masturbátora přijde chvíle, kdy je celá věc přehodnocena, ostré hrany budou ořezány a bolest dospívání zapomenuta ve prospěch niterné blízkosti lechtajících řas a slastného spočinutí nedoslýchavým uchem na dámských hýždích coby polštáři bohů.

זיכרונות של שירן / Shiran

Věk pohnutých šestnácti let zastihl Eliho Bulebika na konzervatoři v Tel Avivu, kterak se horko těžko pokoušeje na přání rodičů studovat hudbu. Již druhým rokem sám před sebou předstírá zájem o klasickou hru na violoncello, už se otrkal na internátě, na víkendy zatím jezdí domů k rodičům do Jeruzaléma (cesta vede kolem vesnice Nachšon, kudy řídil před lety jeho otec kamion, vezoucí zásoby do Arabskými legiemi obléhaného Svatého města) a je po uši zamilovaný do starší spolužačky, která studuje o ročník výš, a kterou shledává dokonalou, vzrušující, nebeskou. Srdce má pokaždé až v krku, když ji potkává na chodbách, nesouce si pod paží pouzdérko s hobojem (Eli Bulebik kam se hne, všude s sebou tahá futrál s cellem, neforemným jako almara a těžkým stejně tak) a usmívajíce se shovívavě na snědého o rok mladšího bažanta, který na ní může oči nechat, míří buď z šatny nebo do šatny.

Sedmnáctiletá Shiran Swoboda jde chodbou podél bílé zdi, projde kolem Eliho a dělá, že tam Eli není. Eli Bulebik sedí zabořen v křesle ve foyeru a dělá, že tam není. Nicméně krev se mu hrne a bouří celým jeho tělem. Shiran bydlí v Tel Avivu s rodiči a mladší sestrou a sní o sólové kariéře. Eliho stejně stará spolužačka Hadar, dojíždějící ze vzdáleného Lahavu může nechat oči na Eliho širokých ramenou. V hodinách hromadné výuky si Eli uvědomuje, že Hadar Sarfati nemívá podprsenku. To, co se jí houpe pod svetrem, když se vrací od tabule, na kterou kreslila enharmonickou záměnu, se toho večera stane na pokoji po večerce předmětem vášnivých diskuzí. Spolu s černými nylonovými punčochami Tirzah Bronstein, do které jsou zamilováni všichni chlapci z Eliho ročníku. Kromě Eliho. Jeho vyvolenou zůstává Shiran a to, co se stane následující večer si bude Eli Bulebik pamatovat do konce svého života; ten nastane od tohoto okamžiku přesně za pět let, kdy se mu nad hlavou roztrhne arabský granát a on zemře se samopalem v rukou pod rozvalinami městské zdi v Haifě.

Ve škole se všichni, jenž nemají nic jiného na práci, snaží studovat a především se zdokonalovat ve hře. Chodí tam proto i večer, kdy je možné a záhodné praktikovat prstová či dechová cvičení v jedné z - večer již prázdných - tříd individuální výuky. Ta končí přibližně v šest hodin večer, do osmi třiceti je - teoreticky - možné zavřít se do jedné z učeben - pokud vás nepředejde někdo rychlejší - a dřít a dřít a dřít. Eli Bulebik sedí před vrátnicí, je půl sedmé a on přišel zase pozdě. Žádná ze tříd není volná a on dumá co dál. Už to nebude dlouho trvat a na profesorovu otázku, proč že se nepřipravil na hodinu, odpoví, že z hlediska vesmíru je to přece úplně jedno a konečně si připustí, že nemá nejmenší ponětí, co se tady po něm chce.

Venku je tma už několik hodin. Shiran přichází v černé bundě s fialovým prošíváním zapnuté až po krk. Milované mikádo vlnitých blond vlasů, které Eli ve škole vyhlíží každý den, a jenž se pomalu ale jistě stává jediným důvodem pro to, aby vůbec do školy dorazil, si Shiran odfoukává z tváře. Mluví s vrátným a bere si od něj klíč. Klíč! Eli se diví, protože už půl hodiny není k dispozici žádný klíč od žádné třídy a nikdo ani žádný nevrátil. Jde k Elimu, kterému najednou buší srdce a říká:
"Prý umíš dobře na klavír, tak pojď." Eli oněmí a s třesoucími se koleny následuje Shiran po schodech do třetího patra školní budovy.

Vejdou do třídy, ona položí kufřík s hobojem na stůl a Eli postaví dřevěné pouzdro s violoncellem na zem. Shiran si sundá bundu, Eli taky a oba je pověsí na jediný věšák v místnosti. Shiran otevírá malé koncertní křídlo, stojící u okna. Stiskne dvě tři klávesy a říká:

"Tak co mi zahraješ?" O Eliho se pokouší mrákoty, ale usedá na kulatou klavírní stoličku a stiskne několik kláves. Uvědomí si, že ve třídě je tma; nikdo z nich při příchodu nerozsvítil... Ještě chvilku hraje známou píseň, nevidí na klávesy a pak přestane. Na stoličku si sedá Shiran a hraje. Eli najde stůl a vytáhne se na něj. Snaží se utřídit myšlenky, ale v hlavě má prázdno. Shiran přestane hrát a najednou stojí těsně před ním.

"Zavři oči," říká. Eli cítí neznámou vůni dívčích rtů, které jsou blízko a poslušně zavře oči. Voní to jako nic jiného, voní to jako všechny kytky světa, jako nebe a je to tak JINÉ... Cítí její horký dech. A pak se to stane. Je to hebké a voňavé, Shiraniny hladké rty voní jejími sedmnácti lety a jemně nejdřív pohladí ty jeho. Půjčí mu takto trochu své vůně a pak mu jazykem pootevře ústa. Přitiskne se k němu a s ním se zhoupne svět. Její jazyk najde v puse jeho a pomalu se s ním mazlí. Eli téměř ztrácí vědomí. Celý vesmír mu víří v hlavě a on pluje a letí a je polapen a je šťastný. Pak pootevře oči a uvědomí si skutečnost. Shiran. To jméno mu ode dneška zůstane vypálené v hrudi. Spíš ji před sebou cítí než vidí. Svírá její boky. Její teplá ústa a nenasytný jazyk, blond vlasy a zavřené oči. Pomalu se ve tmě pohybuje a drží mu hlavu v dlaních. Eli zase zavře oči. Stále to trvá. A trvá. Zas a znovu se jejich jazyky proplétají a on se vznáší a rozpouští, téměř přestává existovat.

Pak stojí v objetí a Eli vnímá, že takhle vypadá sen. Sen, který se nakonec stal. Sen, jenž zůstal i po probuzení. Vycházejí z místnosti a Shiran drží Eliho za ruku. Stojí před budovou a on neví, jak se tam dostali. Dívá se na ni a ona se směje. V budoucnosti pozná, že tohle mají ženy jinak než muži. Dokáží se smát, zatímco s ním se obrací svět naruby a zpátky. Vyprovodí ji pěšky domů a po celou dobu nepustí její ruku. Trochu se bojí, že to pak přestane.

Nepřestane. Pokračuje to, zatímco se sám nocí vrací na internát. Ulice se houpe a svět se kácí, on se opírá o zeď a teď už se směje také.